„Lidé si myslí, že být šťastný nějak souvisí se štěstím, že je to něco, co se člověku přihodí samo od sebe. Tak to ale není. Být šťastný je výsledkem vlastního úsilí. Musíte o to bojovat, trpět pro to, trvat na tom a někdy kvůli tomu musíte objet celý svět. Musíte bez ustání pracovat na tom, aby se vám dobře dařilo. A jakmile se vám podaří cítit se šťastní, nesmíte povolit v úsilí tento pocit udržovat. Musíte zabrat a stále se tlačit směrem nahoru, na vrcholek té vlny.“ Tato slova si v románu Elisabeth Gilbert Jíst, meditovat, milovat, podle nějž vznikl filmový hit s Julií Roberts v titulní roli, přeříkává jeho hrdinka, zatímco „se projíždí na kole při západu slunce na Bali“. Věcem, o kterých přemýšlí, ovšem dnes rozumí každý, tovární dělník, stejně jako manažerka korporátu: každý jsme přece svého štěstí strůjcem. Co s námi toto přesvědčení dělá? Jaký život vedeme odkázáni sami na sebe?
Esej z říjnového čísla je právě teď k poslechu.
Zvukově připravila: Markéta Macháčková
Vlak zastavil někde mezi poli po srážce s člověkem. V prázdném kupé zůstává jen Oskar Ed, osamělý muž bez tváře a bez budoucnosti, kterého právě vyhodili z práce. Co začíná realisticky, mění se vzápětí v psychotický thriller, jakousi pouť zásvětím. Oskar Ed se ocitá v hotelovém očistci, bloudí kancelářským peklem, vlastním podvědomím. Komiksový autor Branko Jelinek vydal své zatím nejambicióznější dílo s názvem Můj nejlepší přítel. Diskutují o něm Pavel Kořínek, Martin Svoboda a Václav Maxmilián.
Oči Petra Borkovce všechno prošmejdí. Jako brouk vírník sleduje dění nad i pod hladinou a jako očima pokrytý pastýř Argos vidí i zátylkem, kolenem, patou… S ležérní snahou o přesnost postihuje všechny typy lesku – krovek, šupin, peří, krystalů, tmy – a čtenář to s bezmocným úžasem sleduje, uchycený preparačními špendlíky, neschopen se odtrhnout. A příště chce zase. Přeludné příběhy, které se zjevují jak plachá zvířata a stejně tak nečekaně mizí a které vyprávějí zas o něčem jiném. Odkryjí se vám dějiny Borkovcova vnějšího břevnovského domova, dětských vášní, zločinů a posedlostí, a přesto si nebudete jisti hranicemi vzpomínky a fikce.
Poslechněte si záznam z masterclass Jiřího Havelky, která se odehrála 15. září v brněnském CEDu. V rozhovoru s moderátorem a šéfredaktorem měsíčníku Host – Janem Němcem, rozebírá Havelka kolektivně autorský přístup jako svoji cestu k tvůrčí svobodě. Představí postupné fáze vzniku divadelní inscenace metodou „devising“, proces scénických zkoušek jako uplatnění pěti „n“ – naslouchání, náhoda, naivita, nejistota, nedokončenost a nakonec posdílí zkušenosti s divadelní simulací a nedávný zážitek s imerzivním divadlem.
Poslouchejte na Spotify a dalších platformách. Masterclass vznikají díky finanční podpoře Státního fondu kultury.
Jiří Havelka (*1980), narozen v Jihlavě, spoluzakladatel Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě, vystudoval DAMU, kde posléze vedl katedru Alternativního a loutkového divadla, člen autorského generačního divadelního uskupení Vosto5, spolupracoval s mnoha českými i slovenskými divadly, v současnosti umělecký šéf Dejvického divadla.
První lekce, kterou dostane Collodiho dřevěný chlapec Pinocchio, jejž Erben překřtil na Otesánka, od svého tvůrce Řezáčka zní: kdo nepracuje, ten nejí. Frustrace líného kluka je tak silná, že v české verzi slavné pohádky dokonce sní své rodiče. Vychází 7. díl Kovárny – tentokrát o hladu a hladovění.
