Můj táta má na tohle talent – když se pro něco nadchne, jde do toho po hlavě. Teď maluje, peče pizzu a na chatě staví pec s udírnou. Já mu ten čas trochu závidím (ale poctivě vydřený důchod si zaslouží!).

Jenže já si říkám – možná nejde o to mít celý den, ale jen deset minut.
Deset minut, kdy si sednu se skicákem, i když kolem běží svět.

V novém díle píšu o tom, jak si tvůrci udržují rutinu, proč prokrastinace není lenost a jak si vybudovat „svatyni“, ve které se tvoří snadno.

https://www.instagram.com/zukukresli/

https://www.forendors.cz/zukukresli

Kdysi jsem kreslila pořád. S dospělostí se kreslení někam ztratilo. Ale nedávno mě tramvaje – ano, tramvaje – přivedly zpátky k tužce. V této epizodě vyprávím o tom, jak se vracím ke kreslení po letech, proč jsem si na to vyhradila jen deset minut denně a co všechno se dá objevit, když si dovolíme začít znovu, pomalu a bez tlaku.

Sledujte mě na instagramu jako @zukukresli

Ve druhém dílu malé kreslící výzvy se zaměříme na strach z kreslení — na ten zvláštní pocit, který se objeví, když si řekneme „to neumím“ nebo „co když to pokazím“. Povídáme si o tom, proč je přirozené mít strach, jak ho proměnit ve zvědavost a co se stane, když si dovolíme být začátečníky.
Klidně si vezměte tužku a papír – a pojďte si znovu připomenout, že kreslení je prostor, kde se nemusí nic „umět“. 💭✏️

Není to kurz „jak nakreslit dokonalou ruku“.Je to malý experiment, jak se po letech znovu dotknout papíru, vrátit se k sobě a zkusit osm týdnů kreslit.Protože když se dá za osm týdnů naučit meditovat, dá se i kreslit.Každý týden vyjdou dvě epizody – osobní a inspirační.Bez tlaku, bez gumování, s radostí.Poslechněte si první díl o tom, proč jsem se rozhodla začít znovu kreslit, a co k tomu potřebujete.(Spoiler: skoro nic.)

A pokud nechte přijít o obrazové inspirace a prokliky na odkazy , tak koukněte na psanou verzi na ⁠forendors.cz/zukukresli, anebo tam rovnou hoďte odběr, a máte to v mailu.