Rozhodnutí, že se profesně chce a bude věnovat keramice, u ní padlo při návštěvě USA, kam doprovázela manžela na jeho výstavu obrazů. Přestože původně vystudovala umělecky zaměřenou školu a věnovala se především sklu. Postupně ale zjistila, že intenzivně se mu ve své tvorbě věnovat nebude. Přestože škola a zejména vedoucí ateliéru Ilja Bílek studenty dokázal motivovat tak, že ona sama byla odhodlaná se i po studiu věnovat naplno především umění, realita ji na čas odvála jinam. Začala sama učit a postupně objevovat také keramiku.Jako materiál i jako řemeslo. Bod zlomu ale přišel až po čase, když se zakladatelka značky Bred Pott Jana Strejcová během zmíněného pobytu v zahraničí ocitla na několik dnů v překrásném domě, který byl od půdy po střechu vyzdobený inspirativními keramickými vázami.
„Nadchlo mě to. Úplně se mi tam rozbušilo srdce a říkala jsem si, že to je ono. Přesně tohle chci dělat! To jsou tak krásný, živočišný, přírodní věci. A zároveň elegantní. Důležitý pro mě bylo i to, že jsem v tom prostředí s tou keramikou strávila celý týden a viděla, jak úžasně funguje v prostoru, v tom domě,“ vzpomíná s odstupem dvou let designérka a keramička Jana Strejcová s tím, že hned po návratu začala pracovat na tom, aby se její sen splnil.
Když se svým rozhodnutím seznámila blízké okolí, dostávala často otázku, jestli se náhodou nezbláznila. Navzdory pochybnostem ji rodina a zejména manžel podpořili.
Společně si pak dali rok na to, že se zkusí „ponořit“ do své tvorby naplno a tak, aby se svými keramickými vázami, vyráběné technikou handbuit, dokázala uspět na trhu.
„Po těch dvou letech musím přiznat, že ten první rok byl opravdu hodně náročný. Několikrát jsem si říkala, že to nepůjde. Že to nemá cenu. Že si najdu nějakou práci a prostě s keramikou skončím. A budu mít čistou hlavu a žádné starosti. Pak ale vždycky přišel manžel a povídá, že to ještě dva měsíce zkusíme. A pak ještě jeden. A opravdu se to zlomilo,“ popisuje Jana Strejcová ve svém útulném ateliéru v Jablonci nad Nisou náročný start své značky.
Každý kus, který vyrobí, je unikátní a vzniká pomalu, ručně a s důrazem na detail. Díky tomu mají všechny její vázy svůj osobitý charakter a stává se originálem, který vydrží roky. Nejde o sériovou výrobu, ale o poctivou práci, která staví na kvalitě, odolnosti a nadčasovém designu.
Značku Bred Pott založila v roce 2024 a přestože se od začátku zaměřila výhradně na výrobu keramických váz v malých sériích, počet jejích zákazníků se postupně rozrůstá.
Při výrobě vybírá výhradně materiály té nejvyšší kvality. Bezpečné a netoxické, abyste si mohli užívat nejen krásu, ale i jistotu, že máte doma produkt, na který se můžete spolehnout.
Jak náročná je technika, kterou si vybrala? Kde získala první zákazníky? Odkud získává materiál? A proč doporučuje keramiku dětem, které jsou příliš zakřiknuté, ale i velmi divoké? Jaké nabízí workshopy? Nejen na tyto, ale i mnohé další otázky, dostanete odpověď v dalším dílu naší podcastové série Hlavou, srdcem a rukama.
Příjemný poslech!
Rekordní počet přístupných míst, více než 60 napříč celým Libereckým krajem, nabídne už tento víkend (18. a19. října) Víkend Křišťálového údolí v Libereckém kraji. Tradiční akce přináší možnost nahlédnout do zákulisí práce sklářů i šperkařských a bižuterních mistrů. Přístupné budou malé umělecké ateliéry i rodinné firmy, velké sklárny, školy a muzea. K návštěvě lákají místa spojená se sklářskou historií kraje, některá z nich se otevřou vůbec poprvé.
K dalšímu dílu našeho podcastu Hlavou, srdcem a rukama jsme si proto pozvali Lucii Fürstovou, která má pod Agenturou regionálního rozvoje (ARR), servisní organizace Libereckého kraje, spolu s kolegy na starosti právě projekt Crystal Valley. Ten se za posledních několik let, kdy ho vzal pod svá křídla právě Liberecké kraj a ARR, stal unikátním především v tom, že se do něj zapojují desítky sklářů, tvůrců, pedagogů, studentů, rodinných firem, ale i designérů a řemeslníků. Všichni přitom prezentují především sklářské, bižuterní, ale i šperkařské řemeslo, kterými náš region proslul nejen v rámci ČR, ale i v zahraničí.
Podzimní Víkend Křišťálového údolí pořádá ARR Libereckého kraje už pošesté. Letos se propojuje s novou akcí Týden sklářů, kterou organizuje Muzea skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou v rámci oslav Mezinárodního dne nehmotného kulturního dědictví (slaví se od 17. října 2024) a jako připomínku zápisu ruční výroby skla na Reprezentativní seznam nehmotného kulturního dědictví lidstva UNESCO(2023).
„Zájem o Víkendy Křišťálového údolí se mezi našimi členy rok od roku významně zvyšuje, také stále rozšiřujeme naše řady. Letos se přidává například sklář Filip Lukavec z Nového Boru a liberecká designérka Petra Lorenc, nově vítáme ale také zajímavý projekt oživení sklárny Hantich Flora. Tam se určitě plánuji jet v sobotu 18. října podívat,“ říká Lucie Fürstová
Novinkou letos je i zpřístupnění areálu takzvaného Ungrova domu. Ten stojí přímo v centru Hodkovic nad Mohelkou a odhaluje nepříliš známou sklářskou historii města. Na Českolipsku takto láká k prohlídce také výjimečný objekt vitrážovny v Okrouhlé nebo kostel v Horní Libchavě s nově opraveným historickým lustrem. Ke křišťálovému víkendu se také připojil Spolek přátel chřibské sklárny, který připomíná nejstarší sklářskou huť ve střední Evropě.
Přístupná budou přístupná i muzea, některá nabídnou vstup zdarma a nové výstavy, například novoborské Sklářské muzeum představí 20 let tvorby uměleckého studia Bystro Design. V muzeích bude i kreativní program pro rodiny s dětmi, který je připraven také na dalších místech po celém kraji.
Zážitkový ho mají některé z pěti středních škol s uměleckým zaměřením, které během podzimního víkendu také otevřou. Významný zájem návštěvníků očekávají i velké sklárny, které bývají obvykle nepřístupné.
„Jde mimo jiné o Preciosu Ornelu v Desné, Preciosu Lighting v Kamenickém Šenově nebo novoborský Crystalex. S Novém Boru je lákadlem speciální světelná show Lasvit, ale také sobotní sklářská show s Martinem Janeckým ve Sklárně Novotný,“ upozorňuje Lucie Fürstová
Podrobný seznam všech míst otevřených v rámci Víkendu Křišťálového údolí, včetně konkrétního pro-gramu a přesných časů (některá místa jsou přístupná pouze jeden den), najdete na webu www.crystalvalley.cz.
Kam všude se můžete podívat a co vás na jednotlivých místech čeká? Na jaké novinky se letos můžou těšit ti, kteří už Víkend Křišťálového údolí znají? Na tyto ale i další otázky najdete odpověď v dalším dílu naší podcastové série Hlavou, srdcem a rukama.
Příjemný poslech!
Letos v únoru otevřela v severočeském Jablonci nad Nisou malou cukrárnu, která by směle mohla konkurovat podnikům nabízejícím vrcholnou cukrařinu nejen u nás v ČR, ale i v zemích jako Francie, Itálie nebo Německo. Že tohle řemeslo dělá Markéta Krajčovičová – zakladatelka značky Miss Cake – prostě jinak, zjistíte hned, co vstoupíte do jejího království, rozhlédnete se a pochopitelně i ochutnáte.
Přestože původně vystudovala Střední uměleckoprůmyslovou školu v Železném Brodě, život ji nakonec opakovaně nasměroval právě k cukrařině.