Diskutuje etnoložka a vysokoškolská pedagožka Eva Ferrarová a klinický psycholog a psychoterapeut Filip Mudrík.
Literární čtverák, postkřesťanský všudybyl i faustovsképekelné koťátko Ondřej Macl vyorává nepřehlédnutelné brázdy v literatuře i ve veřejném prostoru. Vytváří nové rituály, otevírá nepříjemná témata, střílí si z mocných autoritářů, xenofobů, ale i z Evropské unie, pop music či ze svých blízkých. Klidně své rodiče přinutí souložit před kamerou, vyžaduje-li to jeho umělecký záměr! Jako Orfeus Eurydiku provádí nahrávačku svého synovsko-mateřského speciálu Fascinací po bohatých historických terasách a vrstvách svého rodného Hradce Králové až ke své stvořitelce, a přitom s hravostí sobě vlastní opěvuje nespočetné krásy i rozpory tohoto „města kadlubu“, v němž se formoval.
Básník, prozaik a překladatel Petr Borkovec vydává novou sbírku próz nazvanou Nějaká Cécile a jiné. V anotaci k ní básník Tomáš Gabriel píše: „ Ať už se v prózách Petra Borkovce vypráví,
naznačuje a pozoruje cokoliv, nedějí se nemoci, nehody a vraždy, ale něco nesnesitelného bez příběhu. V každém textu je silná intence, která s pozorováním nemá co do činění a k níž vede cesta přes introspekci. Proto je výhodné Borkovcovým textům nepodléhat, ale představovat si je.“ Co to ale znamená
textům podléhat? A lze si je při čtení zároveň nepředstavovat? A co je to jiné a něco nesnesitelné v podloží Borkovcových próz?
Diskutují komparatistka Kamila Schewczuková, literární kritik a editor webu ČTart Josef Chuchma a literární kritik a šéfredaktor
obtýdeníku Tvar Jan M. Heller.
Prohrát ve fotbale není totéž, co prohrát v životě. Co se vlastně prohrou a výhrou myslí? Může pocit životního selhání, nebo prohry, která opravdu bolí, vybavit člověka silou a nadějí, jako se to učíme třeba při fotbalovém utkání? O čem mluvíme, když mluvíme o výhře v životě?
Šestý díl Kovárny přináší záznam festivalové debaty, která proběhla na táborském Tabooku – festivalu malých nakladatelů, věnovaném tématu hry. Hostem Josefíny Formanové tentokrát byla filosofka, performerka a publicistka Alice Koubová. Zatímco Josefína ve slovním souboji hájí prohru, Alice se staví za výhru coby životní zkušenost, jež přispívá ke kvalitě lidské existence. Záznam z debaty zahrnuje i otázky a komentáře festivalového publika.
Jedna z nejslavnějších úvodních vět v moderní literatuře. Věřím, že i ti, kteří knihu nečetli, vědí, o jaký román se jedná. Paní Dallowayová, kterou v roce 1925 publikovala britská spisovatelka Virginia Woolf, letos slaví sto let. Co nám říká o feminismu, manželství a ženském zdraví? A jak do jejího příběhu zapadá román Hodiny od Michaela Cunninghama?
Článek z rubriky Historie, číslo 7/2025.
Napsala Sára Zeithammerová.
Zvukově připravila Markéta Macháčková.
Není samozřejmostí, že se římským biskupem stane člověk, jemuž mohou naslouchat i ti, kteří se nepovažují za katolíky, či dokonce ani ne za křesťany. Papež František takovou osobností byl. Jako připomenutí jeho odkazu přinášíme jeho rok starý list, který hovoří o úloze literatury v lidském životě.
Zvukově připravila Markéta Macháčková.
Prozaik, básník a výtvarník Viktor Špaček vidí skrytá zranění, kazy a zlomy. Vytesává z hmoty řeči významové mnohostěny. A vidí i to, jak si ho lidé půjčují, a nemůže s tím vůbec nic udělat… Snad má z toho dokonce radost! Přesto žije dál svůj čistý skromný život knihovníka a s obdivem se vrací k povídkovým majstrštykům starých mistrů. Dnes tento melancholicky poťouchlý Daidalos české literatury, který si tajemství labyrintu rozhodně neškudlí pro sebe, místo sochaření především paličkuje. Motivy svých vypiplaných krajek promýšlí nejraději v krajině. Projděte se s ním po petřínských sadech, provoněných lípou, jasmínem a třešněmi.
