V novém díle podcastu Hlavou, srdcem a rukama se vydáváme do Roztok u Jilemnice, kde vzniká něco, co voní po čistotě, lnu a poctivém řemesle. Značka Nelly, za kterou stojí paní Kateřina Hloušková, je důkazem toho, že když člověk následuje svůj dětský sen, může z něj vyrůst stabilní rodinná firma s duší.
Kateřina šila od malička, ale až potřeba uživit své děti proměnila její vášeň v podnikání. Prvním výrobkem bylo lněné povlečení – čisté, kvalitní, a hlavně z přírodního materiálu. Dnes značka nabízí i pohodlné a nadčasové oblečení, doplňky do koupelny nebo kousky pro milovníky saunování. A pořád roste.
V čem je kouzlo lnu? Lněné produkty nejsou jen krásné, ale hlavně funkční. Len je přírodní materiál, který skvěle odvádí vlhkost, rychle schne, nenasává pachy a je hypoalergenní. Právě proto je ideální nejen pro povlečení, ale i pro oblečení nebo doplňky do domácnosti. Nelly používá kvalitní lněnou metráž s jemnou vzdušnou úpravou, díky které je výsledný materiál měkký a velmi příjemný na dotek – což překvapí každého, kdo má s lnem spojenou spíš hrubost.
Látky nechávají barvit a upravovat v České republice, stejně jako z domácí produkce pochází obaly nebo knoflíky. Důraz na lokální dodavatele a udržitelnost je pro značku klíčový – nejen kvůli ekologii, ale i kvůli lepší kontrole kvality.
„Jednoduchost je krásná, kombinovatelná atrvalá,“ říká Kateřina.
A právě tuto jednoduchost Nelly promítá do každého detailu – od výběru barev až po šití na míru.
Co ale zůstává stejné, je přístup: důraz na kvalitu, českou výrobu a hlavně osobní vztah se zákazníky. V Nelly šijí na zakázku, poradí s výběrem, přibalí náhradní knoflík – a když je třeba, ušijí model i v jiné barvě nebo velikosti. Opravdu rodinná péče.
A rodina je tu klíčové slovo. Do firmy se postupně zapojila dcera, syn i zaměstnanci, kteří dnes tvoří partu, jež spolu nejen pracuje, ale i jezdí na výlety, hraje deskovky a slaví narozeniny.
„Když si někdo přijde vyzkoušet oblečení k nám do showroomu, ví, že ho ušili skuteční lidé, kterým na tom záleží,“ dodává Kateřina.
Jejich filozofie je prostá: v jednoduchosti je krása. Ať už jde o přírodní barvy, nadčasový střih nebo vztahy ve firmě. A co bude dál? V plánu je vlastní vyšívací stroj a třeba jednou i pokračování vnoučaty.
Jak říká sama zakladatelka: „Když se vám splní sen, stojí za to v něm pokračovat.“
Poslechněte si celý rozhovor s Kateřinou Hlouškovou v podcastu Hlavou, srdcem a rukama. Příjemný poslech!
V předchozím díle našeho podcastu Hlavou, srdcem a rukama jsme vás seznámili s výrobcem klasických kytar Jiřím Markalousem a v tom dalším vám ho představíme ještě jednou. Ovšem tentokrát v roli vývojáře a tvůrce velmi oblíbené aplikace s názvem TUNEFOX, kterou využívají tisíce hráčů populárního hudebního žánru bluegrass. Ten je populární zejména v USA, ale své příznivce má také v České republice. TUNEFOX je na trhu už přes 10 let a za tu dobu zaujala i některé špičkové hudebníky a světová média. Aplikace, jejímž duchovním otcem atvůrcem i provozovatelem je spolu s kolegou právě Jiří Markalous, je opravdu opravdu pecka!
Proč vlastně vznikla a jak pomáhá hudebníkům?
Na tyto, ale i další otázky dostanete odpověď v dalším pokračování podcastové série Hlavou, srdcem a rukama.
Příjemný poslech!
Do dalšího dílu našeho podcastu jsme si pozvali výrobce klasických kytar Jiřího Markalouse. Jak se k řemeslu dostal a proč si myslí, že by ho zvládnul skoro každý, kdo má chuť, touhu a motivaci se mu věnovat?
