V posledních několika desetiletích jsme žili v době velkých fúzí. Spojovaly se velké firmy, automobilky, banky, filmová studia, aerolinky, giganti v oboru informatiky i těžby ropy. Úspory z rozsahu, optimalizace, synergie a celý tenhle žargon, ve kterém se nevyznám. S nástupem a postupným šířením jednotného globálního trhu zmizelo ze světa nejen mnoho tradičních značek, ale také řada lokálně specifických jevů.

Sedím v prázdném vagónu. Vyzutý s nohama na protějším sedadle. Do kupé vrazí slečna s kufrem v elastických legínách. „Mám sem místenku,“ ukáže na místo, kde odpočívají mé nohy. Nevěřícně na ni pohlédnu: „Vždyť je celý vagón prázdný!“

Kdyby mi ten vzkaz neposlal, mluvil bych dnes o tom, co hrozivého se mi zjevilo v koruně nebohého javoru, který letos zase obrazil dvoumetrovými výhony, protože ho roky špatně stříhám. Dělám si z něj vrbičku, jak mi jednou řekl nějaký cizí zahradník.

Ráno otevřete okno a máte dojem, že jste se probudili kdesi ve východoevropském štetlu jak z obrazu Marca Chagalla. Nad prejzovými střechami moravského městečka se sice nevznášejí postavy, zvířata ani předměty, ale výjev v bývalé mikulovské Lange Gasse, dnes Husově ulici, působí podobně nezvykle.

Jdu lesem podél řeky Kocáby. Krajina je ještě předjarně holá a umožňuje tak vyniknout elementárním tvarům. Zeleň korun, která zanedlouho přijde, se sice stane oslavou života, skryje ale zřetelnost jádra. Uprostřed drobného háje se ocitám v Japonsku. Pokroucené, tenké, hustě vysazené, černé kmeny vyjadřují osobitost jednotlivých bytostí i propojenost celku.

Karikatura je mocná čarodějka. Ukrývá v sobě obrovskou sílu, která umí zprostředkovat skryté významy, zpřítomnit naše emoce, ale také chytře manipulovat či dokonce záměrně deformovat realitu. Jejím posláním je rychle, srozumitelně a hlavně s nadsázkou předat divákovi určitou zprávu.

Zemřel papež. O Velikonocích. Zemřel papež, který výrazně změnil styl starobylé instituce, kterou reprezentoval. A tím i instituci samotnou. Jak dalekosáhlá tato změna bude, ukáže budoucnost. Zemřel člověk, který svou opravdovostí, autentickou snahou přispět k spravedlivějšímu světu oslovoval lidi daleko za hranicemi církve.

Některé příběhy jsou věčné. Čekám na jeden z nich. Koukám do bedny, jak jsme kdysi říkali televizi. Dneska je to spíš placka, ale vejde se toho do ní daleko víc. V dobách, kdy tenhle geniální vynález teprve začínal, zaznívaly úvahy, co nám přinese, a co naopak odnese.

Jen málokomu mohla uniknout kauza obřího billboardu, který se minulé léto objevil na Václavském náměstí a který je učebnicovým příkladem rasistické propagandy. Dílo vytvořené jednou z politických stran zahrnovalo podobiznu muže černé pleti s mačetou a nápis hovořící o „chirurzích z dovozu“.

Ve francouzštině existuje pěkný, do češtiny nepřeložitelný výraz: Se pencher sur quelque chose. Nad něčím se sklonit v tom smyslu, že se tím zabýváme, ale nikoli jen intelektuálně, nýbrž se zájmem a s péčí. V tom výrazu je obsažen pohyb sklánění se k něčemu snad trochu zanedbanému.

Většina velikonočních zvyků a tradic souvisí s obnovou, omlazením, návratem jara, novým začátkem. V našich podmínkách to mělo dvě podoby, přírodní či mýtickou a křesťanskou. Dnes jsou obě dost otřelé, zapomínané, či přítomné jen ve zbylých rekvizitách. Velikonoce si většinou spojujeme s tím, že máme více volna a jsme spolu. To není vůbec málo.

Máme na Šumavě takovou pěknou tradici: v obecní peci, která se v sousední vsi dochovala z roku 1837, bezmála každý měsíc peče pan pekař pro veřejnost chleba. Pěkně postaru, z celého kvasu: pokud stejně jako já nevíte, co to celý kvas je, zajeďte si tam poslední sobotu v měsíci a pan pekař vám to s chutí vysvětlí.

Jak pije holub hřivnáč? Tak, že bez ohlédnutí utíkáš ke knihovně pro slovník, abys to vůbec nějak zmohl. Zjeví se z dubu a už má všechno vyměřené.

Sedím na předzahrádce činžovního domu, u nohou pes, piji kávu a těším se pohledem na kvetoucí magnolii. Okolo prochází člověk, od pohledu bez domova, zastavuje se, pozoruje mne, a tak mne napadne nabídnout mu cigaretu, aby měl také hezčí den. Překvapený, potěšený, poděkuje, a řekne: „Vy se tady máte jako princezna.“

Irský spisovatel Paul Lynch napsal knihu „ideální“ pro současný svět, v němž pomalu sledujeme propad výsep liberální demokracie směrem k autoritářství, a to i v případě Spojených států. Kniha se jmenuje Píseň proroka a v roce 2023 s ní Lynch vyhrál prestižní Bookerovou cenu.

Letos jsem byl třikrát po sobě v dejvickém Semaforu, a pokaždé to bylo neopakovatelné. Nemám to slovo zrovna v lásce, podobně jako dnes nadužívané neskutečné, ale nemohu si pomoci: svým způsobem neopakovatelné je dnes už každé setkání s principálem divadla Jiřím Suchým.

Když v sedm ráno rozevřeš okenice, jako první spatříš starého zedníka v zamaltěné čepici, který si po cestě na stavbu píská. Dva muži rázují po nábřeží a u majáku se protahují, patrně otec a syn, tak osmdesát a šedesát. Ale to už se vynořují dva třínozí psi: každý úplně jiný, kolie a setr, naprosto odlišné charaktery, ale zkuste to někomu vysvětlit, když oběma chybí levá přední.

Naposledy jsem tím mokřadem procházel někdy na začátku ledna. Voda byla všude zmrzlá jistě až ke dnu, břehy a chodníky, oddělující proudící vodu od stojatých partií, jako skleněné, ale po sněhu ani památky. Vzpomínám si, že jsem za chůze přemýšlel o první větě nějaké anglické detektivky, kterou jsem ten den ráno otevřel v knihovničce na nádraží.

Nový rok. Radomyšl – barokní Svatý Ján nad vesničkou. Uvnitř právě začala novoroční mariánská bohoslužba. Doznívají Vánoce, oslava narození Dítěte.

Konvent byl místem, kde žili konvrši, polomniši, kteří byli spojkami mezi veřejností a těmi, co žili v klauzuře. Pohybovali se mezi světským světem, kde pomáhali bratřím klášter spravovat, a duševním světem v klauzuře.