Poprvé si ji vyzkoušela před 16 lety, kdy jako máma chtěla udělat radost své dceři Sarah k narozeninám.
„To bylo i poprvé, kdy jsem se odhodlala vzít marcipánovou hmotu do rukou. Dort chutnal a dcerka byla nadšená. Když pak viděly fotografie mého prvního výtvoru i kamarádky, chtěly ozvláštnit narozeniny svým potomkům také. Takže když jsem se později rozhodovala, zda se posadím do kanceláře nebo zkusím štěstí v pro mě dosud neznámých podnikatelských vodách, rozhodlo srdce, neboť bylo úžasné sledovat, jak se moje dorty líbí a chutnají,“ vzpomíná dnes Markéta Krajčovičová.
Začátky nebyly snadné a postupný přechod na profesionální dráhu přinášel jednu překážku za druhou. Časem ale dokázala oslovit dostatečný počet zákazníků a vytvořit si i komunitu těch, kteří se vraceli.
„Cesta to byla dlouhá a složitá. Ale stovky dortů, které jsem za ty roky vytvořila, ale i spousta spokojených zákazníků, jsou pro mě motivací, že to úsilí stálo za to,“ popisuje Markéta Krajčovičová s tím, že asi nejsložitější zakázka, se kterou se za tu dobu, co podniká, musela „poprat“, byla objednávka na obří dort pro zhruba 1 000 hostů.
„Šlo o firemní slavnost. Vážil asi 150 kg, a pokud si dobře vzpomínám, tak měl šest pater. Nejsložitější bylo ho na přání zákazníka přímo na místě sestavit a dozdobit, přičemž jsem se musela sladit s ohnivou show a stihnout to vše po tmě a cca za 9 minut,“ dodává cukrářka.
Pomyslnou třešničkou na dortu během prvních roků jejího podnikání se stalo pozvání do populární talk show Jana Krause, kde se ocitla jen díky tomu, že na ní produkci upozornila její kamarádka.
„Spousta lidí se divila, jak jsem se tam dostala. Ale já jsem o tom vůbec nevěděla a zjistila to, až když se mi ozvala produkce pořadu s tím, že by mě rádi pozvali a požádali mě, abych pro pana Krause vytvořila poněkud netradiční dort, což se i stalo,“ říká Markéta Krajčovičová.
Nicméně na otázku, zda ji účast v populární show pomohlav propagaci jejího jména a podnikání, odpovídá, že ne tak, jak by si mnozí asi představovali.
„Paradoxně to zafungovalo opačně. Část zákazníků si najednou myslela, že když jsem v takové populární show v televizi, tak se mi automaticky daří v podnikání a mám tolik objednávek, že už není třeba mě vyhledávat. Takže jsem pak musela lákat některé klienty zpět, což se naštěstí povedlo,“ upozorňuje.
Další velkou zkušeností pro ni byla nabídka na vlastní pořad Božské dorty od Markéty nebo reklamní spolupráce se značkou Lidl. Nyní, jak sama říká, je pro ni ale tématem číslo jedna především rozvoj její malé cukrárny a značky Miss Cake, kterou by postupně chtěla dál rozšiřovat.
Jaké recepty vybrala pro základní nabídku svých zákusků a dezertů ve své nové cukrárně? Jak motivuje učně a budoucí cukráře a cukrářky, které občas učí? A nebo, kde hledala inspiraci a učila se, když sama začínala? A učí se dodnes?
Odpovědi na tyto, ale i mnohé další otázky, se dozvíte v dalším díle další naší podcastové série Hlavou, srdcem a rukama.
Příjemný poslech!
Hned první věc, která vás při pohledu na UKKO sauny zaujme, je jejich design. Jsou prostě "jiné" a zakladatel této značky z Nové Vsi u Jablonce nad Nisou dobře ví proč. Už na začátku svého podnikání se s manželkou Barborou rozhodli, že když už vyrábět originální finské sauny v Čechách, tak se „se vší parádou“.
A tak se zrodila značky UKKO finské sauny, které jsou krásné, funkční, a hlavně ručně vyráběné na míru. Zkrátka luxusní.
„UKKO sauny jsou o klidu. O lásce ke dřevu a respektu k přírodě. O návratu ke kořenům. Nevěříme v sériovou výrobu ani kompromisy. Každý projekt je pro nás osobní. Každý zákazník partner,“ vysvětluje s notnou dávnou nadšení majitel a zakladatel Tomáš Bůžek.
Ruční práce, která má smysl
Podle Tomáše vše začíná ve chvíli, kdy se spojí se zákazníkem.
„Chceme poznat vás, váš prostor, váš styl. Společně hledáme rovnováhu mezi funkčností, estetikou a přírodou. Výroba probíhá v dílně v Jizerských horách, kde každý kus vzniká s respektem k materiálu i řemeslu. Používáme kvalitní dřevo, důkladně izolujeme a precizně ladíme každý detail. Perfekcionismus se totiž nedá uspěchat,“ popisuje proces od prvního kontaktu se zákazníkem až po finální výrobu některé ze saun, které má značka v nabídce.
Každá sauna je originál
Aktuálně jsou to tři základní modely, ale běžně se stane, že si zákazník přeje vyrobit saunu na míru a především do atypického prostoru. A pochopitelně i s nadstandardním vybavením.
„Vycházíme ze tří základních typů (modely Tuliki, Tapio a Rauni), ale téměř vždy a vše stavebně přizpůsobujeme a nakonec ladíme do posledního detailu. Od rozměrů a vnitřního obložení, přes high tech vybavení až po velikost okna v sauně. Vzniká tak jedinečná venkovní sauna, která dokonale zapadne do vašeho prostoru a do které se budete rádi vracet,“ upozorňuje Tomáš Bůžek.
Jaké dřeviny v UKKO používají? A co všechno si do své vysněné sauny můžete objednat? A dá se taková sauna ovládat na dálku přes mobil? Nejen na tyto, ale i mnohé další otázky, najdete odpověď v dalším pokračování našeho podcastu Hlavou, srdcem a rukama.
Mimochodem, tušíte, co vlastně znamená název UKKO? Prý nejvyšší finský bůh! Tak ať se vám tenhle severský hromovládce i přímo zakladatelznačky UKKO Tomáš Bůžek J, líbí.
Příjemný poslech.
Jejich skleněné šaty se stanou jedním z vrcholů letošního ročníku Týdne Křišťálového údolí, který sobotu 30. srpna večer uzavře tradiční módní přehlídka v depu dopravního podniku v Liberci. Kolekce, navržená speciálně pro tuto příležitost, je ale pouze jednou z řady aktivit, kterou se liberecký sociální podnik Kultivar a jeho dvě spoluzakladatelky Klára Jägerovás Evou Jiřičkovou, prezentují.
Příběh nenápadné, ale přitom stále populárnější značky, se začal psát už v roce 2004. Klára tehdy vystudovala uměleckou školu a začala tvořit vlastní šperky ve své dílně U Kahanu.
„Dodnes si pamatuji tu skepsi a depresi, která nás provázela při snaze se uplatnit na trhu. Nikde vás nechtěli. A navíc, všichni mi tehdy tvrdili, že vinutá perle je mrtvá,“ říká s úsměvem návrhářka a spoluzakladatelka unikátního sociálního podniku v Liberci Klára Jägerová.
O dvanáct let později otevřela nejprve kulturní centrum Kultivar, které sloužilo jako vlastní dílna, coworkingový prostor, ale i místo pro kulturní akce a showroom místních umělců.
„Pořádali jsme plno kulturních akcí, přednášek a řemeslných workshopů. Tak moc, že jsme se ani nestihli pořádně věnovat vlastní tvorbě,“ vzpomíná Klára Jägerová.
V roce 2021 ale přišel náraz. Pod vlivem covidových opatření musela Kultivar zabalit do krabice.
Tehdy jen velmi těžko hledala sílu a další motivaci k tomu, aby svůj sen – věnovat se naplno sklu a autorské tvorbě především pomocí tradiční techniky vinuté perle – proměnila v realitu.
