Leckdo má nudu za počátek kreativity. Jenže to možná platilo u romantických bloudů, například nová německá studie však mýtus vyvrací. Badatelé z jenské univerzity vidí ve fenoménu nudy chorobu doby. Britská badatelka Sandi Mannová ve své knize o nudě z roku 2016 rovnou líčí nudu jako „nemoc moderny“. Nudu navíc doprovází jistá fenomenologická obtíž. Třeba rumunský filosof Emil Cioran tvrdil, že „[zatímco b]olest je lokalizovaná, […] nuda implikuje zlo bez umístění, bez opory, bez čehokoliv jiného kromě tohohle neidentifikovatelného nic, které vás rozkládá“. V podobném duchu hovoří o nudě i jeden z nejvýznamnějších filosofů (nejen nudy), Martin Heidegger. Podle něj nuda spadá kamsi mezi člověka a svět.

Je tedy nuda primárně „objektivní“ stav světa, nebo „subjektivní“ prožitek; nebo „něco mezi“? A je-li chorobou současnosti, jaké jsou symptomy? Přehánějí děti, když si neustále stěžují na nudnou výuku? A přehánějí rodiče a pedagogové, když se výuku snaží za každou cenu učinit zábavnou? Je-li nuda výdobytkem moderny, platí práce za přežitek? Anebo bychom bez práce skončili jako barbaři?

Proč je dobré zvládat nudu, o tom si v Kovárně povídá Josefína Formanová spolu s pedagožkou, psycholožkou a odbornicí na fenomén nudy, docentkou Isabellou Pavelkovou; a také s filosofem, hudebníkem a pedagogem, doktorem Ondřejem Galuškou.