"V zrcadle neomezeného Vědomí je vidět bezpočet odrazů, které vytvářejí projevený svět." (III. 64, 65)
Z anglické verze Svámí Vénkatéšánandy přeložila do češtiny Lenka Vinklerová www.samhita.cz
"V zrcadle neomezeného Vědomí je vidět bezpočet odrazů, které vytvářejí projevený svět." (III. 64, 65)
Z anglické verze Svámí Vénkatéšánandy přeložila do češtiny Lenka Vinklerová www.samhita.cz
VASIŠTHA pokračoval: Zdánlivě nekonečná řeka nevědomosti může být překročena jen za pomoci společnosti světců a mudrců. Z takové společnosti vzejde poznání ohledně toho, co stojí za to hledat, a toho, co je dobré opustit. Objeví se čirá touha po osvobození, která vede k opravdovému zkoumání a dotazování. Poté se mysl zjemní, neboť dotazování po Já oslabí podmíněnosti a sklony mysli. Výsledkem čirého poznání je to, že se vědomí jedince posune ke Skutečnosti. Sklony a podmíněnosti mysli zmizí a je tu neulpívání. Zmizí omezení způsobené činností i jejími plody. Zrak je pevně upřen na Pravdu a obavy z neskutečného jsou oslabeny. Ten, jehož vidění není ovlivněno sklony mysli, dělá již během života na světě vše, co je třeba, jako kdyby spal hlubokým spánkem, bez přemýšlení o světě a jeho potěšeních. Po několika letech takového života je člověk plně osvobozen a překračuje všechny tyto stavy. Je osvobozen ještě za života.
Takový osvícený mudrc nejásá, když něco dostane, ani se netrápí, když něco nemá. Ó Rámo, i v tobě sklony mysli zeslábly, proto usiluj o pochopení Skutečnosti. Poznáním Já, tedy neomezeného Vědomí, se dostaneš mimo trápení, iluzi, zrození i smrt, štěstí i neštěstí. Jakožto Já, jediné a nedělitelné, nemáš žádné příbuzné, tedy ani žádné trápení vznikající z falešných vztahů. Tím, že je Já jediné a nedělitelné, neexistuje nic jiného, o co by mělo cenu usilovat a snažit se. Nejvyšší Já se nemění ani neumírá. Hrnec se rozbije, ale prostor v něm nikoli.
Jestliže člověk překoná podmíněnosti a utiší svou mysl, odejde iluze, která nevědomého člověka klame. Dokud není tato iluze neboli májá jasně pochopena, vytváří zmatení. Jakmile je tu pochopení, že je projevem neomezeného Vědomí, stane se zdrojem blaženosti a dosažení nejvyššího Brahman. O Já nebo Brahman mluvíme jen kvůli poučení. Jedinou Skutečností je Jedno, čiré Vědomí, a nikoli vtělená bytost. Existuje jen Vědomí, ať už to jedinec ví nebo ne, ať už je jedinec s tělem nebo bez těla. Veškeré neštěstí, které v tomto světě vidíš, patří tělu. Nejvyššího Já, jež je smysly neuchopitelné, se smutek nedotýká. V Já neexistuje touha a svět se v něm zjevuje, aniž by tu byl nějaký záměr. Ó Rámo, skrze mé učení byla rozptýlena klamná představa o stvoření a jeho existenci. Tvé vědomí je nyní čiré a prosté jakékoli dvojnosti.
Toto byla poslední kapitola knihy III. Knihu IV. najdete zde:
VASIŠTHA pokračoval: Druhý den po svém zážitku krále Lavanu napadlo: „Měl bych se vydat do míst, která jsem viděl ve své vizi, možná skutečně existují.“ A hned se i s družinou vydal směrem na jih. Brzy narazil na místa, jež ve své vizi viděl, a setkal se s lidmi, které během svého pobývání u divokého kmene poznal. Uviděl dokonce i své vlastní děti žijící v chudobě.
Spatřil starou ženu, která zoufalstvím naříkala a plakala: „Ó můj milovaný muži, kam jsi šel, že jsi nás tu všechny zanechal? Ztratila jsem svou krásnou dceru, jež měla to štěstí získat pohledného krále za muže. Kam se všichni poděli? Běda, všechny jsem ztratila.“ Král k ní přistoupil, aby ji utěšil, a přitom v ní poznal matku své manželky. Ze soucitu daroval jí i dětem dostatek prostředků, aby mohli překonat období sucha, které jak předchozího dne viděl, postihlo celou zemi. Nějaký čas s nimi pobyl a pak se vrátil do paláce.
Následujícího rána mě král požádal o vysvětlení celé té záhadné události a moje odpověď ho zcela uspokojila. Ó Rámo, síla nevědomosti je schopna vytvořit naprostý zmatek ohledně toho, co je skutečné a co neskutečné.
RÁMA se zeptal: Ó moudrý, je to vskutku matoucí. Jak lze to, co bylo viděno ve snu či vizi, zakoušet i ve skutečnosti v bdělém stavu?
VASIŠTHA odpověděl: Ale, Rámo, to vše je nevědomost! Daleko a blízko, věčnost a okamžik, to vše je přelud. V nevědomosti se skutečné jeví jako neskutečné a neskutečné jako skutečné. Vědomí jedince vnímá to, co si myslí, že vnímá, podle svého nastavení a podmíněností mysli. Jakmile z nevědomosti vznikne představa ega, v témže okamžiku se objeví také iluze začátku, středu a konce. Zmateného člověka napadne, že je zvířetem, a začne to prožívat. To všechno je shoda okolností, kákatálíja, jako když z kokosové palmy spadne kokos přesně v okamžiku, kdy na palmu usedne vrána, a zdá se, jako by kokos spadl kvůli vráně, třebaže tomu tak není. Podobně pouze čirou náhodou se v důsledku nevědomosti zdá být neskutečné skutečným.
VASIŠTHA pokračoval: V hypnotickém stavu král Lavana ve svém vědomí spatřil obraz svatby prince s ženou z divokého pouštního kmene a prožil to tak, jako by se to dělo jemu.
Člověk zapomene, co dříve udělal, i když tomu kdysi obětoval mnoho času a energie. A nyní je přesvědčen, že neudělal to, co skutečně udělal. Takových nesrovnalostí se paměť občas dopouští.
Stejně jako si někdy člověk představí příhodu, která se udála v minulosti, a vidí ji, jako by se děla nyní, tak král Lavana prožil ve své vizi příhody z minulosti divokého kmene. Je také možné, že lidé z lesů na úpatí hor Vindhja zakoušeli ve své mysli vize, které se objevily ve vědomí krále Lavany. Nebo Lavana a lidé divokého kmene viděli ve své mysli to, co zakoušel někdo jiný. Takové přeludy se stanou skutečností, jsou-li zakoušeny mnoha lidmi, podobně jako se stane pravdou to, co hodně lidí tvrdí. Pokud jsou tyto přeludy začleněny do života jedince, stanou se pro něj skutečné. Co lze ostatně říci o pravdivosti či nepravdivosti věcí tohoto světa? Můžeme jen popsat to, jak jsou tyto věci ve vědomí člověka zakoušeny.
Nevědomost není skutečná, podobně jako není skutečností olej v písku. Mezi nevědomostí a Já nemůže být vzájemný vztah, neboť vztah může existovat pouze mezi věcmi stejnými či podobnými. Takovou zkušenost má každý. Pouze proto, že je Vědomí neomezené, může být ve vesmíru vše poznatelné. Není to tak, že by subjekt osvětlil objekt, který je bez vlastního světla. Všechno je Vědomí, a proto všechno ozařuje samo sebe a nepotřebuje vnímající inteligenci. To, že se inteligence projeví, je díky činnosti Vědomí, které si uvědomí samo sebe, nikoli proto, že by Vědomí vnímalo netečný objekt.*
--------------------* Ne tedy proto, že by se Vědomí stalo subjektem a vnímalo netečný objekt. (Pozn. překl.)