Ten okamžik ale přišel. Před dvěma lety se do projektu vložila Eva Jiřičková, která se mezitím profilovala ve zcela odlišném podnikatelském odvětví, konkrétně masnému průmyslu. Ti z vás, kteří sledujete náš podcast pravidelně, si určitě vzpomenou na jeden z předchozích dílů, kdy jsme společně s Evou prezentovali značku Mass.na, kde je spoluzakladatelkou a spolumajitelkou.
Klára a Eva společně přetvořili Kultivar na sklářskou dílnu s lokálním, environmentálním a sociálním přesahem. Povedlo se jim založit sociální podnik, který je svým obsahem a nastavením, jediným v ČR. Aktuálně zaměstnávají pět mladých ukrajinských dívek, jejichž nadšení pro sklo a řemeslo, je v Kultivaru znát doslova na každém kroku.
Jak náročné bylo připravit projekt a prosadit si myšlenku sociálního podniku? Jaké plány mají Eva a Klára s Kultivarem do budoucna? Jak si je hledají zákazníci? Nebo, jaké reakce a zpětnou vazbu na svou tvorbu dostávají?
Nejen na tyto otázky se dozvíte odpovědi v aktuálním díle naší podcastové série Hlavou, srdcem a rukama, který jsme tentokrát věnovali mimo jiné i Týdnu Křišťálového údolí, který ve spolupráci se svými partnery připravuje každý rok Agentura regionální rozvoje (ARR) Libereckého kraje.
Příjemný poslech!
V nejnovějším dílu podcastu Hlavou, srdcem a rukama jsme se vydali do obce Huť nedaleko Jablonce nad Nisou. Právě tady tvoří neobyčejný manželský tandem Monika a Ladislav Slukovi – ona pod značkou Na křídlech snů šije historické oděvy, on jako Gotický nábytek oživuje dřevo do podoby krásného a funkčního nábytku inspirovaného středověkem.
Spojuje je nejen manželství a společné podnikání, ale i hluboká vášeň pro historii, která prostupuje celý jejich život.
Historie jako životní styl
Přestože prý byli v rodinách černými ovcemi, které se vydaly jinou než „běžnou“ cestou, společný zájem o dějiny je nakonec svedl dohromady. A jak říká paní Monika: „Naše děti už tím taky žijí. Když slyšíte dupání, to je Libuška nebo Juditka – princezny naší domácnosti.“
Slukovi nevytvářejí pouze repliky – jejich práce se stává oknem do minulosti. Nábytek, kostýmy, expozice… vše vzniká poctivě, na základě iluminací a dochovaných artefaktů. Věci, které tvoří, najdete ve stálých expozicích v Jindřichově Hradci, Českém Krumlově i na Slovensku – ale také ve virtuálním světě počítačové hry Kingdom Come: Deliverance 2, kde jejich nábytek ožívá v digitální podobě.
Gotika nebyla šedivá
Jedna z nejzajímavějších myšlenek, kterou si z podcastu odnesete, je, že gotika zdaleka nebyla temná, šedá nebo ponurá, jak ji mnozí známe ze školních učebnic nebo zřícenin.
Naopak – byla barevná, praktická a radostná. V nové Galerii gotiky přímo v Huti můžete obdivovat nádherné kostýmy, barevné látky, dětská chodítka nebo rafinované truhly se skrytými zámky.
„Zjistili jsme třeba, že v gotice měli dětská chodítka.Ty lidi tehdy řešili úplně stejné věci jako my,“ dodává Ladislav.
Když je řemeslo láskou
Oba Slukovi otevřeně mluví o radostech i bolestech řemesla. Ať už jde o kvalitu dnešního dřeva („Musím ho sušit čtyři roky pod barákem.“) nebo těžko dostupné textilie („Některé látky se ani nevyplatí kupovat, pokud nechcete šaty za 400 tisíc.“).
Přesto se s pokorou věnují své tvorbě dál, protože – jak sami říkají – „člověk se pořád učí, aby nezakrněl.“
Jejich díla jsou výsledkem let práce, odborného studia a touhy ukazovat krásu dávných časů v co nejvěrnější podobě. Ať už tvoří pro muzea, hrady nebo živou historii, důraz je vždy na kvalitu, autenticitu a ruční práci.
Poslechněte si celý rozhovor a nechte se vtáhnout do světa gotiky, která zdaleka není minulostí. Dozvíte se, jak vznikají ručně šité látkové knoflíčky pro gotické měšťanské šaty a jak vznikla galerie během pouhých 14 dnů – s pomocí sousedů a přátel.
Příjemný poslech!
Co mají společného kapr, jeseter a zámek Lemberk? Všichni se potkávají na jednom jedinečném místě v Jablonném v Podještědí, v areálu zvaném Ráj pod Lemberkem. V novém díle podcastu Hlavou, srdcem i rukama jsme se vydali právě sem – mezi ryby, rybníky a lidi, kteří své řemeslo dělají srdcem.
Ráj pod Lemberkem není jen poetický název, ale reálné místo, kde se snoubí chov ryb, kulinářství, příroda i zábava pro celou rodinu. S Honzou Vaňkem, jedním z hlavních tváří tohoto místa, jsme si povídali o tom, proč by lidé měli přestat hledat rybí chuť v moři a objevit ji raději doma – na severu Čech.
„Chceme, aby si tu každý připadal jako v ráji. Ať už přijde pro čerstvou rybu, posedět k rybníku, nebo vzít děti na výlov a ukázat jim, kde se berou ryby na talíři,“ říká Honza v rozhovoru.
Zásadní součástí areálu jsou sádky s vodou tak čistou, že se do ní musí dodávat kyslík, aby v ní ryby mohly žít. „Ta voda vyvěrá z podzemí a je naprosto přefiltrovaná. Vlastně i ty ryby u nás žijou v ráji,“ dodává Honza s úsměvem.
Jeseter – ryba bez kostí i bez předsudků
Zatímco kapr a pstruh patří k běžnému českému repertoáru, v Ráji pod Lemberkem se věnují i chovu jesetera. Tahle říční ryba je výborná pro děti i rybí začátečníky: nemá drobné kůstky, jen chrupavku, a chutná jemně, bez typického „rybího pachu“.
Honza má jasno, proč si jesetera oblíbíte: „Je výborný pro každého, kdo nemá rád kostnaté maso. A navíc ho u nás chytnete klidně i do ruky – jeseter je tak trochu hloupá ryba,“ směje se.
Rybaření bez rybářského lístku i rybí kuchyně pro gurmány
V areálu si můžete nejen koupit rybu, ale i zarybařit bez licence, s průvodcem a zapůjčeným vybavením, nebo jen tak posedět u vody.Děti si mohou chytit svého prvního jesetera a dospělí se mohou oddat grilování, uzení či ochutnávání v místní rybí restauraci. Ryby jsou tu tak čerstvé, jak jen to jde – z vody do kuchyně to mají 200 metrů.
„Naše ryby se k vám dostanou doslova za pár minut. To se o mořských rybách, které k nám putují minimálně týden, říct nedá,“ upozorňuje Honza.
Akce, které mají smysl
Ráj pod Lemberkem pořádá po celý rok zážitkové akce s rybí tématikou – od výlovů přes dětské stezky až po kuchařské soutěže jako je Ryb-fest, kde týmy vaří jídla z kapra.
Speciální program je věnovaný i dětem. „Snažíme se jepřivést k rybám zábavnou formou. Mají u nás soutěže, úkoly, malování ryb, a sbírají medaile. Kdo jich nasbírá víc, má šanci vyhrát zajímavé ceny,“ popisuje Honza s tím, že každá akce je zároveň edukativní i hravá.
Celý rozhovor si můžete poslechnout v podcastu Hlavou,srdcem i rukama.
Dozvíte se třeba i to, proč jeseter není jen skvělý na talíři, ale i pro dětské rybaření, nebo jaký rozdíl je mezi kaprem z obchodu a tím, co právě vyskočil ze sádek.
Více informací a termíny akcí najdete na rybylemberk.cz a na webu projektu Liberecký kraj sobě.
V novém díle podcastu Hlavou, srdcem a rukama se vydáváme do Roztok u Jilemnice, kde vzniká něco, co voní po čistotě, lnu a poctivém řemesle. Značka Nelly, za kterou stojí paní Kateřina Hloušková, je důkazem toho, že když člověk následuje svůj dětský sen, může z něj vyrůst stabilní rodinná firma s duší.
