Hubil jsem vosy. Neúspěšně. Teď jsem rád, že se mi to nepovedlo. Kolik pozorování je třeba, aby člověk prohlédl? A kolik času? Vosy se usídlily hned vedle jídelního stolu. Hnízdo si zřídily mezi kameny suché zídky. Lítalo jich čím dál tím víc.

Paralelní děje některých mých cest kopírují potřeštěný životní rytmus, do kterého se občas propadám… Všechno se to děje samo, nemám na to nejmenší vliv, obhajuju se sama před sebou, když pozoruju, co všechno se může stát v jednom dni, dokonce v jednu hodinu na letišti v Nice.

Když byla Fanča malá, chodilo se dvakrát týdně pro mlíko na náves. Maminka měla v jedné ruce modrou smaltovanou konvičku, druhou ruku měla volnou pro Fanču. S hovornými sousedkami čekaly na známý zvuk traktoru, který měl na vlečce pár stříbrných konví, jež o sebe narážely a ohlašovaly příjezd.

V září skončila v Rudolfinu výstava o radikální něze, Radical Tenderness: filmy, fotografie, sochy, instalace kolumbijského umělce žijícího v Paříži, Ivána Argote. Vystavit v Rudolfinu něhu je troufalé, novorenesanční stavba působí okázale, navíc je v dobrém i zlém zatížena silnou tradicí: byl zde parlament a sídlí zde národní zlato v podobě České filharmonie.

Před pár dny jsme měli možnost sledovat nejen přímé přenosy z japonského Tokia, kde probíhalo mistrovství světa v atletice, ale i přímý přenos otvírání obálky s posledními slovy prezidenta Masaryka.

Má paměť je permanentně v plamenech: slova hoří v mé hlavě jako slaměné čarodějnice na konci dubna a natahují v mé hlavě prak k útoku. Myslel jsem si, že už neumím plakat, sny mě ale prozradily, pláči dovnitř: slzy omývají můj mozek. To je důvod, proč se soustředím na početí slov, která ožívají skutky a vylučují zabloudilá slova. Prožívám požehnaný stav.

Nedávno jsem – po dlouhé, mnohaleté přestávce – nečekaně uvízl v nemocnici. Pacient jsem velmi špatný, upoutání na lůžko mi nesvědčilo, a tak se mě pomalu nebo spíš rychle zmocňoval pocit, že mi začne takříkajíc hrabat. Ale nakonec mě zachránily… Ano, knihy, přesněji řečeno knihy, které mi přítelkyně pilně nosila z domova.

Miluju sociální sítě! Není jiné místo na světě, kde byste – ještě dřív, než vás vůbec napadne, že to potřebujete vědět – zjistili, co se stane, když prostrčíte vajíčkem zapálenou prskavku. Kde byste uviděli v detailu rentgen myšího srdce; kde by vám zavčas připomněli, že menopauza „není konec, ale proměna, nová rovnováha, kdy vaše duše hledá nový klid“ a že baziliška porodila osm mladých, aniž by se spářila se svým bazilichem?!

Česko má nejhustší síť veřejných knihoven v přepočtu na obyvatele na celém světě. Údajně jich u nás existuje přes šest tisíc a většinou je zřizují obce. Což je unikát, na který můžeme být hrdí. Ale není všechno, jak se říká, zalité sluncem.

Stalo se to zrovna minulý týden: před kostelem, kde obvykle míváme uklizeno, tedy pominu-li opakovaně posprejované zdi Husova sboru, což je problém, kterému se nám nedaří zabránit, se začaly během večera a pak i do rána kupit igelitové pytle. Kde se vzaly, tu se vzaly, nikdo se k nim nehlásil. Plné nošeného oblečení.

Výhled z překrásné terasy je dechberoucí, nesnesitelně krásný. Od roku 1963 se z ní směrem k jezeru dívalo nespočítatelně mnoho spisovatelek a spisovatelů. Ve vile, kde sídlí německý spisovatelský dům Literarisches Colloquium Berlin a kam mě na spisovatelkou rezidenci poslalo České literární centrum, můžeme psát, nacházet inspiraci a čerpat sílu a hledět na jezero, hledět do dálky, hledět... na jinou vilu na druhém břehu.

Většinu míst, kde jsem žil a žiji, si spojuji s ptáky. Už v dětství jsem jim totiž dovolil uhnízdit se v mé hlavě. Jako malý kluk jsem znal nazpaměť atlas českých ptáků a vypisoval jsem si pečlivě informace o stavbě ptačího těla a etologii ptáků z pozoruhodné encyklopedie nazvané Svět zvířat.

V devadesátých letech jsem na jedné základní škole učila dramatickou výchovu. Vedení školy si představovalo, že s dětmi nacvičím pohádku, ale nechtěla jsem s dětmi nacvičovat divadlo, protože jsem nechtěla učit děti se předvádět.

Je to věc pozoruhodná, i když asi zákonitá. Svědčí o lidské potřebě komunikovat, a současně si vykračovat vlastní cestou. Což se netýká jenom jednotlivců, ale i celých národů. Řeč je o prosté skutečnosti, že stejně znějící slovo může mít v různých jazycích diametrálně odlišný význam.

Ke psaní sloupků je třeba zvědavosti a šarmu. Někdy to jde samo. A jindy zas jako by vás unášel silný proud: mysl, tělo, duše, vše se ubírá jediným směrem, snad k někomu, snad k něčemu, je každopádně nemožné se přitom rozhlížet. Nese vás melodie, do níž se všechno důležité slévá a co zůstane mimo, inu (a to už zní opravdu čapkovsky) – na tom nesejde.

„Rychle se schovejte, nebo vás všechny postřílím a odpálím ještě granát,“ volá na své kamarády asi sedmiletý chlapec v Jeruzalémě. Na válku si děti hrají odjakživa, jsou to prostě děti, moje generace nebyla v tomhle ohledu jiná.

Řeckému ostrovu Korfu se říká zelený. V téměř 40 stupních Celsia ale všechno zelené zežloutne nebo zešediví bílým prachem z cest a teprve první deště barvu navrátí. Ostrov má ale dostatek spodní vody, sluneční peklo přežije.

Řecký autor Plutarchos píše, že ve starověkém Egyptě stála ve městě Sais v deltě Nilu socha bohyně Isis s tváří zahalenou závojem. Na jejím podstavci prý stálo: „Jsem všechno, co bylo, je a bude, a nikdo ze smrtelníků neodhalí můj závoj.“

Je to ve vzduchu. Štípe to. Červený prach samsáry se usazuje na kůži. Citliví lidé, kteří se zajímají o svět a chtějí ho proměňovat — ať už je najdeme mezi aktivisty, novináři, terapeuty, mystiky, umělci, nebo prostě mezi všemi, kdo nedokážou zůstat lhostejní k utrpení — se mohou snadno unavit.

„Uvidíme tam nahoře vůbec něco? Vrcholek je zahalený mrakem…“ Jožo na mou nesmělou otázku rázně odpovídá: „Nikdy neměním plány. Jednou jsem totiž zrušil schůzku s kamarádem a on mi dva dny na to umřel. Už jsme se nikdy nepotkali.“