---
Zkráceno - celý text viz zde:TEXT ve formátu PDF zde.
VASIŠTHA pokračoval: Átman neboli Já se začne považovat za nevědomé ego, jako kdyby se zlato domnívalo, že je pouze prstenem, zapomnělo na svoji zlatou podstatu a naříkalo: „Běda, ztratilo jsem svoji zlatost!“
RÁMA se zeptal: Svatý muži, jak může v Já vzniknout nevědomost a ego?
VASIŠTHA pravil: Ó Rámo, člověk by měl klást otázky týkající se pouze Skutečnosti, nikoli toho, co je neskutečné. Zlatý prsten bez zlaté podstaty neexistuje a stejně tak neexistuje omezené ego. Když zlatník prodává prsten, zváží zlato, neboť zlatý prsten znamená zlato. Zajímá-li se někdo o zlatý prsten, který nemá zlatou podstatu, nebo o omezenou formu v neomezeném Vědomí, je to, jako by se zajímal o syna neplodné ženy. Existence neskutečného není skutečná. Vzniká v nevědomosti, a je-li důkladně přezkoumána, mizí. Z neznalosti lze vidět stříbro v perleti, ale perleť nemůže být ani na okamžik stříbrem. Dokud není nahlédnuto, že jde právě o perleť, je tu nevědomost.
Tak jako nemůže člověk vylisovat z písku olej nebo získat ze zlatého prstenu něco jiného než zlato, tak v tomto vesmíru neexistují dvě různé věci. Ve všech tvarech a jménech září Jedno, jediné neomezené Vědomí.
Aniž by měla skutečnou trvalou existenci, existuje tu iluzorní představa ega. V tom spočívá podstata naprosté nevědomosti, iluze a projevení světa. V neomezeném Já ego neexistuje. V neomezeném Já neexistuje Stvořitel ani stvoření, svět ani nebe, lidé ani démoni. Neexistují těla, prvky, čas, bytí, zánik, „já“ ani „ty“, Já ani To, pravda ani klam, představa rozmanitosti ani rozjímání či potěšení. Ať existuje cokoli a nazve se vesmírem, je to nejvyšší klid a mír. Neexistuje začátek, střed ani konec, všechno je vším po všechny časy, za hranicí rozumového chápání a slovního popisu. Neexistuje stvoření. Neomezené se nikdy nevzdá své neomezenosti. „To“ se nikdy nestane „tímto“. Je jako oceán, ale bez pohybu. Je sebe-ozařující jako Slunce, ale nečinné. V nevědomosti je nejvyšší Bytí chápáno jako objekt, jako svět. Stejně jako prostor existuje v prostoru s prostorem sjednocen, tak to, co se zdá být stvořením, je Brahman, existující v Brahman jako Brahman. Slova „daleko“, „blízko“, „tady“, „tam“ či představa rozmanitosti mají stejnou váhu jako vzdálenost mezi dvěma předměty v zrcadle, v němž se odráží celé město.
VASIŠTHA pokračoval: Nyní ti, Rámo, popíšu sedm stupňů či rovin poznání. Když je poznáš, nebudeš chycen do sítě iluzí. Prvním stupněm je přání a záměr. Druhým je hledání a dotazování se. Třetí přichází, když se mysl zjemní. Čtvrtým stupněm je ustálení se v Pravdě. Pátým je naprosté osvobození od lpění a omezenosti. Šestý stupeň přichází, když ustane rozdělování na subjekt a objekt. Sedmý stupeň je za vším.
„Proč jen jsem stále takový hlupák? Měl bych vyhledat svaté muže, studovat posvátná písma a rozvíjet odpoutanost a nezaujatost.“ Takové přání je prvním stupněm.
V důsledku toho se člověk začne zabývat dotazováním a přímým pozorováním. S tím přichází neulpívání, mysl se zjemňuje a rozjasňuje, to je třetí stupeň. Pokud jsou tyto tři stupně uskutečněny, začne se hledající přirozeně odvracet od smyslového potěšení k přebývání v Pravdě, a to je čtvrtý stupeň.
Je-li zvládnut čtvrtý stupeň, je tu naprosté odpoutání a zároveň přesvědčení o podstatě Skutečnosti, to je pátý stupeň. Člověk se raduje ve svém Já, mizí vnímání dvojnosti a rozmanitosti uvnitř i vně a úsilí, které člověk po vzoru druhých vynaložil, nese své plody v přímé duchovní zkušenosti. To je šestý stupeň.
Poté již není třeba žádného úsilí ani metody, není rozdělování, není rozmanitost. Poznání Já je spontánní, přirozené, a proto nezničitelné. To je sedmý, transcendentální stupeň, tedy stav člověka, který je osvobozen ještě během života. Za tím už je jen stav toho, kdo překročil i tělo, stav turíja atíta.
Každý, kdo prošel těmito sedmi stupni poznání, je světec, mudrc. Je osvobozen a neupadá do osidel štěstí či neštěstí. Může nebo nemusí pracovat a být činný. Raduje se v Já a nepotřebuje druhé, aby jej činili šťastným.
Nejvyšší stav Vědomí může být dosažen každým, i zvířetem či primitivním člověkem, vtělenými bytostmi i bytostmi bez těla. Záleží to pouze na dosažení poznání.
Kdo dosáhl nejvyššího stupně Vědomí, ten je vskutku člověkem hodným uctívání. V porovnání s ním je i císař bezvýznamný jako stéblo trávy. Takový člověk je tady a teď osvobozený.
VASIŠTHA pokračoval: Sám jsem byl očitým svědkem všeho, co se u dvora krále Lavany stalo při návštěvě kejklíře. Když kejklíř náhle zmizel, chtěl každý vědět, co byl zač. Svým vnitřním pohledem jsem shledal, že to byl posel bohů. Je tradicí, že Indra sešle různé strasti na toho, kdo vykonal právě ten druh obřadu, který král Lavana mentálně provedl, a zkouší tak jeho sílu. Výsledkem pak byly přeludy a halucinace, které král podstoupil. Protože král vykonal obřad mentálně, proběhla i zkouška pouze v králově mysli.
Je-li mysl důkladně očištěna, zbavíš se veškeré dvojnosti a rozmanitosti, které mysl vytváří.
Rámo, již jsem ti vyprávěl průběh opakovaných stvoření, která nastanou vždy po předchozím kosmickém zániku, i to, jak člověk přichází k zakoušení představ „já“ a „moje“. Kdo obdařen poznáním následuje sedm kroků jógy vedoucích k dokonalosti, ten dosáhne osvobození.
RÁMA se zeptal: Svatý muži, jaké kroky máš na mysli?
VASIŠTHA odpověděl: Ó Rámo, existuje sedm sestupných kroků nevědomosti a sedm vzestupných kroků poznání. Nyní ti je popíši. Setrvávat ustálený v poznání Já znamená osvobození. Je-li to narušeno, přichází ego a omezení. Stav Sebepoznání neboli poznání Já je takový stav, v němž není rozruch mysli, rozptýlenost ani otupělost, pocit ega ani vnímání rozmanitosti.