Kateřina šila od malička, ale až potřeba uživit své děti proměnila její vášeň v podnikání. Prvním výrobkem bylo lněné povlečení – čisté, kvalitní, a hlavně z přírodního materiálu. Dnes značka nabízí i pohodlné a nadčasové oblečení, doplňky do koupelny nebo kousky pro milovníky saunování. A pořád roste.
V čem je kouzlo lnu? Lněné produkty nejsou jen krásné, ale hlavně funkční. Len je přírodní materiál, který skvěle odvádí vlhkost, rychle schne, nenasává pachy a je hypoalergenní. Právě proto je ideální nejen pro povlečení, ale i pro oblečení nebo doplňky do domácnosti. Nelly používá kvalitní lněnou metráž s jemnou vzdušnou úpravou, díky které je výsledný materiál měkký a velmi příjemný na dotek – což překvapí každého, kdo má s lnem spojenou spíš hrubost.
Látky nechávají barvit a upravovat v České republice, stejně jako z domácí produkce pochází obaly nebo knoflíky. Důraz na lokální dodavatele a udržitelnost je pro značku klíčový – nejen kvůli ekologii, ale i kvůli lepší kontrole kvality.
„Jednoduchost je krásná, kombinovatelná atrvalá,“ říká Kateřina.
A právě tuto jednoduchost Nelly promítá do každého detailu – od výběru barev až po šití na míru.
Co ale zůstává stejné, je přístup: důraz na kvalitu, českou výrobu a hlavně osobní vztah se zákazníky. V Nelly šijí na zakázku, poradí s výběrem, přibalí náhradní knoflík – a když je třeba, ušijí model i v jiné barvě nebo velikosti. Opravdu rodinná péče.
A rodina je tu klíčové slovo. Do firmy se postupně zapojila dcera, syn i zaměstnanci, kteří dnes tvoří partu, jež spolu nejen pracuje, ale i jezdí na výlety, hraje deskovky a slaví narozeniny.
„Když si někdo přijde vyzkoušet oblečení k nám do showroomu, ví, že ho ušili skuteční lidé, kterým na tom záleží,“ dodává Kateřina.
Jejich filozofie je prostá: v jednoduchosti je krása. Ať už jde o přírodní barvy, nadčasový střih nebo vztahy ve firmě. A co bude dál? V plánu je vlastní vyšívací stroj a třeba jednou i pokračování vnoučaty.
Jak říká sama zakladatelka: „Když se vám splní sen, stojí za to v něm pokračovat.“
Poslechněte si celý rozhovor s Kateřinou Hlouškovou v podcastu Hlavou, srdcem a rukama. Příjemný poslech!
V předchozím díle našeho podcastu Hlavou, srdcem a rukama jsme vás seznámili s výrobcem klasických kytar Jiřím Markalousem a v tom dalším vám ho představíme ještě jednou. Ovšem tentokrát v roli vývojáře a tvůrce velmi oblíbené aplikace s názvem TUNEFOX, kterou využívají tisíce hráčů populárního hudebního žánru bluegrass. Ten je populární zejména v USA, ale své příznivce má také v České republice. TUNEFOX je na trhu už přes 10 let a za tu dobu zaujala i některé špičkové hudebníky a světová média. Aplikace, jejímž duchovním otcem atvůrcem i provozovatelem je spolu s kolegou právě Jiří Markalous, je opravdu opravdu pecka!
Proč vlastně vznikla a jak pomáhá hudebníkům?
Na tyto, ale i další otázky dostanete odpověď v dalším pokračování podcastové série Hlavou, srdcem a rukama.
Příjemný poslech!
Do dalšího dílu našeho podcastu jsme si pozvali výrobce klasických kytar Jiřího Markalouse. Jak se k řemeslu dostal a proč si myslí, že by ho zvládnul skoro každý, kdo má chuť, touhu a motivaci se mu věnovat?
Každé zaznění struny je podle něj příběhem, co začal hluboko v šumavských lesích a pokračoval v jeho dílně, kde se surový materiál mění v nástroj, který vám bude důvěrným společníkem. A v každé kytaře, kterou vytváří, se snoubí tradiční a moderní postupy s respektem k akustickým vlastnostem dřeva.
Netradičnímu oboru se začal věnovat mimo jiné proto, že dostal najednou ohromnou chuť tvořit rukama a zanechat po sobě něco hmatatelného.
"Moje cesta ke kytarářství začala fascinací tímto nástrojem a obdivem k lidem, kteří dokážou vlastníma rukama vytvořit něco tak komplexního a krásného. Dnes mám možnost spojit svou vášeň pro hudbu s láskou k řemeslné práci. Každý nástroj, který opustí mou dílnu, nese v sobě tento příběh," vysvětluje jilemnický patriot.
Jak dlouho a kde se učil řemeslu? A jak dlouho trvá, než si opatří a nasuší to správné dřevo pro své mistrovské nástroje?
Na tyto, ale i řadu dalších otázek, dostanete odpovědi v dalším pokračování naší podcastové série Hlavou, srdcem a rukama.
A POZOR! Krátce po vydání této epizody přijde ještě jedna BONUSOVÁ, kterou jsme natočili rovněž s Jiřím Markalousem. Kromě toho, že je kytarář, se už řadu let živí i jako vývojář aplikací. Kromě spousty jiných má na svědomí i jednu, která zaujala i některé světová média a láká především milovníky hudebního žánru bluegrass. Ten je oblíbený zejména v USA, ale své početné fanoušky má také u nás. Aplikace, jejímž duchovním otcem a tvůrcem a provozovatelem je spolu s kolegou právě Jiří Markalous, se jmenuje TUNEFOX a věřte, že je to opravdu pecka!
Přejeme příjemný poslech tohoto i dalšího dílu!
Podruhé během pouhých pěti měsíců jsme si k rozhovoru pro náš podcast pozvali spoluorganizátorky festivalu LaPapera, jehož premiéru jste si mohli užít vloni na podzim v Liberci. Přestože původně se měl druhý ročník konat až za rok na podzim, autorky celého projektu Wendy Anne Múčková a Karolína Skálová se nakonec rozhodly, že zareagují na velký zájem návštěvníků a vrhnou se do přípravy dalšího setkání v Liebiegově paláci v Liberci hned letos na jaře. Konat se bude už o víkendu 5. a 6. dubna.
TIP PRO VÁS: Pokud se o projektu chcete dozvědět více, můžete si poslechnout první rozhovor s organizátorky LaPapera, který jsme zaznamenali v 50. dílu naší série. Odkaz na něj najdete TADY.
Zásadní novinkou v jarní dramaturgii festivalu je, že bude dva dny a současně, že kromě papírového trhu a série workshopů v cenách od 250,- do 1300,- Kč, nabídne i více aktivit a zázemí pro děti a rodiny.
Například dětský koutek nebo čtení či divadelní představení právě pro ty nejmenší.
„Z pohledu možných termínů a také ekonomiky projektu nám přišlo rozumnější festival rozložit na dva dny. Navíc, po prvním, podzimním setkání, nás spousta zájemců žádala, ať ho zkusíme udělat právě na celý víkend, protože mnozí lidé ten jednodenní z různých důvodů zkrátka nestihli. To nám nakonec dovoluje i lépe rozložit termíny a prostor pro workshopy, aby nebyly tak „našlapané“ za sebou,“ vysvětlují pořadatelky festivalu LaPapera Wendy Anne Múčková a Karolína Skálová.
A jaký program návštěvníky čeká? Na kolik vyjde velmi vstřícné vstupné? A co všechno si můžete i s celou rodinou užít během dvou dnů festivalu? A jaké další plány mají zakladatelky festivalu do budoucna?
Na tyto, ale i další otázky, se dozvíte odpovědi v dalším díle naší podcastové série Hlavou, srdcem a rukama.
Příjemný poslech.
PRŮVODCE PRO NÁVŠTĚVNÍKY FESTIVALU 5. a 6. dubna 2025:
Jejich práci najdete v prestižních hotelech, restauracích, kancelářích a veřejných budovách, soukromých rezidencích i na luxusních jachtách po celém světě. Ale i v běžných domácnostech řady obyvatel Nového Boru, odkud naši další hosté – bratři Filip a Lukáš Houdkovi se značkou Houdek.Art pocházejí.