Každé zaznění struny je podle něj příběhem, co začal hluboko v šumavských lesích a pokračoval v jeho dílně, kde se surový materiál mění v nástroj, který vám bude důvěrným společníkem. A v každé kytaře, kterou vytváří, se snoubí tradiční a moderní postupy s respektem k akustickým vlastnostem dřeva.
Netradičnímu oboru se začal věnovat mimo jiné proto, že dostal najednou ohromnou chuť tvořit rukama a zanechat po sobě něco hmatatelného.
"Moje cesta ke kytarářství začala fascinací tímto nástrojem a obdivem k lidem, kteří dokážou vlastníma rukama vytvořit něco tak komplexního a krásného. Dnes mám možnost spojit svou vášeň pro hudbu s láskou k řemeslné práci. Každý nástroj, který opustí mou dílnu, nese v sobě tento příběh," vysvětluje jilemnický patriot.
Jak dlouho a kde se učil řemeslu? A jak dlouho trvá, než si opatří a nasuší to správné dřevo pro své mistrovské nástroje?
Na tyto, ale i řadu dalších otázek, dostanete odpovědi v dalším pokračování naší podcastové série Hlavou, srdcem a rukama.
A POZOR! Krátce po vydání této epizody přijde ještě jedna BONUSOVÁ, kterou jsme natočili rovněž s Jiřím Markalousem. Kromě toho, že je kytarář, se už řadu let živí i jako vývojář aplikací. Kromě spousty jiných má na svědomí i jednu, která zaujala i některé světová média a láká především milovníky hudebního žánru bluegrass. Ten je oblíbený zejména v USA, ale své početné fanoušky má také u nás. Aplikace, jejímž duchovním otcem a tvůrcem a provozovatelem je spolu s kolegou právě Jiří Markalous, se jmenuje TUNEFOX a věřte, že je to opravdu pecka!
Přejeme příjemný poslech tohoto i dalšího dílu!
Podruhé během pouhých pěti měsíců jsme si k rozhovoru pro náš podcast pozvali spoluorganizátorky festivalu LaPapera, jehož premiéru jste si mohli užít vloni na podzim v Liberci. Přestože původně se měl druhý ročník konat až za rok na podzim, autorky celého projektu Wendy Anne Múčková a Karolína Skálová se nakonec rozhodly, že zareagují na velký zájem návštěvníků a vrhnou se do přípravy dalšího setkání v Liebiegově paláci v Liberci hned letos na jaře. Konat se bude už o víkendu 5. a 6. dubna.
TIP PRO VÁS: Pokud se o projektu chcete dozvědět více, můžete si poslechnout první rozhovor s organizátorky LaPapera, který jsme zaznamenali v 50. dílu naší série. Odkaz na něj najdete TADY.
Zásadní novinkou v jarní dramaturgii festivalu je, že bude dva dny a současně, že kromě papírového trhu a série workshopů v cenách od 250,- do 1300,- Kč, nabídne i více aktivit a zázemí pro děti a rodiny.
Například dětský koutek nebo čtení či divadelní představení právě pro ty nejmenší.
„Z pohledu možných termínů a také ekonomiky projektu nám přišlo rozumnější festival rozložit na dva dny. Navíc, po prvním, podzimním setkání, nás spousta zájemců žádala, ať ho zkusíme udělat právě na celý víkend, protože mnozí lidé ten jednodenní z různých důvodů zkrátka nestihli. To nám nakonec dovoluje i lépe rozložit termíny a prostor pro workshopy, aby nebyly tak „našlapané“ za sebou,“ vysvětlují pořadatelky festivalu LaPapera Wendy Anne Múčková a Karolína Skálová.
A jaký program návštěvníky čeká? Na kolik vyjde velmi vstřícné vstupné? A co všechno si můžete i s celou rodinou užít během dvou dnů festivalu? A jaké další plány mají zakladatelky festivalu do budoucna?
Na tyto, ale i další otázky, se dozvíte odpovědi v dalším díle naší podcastové série Hlavou, srdcem a rukama.
Příjemný poslech.