Iluze, která zakrývá poznání Já, má sedmero stupňů: semínko bdělého stavu, bdělý stav, silný bdělý stav, snění za bdělého stavu, sen, snový bdělý stav a spánek. Semínko bdělého stavu se nachází v čirém Vědomí, kde mysl a džíva existují jen jako pojmy. Jakmile se objeví představy „já“ a „tamto“, jde o bdělý stav. Jestliže jsou tyto představy posíleny vzpomínkou na předchozí vtělení, jedná se o silný bdělý stav. Pokud se mysl během bdění nachází ve vlastních představách a je těmito představami naplněna, pak jde o snění za bdělého stavu. Iluzorní představy zážitků, které vznikají během spánku a zdají se jako skutečnost, to jsou sny. Ve snovém bdělém stavu si člověk vybavuje minulé zážitky, jako by se děly nyní. A jestliže jsou všechny představy opuštěny a nahrazeny úplnou netečnou otupělostí, jde o hluboký spánek. Těchto sedm stupňů lze ještě dále dělit.
RÁMA se po chvilce hlubokého zamyšlení zeptal: Svatý muži, je vskutku neuvěřitelné, že tato neexistující nevědomost vytvoří přelud, díky němuž se neexistující projevený svět zdá velmi skutečný. Osvětli mi prosím ještě jednou, jak je to možné. A také mi řekni, proč král Lavana musel podstoupit všechna trápení a kdo nebo co je tím, kdo tato trápení zakouší.
VASIŠTHA pravil: Ó Rámo, není správné, když se říká, že se Vědomí týká těla. Tělo je něco, co si Vědomí pouze představilo, podobně jako ve snu. Jestliže Vědomí omezí svou vlastní silou samo sebe a představí si, že je džíva, pak je tento džíva, obdařený energií vzruchu a neklidu, vtažen do projeveného světa.
Vtělená bytost, která přijímá různá těla a zakouší trápení či radost jakožto plody svých minulých činů, se nazývá ego, mysl jedince nebo džíva. Utrpení neprožívá ani tělo ani osvícená bytost. Trpí pouze nevědomá mysl. A mysl sní tento sen projeveného světa jen tehdy, je-li ve stavu nevědomosti, nikoli je-li probuzena, osvícena. Proto je vtělená bytost, která tu zakouší utrpení, označována různými jmény, jako například džíva, nevědomost, podmíněnost mysli, mysl jedince nebo vědomí jedince.
Tělo není schopno vnímání, a proto se neraduje ani netrpí. Nevědomost dává vzniknout nebdělosti a nevědění, proto se raduje či trpí právě nevědomost. Ve skutečnosti to není tělo, ale mysl, která se rodí, pláče, zabíjí, odchází, zneužívá druhé atd. V každém zážitku štěstí či neštěstí a při každé představě či přeludu je to mysl, která to vše činí a zakouší. Člověk je mysl.
Nyní ti vysvětlím, proč trpěl král Lavana. Lavana byl potomek krále jménem Hariščandra a jednou si pomyslel: „Můj děd vykonal velký náboženský obřad a stal se významným mužem, měl bych udělat totéž.“ Shromáždil vše, co bylo k rituálu třeba, sezval zbožné muže a celý rok seděl v zahradě a vykonával obřad mentálně, ve své mysli. Protože obřad zdárně dokončil, byl obdařen jeho plody. Ó Rámo, zde vidíš, že právě mysl koná všechny činy a zakouší štěstí či neštěstí. Proto veď svou mysl stezkou spásy, Rámo.
RÁMA se dále zeptal: Svatý muži, řekni mi také, jak může odejít tato hrozivá temnota nevědomosti.
VASIŠTHA pravil: Ó Rámo, temnota zmizí, obrátíš-li se ke světlu, a nevědomost zmizí, obrátíš-li se ke světlu Já. Dokud se neobjeví přirozená touha po Sebepoznání, poznání Já, vytváří nevědomost nekonečný proud projeveného světa. Stejně jako zmizí stín, je-li tu touha po světle, zmizí nevědomost, je-li tu obrat k poznání Já.
Rámo, touto nevědomostí čili podmíněností mysli je touha. Ustane-li toužení, je tu osvobození. A k němu dojde jen tehdy, když ustane pohyb myšlenek v mysli.
RÁMA se zeptal: Ó mudrci, řekl jsi, že jakmile zmizí nevědomost, je tu Sebepoznání, poznání Já. Co je to Já neboli Átman?
VASIŠTHA odvětil: Ó Rámo, každá věc, od Stvořitele Brahmy až po stéblo trávy, není nic jiného než Já. Nevědomost je neexistující zdání. To, čemu se říká mysl, neexistuje odděleně od Já. V samotném Já se objeví závoj zakrývající Já, jenž je ovšem též tímto Já. Tento závoj vytvoří rozdělení Vědomí na subjekt a objekt. Poté se neomezené Vědomí označí jako mysl. Závojem je představa, záměr či myšlenka v neomezeném Vědomí. Z představy či myšlenky se rodí mysl a pomocí ní zase mysl mizí, a to tak, že myšlenka či představa skončí.
Pevné přesvědčení „nejsem nejvyšší Brahman“ mysl spoutává a omezuje. A pevným přesvědčením „vše je nejvyšší Brahman“ lze mysl opět osvobodit. Představy a myšlenky znamenají omezení a jejich ukončení znamená osvobození. Buď proto od představ a myšlenek oproštěn a spontánně dělej to, co je třeba.
Podobně jako je modrá barva nebe pouhou představou, tak je skutečnost světa vnímána pouze v mysli. Modř nebe ve skutečnosti neexistuje, je jen důsledkem neschopnosti zrakových orgánů vidět dál než jen po určitou hranici. Podobně je vnímání projeveného světa zase důsledkem omezenosti mysli. Projevený svět je přelud, Rámo, a bylo by lepší nedovolit, aby samotná myšlenka o projeveném světě v mysli vůbec vznikla.
Myšlenkou „jsem ztracen“ upadá člověk do smutku. A myšlenkou „jsem bdělý“ se přibližuje blaženosti.
VASIŠTHA pokračuje: Pokud mysl neustále přebývá u hloupých a iluzorních představ, podléhá zmatení. Pokud mysl dlí u osvícených a šlechetných představ, je osvícena. Pokud je v mysli živena myšlenka nevědomosti, je tu nevědomost pevně usazena. Pokud dojde k pochopení Já, je nevědomost rozptýlena. Cokoli chce mysl získat, o to smysly s plným nasazením usilují.
Kdo nenechá svou mysl přebývat u iluzorních představ a usiluje o uvědomění si Já, zakouší klid a mír. To, co nebylo na počátku, neexistuje ani nyní! To, co bylo na počátku, a je tudíž i nyní, je nejvyšší Brahman. Rozjímání o něm přináší mír, neboť Brahman je klid a mír. Člověk by neměl nikdy nikde žádným způsobem o ničem jiném rozjímat a za pomoci co možná největšího úsilí a inteligence by měl odstranit kořeny všech přání a tužeb po potěšení.
Nevědomost je příčinou stárnutí a smrti. V důsledku podmíněnosti mysli neboli nevědomosti mají přání a touhy tendenci větvit se a rozšiřovat. Toto větvení se projevuje myšlenkami „to je můj majetek“ nebo „to jsou mí synové“. Kde se však v tomto fyzickém těle nachází to, čemu říkáme „já“? Ó Rámo, ve skutečnosti „já“ či „moje“ vůbec neexistuje, neboť jedinou Skutečností po všechny časy je Já, Átman.
Pouze ve stavu nevědomosti uvidí člověk hada místo kusu provazu. Z hlediska osvícené bytosti neexistuje nic jiného než neomezené Vědomí. Nebuď nevědomým člověkem, Rámo, buď mudrcem. Zbav se sklonů a podmíněností mysli, které dávají vzniknout projevenému světu. Stejně jako nevědomý člověk považuješ tělo za své Já a cítíš se nešťastný. Proč? Přestože se zdá, že tělo a Já existují společně, je mezi nimi rozdíl. Tělo odejde, ale Já neumírá.
