Schichtova továrna na mýdlo s jelenem v Ústí nad Labem byla pravé impérium, s její existencí a činností bylo spojené celé město. Vlivem a pokrokem byla srovnatelná s Baťovou továrnou ve Zlíně. Jen s tím rozdílem, že Schichtové byli Němci.

Nenávistné projevy často mají bleskovou podobu. „Český vlastenec“ při výstupu z metra křikne na ženu z Ukrajiny. V debatě na sítích novinář obdrží anonymní výhružku fyzickým násilím. Z projíždějícího auta se ozve sprostý výkřik na adresu známé političky jdoucí po chodníku.

Plán byl, že úvaha pro tento týden bude o olivovnících, které se v podhůří romagnolských Apenin letos sklízejí dlouho po Dušičkách, protože pořád prší. „Víno malý a vysušený, olivy zas nacucaný, bída,“ shrnula nám situaci majitelka olivových sadů a penzionu Gli Ulivi, co leží vysoko na cestě Monte Maggiore a v němž jsme jako vždycky přespávali.

Během francouzského představení Tajný život starých lidí uváděném na festivalu Pražské křižovatky na mě nečekaně vyskočila velmi zasutá vzpomínka.

Mám ráda říjen, měsíc rozpažený mezi létem a zimou, a to hlavně navečer. Světlo ustupuje pomalu, jako by se den zvolna vyprazdňoval a v prostoru otevírajícím se do stále sytějších odstínů modři, se postupně rozsvěcejí světla a slibují. Jako by na konci každého stmívání čekal zářivě osvětlený sál plný smíchu, hudby a třpytivého mihotání.

Sekačky a křovinořezy se chovají jinak než psi. Psi se rozštěkají naráz. Hafan začne, oříšci se přidají. Sekáči ne. Křovinořez čeká na ticho. Teprve když sekačka vedle skončí, spustí dzzzrrr!!!

Po třech měsících cestování s knížkami jsem na týden doma. Okna jsou špinavá, zahrada plná spadaného listí, plevele a deště. Taky na ní ale kvetou vysoké, růžové astry, které mi dala kdysi máma, vřes, japonský dřín a trávy se barví do ruda. Konečně mám taky chvilku času na pečení. To mi připomíná alchymistický proces, kdy se z pofidérní hmoty nesourodých surovin stává pokrm, pokaždé trochu jiný.

Každé ráno se vracíme z tmy. Spánek je malou smrtí a sen cestou do noční říše, kde se rozpouštějí hranice běžného já. Pomalu vstupujeme do nejtemnější části roku: světla ubývá, příroda se ukládá k odpočinku. Tento rytmus následují i naše duše, ať si to přejeme, či nikoli.

Žijeme v době, kdy – zdá se – se od nás očekává, že budeme neustále růst. Zlepšovat se, vzdělávat, efektivně žít. Vlastně nejenom my. Neustálý růst je určitou mantrou posledních dekád vůči ekonomice, kvalitě života a lecčemus dalšímu. Máme být výkonnější zaměstnanci, pozornější rodiče, inspirativní partneři, zodpovědní občané.

Všechny ty skvělé výstavy současného umění a architektury v budějovickém Domě umění postupně vytvořily velkou imaginární galerii toho nejlepšího, co současná kultura může lidem nabídnout.

Tady lidi na Hospodina kašlou, říká mladý bohoslovec a rozhlíží se z okna vlaku po krajině blízko Plzně, odkud jsme vyjeli. Píše se konec osmdesátek, desetiletí, které v zahraničí postrčilo hudební vývoj k hip-hopu a nejlepším deskám Clash, Petera Gabriela nebo Laurie Andersonové.

Sedím v křoví ve Čtverečku. Čtvereček je park, který sousedí s naším vinohradským činžákem. Dvě řady pámelníků, na kterých dokvétají bíločervené tuhé kvítky, lemují asfaltovou cestu. Kolem jsou vysazené záhony povadlých tulipánů... Nevím, co na nich kvete v létě, možná afrikány. Mezi záhony se rozkládá víc obdélníková než čtvercová plocha sluncem sežehnuté trávy.

Anglo-americký básník a esejista Wystan Hugh Auden není českým čtenářům příliš známý, neexistuje, pokud vím, ani žádný knižní překlad jeho básní; je zastoupen pouze v některých antologiích, ojedinělé básně jsou v češtině dostupné na internetu, např. jeho slavné Pohřební blues, které v překladu Miroslava Macka začíná verši:Vypněte telefon, zastavte čas,psovi, ať neštěká, kost hoďte zas.“

Kdy jste naposled řekli o někom něco pěkného? Kdy jste naposled mluvili o někom hezky? Vím, pláč nad hrubnutím veřejného diskurzu není nijak nový: podobá se odvěkému láteření na mladou generaci, která už zdaleka není tak odolná, pracovitá, uvědomělá ani uznalá, jako jsme byli my, aktuální staří.

Název této ranní úvahy není metaforou, ale přesným popisem skutečnosti. Někteří Židé pracující v tzv. Sonderkommandu, v koncentračním táboře v Osvětimi, se rozhodli o hrůzách, kterými prošli, ještě dříve, než byli popraveni, sepsat zprávy.

Abych si ověřila, jestli mě umělá inteligence v mé profesi nahradí ještě letos, nebo až napřesrok, čas od času cvičně pověřím chatbota nějakým tvůrčím zadáním. Dílkům AI už nelze uniknout, ať v internetových reklamách, nebo na sociálních sítích, které se staly galeriemi lidové tvořivosti s využitím robotů.

Mlha do všeho řeže, ty stojíš na špičce věže a díváš se na zarosenou Prahu. Chtělo to odvahu, postavit nejvyšší mrakodrap v Česku? To si budeš říkat, až se bude míchat barva v tónech rzi na českou verzi Titaniku. Návrh lodního vraku zapíchnutý špičkou v zemi má na triku sochař Černý, který aby byl věrný své pověsti, nebere ohledy na štěstí nebo neštěstí odborné obce, ale dělá si, co chce.

Napsal mi kdysi pan Václav. Nikdy jsme se nepotkali a důvodem jeho zprávy byla otázka, zda nejsem spřízněn s jeho spolužákem z dávných časů. Pocházel totiž z obce Džbánov, která je co by kamenem dohodil od mého rodného města Vysokého Mýta. Právě tam chodil na střední školu, než mnohem později začal studovat na inženýra v Praze.

Jeden známý nedávno uveřejnil na Facebooku úryvek z dopisu, v němž americká spisovatelka Cynthia Ozick odmítá nabízenou pozici šéfredaktorky. Vysvětluje to tím, že v zájmu psaní prózy musí zůstat Nikým a nepředstírat, že je Někým – což by taková pozice vyžadovala.

Když se člověk na poloostrově Salento, což je podpatek italské boty, podívá ráno přes moře směrem na východ, uvidí linii hor. Je to pobřeží Albánie, která je odsud vzdálená přes Otrantský průliv asi tak 70 kilometrů. Země, o níž víme málo a která nemá zrovna skvělou pověst: albánské gangy pronikly i do televizních detektivek.