PRŮVODCE PRO NÁVŠTĚVNÍKY FESTIVALU 5. a 6. dubna 2025:
Jejich práci najdete v prestižních hotelech, restauracích, kancelářích a veřejných budovách, soukromých rezidencích i na luxusních jachtách po celém světě. Ale i v běžných domácnostech řady obyvatel Nového Boru, odkud naši další hosté – bratři Filip a Lukáš Houdkovi se značkou Houdek.Art pocházejí.
Přestože každý z nich tvoří i sám za sebe a starší Filip už před lety začínal svou kariéru v autorském designérském studiu HG Atelier, společně tvoří a stále více rozvíjejí i společnou značku Houdek.Art, která si za několik let na trhu dokázala vybudovat zajímavou skupinu zákazníků nejen u nás doma, ale i v zahraničí.
Doménou studia je nejen navrhování tvarů a výběr materiálu, ale i vztah k řemeslu. Oba bratři totiž zvládají spoustu technologií a postupů, na které si jiní návrháři a designéři najímají externí tvůrce a dodavatele.
„Naši zákazníci to velmi často oceňují. Jsme pyšní na to, že u většiny věcí, které vidíte u nás ve studiu nebo na výstavách, jsme sami spolutvůrci. Na většinu produktů si sáhneme vlastníma rukama a umíme je udělat,“ říká starší z bratrů Filip Houdek.
Nejčastěji kombinují kov a sklo, které je dokáže i po mnoha letech neustále něčím překvapovat. Kromě vlastní, velmi osobité tvorbě, se intenzivně věnují i rozvoji mnoha společných a partnerských projektů, jako je třeba dnes už kultovní Speed Festival na Českolipsku a Novoborsku. Tedy víkend plný jedinečných vozů, automobilových závodů, umění a hlavně zážitků. Jehož další ročník se letos uskuteční 13. a 14. září, přičemž ten loňský přilákal kolem 37 000 (!!!) návštěvníků. Za sebou ale mají i projekty jako Obsession, který se věnoval cyklistice a nebo Passion, jenž se prostřednictvím monumentální světelných instalací a soch věnoval motosportu.
Založení autorské značky Houdek.Art, která dnes primárně prezentuje společnou tvorbu obou bratrů, předcházelo období, kdy o deset let starší Filip postupně inspiroval a „tvaroval“ mladšího Lukáše. Oba vystudovali nejprve v Kamenickém Šenově
„Když neustále sledoval a vnímal, co dělám, nemohl se nakonec vydat jinou cestou, než uměleckou. Po absolvování školy tady u nás jsme se nejprve začali věnovat volnému umění. Pak nám do toho ale zasáhla krize. Protože jsme měli rodiny, museli jsme z něčeho žít. Takže jsme se nakonec vydali cestou designu, protože tehdy se tím dalo uživit. Tehdy jsme se seznámili s kamarádem Danešem Mácou, který měl velkou uměleckou kovodílnu. Dali jsme dohromady sklo a kov a začali se věnovat designu, osvětlení a instalacím. Ale zároveň dál pracovali na autorské tvorbě,“ vzpomíná Filip Houdek.
„Začalo to vlastně tím, že brácha měl doma dílnu a já to měl neustále před očima. Když obrousíte třeba kus křišťálu, tak vás to prostě zaujme. Zvlášť, když se narodíte tady v okolí Českolipska a Novoborska, tak sklu jen velmi těžko uniknete. V tomhle maloměstě vyrobíte ze skla v podstatě vše, na co si vzpomenete,“ doplňuje s úsměvem svého staršího bratra Lukáš Houdek.
Dnes tvoří společně i samostatně. V obou případech se při hodnocení své tvorby snaží být k sobě maximálně upřímní a kritičtí, aby výsledek byl co nejlepší.
Za jeden z klíčových okamžiků dosavadní kariéry považuje Filip Houdek, starší z obou bratrů, rozhodnutí vypravit se po studiu v Čechách za vzděláváním, zkušenostmi a kontakty do ciziny.
„Studoval jsem v Holandsku skleněnou broušenou plastiku a vozil tam i své práce do tamních galerií. Tu zahraniční zkušenost považuji za zásadní. A to říkám třeba i studentům, kteří přijdou sem k nám nebo někde na přednáškách. Styk s tím opravdu západním světem je ve srovnání s tím, co je u nás, stále na diametrálně jiné úrovni. Abychom to dokázali dohnat a ten rozdíl smazat, musíme prostě víc cestovat a studovat venku," popisuje Filip Houdek.