---
Zkráceno - celý text zde:
VASIŠTHA pokračoval: Psychické sklony, dispozice či podmíněnosti mysli jsou neskutečné, a přesto se v mysli objevují. Lze je srovnat s obrazem dvou Měsíců na nebi, který vidí lidé trpící diplopií neboli zdvojeným viděním. Těchto podmíněností bychom se měli vzdát, jako by šlo o naprostý přelud. Následek nevědomosti je skutečný jen pro nevědomého člověka, pro mudrce je to pouze slovní vyjádření, podobně jako jím je „syn neplodné ženy“. Nezůstávej v nevědomosti, Rámo, ale usiluj o moudrost tím, že se vzdáš sklonů a podmíněností mysli, podobně jako by ses vzdal představy druhého Měsíce na nebi.
Nejsi tím, kdo koná nějaké činy, Rámo. Proč se tedy za konajícího považuješ? Jestliže existuje pouze Jedno, kdo, co a jak potom koná? Nezůstávej ani nečinný, neboť co bys získal tím, že bys nic nedělal? Co má být vykonáno, musí se vykonat. Proto spočiň v Já. Pokud děláš činnosti, jež ti jsou přirozené, aniž bys k nim byl připoután, pak nejsi konající. Nebudeš-li však dělat nic, a přitom zůstaneš připoután k představě nekonání, pak se stáváš konajícím, neboť konáš nekonání! Je-li tento svět jen kouzelnický trik, čeho se máme vzdát a co máme hledat?
Semínkem projeveného světa je nevědomost. Dokud to tak nenahlížíme, je nevědomost zakoušena jako skutečnost. Právě podmíněnosti a sklony mysli jsou silou, která tento projevený svět vytváří a udržuje v pohybu, tak jako je udržován v pohybu hrnčířský kruh hrnčířem. Sklony mysli jsou bez podstaty, prázdné jako bambus. Nezaniknou, ani když je rozetneme ve dví, podobně jako vlny v řece. Nelze je uchopit. Jsou malé a jemné, ale mají sílu meče. Ačkoli je vnímáme jako výsledek našich úvah, sklony mysli nelze využít při hledání Pravdy, neboť skrze ně jsou vnímány jen jejich vlastní následky. Rozmanitost objektů světa vnímáme právě kvůli podmíněnostem a sklonům mysli.
Nedá se říci, že by sklony mysli setrvaly na konkrétním místě, neboť jsou vidět všude. Nejsou to projevy Inteligence, ale protože jsou na ní založeny, mají zdání inteligence. Ačkoli se stále mění, vytvářejí v člověku iluzi stálosti. Díky jejich blízkému vztahu k neomezenému Vědomí se zdá, že jsou činné, ale jakmile dojde k pochopení neomezeného Vědomí, jejich činnost ustane.
Podmíněnosti a sklony mysli zmizí, nejsou-li živeny připoutaností k objektům. Taková připoutanost se tu však nemusí projevit, a přesto mohou tyto podmíněnosti zůstat ukryté v mysli.
VASIŠTHA pokračoval: Nevědomost a podmíněnosti mysli získá člověk bez úsilí a zdá se mu, jako by přinášely radost. Ve skutečnosti jsou však jen zdrojem utrpení. Zcela zahalí poznání Já a vytvoří iluzi radosti a potěšení. A tak bylo možné, že král Lavana považoval dobu dlouhou sotva hodinu za několik let života.
Tato nevědomost nebo také podmíněnost mysli nemá tu moc, aby konala, a přece se zdá být velmi aktivní, podobně jako zrcadlo, když odráží světlo lampy. I kdyby žena na obraze vypadala jako živá, nemůže vykonávat povinnosti skutečné ženy, a stejně tak nevědomost či podmíněnost mysli nemůže skutečně konat, třebaže se to tak jeví. Podobně jako přelud může oklamat pouze zvířata, nikoli inteligentní lidi, může nevědomost oklamat pouze hlupáka, nikoli toho, kdo je moudrý.
Nevědomost a sklony mysli mají jen dočasnou existenci. Jsme-li však chyceni v jejich proudu, zdá se, že tu budou neustále, podobně jako voda v řece. Poněvadž jsou schopny zakrýt Skutečnost, zdají se být skutečné. Když je však chceš uchopit, zjistíš, že nejsou nic. Přesto mají v projeveném světě svou sílu a pevnost, tak jako silný provaz spletený z mnoha tenkých vláken. Zdá se, že sklony a podmíněnosti narůstají, ale není tomu tak. Neboť chceš-li je uchopit, mizí jako dým.
---
Zkráceno - celý text viz:
VASIŠTHA pokračoval: Jakmile se mysl na něco zaměří, vidí v tom naplnění svých tužeb. Příčina toho není zcela zřejmá. Jako vlny v oceánu se i silné pohnutky objeví hned tu a hned zase tam, vzniknou a vzápětí zase zaniknou. Nicméně tak jako je chlad spojen s ledem, jsou pohnutky a nepokoj neoddělitelné od mysli.
RÁMA se zeptal: Svatý muži, jak může být nepokoj mysli odstraněn silou, aniž by to způsobilo ještě větší neklid?
VASIŠTHA pravil: Neexistuje mysl bez nepokoje. Nepokoj je samou podstatou mysli. A činnost této nepokojné mysli, jejímž základem je neomezené Vědomí, se projevuje jako tento svět. Svět je energie či síla mysli, Rámo. Je-li mysl zbavena nepokoje, říká se jí mrtvá mysl. A to je pokání neboli tapas, a to je též potvrzení pravdivosti svatých knih a osvobození.
Jestliže se mysl rozplyne v neomezeném Vědomí, je tu nejvyšší klid a mír. Je-li naopak mysl zapletena v myšlenkách, je tu velké utrpení. Nepokoj mysli znamená nevědomost a nevědomost je příbytkem pro tužby, sklony a podmíněnosti mysli. Zbav se neklidu mysli tím, že se budeš dotazovat na Pravdu a zřekneš se přemýšlení o objektech smyslového potěšení.
Ó Rámo, mysl jako kyvadlo neustále překmitává mezi Skutečností a zdáním, mezi uvědoměním a netečností. Pokud se mysl delší čas zabývá objekty, které jsou netečné a nevědomé, přejímá jejich netečnost a nevědomost. Je-li však tatáž mysl oddaná hledání Pravdy a poznání, setřese všechny podmíněnosti a vrátí se k původní podstatě, jíž je čiré Vědomí. Mysl na sebe bere podobu toho, o čem člověk rozjímá, ať už je to něco původního či toho, co bylo vypěstováno. Proto odhodlaně, ale s rozmyslem rozjímej o stavu za utrpením, osvobozeném od všech pochybností. Mysl je schopna sama sebe zkrotit a jiná cesta není.
Projevy skrytých tužeb a podmíněností, které nejsou ničím jiným než myslí, odstraní moudrý člověk z mysli v okamžiku, kdy se objeví. Tak se odstraní nevědomost. Nejprve se zřekni veškerého chtění, aby ses zbavil sklonů a podmíněností, a pak z mysli odstraň i představy omezení a osvobození. Buď zcela oproštěn od všech podmíněností mysli.
VASIŠTHA pokračoval: Dosáhnout vítězství nad skřetem zvaným mysl lze jen tehdy, když člověk za pomoci vlastního úsilí získá poznání Já a zanechá honby za tužbami mysli. To je možné získat i bez námahy, stejně jako lze bez námahy, pouze pomocí vhodného postoje, obrátit pozornost dítěte. Běda tomu, kdo není schopen zbavit se chtění, neboť to je jediný prostředek k dosažení nejvyššího Dobra. Intenzivním úsilím lze zvítězit nad myslí. Poté bez nejmenší námahy splyne vědomí jedince s neomezeným Vědomím, přičemž individualita člověka zmizí. Je to snadné a snadno dosažitelné. A kdo toho není schopen, je jen sup v lidském hávu.