Vykřikl jsem! Stojí v první větě nového románu Josefa Pánka, nazvaném Portrét vědce v systému postindustriální společnosti. Co po oné větě následuje, je valící se, rozhněvaná litanie o stavu současné vědy, umění a světa vůbec. V něm už podle vypravěče nesejde na originálním, svébytném tvořivém aktu, ale na dovednosti prezentace a komunikace, které formalizují veškeré snahy o poznání a činí z něj jen celebritózní,
nakašírovanou zdechlinu.
Je ten valící se, rozhněvaný proud ale přesvědčivý? A má i nějaké spodní vrstvy?
Diskutují komparatistka a redaktorka kulturního časopisu A2 Blanka Činátlová a literární kritička a dramaturgyně Dejvického divadla Marta Ljubková.
„,Když chtěl člověk napodobit chůzi, vynalezl kolo, které se vůbec nepodobá noze. Tak dospěl k surrealismu, aniž věděl jak’. Při troše interpretační tolerance a chápavého nadhledu můžeme i tomuto slavnému úryvku z autorského úvodu k dramatu Guillauma Apollinaira Prsy Tiresiovy, napsanému v roce 1903 a inscenovanému v roce 1917, rozumět jako pokusuvystihnout paradox, který – buď jak buď – stojí u základu zprvu vlastně převelice bizarní dovednosti, jež ústí do vášně zvané cyklistika,“ to píše v úvodu svého eseje literární historik a pedagog Jan Wiendl. Esej vyšla v knize Je to jízda: O svobodě na kole ve městě i krajině, již uspořádal pedagog, spisovatel, překladatel, editor a kulturní manažer Ondřej Buddeus. A jakoby v návaznosti na Apollinairovo tušení píše komparatista, básník a člen redakce časopisu Plav, Jan Musil – coby autor koncepce a odpovědný redaktor 3. loňského čísla Plavu – o touze “podívat se na to, jak sport vystupuje v literatuře”.
Právě na toto téma si povídáme v poslední předprázdninové Kovárně společně se třemi zmíněnými, Ondřejem Buddeusem, Janem Wiendlem a Janem Musilem.
Sally Rooney ještě nemá čtyřicet a napsala čtyři romány. Je žena. I přesto nebo spíše proto je jednou z nejprobíranějších spisovatelek současnosti. Ztělesňuje proměnu společnosti i literatury, čímž dráždí čtenáře i kritiky. A pokračuje ve své misi alespoň trochu pomocí románu proměnit svět.
Článek z květnového čísla časopisu Host zvukově připravila Markéta Macháčková.
Francouzsky švihácký a nonšalantní Petr Šesták udržuje kontinuitu svého života zejména psaním, fotografováním a jízdou na kole. Nejpohyblivější z literátů pomáhá pojízdným i nepojízdným pocestným najít správnou cestu a zároveň je z ní i poťouchle svádí. Jako Hermés s okřídlenými šlapkami bicyklu rozváží varovná poselství z bojiště zvaného svět a zaznamenává protivenství, která ve spanilé jízdě za pravdou musel zakusit. Přes všechnu rozkmitanost je opěrným bodem pro všechny, kteří se rozhodnou v tajemných stříbrných almarách získat zpátky svou lidskou tvář, dříve než se nenávratně rozpadne na pixely v digitálním záhrobí.
Fascinace. Reportážní rozhovory Ivany Myškové o tom, co autory přitahuje, provokuje a děsí.
Podíváme-li se na nominace Ceny Jiřího Ortena, zdá se, že
neoficiálním vítězem této soutěže se letos stala poezie,“ napsal ve svém komentáři pro časopis Host literární kritik a také jeden z porotců Ortenovy ceny Libor Staněk. Nominováni totiž letos byli dva básníci a básnířka, Apolena Vybíralová za sbírku Vzteklina, Sufian Massalema za sbírku Možnosti přehlíženého a Lubomír Tichý za knihu Místní. Co to vypovídá o nejmladší české poezii? Nejsou letošní nominace i výsledkem složení poroty, v níž zasedli čtyři básníci nebo kritici zabývající se primárně poezií? A čím jsou tři nominované sbírky výjimečné? Diskutují Sára Vybíralová, Ondřej Macl a Libor Staněk.