Jaké to je, když tvoří bratr s bratrem dohromady? Jak a proč (ne)využívají marketing? A jaké plány mají do budoucna?
Odpovědi na tyto, ale i další otázky, se dozvíte v dalším pokračování naší podcastové série Hlavou, srdcem a rukama.
Příjemný poslech!
Představte si obrovské plátno, dva páry rukou se štětci a kolem nich davy lidí, kteří nejen sledují, ale sami navrhují, co se bude malovat.„Namalujte můj sen o létajícím městě,“ řekne někdo z publika. „Přidejte tam scénu z mého oblíbeného filmu,“ navrhne někdo další. A oni to udělají – s širokými tahy, odvahou a schopností pro jedinečné improvizace. Výsledkem jsou velkoformátová plátna, která pro diváky nejsou pouze vizuálním zážitkem, ale také unikátním příběhem, co autoři vyprávějí. Pozvání do 56. dílu naší podcastové série Hlavou, srdcem a rukama tentokrát přijali Václav Kovář a Adam Windsor – malíři z Liberce, kteří si říkají Procesisté.
Například jejich dílo „Sen“ zahrnuje na dvě stě příběhů od lidí zhmotněných v jednom obraze. Když se na něj zadíváte, začnete mít pocit, že to není jen malba, ale i mozaika lidských myšlenek.
Procesisté nejsou jen umělci, jsou to průkopníci. Vymysleli vlastní směr, kde se hranice mezi tvůrcem a publikem stírá. Představte si obrovské plátno, dva nebo tři štětce v pohybu a desítky, někdy i stovky lidí, kteří přispívají svými vizemi. Ať už jde o sny, filmové inspirace nebo představy o Liberci jako kulturním městě. Všechno se může objevit v jejichdíle.
„V závislosti na tom, co děláme, se snažíme vždy hledat nové způsoby a postupy, jak malbu realizovat. Nechceme pracovat neustále dokola podle stejného mustru. Takže se to vždycky trochu liší,“ vysvětluje jeden z tvůrců spolku Procestisté Adam Windsor.
V rozhovoru jsme se ponořili do jejich tvorby i do příběhu, jak to všechno začalo. Od živých vysílání, kde malují nepřetržitě i několik dní, přes jejich plány na animované obrazy až po to, co je žene dál.Dozvíte se, čím plní svůj Youtube kanál a proč se jmenuje „Nevzdělanci“. Ale i to, že kromě malování se snaží své okolí hodně inspirovat. Jejich pořady jako „Bitva Palet“ nebo edukativní videa, kde doslova krok za krokem učí zájemce malovat, že umění nemusí být jen pro „elitu“, ale úplně pro všechny.
„Snažíme se naše obrazy povyšovat spíš na samostatné projekty. Nechceme dělat „jen obyčejné“ obrazy. Chceme, aby k nim byl nějaký příběh. Ideálně i nějaká audio stránka. Baví nás technologie, animace, videomapping. Pomocí umělé inteligence, kterou už jsme také vyzkoušeli, chceme posouvat naši práci ještě dál, než doposud,“ upozorňují Václav Kovář a Adam Windsor.
To, co je dělá „výjimečnými“, je jejich otevřenost. Nejsou to umělci schovaní za zamčenými dveřmi, ale tvůrci, kteří vás zvou do svého světa.
V novém dílu se dozvíte nejen o jejich tvorbě, ale i o tom, co je žene dál. Nebo jak zvládají skloubit desítky nápadů od publika a co je láká do budoucna.
Příjemný poslech.
Je to tak milí posluchači a podporovatelé podcastové série Hlavou, srdcem a rukama, vydali jsme už 55. díl našeho „nekonečného“ seriálu o značkách, výrobcích, malých firmách a hlavně produktech i talentovaných lidech z Libereckého kraje.
A protože současně vstupujeme už do čtvrtého roku existence, dovolte nám i zde poděkovat především vám, našim fanouškům, ale také hlavním „viníkům a pachatelům“, kteří mohou za to, že jsme tenhle seriál na podporu projektu Liberecký kraj sobě – www.lksobe.cz vůbec začali připravovat. A sice Libereckému kraji a Agentuře regionálního rozvoje.