Není jiné cesty ke spáse jedince než ovládnutí mysli. Člověk by měl usilovat o to, aby se zbavil každého chtění, které v jeho mysli vyvstane. Učiň pevné rozhodnutí zbavit se tužeb mysli. Toho lze jistě snadno dosáhnout. Pokud se člověk nezřekne svého chtění, pak jsou všechny rady mudrců, studium svatých textů či přednášení manter zcela zbytečné. Jen tehdy, když člověk utne kořeny mysli sekerou odpoutání se od pojmů a představ, může dosáhnout absolutního Brahman, jež znamená všudypřítomný nejvyšší mír. Vytváření pojmů a představ způsobuje omyly a utrpení. Jak snadno se toho lze zbavit poznáním Já! A když se toho člověk zbaví, je tu nejvyšší klid a mír. Proč se to zdá být tak těžké?
Nespoléhej na osud či boha, to jsou výmysly hlupáků. Vlastním úsilím a poznáním Já učiň ze své mysli ne-mysl. Dovol neomezenému Vědomí pohltit omezenou mysl a pak běž dál, za všechna omezení. Se svou inteligencí sjednocenou s nejvyšším Bytím se drž Já, jež je nezničitelné.
Jestliže si podmaníš svou mysl setrváním v nerušeném klidu, budeš i ovládnutí tří světů považovat za bezcenné. Nejde o studium svatých knih ani o to, zda je člověk v období vzrůstu či úpadku, jde pouze o poznání Já. Proč se ti to zdá tak těžké? Shledává-li to někdo obtížným, zvládne pak bez poznání Já vůbec žít ve světě?
Kdo poznal nesmrtelnou podstatu Já, ten se nebojí smrti ani ho nezasáhne odloučení od přátel či příbuzných. Pocity „to jsem já“ a „to je moje“ představují mysl. Jsou-li odstraněny, mysl zmizí a člověk se zbaví strachu. Zbraň běžně vyvolá v člověku strach. Zbraní, jež ničí ego, je poznání, a tato zbraň naopak veškerý strach odstraňuje.
VASIŠTHA pokračoval: Na počátku v nejvyšším Bytí neboli neomezeném Vědomí vzniklo rozdělení a Neomezené se zdánlivě rozdělilo na toho, kdo pozoruje, a to, co je pozorováno. Když pozorující pozorovatel hledal, jak by pozorovaný objekt uchopil a pochopil, vznikla směsice skutečnosti a zdánlivého projevení, vzniklo zmatení. A v důsledku zmatení se v neomezeném Vědomí objevila představa omezenosti.
Omezená mysl v sobě vytváří bezpočet představ, jež ji oslabují a zahalují závojem iluze, což vede k utrpení, jež je myslí ještě posilováno. Představy a zážitky zanechávají v mysli stopy, vytvářejí dojmy a poté sklony či podmíněnosti, které z větší části zůstávají skryté. Jakmile se jich mysl zbaví, závoj iluze zmizí jako mlha prozářená Sluncem a s ním zmizí i veškeré trápení. Do té doby si však mysl s tím vším pohrává, tak jako si děcko hraje s malým ptáčetem, které soustavně pošťuchuje a provokuje.
Opilému člověku se zdá, že se celý svět točí, a podobně je na tom nečistá mysl. Vidí problémy tam, kde nejsou, narušuje vztahy, vytváří podezíravost a dělá z přátel nepřátele. Ztrápená mysl mění jídlo v jed a způsobuje nemoci a smrt.
Nečistá mysl hnaná skrytými tužbami je příčinou pomatených představ, mánií a fobií. Člověk by měl usilovat o to, aby se od všech tužeb osvobodil a zbavil je jejich kořenů. Co jiného je člověk nežli mysl? Tělo je netečné a bez schopnosti vnímat. Nelze říci, že je mysl netečná, ačkoli nelze ani říci, že je schopna vnímání. To, co mysl vykoná, je skutek, a to, čeho se mysl vzdá, je odevzdání.
Mysl je celý svět, je to vzduch, je to nebe, je to země, je to vítr. Mysl je nedozírná. Hlupákem nazveme toho, kdo má hloupou mysl. Jestliže je tělo zbaveno mysli a inteligence, například v případě smrti, pak o takové mrtvole jistě neřekneme, že je hloupá!
Mysl vidí, byly tedy stvořeny oči. Mysl slyší, vznikly tedy uši. A stejné je to s ostatními smysly, všechny jsou vytvořeny myslí.
Mysl rozhoduje o tom, co je sladké a co hořké, kdo je přítel a kdo nepřítel. Mysl rozhoduje o délce trvání. Král Lavana prožil méně než hodinu, jako by se jednalo o celý život. Mysl rozhoduje o tom, co je nebe a co peklo. A proto je-li ovládnuta mysl, je ovládnuto vše, včetně smyslů.
VASIŠTHA pokračoval: Ó Rámo, co může být větší záhadou než to, že je mysl schopna zakrýt všudypřítomné, čiré, věčné a neomezené Vědomí a donutí tě zaměnit Vědomí za toto netečné fyzické tělo? Je to právě sama mysl, která se jeví jako pohyb v tom, co se hýbe, jako třpyt v tom, co se třpytí, jako pevnost země a prázdnota prostoru.
Pokud se mysl někde toulá, člověk si ani nevychutná jídlo ani nevidí to, co má přímo před sebou. Smysly se rodí z mysli, ne naopak.
Jen z pohledu hlupáka lze říci, že tělo a mysl jsou dvě zcela různé věci. Ve skutečnosti různé nejsou, neboť je to sama mysl. Chvála mudrcům, kteří tuto Skutečnost pochopili.
Mudrce, který uskutečnil Pravdu, jistě nerozruší, ani když jeho tělo obejme žena. Je to pro něj stejné jako dotýkat se kusu dřeva. Kdyby mu byly useknuty paže, on by to nevnímal. Mudrc může jakékoli trápení obrátit v blaženost.
Pokud se mysl někde toulá, pak i když uslyšíš zajímavý příběh, nebudeš ho vnímat. Podobně jako umí herec ztvárnit charakter různých postav, je mysl schopna vytvořit různé stavy vědomí, například bdění či snění. Jak záhadná je mysl, když dokázala přimět krále Lavanu myslet si, že žije životem divocha. Mysl zakouší to, co si sama vytvořila. Mysl není nic jiného než to, co je složeno z myšlenek. Když to víš, dělej, co je ti libo.
Mysl si v důsledku nepřetržitého přemýšlení myslí, že je zrozena nebo že umírá, a ačkoli je bez formy, myslí si, že je džívou a má tělo. Následkem svých představ se mysl ztotožňuje s národem či kmenem a zakouší radost či bolest, neboť to vše se nachází v mysli, podobně jako se nachází olej v semínku.
---
Zkráceno -- celý text viz:
KRÁL pokračoval: Hladomor vyhnal mnoho lidí ze země. Odcházeli, kam se dalo. Ti, kteří kvůli ženě a dětem nechtěli odejít, dlouho nevydrželi a zemřeli. Další se stali obětí divoké zvěře.
Já jsem se s ženou a dětmi vydal odsud pryč. Na hranicích stál strom, v jehož chladivém stínu jsem našel toužený odpočinek. Sundal jsem děti z ramen, lehl jsem si a dlouhý čas odpočíval.