Přestože každý z nich tvoří i sám za sebe a starší Filip už před lety začínal svou kariéru v autorském designérském studiu HG Atelier, společně tvoří a stále více rozvíjejí i společnou značku Houdek.Art, která si za několik let na trhu dokázala vybudovat zajímavou skupinu zákazníků nejen u nás doma, ale i v zahraničí.
Doménou studia je nejen navrhování tvarů a výběr materiálu, ale i vztah k řemeslu. Oba bratři totiž zvládají spoustu technologií a postupů, na které si jiní návrháři a designéři najímají externí tvůrce a dodavatele.
„Naši zákazníci to velmi často oceňují. Jsme pyšní na to, že u většiny věcí, které vidíte u nás ve studiu nebo na výstavách, jsme sami spolutvůrci. Na většinu produktů si sáhneme vlastníma rukama a umíme je udělat,“ říká starší z bratrů Filip Houdek.
Nejčastěji kombinují kov a sklo, které je dokáže i po mnoha letech neustále něčím překvapovat. Kromě vlastní, velmi osobité tvorbě, se intenzivně věnují i rozvoji mnoha společných a partnerských projektů, jako je třeba dnes už kultovní Speed Festival na Českolipsku a Novoborsku. Tedy víkend plný jedinečných vozů, automobilových závodů, umění a hlavně zážitků. Jehož další ročník se letos uskuteční 13. a 14. září, přičemž ten loňský přilákal kolem 37 000 (!!!) návštěvníků. Za sebou ale mají i projekty jako Obsession, který se věnoval cyklistice a nebo Passion, jenž se prostřednictvím monumentální světelných instalací a soch věnoval motosportu.
Založení autorské značky Houdek.Art, která dnes primárně prezentuje společnou tvorbu obou bratrů, předcházelo období, kdy o deset let starší Filip postupně inspiroval a „tvaroval“ mladšího Lukáše. Oba vystudovali nejprve v Kamenickém Šenově
„Když neustále sledoval a vnímal, co dělám, nemohl se nakonec vydat jinou cestou, než uměleckou. Po absolvování školy tady u nás jsme se nejprve začali věnovat volnému umění. Pak nám do toho ale zasáhla krize. Protože jsme měli rodiny, museli jsme z něčeho žít. Takže jsme se nakonec vydali cestou designu, protože tehdy se tím dalo uživit. Tehdy jsme se seznámili s kamarádem Danešem Mácou, který měl velkou uměleckou kovodílnu. Dali jsme dohromady sklo a kov a začali se věnovat designu, osvětlení a instalacím. Ale zároveň dál pracovali na autorské tvorbě,“ vzpomíná Filip Houdek.
„Začalo to vlastně tím, že brácha měl doma dílnu a já to měl neustále před očima. Když obrousíte třeba kus křišťálu, tak vás to prostě zaujme. Zvlášť, když se narodíte tady v okolí Českolipska a Novoborska, tak sklu jen velmi těžko uniknete. V tomhle maloměstě vyrobíte ze skla v podstatě vše, na co si vzpomenete,“ doplňuje s úsměvem svého staršího bratra Lukáš Houdek.
Dnes tvoří společně i samostatně. V obou případech se při hodnocení své tvorby snaží být k sobě maximálně upřímní a kritičtí, aby výsledek byl co nejlepší.
Za jeden z klíčových okamžiků dosavadní kariéry považuje Filip Houdek, starší z obou bratrů, rozhodnutí vypravit se po studiu v Čechách za vzděláváním, zkušenostmi a kontakty do ciziny.
„Studoval jsem v Holandsku skleněnou broušenou plastiku a vozil tam i své práce do tamních galerií. Tu zahraniční zkušenost považuji za zásadní. A to říkám třeba i studentům, kteří přijdou sem k nám nebo někde na přednáškách. Styk s tím opravdu západním světem je ve srovnání s tím, co je u nás, stále na diametrálně jiné úrovni. Abychom to dokázali dohnat a ten rozdíl smazat, musíme prostě víc cestovat a studovat venku," popisuje Filip Houdek.
Jaké to je, když tvoří bratr s bratrem dohromady? Jak a proč (ne)využívají marketing? A jaké plány mají do budoucna?
Odpovědi na tyto, ale i další otázky, se dozvíte v dalším pokračování naší podcastové série Hlavou, srdcem a rukama.
Příjemný poslech!
Představte si obrovské plátno, dva páry rukou se štětci a kolem nich davy lidí, kteří nejen sledují, ale sami navrhují, co se bude malovat.„Namalujte můj sen o létajícím městě,“ řekne někdo z publika. „Přidejte tam scénu z mého oblíbeného filmu,“ navrhne někdo další. A oni to udělají – s širokými tahy, odvahou a schopností pro jedinečné improvizace. Výsledkem jsou velkoformátová plátna, která pro diváky nejsou pouze vizuálním zážitkem, ale také unikátním příběhem, co autoři vyprávějí. Pozvání do 56. dílu naší podcastové série Hlavou, srdcem a rukama tentokrát přijali Václav Kovář a Adam Windsor – malíři z Liberce, kteří si říkají Procesisté.
Například jejich dílo „Sen“ zahrnuje na dvě stě příběhů od lidí zhmotněných v jednom obraze. Když se na něj zadíváte, začnete mít pocit, že to není jen malba, ale i mozaika lidských myšlenek.
Procesisté nejsou jen umělci, jsou to průkopníci. Vymysleli vlastní směr, kde se hranice mezi tvůrcem a publikem stírá. Představte si obrovské plátno, dva nebo tři štětce v pohybu a desítky, někdy i stovky lidí, kteří přispívají svými vizemi. Ať už jde o sny, filmové inspirace nebo představy o Liberci jako kulturním městě. Všechno se může objevit v jejichdíle.
„V závislosti na tom, co děláme, se snažíme vždy hledat nové způsoby a postupy, jak malbu realizovat. Nechceme pracovat neustále dokola podle stejného mustru. Takže se to vždycky trochu liší,“ vysvětluje jeden z tvůrců spolku Procestisté Adam Windsor.
V rozhovoru jsme se ponořili do jejich tvorby i do příběhu, jak to všechno začalo. Od živých vysílání, kde malují nepřetržitě i několik dní, přes jejich plány na animované obrazy až po to, co je žene dál.Dozvíte se, čím plní svůj Youtube kanál a proč se jmenuje „Nevzdělanci“. Ale i to, že kromě malování se snaží své okolí hodně inspirovat. Jejich pořady jako „Bitva Palet“ nebo edukativní videa, kde doslova krok za krokem učí zájemce malovat, že umění nemusí být jen pro „elitu“, ale úplně pro všechny.
„Snažíme se naše obrazy povyšovat spíš na samostatné projekty. Nechceme dělat „jen obyčejné“ obrazy. Chceme, aby k nim byl nějaký příběh. Ideálně i nějaká audio stránka. Baví nás technologie, animace, videomapping. Pomocí umělé inteligence, kterou už jsme také vyzkoušeli, chceme posouvat naši práci ještě dál, než doposud,“ upozorňují Václav Kovář a Adam Windsor.
To, co je dělá „výjimečnými“, je jejich otevřenost. Nejsou to umělci schovaní za zamčenými dveřmi, ale tvůrci, kteří vás zvou do svého světa.
V novém dílu se dozvíte nejen o jejich tvorbě, ale i o tom, co je žene dál. Nebo jak zvládají skloubit desítky nápadů od publika a co je láká do budoucna.
Příjemný poslech.
Je to tak milí posluchači a podporovatelé podcastové série Hlavou, srdcem a rukama, vydali jsme už 55. díl našeho „nekonečného“ seriálu o značkách, výrobcích, malých firmách a hlavně produktech i talentovaných lidech z Libereckého kraje.
A protože současně vstupujeme už do čtvrtého roku existence, dovolte nám i zde poděkovat především vám, našim fanouškům, ale také hlavním „viníkům a pachatelům“, kteří mohou za to, že jsme tenhle seriál na podporu projektu Liberecký kraj sobě – www.lksobe.cz vůbec začali připravovat. A sice Libereckému kraji a Agentuře regionálního rozvoje.