Počet tvůrců, firem a značek, které chtějí být součástí naší databáze našeho webu www.lksobe.cz, se postupně rozrůstá. Už je vás přes 400 (!!!), z čehož máme ohromnou radost a moc vám za to děkujeme.
V dnešním díle budeme trochu bilancovat, ale hlavně vám představíme jednu dlouho utajovanou novinku, kterou je samoobslužný obchod, který se do léta otevře v prostorách Libereckého kraje a nabídne veřejnosti i značkám a tvůrcům, aby tento point začali využívat k prodeji a nákupům svých produktů.
Připomněli jsme si i to, jak s námi můžete komunikovat a že je pro nás vaše zpětná vazba důležitá a nezapomněli jsme ani na přehled hlavních akcí a aktivit, které v roce 2025 připravujeme a na kterých se s námi můžete setkat i osobně.
No a jeden žhavý TIP na závěr. V rámci marketingové podpory regionálních značek a výrobců připomínáme, že už 29. ledna se můžete zúčastnit skvělé „MARKETHINK ACADEMY 2025“, která se i díky podpoře projektu LK sobě uskuteční v podnikatelském inkubátoru LIPO.ink. Tak neváhejte a přihlašte se. Tahle investice se vám vyplatí!
Přejeme vám dobrý, spokojený rok 2025 a příjemný poslech!
Když jsme vám zhruba před rokem představili netradiční projekt hydroponické střešní farmy Salát na střeše a jeho zakladatelku Terezu Nalezenou, slíbili jsme, že se k němu po čase vrátíme. Takže vítejte v roce 2025, který startujeme právě tím, že jsme si poprvé v historii našeho podcastu pozvali k rozhovoru podruhé stejného respondenta. Proč?
Protože Salát na střeše má takzvaně našlápnuto a prostě jede! A za uplynulých 12 měsíc má za sebou tolik novinek, že by byl doslova hřích se o ně s vámi nepodělit.
Těm, kteří jste o této značce zatím neslyšeli, doporučujeme nejprve si poslechnout první rozhovor, který jsme s autorkou projektu Terezou Nalezenou zaznamenali koncem roku 2023. Najdete ho TADY a věříme, že jakmile s ním skončíte, bude vás zajímat i pokračování, které vám právě přinášíme.
A jak po více než roce fungování hodnotí autorka projektu Tereza Nalezená pozitiva a naopak negativa její značky?
„Tenhle model farmaření má spoustu výhod. Třeba v tom, že na střechu nevylezou slimáci. Zároveň je na ní mnohem příjemněji, když tam něco pěstujete. Rozhodně lépe, než když ji nemá co ochlazovat. Má to ale samozřejmě i svá úskalí. Když zakládáte farmu na poli, potřebujete traktor. Tady místo něj musíte mít jeřáb, protože když na střechu chcete dostat hydroponické systémy, nemáte šanci to udělat jinak. Zvlášť v našem případě, kdy jsme měli k dispozici střechu staré budovy, kam byl přístup jen po schodech z dámské toalety v posledním patře skrz strojovnu výtahu. Takže ta manipulace nebyla úplně jednoduchá a stalo se z toho dobré fitness,“ říká s úsměvem zakladatelka projektu Tereza Nalezená a dodává, že nosit tři patra dolů a nahoru bedýnky na hlavě, je poněkud náročné, nicméně moderní budovy už mají přístupy na střechy řešeny jinak a pro tyto účely rozhodně vstřícněji.
Salát, který během uplynulého roku vypěstovali, putoval v rámci pilotního programu do spřátelených bister nebo i domova důchodců. Téměř vše, co sklidili, jednoduše darovali.
Za pozitivní považuje Tereza Nalezená mimo jiné i výsledky měření, kterými v rámci pilotního testování sledovala nejen plusy a minusy samotného pěstování, ale také to, o kolik dokáže instalace farmy o velikosti čtyř parkovacích míst ochladit střechu, na níž hydroponický systém umístila.
