"V zrcadle neomezeného Vědomí je vidět bezpočet odrazů, které vytvářejí projevený svět." (III. 64, 65)
Z anglické verze Svámí Vénkatéšánandy přeložila do češtiny Lenka Vinklerová www.samhita.cz
"V zrcadle neomezeného Vědomí je vidět bezpočet odrazů, které vytvářejí projevený svět." (III. 64, 65)
Z anglické verze Svámí Vénkatéšánandy přeložila do češtiny Lenka Vinklerová www.samhita.cz

VASIŠTHA pokračoval: Po nějakém čase otevřel král oči a jako by strachem se začal třást. Už by byl málem spadl na zem, ale ministři ho zachytili, a jak je král uviděl, zmateně se zeptal: „Kdo jste a co to se mnou děláte?“ Ministři, plni obav, mu odpověděli: „Pane, jsi mocný král, máš velké poznání, a přece ses nechal přemoci tímto přeludem. Co se stalo s tvou myslí? Jen ten, kdo je připoután k světským věcem a lpí na vztazích s ženou, dětmi či příbuznými, podléhá takovému vybočení mysli, nikoli člověk jako ty, jenž je oddán Nejvyššímu. Jen ten, kdo nepěstoval poznání, může být omámen kouzly či omamnými látkami, nikoli člověk s plně rozvinutou myslí.“
Jak to král uslyšel, začal se mu vracet jeho klid a rozvaha. Pohlédl však na kejklíře a znovu se celý roztřásl: „Cos to se mnou provedl, kouzelníku? Utkal jsi kolem mne sítě iluzí. Vskutku i moudří podlehnou iluzi máji. Třebaže jsem byl stále v tomto těle, zažil jsem během krátké chvíle úžasný přelud.“
Obrátil se ke dvořanům a vylíčil jim, co prožil během minulé hodiny.
KRÁL vyprávěl: Ve chvíli, kdy kejklíř mávl pavími pery, byly mé smysly omámeny. Nasedl jsem na koně stojícího přede mnou a vydal se na loveckou výpravu. Kůň mě zavedl do pusté pouště, kde nebylo ani živáčka. Nic tu nerostlo, nebyla tu voda a bylo zde velmi chladno. Dolehl na mne smutek. Strávil jsem tam celý den, až jsem konečně znovu vsedl na koně a dostal se odtud pryč. Přijel jsem k jiné poušti, která nevypadala tak hrozivě, a zde jsem pod stromem ulehl k odpočinku. Kůň mi utekl a já ležel až do západu Slunce. Pak jsem se celý vystrašený schoval do křoví. Noc trvala věky.
Přišel úsvit, Slunce vyšlo nad obzor a o chvilku později jsem náhle spatřil černou dívku v černých šatech, nesoucí tác plný jídla. Přistoupil jsem k ní a poprosil ji o jídlo, neboť jsem byl už velmi vyhládlý. Ona si mě nevšímala, ale já ji sledoval, až mi řekla: „Dám ti jídlo, pokud se se mnou oženíš.“ Souhlasil jsem, neboť přežití teď bylo na prvním místě. Dala mi najíst a zavedla mě k svému otci, který už napohled budil hrůzu. Brzy jsme všichni tři dorazili do vesnice, která byla plná masa a krve. Všem jsem byl představen jako budoucí manžel černé dívky a všichni z vesnice se ke mně chovali s úctou. Vyprávěli mi strašidelné příběhy, které ve mně vzbuzovaly smutek a bolest. Následoval hrůzyplný obřad, při němž jsme byli s dívkou oddáni.