Počet tvůrců, firem a značek, které chtějí být součástí naší databáze našeho webu www.lksobe.cz, se postupně rozrůstá. Už je vás přes 400 (!!!), z čehož máme ohromnou radost a moc vám za to děkujeme.
V dnešním díle budeme trochu bilancovat, ale hlavně vám představíme jednu dlouho utajovanou novinku, kterou je samoobslužný obchod, který se do léta otevře v prostorách Libereckého kraje a nabídne veřejnosti i značkám a tvůrcům, aby tento point začali využívat k prodeji a nákupům svých produktů.
Připomněli jsme si i to, jak s námi můžete komunikovat a že je pro nás vaše zpětná vazba důležitá a nezapomněli jsme ani na přehled hlavních akcí a aktivit, které v roce 2025 připravujeme a na kterých se s námi můžete setkat i osobně.
No a jeden žhavý TIP na závěr. V rámci marketingové podpory regionálních značek a výrobců připomínáme, že už 29. ledna se můžete zúčastnit skvělé „MARKETHINK ACADEMY 2025“, která se i díky podpoře projektu LK sobě uskuteční v podnikatelském inkubátoru LIPO.ink. Tak neváhejte a přihlašte se. Tahle investice se vám vyplatí!
Přejeme vám dobrý, spokojený rok 2025 a příjemný poslech!
Když jsme vám zhruba před rokem představili netradiční projekt hydroponické střešní farmy Salát na střeše a jeho zakladatelku Terezu Nalezenou, slíbili jsme, že se k němu po čase vrátíme. Takže vítejte v roce 2025, který startujeme právě tím, že jsme si poprvé v historii našeho podcastu pozvali k rozhovoru podruhé stejného respondenta. Proč?
Protože Salát na střeše má takzvaně našlápnuto a prostě jede! A za uplynulých 12 měsíc má za sebou tolik novinek, že by byl doslova hřích se o ně s vámi nepodělit.
Těm, kteří jste o této značce zatím neslyšeli, doporučujeme nejprve si poslechnout první rozhovor, který jsme s autorkou projektu Terezou Nalezenou zaznamenali koncem roku 2023. Najdete ho TADY a věříme, že jakmile s ním skončíte, bude vás zajímat i pokračování, které vám právě přinášíme.
A jak po více než roce fungování hodnotí autorka projektu Tereza Nalezená pozitiva a naopak negativa její značky?
„Tenhle model farmaření má spoustu výhod. Třeba v tom, že na střechu nevylezou slimáci. Zároveň je na ní mnohem příjemněji, když tam něco pěstujete. Rozhodně lépe, než když ji nemá co ochlazovat. Má to ale samozřejmě i svá úskalí. Když zakládáte farmu na poli, potřebujete traktor. Tady místo něj musíte mít jeřáb, protože když na střechu chcete dostat hydroponické systémy, nemáte šanci to udělat jinak. Zvlášť v našem případě, kdy jsme měli k dispozici střechu staré budovy, kam byl přístup jen po schodech z dámské toalety v posledním patře skrz strojovnu výtahu. Takže ta manipulace nebyla úplně jednoduchá a stalo se z toho dobré fitness,“ říká s úsměvem zakladatelka projektu Tereza Nalezená a dodává, že nosit tři patra dolů a nahoru bedýnky na hlavě, je poněkud náročné, nicméně moderní budovy už mají přístupy na střechy řešeny jinak a pro tyto účely rozhodně vstřícněji.
Salát, který během uplynulého roku vypěstovali, putoval v rámci pilotního programu do spřátelených bister nebo i domova důchodců. Téměř vše, co sklidili, jednoduše darovali.
Za pozitivní považuje Tereza Nalezená mimo jiné i výsledky měření, kterými v rámci pilotního testování sledovala nejen plusy a minusy samotného pěstování, ale také to, o kolik dokáže instalace farmy o velikosti čtyř parkovacích míst ochladit střechu, na níž hydroponický systém umístila.
„Protože od začátku je to zároveň i vědecký projekt, musela jsem a současně i chtěla prokázat, že tohle řešení dokáže střechy ochlazovat. A že by ve větším měřítku mělo mít i zajímavý vliv na klima. Proto jsem si nechala vyrobit tři sady čipů, které celou sezónu měřily a sbíraly data. Výsledky byly zajímavé. Ve dnech, kdy byla největší horka, se střecha dokázala ochladit až o 20 stupňů. A v interiéru pak byl rozdíl konstantě zhruba o jeden stupeň, což by se někomu mohlo zdát málo, ale u energetiky budov se řeší každá desetina,“ upozorňuje Tereza Nalezená.
To ale nebyl zdaleka jediný úkol, který si autorka nápadu během uplynulého roku stanovila. V rámci studia navštívila i několik skleníků a střešních farem v zahraničí. Například v USA, kde mají s hydroponií letité zkušenosti.
„Měla jsem tam možnost vidět i farmu, kde z dvou hektarů vypěstují až 14 tun zeleniny za týden,“ říká.
Cíle projektu, které si projekt Salát na střeše na rok 2024 stanovil, se jí povedlo naplnit. Proto se nyní chce posunout dál. Letos značku čeká zkouška v ostrém provozu a komerčním prostředí, kde chce obstát i z pohledu trhu a ekonomické rentability. Tajným snem bylo, dostat se na velkou průmyslovou střechu, což se Tereze Nalezené díky dosavadním výsledkům letos splní.
Kolik by chtěla nebo dokázala vypěstovat salátu nebo jiných plodin? Jak velký byl během několika měsíců fungování Salátu na střeše zájem médií, ale i případných zákazníků? A jak si během ročního testování salát vedl v náročnějších klimatických podmínkách našeho kraje?
Nejen na tyto, ale i řadu dalších otázek, se dozvíte odpovědi v dalším pokračování naší podcastové série Hlavou, srdcem a rukama.
Příjemný poslech!
Tradiční sýr Reichenberger (Liberečák) vzniká na úpatí Jizerských hor v malé rodinné sýrárně podle receptury, kterou zakladatelé „šlechtí“ už od roku 1822, kdy se jejich předci podíleli na výrobě tradičních slovenských tahaných sýrů v tamní vesničce Zázrivá. Z té pochází i majitel liberecké značky Jan Červeň, který se rozhodl dnes již kultovní pokrm začít vyrábět přímo v Liberci a nabízet ho ve špičkové kvalitě u nás, na severu Čech.
Stejně jako jeho předkové a příbuzní na Slovensku i on přísně respektuje původní rodinnou recepturu a legendární Korbáčiky (copánky) vyrábí výhradně z mléka od místních farmářů a bez umělých přísad a konzervantů.
„Je to původní zázrivská receptura, kterou mě naučila sestřenice. Léty prověřená metoda výroby těchto sýrů a jejich lahodná chuť dala vzniknout myšlence navázat s touto tradicí i v Čechách. Ale zatímco sýr ze Zázrivé se může jmenovat Korbáč, tak v Liberci ne. Tak jsme mu dali jméno Liberečák,“ říká Jan Červeň.
Smyslem jejich práce je podle něj přinášet lidem požitek z kvalitních ručně vyráběných sýrů, které označuje především jako lahůdku.
„Není to sýr, který by vám vydržel měsíc. Ideální je ho zkonzumovat do týdne. My doporučujeme maximálně do 14 dnů, během kterých si udrží optimální senzoriku,“ dodává nadšený sýrař z Liberce.
Zatímco generace padesát plus je podle Červeně spíše „masová“, u těch mladších v posledních letech pozoruji, že mění své stravovací návyky.
„Jedí častěji ovoce, zeleninu, ale i ty sýry. A hlavně čerstvější a kvalitnější potraviny, což splňuje právě i náš pařený sýr,“ vysvětluje zakladatel značky Reichenberger.
Začít podnikat s malou rodinnou sýrárnou ale rozhodně nebylo jednoduché. Jednou z hlavních překážek, se kterou se regionální výrobce na úpatí Jizerských hor musel a stále musí vypořádávat, je dostatek dodavatelů kvalitních surovin. Především čerstvého mléka, které se paradoxně od místních producentů daří získávat velmi složitě, protože o většinu zdejší produkce má trvale zájem jeden z nejsilnějších hráčů na trhu - společnost Müller ČR/SR, která je součástí koncernu Molkerei Alois Müller GmbH & Co. KG, jež patří mezi přední evropské výrobce a zpracovatele mléčných produktů.