„Protože od začátku je to zároveň i vědecký projekt, musela jsem a současně i chtěla prokázat, že tohle řešení dokáže střechy ochlazovat. A že by ve větším měřítku mělo mít i zajímavý vliv na klima. Proto jsem si nechala vyrobit tři sady čipů, které celou sezónu měřily a sbíraly data. Výsledky byly zajímavé. Ve dnech, kdy byla největší horka, se střecha dokázala ochladit až o 20 stupňů. A v interiéru pak byl rozdíl konstantě zhruba o jeden stupeň, což by se někomu mohlo zdát málo, ale u energetiky budov se řeší každá desetina,“ upozorňuje Tereza Nalezená.
To ale nebyl zdaleka jediný úkol, který si autorka nápadu během uplynulého roku stanovila. V rámci studia navštívila i několik skleníků a střešních farem v zahraničí. Například v USA, kde mají s hydroponií letité zkušenosti.
„Měla jsem tam možnost vidět i farmu, kde z dvou hektarů vypěstují až 14 tun zeleniny za týden,“ říká.
Cíle projektu, které si projekt Salát na střeše na rok 2024 stanovil, se jí povedlo naplnit. Proto se nyní chce posunout dál. Letos značku čeká zkouška v ostrém provozu a komerčním prostředí, kde chce obstát i z pohledu trhu a ekonomické rentability. Tajným snem bylo, dostat se na velkou průmyslovou střechu, což se Tereze Nalezené díky dosavadním výsledkům letos splní.
Kolik by chtěla nebo dokázala vypěstovat salátu nebo jiných plodin? Jak velký byl během několika měsíců fungování Salátu na střeše zájem médií, ale i případných zákazníků? A jak si během ročního testování salát vedl v náročnějších klimatických podmínkách našeho kraje?
Nejen na tyto, ale i řadu dalších otázek, se dozvíte odpovědi v dalším pokračování naší podcastové série Hlavou, srdcem a rukama.
Příjemný poslech!
Tradiční sýr Reichenberger (Liberečák) vzniká na úpatí Jizerských hor v malé rodinné sýrárně podle receptury, kterou zakladatelé „šlechtí“ už od roku 1822, kdy se jejich předci podíleli na výrobě tradičních slovenských tahaných sýrů v tamní vesničce Zázrivá. Z té pochází i majitel liberecké značky Jan Červeň, který se rozhodl dnes již kultovní pokrm začít vyrábět přímo v Liberci a nabízet ho ve špičkové kvalitě u nás, na severu Čech.
Stejně jako jeho předkové a příbuzní na Slovensku i on přísně respektuje původní rodinnou recepturu a legendární Korbáčiky (copánky) vyrábí výhradně z mléka od místních farmářů a bez umělých přísad a konzervantů.
„Je to původní zázrivská receptura, kterou mě naučila sestřenice. Léty prověřená metoda výroby těchto sýrů a jejich lahodná chuť dala vzniknout myšlence navázat s touto tradicí i v Čechách. Ale zatímco sýr ze Zázrivé se může jmenovat Korbáč, tak v Liberci ne. Tak jsme mu dali jméno Liberečák,“ říká Jan Červeň.
Smyslem jejich práce je podle něj přinášet lidem požitek z kvalitních ručně vyráběných sýrů, které označuje především jako lahůdku.
„Není to sýr, který by vám vydržel měsíc. Ideální je ho zkonzumovat do týdne. My doporučujeme maximálně do 14 dnů, během kterých si udrží optimální senzoriku,“ dodává nadšený sýrař z Liberce.
Zatímco generace padesát plus je podle Červeně spíše „masová“, u těch mladších v posledních letech pozoruji, že mění své stravovací návyky.
„Jedí častěji ovoce, zeleninu, ale i ty sýry. A hlavně čerstvější a kvalitnější potraviny, což splňuje právě i náš pařený sýr,“ vysvětluje zakladatel značky Reichenberger.
Začít podnikat s malou rodinnou sýrárnou ale rozhodně nebylo jednoduché. Jednou z hlavních překážek, se kterou se regionální výrobce na úpatí Jizerských hor musel a stále musí vypořádávat, je dostatek dodavatelů kvalitních surovin. Především čerstvého mléka, které se paradoxně od místních producentů daří získávat velmi složitě, protože o většinu zdejší produkce má trvale zájem jeden z nejsilnějších hráčů na trhu - společnost Müller ČR/SR, která je součástí koncernu Molkerei Alois Müller GmbH & Co. KG, jež patří mezi přední evropské výrobce a zpracovatele mléčných produktů.