Moje nejmladší děcko, ještě tak malé, že bylo zcela nevinné, a proto mému srdci nejdražší, prosilo se slzami v očích o jídlo. Ačkoli jsem mu řekl, že žádné maso k jídlu není, ve své dětské nevinnosti neustále žadonilo. V zoufalství jsem řekl: „Dobrá, vezmi si tedy maso z mého těla!“ Nebohé dítě řeklo bez přemýšlení: „Tak mi ho dej.“
Byl jsem zcela přemožen lítostí a soucitem. Pochopil jsem, že už není schopno snášet strasti hladovění, a rozhodl jsem se, že by bylo nejlepší skončit se životem. Z větví jsem postavil pohřební hranici, ale jak jsem se k ní přiblížil, celý jsem se roztřásl a ocitl se zde u dvora, kde jste mě všichni zdravili a vítali.
Král domluvil a v tom okamžiku kejklíř zmizel.
MINISTŘI řekli: Pane, to nemohl být obyčejný kejklíř, neboť ho nezajímaly peníze ani odměna. To si jistě nějaké božstvo přálo tobě i nám ukázat moc kosmické
iluze. Z celého příběhu je nyní zřejmé, že projevený svět je pouhá hra mysli a sama mysl není nic jiného než hra všemohoucího neomezeného Bytí. Mysl je schopna ošálit i lidi obdařené moudrostí. Kde je král zběhlý v mnoha učeních a kde je ona matoucí iluze?
Zde jistě nejde o trik kejklíře, neboť kejklíř by si nenechal ujít hmotný zisk. Toto je síla iluze. Proto kejklíř zmizel, aniž by čekal na odměnu.
VASIŠTHA pravil: Byl jsem, Rámo, přímo u toho a vyprávím to tak, jak se to stalo. Mysl zakrývá pravou podstatu Já a vytváří iluzorní projevy, které se donekonečna větví a nesou své plody. Znič tuto iluzi poznáním a spočiň v klidu a míru.
KRÁL pokračoval: Stal jsem se členem divokého kmene. Moje žena porodila dceru, která ještě zvětšila mé utrpení, a časem přibyly další tři děti. Mnoho let jsem s tímto kmenem žil a zakoušel strasti hlavy rodiny, neboť jsem musel ženu i děti živit a chránit. Sháněl jsem dříví na oheň a často trávil noci v lese. Když bylo chladno, schovával jsem se do křoví, abych se zahřál. Hlavním jídlem bylo maso z prasat.
Čas běžel a já stárl. Začal jsem s masem obchodovat, nejlepší kusy jsem nosil do vesnic v horách Vindhya a tam je prodával. Co se výhodně neprodalo, to jsem rozřezal na kusy a v neskutečné špíně sušil. Často mě trápil hlad a já musel bojovat o kus masa s druhými. Celé tělo mi postupně zčernalo, až bylo jako saze. Zaměstnával jsem se nečistými činnostmi, má mysl se tudíž začala klonit k nečistému. Opustily mě dobré myšlenky a pocity, a tak jako se had zbavuje staré kůže, tak se mé srdce zbavilo veškerého soucitu. Ptákům i zvěři jsem působil nevýslovné trápení, když jsem je s použitím zbraní lovil a chytal do pastí a sítí.
Rozmarům počasí jsem odolával oděný pouze bederní rouškou. Tak jsem strávil sedm let. V zajetí špatností a zlých tužeb jsem se nechal ovládat hněvem, mluvil hrubě, bědoval při nezdaru a živil se zkaženým jídlem. Unášen jako suchý list ve větru, dlouho jsem žil tak, jako by mým jediným životním posláním bylo shánět si potravu.
Přišlo sucho. Vzduch byl tak horký, že to vypadalo, jako by se v něm vznášely jiskérky ohně. Les vzplanul požárem a brzy z něj zbyl jen popel. Lidé umírali hladem. Někteří podlehli přeludu faty morgány a hnali se za domnělou vodou anebo žvýkali kaménky, které považovali za kousky masa.
Byli i tací, kteří v zoufalství pojídali mrtvoly a přitom si ohlodali své vlastní prsty nasáklé krví z mrtvých těl. Takové bylo šílenství způsobené hladověním.
Kde kdysi stál svěží, bujný les, tam zůstalo jen rozlehlé pohřebiště. Kde dříve byla radost, tam se nyní rozléhal jen bolestný pláč umírajících.
VASIŠTHA pokračoval: Po nějakém čase otevřel král oči a jako by strachem se začal třást. Už by byl málem spadl na zem, ale ministři ho zachytili, a jak je král uviděl, zmateně se zeptal: „Kdo jste a co to se mnou děláte?“ Ministři, plni obav, mu odpověděli: „Pane, jsi mocný král, máš velké poznání, a přece ses nechal přemoci tímto přeludem. Co se stalo s tvou myslí? Jen ten, kdo je připoután k světským věcem a lpí na vztazích s ženou, dětmi či příbuznými, podléhá takovému vybočení mysli, nikoli člověk jako ty, jenž je oddán Nejvyššímu. Jen ten, kdo nepěstoval poznání, může být omámen kouzly či omamnými látkami, nikoli člověk s plně rozvinutou myslí.“
Jak to král uslyšel, začal se mu vracet jeho klid a rozvaha. Pohlédl však na kejklíře a znovu se celý roztřásl: „Cos to se mnou provedl, kouzelníku? Utkal jsi kolem mne sítě iluzí. Vskutku i moudří podlehnou iluzi máji. Třebaže jsem byl stále v tomto těle, zažil jsem během krátké chvíle úžasný přelud.“
Obrátil se ke dvořanům a vylíčil jim, co prožil během minulé hodiny.
KRÁL vyprávěl: Ve chvíli, kdy kejklíř mávl pavími pery, byly mé smysly omámeny. Nasedl jsem na koně stojícího přede mnou a vydal se na loveckou výpravu. Kůň mě zavedl do pusté pouště, kde nebylo ani živáčka. Nic tu nerostlo, nebyla tu voda a bylo zde velmi chladno. Dolehl na mne smutek. Strávil jsem tam celý den, až jsem konečně znovu vsedl na koně a dostal se odtud pryč. Přijel jsem k jiné poušti, která nevypadala tak hrozivě, a zde jsem pod stromem ulehl k odpočinku. Kůň mi utekl a já ležel až do západu Slunce. Pak jsem se celý vystrašený schoval do křoví. Noc trvala věky.
Přišel úsvit, Slunce vyšlo nad obzor a o chvilku později jsem náhle spatřil černou dívku v černých šatech, nesoucí tác plný jídla. Přistoupil jsem k ní a poprosil ji o jídlo, neboť jsem byl už velmi vyhládlý. Ona si mě nevšímala, ale já ji sledoval, až mi řekla: „Dám ti jídlo, pokud se se mnou oženíš.“ Souhlasil jsem, neboť přežití teď bylo na prvním místě. Dala mi najíst a zavedla mě k svému otci, který už napohled budil hrůzu. Brzy jsme všichni tři dorazili do vesnice, která byla plná masa a krve. Všem jsem byl představen jako budoucí manžel černé dívky a všichni z vesnice se ke mně chovali s úctou. Vyprávěli mi strašidelné příběhy, které ve mně vzbuzovaly smutek a bolest. Následoval hrůzyplný obřad, při němž jsme byli s dívkou oddáni.
Příběh krále Lavany (III. 103 - 122)
VASIŠTHA pokračoval: Když se v neomezeném Vědomí projeví mysl, pak se ze své vlastní přirozenosti rozroste a vytvoří dojem, že se dlouhé zdá krátké a naopak, nebo že se mysl jedince jeví jako od Vědomí oddělená. Sebemenší věc, s níž se dostane do styku, mysl zveličí a přivlastní si ji. V mžiku oka vytvoří bezpočet vesmírů a v mžiku oka je zase zničí. Tak jako může schopný herec hrát několik rolí, jednu hned po druhé, tak má mysl spoustu podob a střídá jednu za druhou. Udělá ze skutečného neskutečné či naopak a zdá se, jako by se kvůli tomu buď radovala, nebo trpěla. I toho, co jí přišlo samo od sebe, se pevně drží a v důsledku iluzorního pocitu, že něco vlastní, pak trpí.