„Jsme držitelem ocenění regionální potravina, což mimo jiné znamená, že používáme a chceme používat suroviny z místních farem. Jenže konkurovat takových, především cenovým hráčům na trhu, jako je třeba právě Müller, který tu skupuje kompletně všechno, co může, je opravdu složité.
Máme ruční výrobu a cena se u nás mimo jiné odvíjí od lidské práce, dopravy a základní suroviny, což je právě mléko. Je hodně těžké začít v tomhle segmentu podnikat, protože v porovnání s tím obřím odběratelem já musím platit za litr mléka třeba o třetinu více,“ vysvětluje Jan Červeň.
Kdo jsou nejčastějšími zákazníky pařeného Reichenbergeru a kde si ho můžete koupit? Jak náročné je vůbec vyrobit kvalitní tažený sýr v Liberci a proč je dražší?
A proč se od této značky nikdy nedočkáte toho, že by vám nabízela svůj sýr s různými příchutěmi, například paprikou nebo pažitkou?
Odpovědi nejen na tyto, ale i mnohé další otázky, které můžou zajímat milovníky sýrů, ale i nadšence do malého podnikání, si můžete poslechnout v dalším díle naší podcastové série Hlavou, srdcem a rukama. Příjemný poslech!
Díváme se na ně denně, a ne jednou, a přesto je to při zařizování domova či kanceláře často až to poslední, na co myslíme. Michal Novotný to viděl jinak a pro svůj nový domov hledal něco speciálního, co by ladilo s ostatním vybavením. Zhlédl se ve slovních hodinách, ale nabídka na trhu neodpovídala jeho představám. A tak se zrodila značka Timeforstories.cz. Hodiny, které vyprávějí příběh.
Slova, která odměřují čas. Slovní hodiny, které vám řeknou kolik je. Bez ručiček a číslic. Jednoduše si přečtete: je jedna hodina deset. A přitom se díváte na originální, designový objekt, který se snadno stane ústřední součástí interiéru. Dokonale se mu totiž umí přizpůsobit. „Osobně miluju, když se věci přizpůsobují mně nebo v tomto případě našemu interiéru,“ říká o vzniku myšlenky a prvních vyrobených hodinách Michal Novotný a dodává: „Chtěl jsem do našeho domu něco, co ho ozvláštní, co zaujme. A pak jsem objevil koncept slovních hodin. Ale zjistil jsem, že se nedají přizpůsobit interiéru našeho domu. Tak jsem si řekl, že je zkusíme vyrobit.“
Představa, že nakoupí nějaký ten materiál, součástky a stráví s projektem pár hodin za pár korun se ukázala jako velký omyl. Ale výsledkem byl unikátní produkt, za kterým si s kolegou Radovanem Kovářem neochvějně stáli. A když už do vývoje nejen technologie vložili tolik úsilí, rozhodli se překlopit celou myšlenku do byznysového plánu.
Dnes stojí značka Timeforstories.cz na několika základních pilířích: vypilovaná technologie, design na míru zákazníkovi a ruční výroba s co největším možným využitím lokální spolupráce. Ačkoli se na trhu značka pohybuje poměrně krátkou dobu, už se jí podařilo zaujmout takové matadory jako je jablonecká Preciosa.
„Zaujali jsme je, náš nápad se líbil a po půl roce příprav vznikla verze luxusních hodin s asi 220 tisíci broušenými skleněnými kameny. Je to nádhera a věc, o které se mi nikdy nesnilo,“ nedokáže ještě stále uvěřit Michal.
Ale hodiny jsou na světě. Visí v showroomu Preciosy v Praze, kde je můžete obdivovat i vy. A nebo úplně jiné, třeba ze slisovaného odpadu. Nebo z kůže. Možná by se vám hodil více beton? Jsou nějaká materiálová omezení a je správně číst na svých hodinách že čtyři třicet „jsou“ nebo „je“?
Poslechněte si náš nový rozhovor ze série Hlavou, srdcem a rukama.
„Jestli chcete podnikat, dělejte to, co máte rádi. Peníze jsou svoboda, ale práce vám musí dělat radost. Pak ji nebudete vnímat ani jako práci."
Takové je motto a osobní zkušenost z mladé nadšené podnikatelky, která před rokem rozjela vlastní značku Kreativní svět Anety Půhonné.
Do vánočního videa na propagaci regionálních výrobců a projektu Liberecký kraj sobě nám před časem ušila tematické oblečení pro celou rodinu. Pánské kolekce ale v její tvorbě objevíte spíš výjimečně. O to více nabízí ženám. Ty totiž tvoří i podstatnou část klientely značky Kreativní svět Anety Půhonné.
První byly malované tenisky
„Svou stránku s výrobky jsem nazvala Kreativní svět, protože jsem zpočátku nevěděla, co bude to hlavní. Zabývala jsem se malováním na textil ale dlouho i drháním. Na textil tady v té době nikdo nemaloval. Začala jsem malovanýma keckama, malování mě hodně bavilo už od základní školy. Směřovala jsem na uměleckou školu a jak jsem dospívala, tak mě více oslovovala móda,“ popisuje své začátky Aneta Půhonná. Na průmyslovce, oboru Oděvní návrhář v pražských Holešovicích, se naučila šít. A už čtvrtým rokem se šitím módního oblečení živí.
Ranní paniku před zrcadlem, jestli k sukni tričko takové nebo jiné, vyřešila ženám tím, že je učí nosit šaty. Její doménou jsou jednoduché střihy. O to více dává vyniknout barvám a vzorům nebo asymetricky geometrickému tvaru oděvu. Látky nakupuje jen v malé metráži, a tak se vám nestane, že stejný vzor potkáte ve vašem městě. Výběr látek je pro Anetu důležitou součástí tvorby, spolupracuje i s českými výrobci, kteří produkují vlastní potisky látek.
Pokud nemáte cestu do krámku v Hodkovicích nad Mohelkou, najdete během letní sezóny Anetu Půhonnou na většině akcí s trhy pro regionální řemeslníky. Její stánek nemůžete minout. Většinou je ověšený hroznem žen probírajících se pestrobarevným oblečením. Pokud ne, zaujme vás ona sama. Drobná blondýnka, která mezi svými kousky oděvů doslova září pozitivní energií a radostí z tvorby a setkávání se zákaznicemi. To, že osobní kontakt je pro ni důležitý, bylo také jedním z pozitiv na misce vah při rozhodování o provozu vlastního kamenného obchůdku. Najdete ho na náměstí v Hodkovicích nad Mohelkou a letos v září (2024) oslavil rok od svého otevření.
Obchůdek se postupně rozrůstá o další spolupracující značky, a tak se často stává, že si přijedete pro šaty objednané z Facebooku a odjedete ještě s kabelkou, svíčkou a náramkem. A dobrým pocitem, že jste podpořili lokální kreativní podnikatelky. Pustit se do provozu obchodu nebylo snadné rozhodnutí. Obzvlášť, když prodeje na trzích v dostatečné míře mimo sezónu doplňuje prodej na sociálních sítích. Ostatně, její strategie prodeje přes Facebook a Instagram je docela fascinující. „Marketing jsem nikdy nestudovala, brala jsem to intuitivně, jak by se to líbilo mně. A ukázalo se, že to funguje. Ženské mi někdy říkají, jestli bych jim nemohla dát vědět předem, než produkt zveřejním, ale nakonec přiznají, že ten adrenalin je baví nejvíc,“ vysvětluje princip prodeje na sociálních sítích ve stylu „vyvěsím a kdo první koupí, ten má“ Aneta.
O konkurenci říká, jen ať šije každá druhá, pojďme zbořit příval fast-fashion z východu. Ať si každý vyzkouší, co ušít jakýkoli kousek oblečení znamená a kolik to obnáší práce. O udržitelnosti svého podnikání Aneta Půhonná hodně přemýšlí. Zpočátku se z kousků zbytkových látek radovaly děti v místní mateřské školce, dnes už z nich Aneta tvoří veselé ponožky nebo gumičky do vlasů.