„Jsme držitelem ocenění regionální potravina, což mimo jiné znamená, že používáme a chceme používat suroviny z místních farem. Jenže konkurovat takových, především cenovým hráčům na trhu, jako je třeba právě Müller, který tu skupuje kompletně všechno, co může, je opravdu složité.
Máme ruční výrobu a cena se u nás mimo jiné odvíjí od lidské práce, dopravy a základní suroviny, což je právě mléko. Je hodně těžké začít v tomhle segmentu podnikat, protože v porovnání s tím obřím odběratelem já musím platit za litr mléka třeba o třetinu více,“ vysvětluje Jan Červeň.
Kdo jsou nejčastějšími zákazníky pařeného Reichenbergeru a kde si ho můžete koupit? Jak náročné je vůbec vyrobit kvalitní tažený sýr v Liberci a proč je dražší?
A proč se od této značky nikdy nedočkáte toho, že by vám nabízela svůj sýr s různými příchutěmi, například paprikou nebo pažitkou?
Odpovědi nejen na tyto, ale i mnohé další otázky, které můžou zajímat milovníky sýrů, ale i nadšence do malého podnikání, si můžete poslechnout v dalším díle naší podcastové série Hlavou, srdcem a rukama. Příjemný poslech!
Díváme se na ně denně, a ne jednou, a přesto je to při zařizování domova či kanceláře často až to poslední, na co myslíme. Michal Novotný to viděl jinak a pro svůj nový domov hledal něco speciálního, co by ladilo s ostatním vybavením. Zhlédl se ve slovních hodinách, ale nabídka na trhu neodpovídala jeho představám. A tak se zrodila značka Timeforstories.cz. Hodiny, které vyprávějí příběh.
Slova, která odměřují čas. Slovní hodiny, které vám řeknou kolik je. Bez ručiček a číslic. Jednoduše si přečtete: je jedna hodina deset. A přitom se díváte na originální, designový objekt, který se snadno stane ústřední součástí interiéru. Dokonale se mu totiž umí přizpůsobit. „Osobně miluju, když se věci přizpůsobují mně nebo v tomto případě našemu interiéru,“ říká o vzniku myšlenky a prvních vyrobených hodinách Michal Novotný a dodává: „Chtěl jsem do našeho domu něco, co ho ozvláštní, co zaujme. A pak jsem objevil koncept slovních hodin. Ale zjistil jsem, že se nedají přizpůsobit interiéru našeho domu. Tak jsem si řekl, že je zkusíme vyrobit.“
Představa, že nakoupí nějaký ten materiál, součástky a stráví s projektem pár hodin za pár korun se ukázala jako velký omyl. Ale výsledkem byl unikátní produkt, za kterým si s kolegou Radovanem Kovářem neochvějně stáli. A když už do vývoje nejen technologie vložili tolik úsilí, rozhodli se překlopit celou myšlenku do byznysového plánu.
Dnes stojí značka Timeforstories.cz na několika základních pilířích: vypilovaná technologie, design na míru zákazníkovi a ruční výroba s co největším možným využitím lokální spolupráce. Ačkoli se na trhu značka pohybuje poměrně krátkou dobu, už se jí podařilo zaujmout takové matadory jako je jablonecká Preciosa.
„Zaujali jsme je, náš nápad se líbil a po půl roce příprav vznikla verze luxusních hodin s asi 220 tisíci broušenými skleněnými kameny. Je to nádhera a věc, o které se mi nikdy nesnilo,“ nedokáže ještě stále uvěřit Michal.
Ale hodiny jsou na světě. Visí v showroomu Preciosy v Praze, kde je můžete obdivovat i vy. A nebo úplně jiné, třeba ze slisovaného odpadu. Nebo z kůže. Možná by se vám hodil více beton? Jsou nějaká materiálová omezení a je správně číst na svých hodinách že čtyři třicet „jsou“ nebo „je“?
Poslechněte si náš nový rozhovor ze série Hlavou, srdcem a rukama.