Čas v podobě měnících se ročních období je schopen v rostlinách a stromech vyvolat určité změny. Podobně způsobuje mysl silou svých myšlenek a představ to, že se jedna věc zdá být jinou. Proto čas, prostor i všechny věci jsou pod kontrolou mysli. V závislosti na intenzitě či otupělosti mysli a na tom, jak velké jsou objekty, které mysl vytváří či ovlivňuje, vykoná mysl s menším či větším zpožděním vše, co má být vykonáno. Není nic, co by nebyla schopna udělat.
Poslechni si, Rámo, další zajímavý příběh, který ti to osvětlí. V zemi Uttarapándava, kde byly krásné a prosperující vesnice a v jejíž lesích přebývali mudrci, vládl král Lavana, potomek legendárního krále Hariščandry. Byl spravedlivý, šlechetný, dvorný, laskavý, v každém ohledu to byl dobrý král. Všichni jeho nepřátelé jím byli poraženi a jejich stoupenci byli přemoženi strachem i jen při pouhém pomyšlení na krále.
Jednoho dne přišel král Lavana ke dvoru, usedl na trůn, a jakmile mu ministři a dvořané vzdali poctu, objevil se před ním kejklíř, poklonil se a řekl: „Ukážu ti, králi, něco úžasného.“ Mávl chomáčem pavích per, když tu vstoupil jeho společník a vedl za sebou překrásného koně. Nabídl ho králi darem a nato kejklíř vyzval krále, aby vsedl na koně a vydal se do světa.
Král se na koně podíval, pak zavřel oči a zůstal nehnutě sedět. Jakmile to shromáždění dvořané uviděli, rázem utichli. Rozhostil se naprostý klid, neboť se nikdo neodvážil krále rušit.
VASIŠTHA pokračoval: Vlastními představami se nechá oklamat pouze hlupák, nikoli moudrý muž. Hlupák upadne do iluze, jakmile to, co je stálé, mylně považuje za pomíjivé. Ego je falešná představa založená na mylném spojení Já s fyzickými prvky. Jestliže samotný člověk existuje v tom všem jako neomezené Vědomí, jak mohlo vzniknout to, čemu říkáme ego? Ego neexistuje o nic víc než fata morgána na poušti. Odlož proto, Rámo, své nedokonalé vidění, které není založeno na Skutečnosti, a spočiň v dokonalém zření založeném na Pravdě a spojeném s blaženým klidem.
Pátrej a dotazuj se na podstatu Skutečnosti. Opusť klam a faleš. Jsi volný a svobodný, tak proč sám sebe nazýváš omezeným a trpíš? Já je neomezené. Proč, jak a čím by mohlo být omezeno? V Já není dělení, neboť vše, co je, je Brahman, Absolutno. Čemu se říká omezení a čemu osvobození? Ve stavu nevědomosti si myslíš, že zakoušíš bolest, ale Já je bolestí nedotčeno. Takové věci v Já nejsou.
Dovol tělu, ať si slábne či sílí, nebo ať přejde do jiného vesmíru. Nejsem tělem omezen, tak jak by mě mohlo ovlivnit? Vztah mezi tělem a Já je jako vztah mezi mrakem a větrem, mezi lotosem a včelou. Je-li mrak rozehnán, sjednotí se vítr s prostorem. Uvadne-li květ lotosu, vzlétne včela k nebi. Odpadne-li tělo, není zničeno Já. Vždyť dokud není sežehnuta ohněm Sebepoznání, nezmizí ani mysl. Jak by tedy mohlo zmizet Já?
Smrt je jen překrytí vždy přítomného Já závojem času a prostoru. Smrti se bojí pouze hlupáci.
Opusť své skryté sklony a tužby, tak jako pták rozbije a opustí skořápku vejce, když chce vzlétnout k nebi. Sklony zrozené z nevědomosti přinesou nekonečná trápení a je těžké je zničit. Tyto nevědomé sebeomezující tendence mysli způsobí, že neomezené je vnímáno jako omezené. A jako sluneční paprsky rozeženou mlhu, tak dotazování se na podstatu Já rozežene tyto sebeomezující sklony mysli. Změnu může vyvolat i samotný záměr přistoupit k takovému dotazování. Činnosti, jako jsou odříkání a pokání, jsou zde zcela bez užitku.
Je-li mysl s příchodem poznání očištěna od minulosti, odloží předchozí sklony a tendence. Mysl hledá Já jen proto, aby sama sebe rozpustila v Já. Taková je přirozenost mysli. A to je nejvyšší cíl, Rámo, usiluj o něj.
V tuto chvíli se další den nachýlil ke konci.
Příběh tří neexistujících princů (III. 101 - 102)
VASIŠTHA pokračoval: Pro lepší pochopení ti povím příběh, pozorně poslouchej. Malý chlapec požádal svoji chůvu, aby mu něco vyprávěla. A ona mu pověděla tento příběh.
CHŮVA vyprávěla chlapci: Kdysi dávno, ve městě, které neexistovalo, žili tři šťastní, udatní princové. Dva z nich byli nenarozeni a třetí nebyl počat. Všichni jejich příbuzní zemřeli. Princové opustili své rodné město a šli, kam je nohy nesly. Velmi brzy na ně přišly mdloby, neboť nemohli vydržet sluneční žár. Chodidla jim hořela od horkého písku a špičatá tráva nepříjemně bodala. Konečně se dostali do stínu tří stromů. Dva z nich neexistovaly a třetí nebyl zasazen. Po chvilce odpočinku, kdy se osvěžili plody stromů, pokračovali dále.
Došli až k břehům tří řek. Dvě z nich byly vyschlé a ve třetí nebyla voda. Princové vykonali osvěžující koupel a uhasili svou žízeň. Poté se dostali do velikého města, které teprve mělo být vystavěno. Vešli do něj a zde nalezli tři paláce nevídané krásy. Dva z nich nebyly postaveny a třetí byl bez zdí. Vstoupili do paláců a uviděli tři zlaté tácy, z nichž dva byly rozpůlené a třetí rozlámaný na kousky. Vybrali si ten rozlámaný. Vzali rýže na tři hrsti bez čtyř hrstí a rýži uvařili. Pak pozvali na hostinu tři svaté muže. Dva z nich neměli tělo a třetí neměl ústa. Poté co svatí muži všechno jídlo snědli, dojedli princové zbytek a byli spokojeni. V tomto městě žili potom ještě dlouho v míru a radosti.
Toto je neobyčejně krásná legenda, můj chlapče. Stále si ji připomínej a vyroste z tebe moudrý muž.
VASIŠTHA pokračoval: Ó Rámo, příběh se chlapci velmi líbil. To, co známe jako stvoření světa, je stejně málo skutečné jako v tomto příběhu. Svět je jen přelud, pouhá představa. V neomezeném Vědomí vznikla myšlenka stvoření a to je to, co tu je. Svět je jen myšlenka, Rámo, všechny objekty světa jsou pouhé představy. Zbav se vytváření myšlenek a představ, zbav se tohoto omylu. Osvoboď se od myšlenek, zůstaň zakořeněný v Pravdě a dosáhneš klidu a míru.
VASIŠTHA pokračoval: Mysl jedince neboli vědomí jedince vznikne v nejvyšším Bytí. S neomezeným Vědomím je i není totožná, podobně jako vlna je i není totožná s oceánem. Pro osvíceného je mysl absolutní Brahman, nic jiného. Pro neosvíceného je mysl příčinou samsáry, koloběhu životů. Používání těchto dualistických pojmů je jen pro usnadnění pochopení, žádné rozdělení tu ve skutečnosti není.
