Když se člověk na poloostrově Salento, což je podpatek italské boty, podívá ráno přes moře směrem na východ, uvidí linii hor. Je to pobřeží Albánie, která je odsud vzdálená přes Otrantský průliv asi tak 70 kilometrů. Země, o níž víme málo a která nemá zrovna skvělou pověst: albánské gangy pronikly i do televizních detektivek.

Do Benátek jsem v září přijela kvůli bienále, jako ostatně téměř pokaždé. Ale – stejně jako pokaždé – jeho návštěvu nejde oddělit od bytí v samotném městě, které se s tématem bienále nakonec propojí.

Hlasitý smích rozvrkočených puberťáků naplnil výstavu německého malíře Gerharda Richtera v Nové národní galerii v Berlíně. Jeden chlapec ve věku asi 15 let je obzvlášť hlasitý. Před černobílým, záměrně neostrým obrazem s názvem Teta Marianne vykřikne: „Ta vypadá stejně jako moje máma se mnou, když mi byl jeden rok!“ Jeho kamarádi se k němu přidají a nevybíravě ho popichují, jaké byl na rozdíl od jeho současného vzhledu krásné, roztomilé miminko.

Byl to hezký večer. Takový lehounký. Mihotala se v něm náhodná radost, kterou jsem si odnášela domů. Může za to překladatelka Jitka Hanušová. Ta ten večírek zorganizovala. A Petr Hruška. Přijel z Ostravy a četl ze své nové knížky a pak za námi přišel do Velryby. A Igor Malijevský. Měl svátek a všem objednal šampaňské.

Je známým faktem, že v internetovém prostředí běžně zaznívají nenávistné výroky, konspirační teorie či dezinformace. Méně se ale hovoří o tzv. fear speech neboli děsivé řeči, která se dokáže šířit stejně dobře jako právě uvedené projevy. I proto na ni současná věda začíná upínat pozornost a podrobně ji zkoumat.

Kdyby tak někdo sepsal názvy všech českých rybníků, to by vznikla krásná a zajímavá sbírka, zněla věta v jakémsi pojednání o rybnících, které jsem četl někdy dávno v dětství a už si samozřejmě nepamatuji, co to bylo za text. Často si na ni však vzpomínám, když se ocitnu v jižních Čechách. Byla by to krásná práce, souhlasím; pokud to ještě nevzal někdo jiný, klidně bych se do toho pustil. Komorník, Křivohlav, Dřevo.

Nedávno se na pražském zámku Troja konal veletrh uměleckých, a obecně krásných knih z produkce malých i větších nakladatelů, ale též umělců a designérů, kteří zde nabízeli svá papírová a jiná díla.

Českým knižním trhem minulý rok tak trochu prošuměla nenápadná kniha Když nám bylo míň norského spisovatele Olivera Lovrenského. Přestože je její překladatel Václav Křenek po zásluze nominovaný na Cenu Josefa Jungmanna za nejlepší překlad minulého roku, kniha nevzbudila větší čtenářský zájem.

Jsem stoh slámy s kusem igelitu. Mojí integritu tvoří dřevěná kostra a stébla v barvě doutníku. Tmavnoucí balíky slámy jsou mojí izolací. Občas si v nich najdou domov myši, jindy ptáci... Z mého těla už jsou ale myši dávno pryč. Přišli si jen dojíst pár zrn a jiných plodin.

Zářijovými oslavami vyvrcholila série letošních připomínek devadesátého výročí vzniku jednoho neokázalého uměleckého tělesa. Tělesa, které přečkalo politické bouře uplynulých devíti dekád a přitom zasáhlo do života mnoha generací dětí.

Hubil jsem vosy. Neúspěšně. Teď jsem rád, že se mi to nepovedlo. Kolik pozorování je třeba, aby člověk prohlédl? A kolik času? Vosy se usídlily hned vedle jídelního stolu. Hnízdo si zřídily mezi kameny suché zídky. Lítalo jich čím dál tím víc.

Paralelní děje některých mých cest kopírují potřeštěný životní rytmus, do kterého se občas propadám… Všechno se to děje samo, nemám na to nejmenší vliv, obhajuju se sama před sebou, když pozoruju, co všechno se může stát v jednom dni, dokonce v jednu hodinu na letišti v Nice.

Když byla Fanča malá, chodilo se dvakrát týdně pro mlíko na náves. Maminka měla v jedné ruce modrou smaltovanou konvičku, druhou ruku měla volnou pro Fanču. S hovornými sousedkami čekaly na známý zvuk traktoru, který měl na vlečce pár stříbrných konví, jež o sebe narážely a ohlašovaly příjezd.

V září skončila v Rudolfinu výstava o radikální něze, Radical Tenderness: filmy, fotografie, sochy, instalace kolumbijského umělce žijícího v Paříži, Ivána Argote. Vystavit v Rudolfinu něhu je troufalé, novorenesanční stavba působí okázale, navíc je v dobrém i zlém zatížena silnou tradicí: byl zde parlament a sídlí zde národní zlato v podobě České filharmonie.

Před pár dny jsme měli možnost sledovat nejen přímé přenosy z japonského Tokia, kde probíhalo mistrovství světa v atletice, ale i přímý přenos otvírání obálky s posledními slovy prezidenta Masaryka.

Má paměť je permanentně v plamenech: slova hoří v mé hlavě jako slaměné čarodějnice na konci dubna a natahují v mé hlavě prak k útoku. Myslel jsem si, že už neumím plakat, sny mě ale prozradily, pláči dovnitř: slzy omývají můj mozek. To je důvod, proč se soustředím na početí slov, která ožívají skutky a vylučují zabloudilá slova. Prožívám požehnaný stav.

Nedávno jsem – po dlouhé, mnohaleté přestávce – nečekaně uvízl v nemocnici. Pacient jsem velmi špatný, upoutání na lůžko mi nesvědčilo, a tak se mě pomalu nebo spíš rychle zmocňoval pocit, že mi začne takříkajíc hrabat. Ale nakonec mě zachránily… Ano, knihy, přesněji řečeno knihy, které mi přítelkyně pilně nosila z domova.

Miluju sociální sítě! Není jiné místo na světě, kde byste – ještě dřív, než vás vůbec napadne, že to potřebujete vědět – zjistili, co se stane, když prostrčíte vajíčkem zapálenou prskavku. Kde byste uviděli v detailu rentgen myšího srdce; kde by vám zavčas připomněli, že menopauza „není konec, ale proměna, nová rovnováha, kdy vaše duše hledá nový klid“ a že baziliška porodila osm mladých, aniž by se spářila se svým bazilichem?!

Česko má nejhustší síť veřejných knihoven v přepočtu na obyvatele na celém světě. Údajně jich u nás existuje přes šest tisíc a většinou je zřizují obce. Což je unikát, na který můžeme být hrdí. Ale není všechno, jak se říká, zalité sluncem.

Stalo se to zrovna minulý týden: před kostelem, kde obvykle míváme uklizeno, tedy pominu-li opakovaně posprejované zdi Husova sboru, což je problém, kterému se nám nedaří zabránit, se začaly během večera a pak i do rána kupit igelitové pytle. Kde se vzaly, tu se vzaly, nikdo se k nim nehlásil. Plné nošeného oblečení.