Jaké novinky chystá na podzimu a zimu 2024/25? Jaká náhoda jí přihrála prostor kamenného obchodu a kam se bude jeho zaměření dál ubírat? Nejen to se dozvíte z podcastového rozhovoru o regionálních řemeslnících a kreativních lidech Hlavou, srdcem a rukama.
Příjemný poslech!
Dohromady je spojila náhoda, z níž záhy vzešla spolupráce při založení a organizaci prvního papírového festivalu v Liberci, který chystají už 12. října v nedávno zrekonstruovaném Liebiegově paláci v centru města.
Událost, na kterou lákají všechny milovníky nejen papírových výrobků, pojmenovaly autorky Wendy Anne Múčková a Karolína Skálová netradičním názvem La Papera, který pochází z esperanta.
Připravit první ročník festivalu napadlo Wendy a Karolínu už letos na jaře, kdy se dohodly, že do toho půjdou společně. Obě se přitom inspirovaly nejen u nás, ale také v zahraničí.
„Každé větší město v ČR pořádá festival, kde je hlavní roli hraje papír a papírové výrobky. Mrzelo mě, že podobnou akci nemá i Liberec. A protože mám hobby je mimo jiné i provozování eshopu S láskou k papíru zaměřeného právě na papírenské zboží, rozhodla jsem se do toho jít a podobný projekt nejen podpořit, ale vlastně od začátku založit. No a do toho jsme se potkaly s Karolínou při jedné z akcí projektu PechaKucha Night, kterou v Liberci dlouhodobě spolupořádám. A při té příležitosti jsme se i dohodly, že do toho půjdeme spolu,“ říká Wendy Anne Múčková.
Její kolegyně Karolína, která pracuje jako produkční v galerii, se sama dlouhodobě věnuje kreativní tvorbě s papírem. Nadšení pro tento materiál získala během studia scénografie a poté na skotské Glasgow school of Art, kde vystudovala Interaction Design, a mimo jiné kombinovala klasické média, jako je papír, s nejnovějšími technologiemi, sensory a programováním.
Po studiu se vrátila zpět do Čech a založila si projekt Hrátky s plotrem, který propojuje domácí tvoření s papírem (látkou, fóliemi) a počítačem. Sama vyrábí několik tisíc papírových květin ročně a vede i workshopy.
„Na papíru mě fascinuje, jak je to v zásadě křehký materiál, který se dá ale „přetavit“ do velmi pevného stavu a struktury. Můžete ho prořezávat, využívat při jeho zpracování světlo. Nabízí tolik variant a možností,“ popisuje Karolína Skálová.
Jednou z inspirací pro pořadatelky liberecké La Papery je kutnohorský festival Dva písaři.
„Pro mě je to velký vzor. Měla jsme tu čest tam být dvakrát jako vystavovatelka a to, jakým způsobem festival organizují, je opravdu velmi inspirativní,“ popisuje Wendy Anne Múčková s tím, že La Papera je nyní na začátku a první ročník obě zakladatelky připravují jako „startovací“, nicméně už nyní s ním spřádají i velké plány do budoucna.
„Nepopírám, že naším snem a ambicí je se postupně rozrůst a i festival u nás v Liberci koncipovat a chystat jako vícedenní. A věřte, že máme spoustu nápadů, co všechno by se na něm dalo prezentovat. Papír jako téma totiž můžeme a chceme propojovat s řadou dalších aktivit a kreativním doprovodným programem. Možností máme spoustu a už teď se na to moc těším,“ dodávají spoluzakladatelky Wendy Anne Múčková a Karolína Skálová.
Letošní první ročník festivalu La Papera se koná v sobotu 12. října v Liebiegově paláci v centru Liberce. Základní vstupné pro dospělého návštěvníka je 50 korun a objednat si ho můžete už nyní TADY. V nabídce najdete i zlevněné vstupné a pro děti do 15ti let, držitelé karty ZTP/P, a seniory nad 65 let, je vstup ZDARMA.
Prezentovat se v rámci prvního ročníků bude přes 20 značek, mezi nimiž nebude chybět například výrobce per, diářů, ale i ruční papírna Papyrea. Ta v rámci akce nabízí i jeden z workshopů. Přihlásit se můžete ale i na japonskou kaligrafii, výrobu akvarelů nebo krepových květin. Podobnosti o nabídce workshopů najdete TADY.
Na co dalšího se můžete při návštěvě festivalu La Papera těšit? A co všechno plánují jeho zakladatelky do budoucna?
Na tyto, ale i další otázky, se dozvíte odpovědi v dalším pokračování naší podcastové série Hlavou, srdcem a rukama.
Příjemný poslech.
Téměř 20 let si živí štípáním kamene a výrobou různých pazourků, hrotů, pěstních klínů nebo i křesacích kamenů. Objednávky, které se na něj doslova hrnou, dostává nejen od různých institucí, ale také filmových produkcí nebo individuálních zákazníků.
Aby se naučil štípání kamene do té míry, že se tím bude živit, strávil téměř 5 let vzděláváním. Veškerý svůj volný čas tehdy obětoval absolvování odborných kurzů a stáží, ale i studiem archeologie a technologie štípaní kamene. Nejprve v Anglii, později také ve Francii u špičkových předních badatelů a archeologů.
„Tím to ale neskončilo. Naopak. To vzdělávání a rozšiřování zkušeností i dovedností trvá dodnes,“ vysvětluje Petr Zítka.
Schopnost naučit se fyzicky i technicky náročnému řemeslu však není jediná dovednost, kterou si Petr Zítka musel osvojit. Aby uměl „držet krok“ například s odborníky přes archeologii, musel se ponořit velmi vážně i do studia tohoto oboru.
„Na mé práci mě hodně baví právě i to, že spolupracuji s řadou archeologů a badatelů na různých vědeckých projektech. Těm bych se do budoucna rád věnoval více, protože nepřinášejí jen každodenní fyzicky náročnou dřinu, ale i něco navíc,“ říká Petr Zítka, který před lety původně archeologii studoval i na vysoké škole, ovšem titul v oboru nakonec nezískal.
Že by mu ale chybělo nebo dokonce překáželo v tom, aby ho respektovala i spousta expertů, si nemyslí.
„Pro svou práci i aktivity v akademické sféře titul nepotřebuji. To neznamená, že to vzdělání není důležité. Naopak. S kolegy si rozumíme, protože se dobře orientuji v odborných článcích a tématech, takže mezi námi nevzniká žádná bariéra. Zároveň je třeba zdůraznit, že bez odpovídajících znalostí bych tohle řemeslo nemohl dělat na takové úrovni. Je obrovský rozdíl v tom, jestli manuálně dokážete vyrobit tisíc indiánských šipek, ale přitom je vám skryta ta neuvěřitelná hloubka znalostí, kterou současní badatelé, archeologové a technologové o prehistorické práci a technikách štípání kamene mají. Vzdělání, ať už mám nebo nemám titul, je pro mě zásadní. Zároveň je to moje obrovská výhoda, kterou mám oproti potencionální konkurenci,“ popisuje Petr Zítka.
Své znalosti a zkušenosti rád předává i laikům a nadšeným zájemcům o tento poněkud nezvyklý obor. Nejčastěji na různých kurzech a prezentacích.
Oproti jiným řemeslníkům nemusí v dnešní uspěchané době sociálních sítí a dravého marketingu svou práci prostřednictvím těchto info kanálů vůbec propagovat. Naopak. Zákazníci si ho našli a stále nacházejí jinými cestami. Jediným promo nástrojem, který se rozhodl využívat, je web Jaknapazourek.cz, který vytvořil zejména pro nadšence a individuální zákazníky.
Kdo byli jeho první zákazníci? O jaké tři pilíře se opírá ve svém malém podnikání? Kolik procent zákazníků ho vyhledává ze zahraničí a kolik naopak z Čech?
Jak moc fyzicky náročné je se věnovat štípání kamene na profesionální úrovni? A odkud získává kvalitní materiály?
Na tyto, ale i další otázky, se dozvíte odpovědi v dalším díle naší podcastové série Hlavou, srdcem a rukama.
Příjemný poslech.