Absolutní Brahman je všemohoucí a mimo něj není nic. Všechny objekty jsou prostoupeny jeho silou, jeho energií. Ve vtělených bytostech je to čitšakti neboli síla Vědomí, síla Inteligence. Tou je ve vzduchu pohyb, v zemi pevnost, v prostoru prázdno a ve stvořených bytostech síla uvědomění si „já jsem“. A přece to vše není nic jiného než absolutní Brahman. Je to síla rozkladu, je to síla, která přináší žal těm, kteří zakouší smutek, nebo radostné vzrušení těm, kteří se radují. Je to chrabrost válečníka. Je to síla, která způsobuje stvoření vesmíru a zároveň i jeho zánik.
Džíva znamená spojení vědomí a hmoty, a protože je odrazem nejvyššího Brahman, říkáme, že existuje v Brahman. Poznej celý vesmír i své já jako Brahman, neboť Já, jež je Brahman, je všudypřítomné. Jestliže Já přemýšlí, říkáme tomu mysl. Není to nic jiného než energie nejvyššího Brahman, která není od Brahman oddělena. Pojmy „já“ a „tamto“, na které mysl rozděluje, jsou pouhé odrazy Brahman. Jedinou Skutečností, která je ukryta za myslí, je Brahman samo.
Tady i tam, teď i potom způsobuje energie nejvyššího Brahman projevení jedné nebo více svých sil. Všechna taková projevení jsou jen zdánlivé projevy energie Brahman, nikoli skutečná stvoření. Stvoření, proměna, existence a zánik, to vše je vyvoláno skrze Brahman v Brahman a není to nic než Brahman. Konání, konající i vykonaný čin, zrození, existence i smrt, to vše je Brahman. Nic jiného neexistuje ani v představě. Iluze, touha, nenasytnost a lpění neexistují. Jak by mohly, když neexistuje dvojnost? A neexistuje-li omezení, je i osvobození neskutečné.
RÁMA se zeptal: Svatý muži, řekl jsi, že jestliže mysl na něco pomyslí, tak to i zhmotní. A nyní tvrdíš, že omezení neexistuje! Jak lze tato dvě tvrzení skloubit?
VASIŠTHA odpověděl: Ó Rámo, ve stavu nevědomosti si mysl představuje omezení. Omezení však existuje pouze ve stavu nevědomosti. Tak jako zmizí objekty ze snu, když se snící člověk probudí, tak v očích osvíceného neexistuje omezení ani osvobození.
VASIŠTHA pokračoval: Rámo, tento veliký les není daleko odsud a daleko není ani onen cizinec v cizí zemi. Lesem je sám tento svět. Je velkou prázdnotou. Jako prázdnotu jej však lze spatřit jen ve světle dotazování se na Já. Toto poznání je některými přijato a jinými odmítnuto. Ti, kteří ho přijmou, jsou osvíceni, ti druzí nadále trpí.
Člověk s tisíci rukama je mysl, která má bezpočet projevů. Mysl sama sebe trestá svými skrytými sklony a toulá se po světě, aniž by došla klidu. Hluboká jáma z příběhu je peklo a banánový háj je nebe. Les s křovím plným trnů je světský život člověka. Trnů je v jeho životě nepočítaně, jsou to žena, děti, majetek atd., a po celý čas člověka zraňují. Mysl se toulá tu v pekle, tu v nebi a tu ve světě lidí.
I když na život poblouzněné mysli zasvítí světlo poznání, mysl jej hloupě odmítne a považuje poznání za nepřítele. Nato nešťastně běduje a naříká. Někdy zakusí částečné probuzení a pak bez správného pochopení zavrhne světská potěšení. Takové odmítnutí světa se stane zdrojem dalšího velkého utrpení. Pokud se však mysl zřekne světských potěšení na základě plného pochopení a poznání, jež se zrodilo z pátrání po podstatě mysli, pak toto odevzdání vede k nejvyšší blaženosti. Vedle této blaženosti ztrácí dřívější představa o potěšení smysl. Tak jako useknuté části těla člověka z příběhu spadly na zem a zmizely, tak zmizí skryté sklony z mysli člověka, který se vzdá světa na základě poznání.
Pohleď na hru nevědomosti, která nechá člověka, aby zraňoval sám sebe ze své vlastní vůle, a nutí ho v panice nesmyslně běhat sem a tam. Světlo poznání Já září v srdci každého člověka, avšak lidé bloudí v tomto světě hnáni svými skrytými touhami. Mysl jejich utrpení umocňuje a pobízí je, aby se pohybovali v nekonečném kruhu. Svými rozmary a vrtochy, představami a nadějemi mysl sama sebe svazuje, a jakmile ji postihne utrpení, je zoufalá a nenachází klidu.
Kdo získá poznání, je schopen delší čas ho podržet a zároveň vytrvat v praxi dotazování se na Já, ten se zbaví veškerého utrpení. Zdrojem utrpení je neovládnutá mysl. Je-li tu opravdové pochopení, všechno trápení zmizí, tak jako zmizí mlha, je-li prozářena Sluncem.
Příběh o velikém lese (III. 98 - 100)
VASIŠTHA pokračoval: Rámo, ať byl nebo je původ mysli jakýkoli, člověk by měl neustále skrze vlastní úsilí vést mysl k osvobození. Čirá mysl je osvobozena od skrytých tužeb, a proto dosahuje Sebepoznání, poznání Já. Poněvadž se celý vesmír nachází v mysli, jsou v mysli i představy omezení a osvobození. S tím je spojen i následující příběh, který ti budu vyprávět tak, jak jsem ho slyšel od samotného Brahmy. Poslouchej pozorně.
Byl veliký les, tak rozlehlý, že si to lze jen stěží představit. V tomto lese žil pouze jeden člověk s tisíci rukama a tisíci nohama. Ten člověk nikdy nikde nenacházel klidu. V rukách držel hole, kterými sám sebe neustále tloukl. Aby se bití uchránil, v panické hrůze začal utíkat pryč. Spadl do hluboké jámy, a když se z ní s námahou vyškrábal, opět se začal tlouci holemi a opět utíkal. Zaběhl doprostřed lesa, kde bylo křoví plné trnů. Když z něj vyběhl, znovu se bil a znovu utíkal. Přiběhl do banánového háje, a třebaže tady se nebylo čeho bát, stále ve strachu naříkal a úpěl. A pak běžel pryč a bil sám sebe jako předtím.
Všechno jsem pozoroval a silou své vůle jsem ho na chvíli zadržel a zeptal se ho: „Kdo jsi?“ Ale byl tak vystrašený, že mě považoval za nepřítele. Nahlas bědoval a pak se nahlas smál. Nato se začal zbavovat svého těla tak, že odhazoval jednu část za druhou.
Vzápětí jsem spatřil jiného člověka, který stejně jako první běhal a tloukl se, naříkal a bědoval. Když jsem ho na chvíli zadržel, začal mi nadávat a opět utíkal pryč, silně připoután ke svému způsobu života. Potkal jsem několik takových lidí. Někteří vyslechli má slova, opustili předchozí způsob života a došli osvícení. Jiní si mě nevšimli nebo mnou opovrhli, další odmítli vylézt z jámy nebo z trnitého křoví.
Takový je veliký les, Rámo. Nikdo v něm nenachází klidu, ať už přijal jakýkoli způsob života. I dnes to vidíš v tomto světě. I sám na sobě jsi viděl takový život v nevědomosti a iluzi. Když jsi byl mladý a nevědomý, nechápal jsi to.