Nebudu jí říkat Milena. Co je to vlastně za zlozvyk přivlastňovat si intimitu lidí, hlavně žen, tím, že je nazýváme křestním jménem? Kafkova přítelkyně Milena, nikoli Franzova, ale Kafkova. Kafkova Milena. O té nechci psát. Ani o „tetě“ Mileně z lifestylových rubrik prvorepublikových časopisů.

„Vy jste veřejně kritizoval můj druhý projekt,“ vyjel na mě potenciální zaměstnavatel. O projektu číslo dva jsme se nebavili. Jednali jsme pouze o projektu číslo jedna. Proč do toho motá dvojku? Dvojka s jedničkou vůbec nesouvisí. Pracoval bych pouze na jedničce. A jen krátce, jednorázově.

Moje babička měla dlouhé bílé vlasy až po paty, modré oči a výrazný nos. Sedávala v proutěném křesle a celé dny a hlavně noci četla. Všude kolem ní byl nepořádek. Když babičce někdo řekl, že musí uklidit, vrátit knihy do knihovny (kam je nikdy nevracela), umýt nádobí, nebo se vykoupat, s klidem odpovídala, že ona musí jenom umřít.

Nemám rád návody. Nečtu ani ty, které se vztahují k domácím spotřebičům. Mikrovlnnou troubu, v níž se prý dá vařit, smažit, péct, zapékat, fritovat, rozmrazovat, používám tupě jen k ohřívání jídla, přičemž i tam bych prý mohl volit z více možností, aspoň to napovídají obrázky mrkve, rybky, lákavé kýty či podivných koulí, které jsem neidentifikoval. Já však ohřívám vždy stejně, pět minut, takže jídlo je v závislosti na struktuře buď mdle vlahé, nebo nesnesitelně horké.

Mnohé z nás, snad i většinu, nechávají nějaké náhodně rozházené kameny nebo zbytky konstrukcí v terénu zcela chladnými. Přiznávám, že patřím k té menšině – kdykoli narazím na pozůstatky něčeho, co bylo, spouští to ve mně touhu dozvědět se, jaké to bylo, k čemu to sloužilo a proč to už není. Ale nejen to: nedokážu odolat lákavým příslibům neznámého místa s tajemstvím.

„Západ se utápí v bahně zvrhlostí.“ „Zločinné jednání Ukrajinců povede ke třetí světové válce.“ „Veřejnoprávní média ničí svobodu slova.“ „Vědci a experti jsou ohrožením demokracie.“ Tyto a jiné výroky jsou běžnou součástí propagandy a často je za propagandistické označujeme.

Především v devadesátých jsme mohli mezi některými vyhraněnými českými intelektuály pozorovat nekritický obdiv k chilskému politikovi Augustu Pinochetovi. Pro mnohé byl za normalizace symbolem boje proti komunismu a ukazoval, jak správně zavádět protržní ekonomické reformy.

Turbulentní zvraty, kdy po předešlých krizích, z nichž poslední byl ruský vpád na Ukrajinu, nyní čelíme obavám z aktuální americké politiky, nabývají globálních rozměrů rizik. Pod nimi se ale odehrává ještě jedna zásadní změna. Krátce poté, kdy Američané zvolili Donalda Trumpa prezidentem, se ukázalo, že spolu s ním všeobecně posílí obecné hodnoty, které reprezentuje.

Přes zimu se tam kácelo a teď je tam ze silnice vidět. Škola, fara, kostel. Fara je opravená, někdo tam chalupaří, ale ten kostel už je pár let zavřený a z fary zbyly obvodové zdi. V 17. století v místě fungovala sklářská huť, vyhasla na jeho sklonku, když se kolem ní rozrůstala osada.

Ingmar Bergman ve svých memoárech Laterna magica vzpomíná, jak v souvislosti s připravovaným novým filmem, pro který se mu dlouho nedařilo vymyslet vhodný závěr, jednoho nedělního rána zavolal svému otci, povoláním duchovnímu, a navrhl mu, aby si s ním vyjel na výlet do malého kostelíka poblíž Uppsaly.

Píše se rok 1969. Ústředním dramaturgem Filmových studií Barrandov se stal jistý Ludvík Toman. Jeho úlohou je vymést z kin a televize pozůstatky československé filmové nové vlny 60. let a tvorbu řádně znormalizovat.

Do české krajiny se proti proudu řek vracejí bobři. Sleduji je se zatajeným dechem. Žádného bobra jsem zatím na vlastní oči neviděl. Pozoruji jejich dílo. Vzdutí vod.

Nedávno jsem četl moc zajímavý text americké novinářky a spisovatelky Ann Applebaumové, velké znalkyně střední a východní Evropy a kritické komentátorky dění ve Spojených státech. Psala o tom, jak jde v současné době šarlatánství ruku v ruce s nenávistí k demokracii, jinými slovy jak se rozpadá koncept racionality, na který jsme byli tak dlouho zvyklí.

Jsem prázdné jezero, vyschlá nádrž Liptovská Mara na severu Slovenska. Můj život kamsi odtekl, možná do jiných zemí, emigroval. Dívám se na hroty Tater v dálce, jejich hřebeny jsou řídce posypané sněhem. Na jiných místech ale sníh není. Ani déšť nepřichází. Kdo však přišel, je nová verze slovenské hymny s mnohačetnými nástroji a fujarou.

Miluju jazz a moc ráda chodím na koncerty, hlavně do menších klubů, kde je hráčům vidět tak říkajíc přímo do kuchyně – pod ruce, na prsty, které se hravě míhají po stupnicích sem a tam. Už kdysi jsem si do deníku zapsala, že se mi na tomhle druhu hudby líbí jistá nepředvídatelnost, nespoutanost.

Mám kamaráda, malíře. Visí mi doma od něj pár velkých pláten i menších akvarelů. A protože je to skvělý malíř, zeptal jsem se onehdá známého, jestli by mu nechtěl udělat výstavu ve své galerii. Známý se zamyslel a povídá: až umře, tak něco vymyslíme.

Výt, či nevýt! Nebo srozumitelněji: Naříkat, nebo nenaříkat. To je citát z rozepsaného scénáře filmu podle Shakespeara o stárnutí sira John Falstaffa, který hodlal Jan Werich realizovat v druhé půlce 60. let minulého století.

Od nástupu Donalda Trumpa sledujeme rozpad světa, jak jej známe. Vlastně nemine den, aby na nás z médií nevyskočila nějaká neuvěřitelnost.

Národní galerie představuje do 2. března ve Valdštejnské jízdárně výstavu École de Paris: Umělci z Čech a meziválečná Paříž. Díky kurátorce Anně Pravdové je vyčerpávajícím způsobem doplněná interpretací dobových souvislostí a v tomto smyslu téměř není co dodat. Výstava ale nabízí i vrstvy subjektivních evokací souvislostí. A mně se propojila s uvažováním o celistvosti.

Na jednom z pravidelných setkání knižního klubu, jehož členkami jsou matky studentů mezinárodní školy v Lyonu, jsem se ocitla náhodou. Vzala mne sebou Lara, moje americká kamarádka s průkopnickou povahou, jíž občas využívám jako ledoborce. Držím se v jejím zákrytu a odvažuji se do míst, do kterých bych si, coby ostýchavý introvert, sama netroufla. Ať je to vinařský veletrh, kurz sonoterapie nebo teď knižní klub.