Leckdo má nudu za počátek kreativity. Jenže to možná platilo u romantických bloudů, například nová německá studie však mýtus vyvrací. Badatelé z jenské univerzity vidí ve fenoménu nudy chorobu doby. Britská badatelka Sandi Mannová ve své knize o nudě z roku 2016 rovnou líčí nudu jako „nemoc moderny“. Nudu navíc doprovází jistá fenomenologická obtíž. Třeba rumunský filosof Emil Cioran tvrdil, že „[zatímco b]olest je lokalizovaná, […] nuda implikuje zlo bez umístění, bez opory, bez čehokoliv jiného kromě tohohle neidentifikovatelného nic, které vás rozkládá“. V podobném duchu hovoří o nudě i jeden z nejvýznamnějších filosofů (nejen nudy), Martin Heidegger. Podle něj nuda spadá kamsi mezi člověka a svět.
Je tedy nuda primárně „objektivní“ stav světa, nebo „subjektivní“ prožitek; nebo „něco mezi“? A je-li chorobou současnosti, jaké jsou symptomy? Přehánějí děti, když si neustále stěžují na nudnou výuku? A přehánějí rodiče a pedagogové, když se výuku snaží za každou cenu učinit zábavnou? Je-li nuda výdobytkem moderny, platí práce za přežitek? Anebo bychom bez práce skončili jako barbaři?
Proč je dobré zvládat nudu, o tom si v Kovárně povídá Josefína Formanová spolu s pedagožkou, psycholožkou a odbornicí na fenomén nudy, docentkou Isabellou Pavelkovou; a také s filosofem, hudebníkem a pedagogem, doktorem Ondřejem Galuškou.
Hněvivě láskyplný rošťák české poezie. Poťouchlý Pan z pískovcových slují kralupského Hostibejku. Kašpaří, provokuje, hraje na syrinx z vyhozených trubek. Nechce míň než vše, jednou provždy, na doživotí! Shromažďuje dokumenty k poslednímu soudu s lidstvem a každým druhým přísně přesným veršem vznáší spravedlivá obvinění. Povstal z prachu ruin, zoufalství zmařených životů a jedovatých výparů nejrozbombardovanějšího města naší vlasti. Vlasy mu rostou do výšky, jeho druhé jméno je Vzpoura a první Kamil Bouška.
Fascinace. Reportážní rozhovory Ivany Myškové o tom, co autory přitahuje, provokuje a děsí.
Povídkovou sbírku Ludvíka Němce Ještě jeden tanec, drahá spojují láska a blízkost smrti. Její stárnoucí mužské postavy si uvědomují, že co právě zažívají, může být posledním dráždivým dobrodružstvím jejich života, že už je zkrátka na všechno pozdě. Namísto upřímné reflexe je to však přivádí spíš k trapnosti a křeči, touze ještě jednou zapůsobit – na svět, ženy, možná i sebe sama. Jak ale Němcova próza zapůsobila na literární kritiky Blanku Činátlovou, Petra A. Bílka a Kryštofa Edera?
Poslouchejte v Kverulantech, diskuzním pořadu o knihách, které vyčnívají.
Dnes je to přesně sto let od uvedení Velkého Gatsbyho. Poslechněte si článek z dubnového čísla, který k tomuto výročí napsal Martin Pokorný. Připravila Markéta Macháčková.
Když 10. dubna 1925 newyorské nakladatelství Scribner uvádělo na trh nový titul osmadvacetiletého Francise Scotta Fitzgeralda, spisovatel i jeho editor si dobře uvědomovali, o jak mimořádné dílo jde — ale zároveň oba tušili, že kvality Velkého Gatsbyho neocení každý. Zdánlivě lehkonohý román provází unikavá hra mezi povrchem věcí a jejich mnohovrstevnatostí, mezi estétstvím a vůlí k moci. Velký Gatsby je i sto let od svého prvního vydání jednou z figur moderního vědomí.