„Jestli chcete podnikat, dělejte to, co máte rádi. Peníze jsou svoboda, ale práce vám musí dělat radost. Pak ji nebudete vnímat ani jako práci."
Takové je motto a osobní zkušenost z mladé nadšené podnikatelky, která před rokem rozjela vlastní značku Kreativní svět Anety Půhonné.
Do vánočního videa na propagaci regionálních výrobců a projektu Liberecký kraj sobě nám před časem ušila tematické oblečení pro celou rodinu. Pánské kolekce ale v její tvorbě objevíte spíš výjimečně. O to více nabízí ženám. Ty totiž tvoří i podstatnou část klientely značky Kreativní svět Anety Půhonné.
První byly malované tenisky
„Svou stránku s výrobky jsem nazvala Kreativní svět, protože jsem zpočátku nevěděla, co bude to hlavní. Zabývala jsem se malováním na textil ale dlouho i drháním. Na textil tady v té době nikdo nemaloval. Začala jsem malovanýma keckama, malování mě hodně bavilo už od základní školy. Směřovala jsem na uměleckou školu a jak jsem dospívala, tak mě více oslovovala móda,“ popisuje své začátky Aneta Půhonná. Na průmyslovce, oboru Oděvní návrhář v pražských Holešovicích, se naučila šít. A už čtvrtým rokem se šitím módního oblečení živí.
Ranní paniku před zrcadlem, jestli k sukni tričko takové nebo jiné, vyřešila ženám tím, že je učí nosit šaty. Její doménou jsou jednoduché střihy. O to více dává vyniknout barvám a vzorům nebo asymetricky geometrickému tvaru oděvu. Látky nakupuje jen v malé metráži, a tak se vám nestane, že stejný vzor potkáte ve vašem městě. Výběr látek je pro Anetu důležitou součástí tvorby, spolupracuje i s českými výrobci, kteří produkují vlastní potisky látek.
Pokud nemáte cestu do krámku v Hodkovicích nad Mohelkou, najdete během letní sezóny Anetu Půhonnou na většině akcí s trhy pro regionální řemeslníky. Její stánek nemůžete minout. Většinou je ověšený hroznem žen probírajících se pestrobarevným oblečením. Pokud ne, zaujme vás ona sama. Drobná blondýnka, která mezi svými kousky oděvů doslova září pozitivní energií a radostí z tvorby a setkávání se zákaznicemi. To, že osobní kontakt je pro ni důležitý, bylo také jedním z pozitiv na misce vah při rozhodování o provozu vlastního kamenného obchůdku. Najdete ho na náměstí v Hodkovicích nad Mohelkou a letos v září (2024) oslavil rok od svého otevření.
Obchůdek se postupně rozrůstá o další spolupracující značky, a tak se často stává, že si přijedete pro šaty objednané z Facebooku a odjedete ještě s kabelkou, svíčkou a náramkem. A dobrým pocitem, že jste podpořili lokální kreativní podnikatelky. Pustit se do provozu obchodu nebylo snadné rozhodnutí. Obzvlášť, když prodeje na trzích v dostatečné míře mimo sezónu doplňuje prodej na sociálních sítích. Ostatně, její strategie prodeje přes Facebook a Instagram je docela fascinující. „Marketing jsem nikdy nestudovala, brala jsem to intuitivně, jak by se to líbilo mně. A ukázalo se, že to funguje. Ženské mi někdy říkají, jestli bych jim nemohla dát vědět předem, než produkt zveřejním, ale nakonec přiznají, že ten adrenalin je baví nejvíc,“ vysvětluje princip prodeje na sociálních sítích ve stylu „vyvěsím a kdo první koupí, ten má“ Aneta.
O konkurenci říká, jen ať šije každá druhá, pojďme zbořit příval fast-fashion z východu. Ať si každý vyzkouší, co ušít jakýkoli kousek oblečení znamená a kolik to obnáší práce. O udržitelnosti svého podnikání Aneta Půhonná hodně přemýšlí. Zpočátku se z kousků zbytkových látek radovaly děti v místní mateřské školce, dnes už z nich Aneta tvoří veselé ponožky nebo gumičky do vlasů.
Jaké novinky chystá na podzimu a zimu 2024/25? Jaká náhoda jí přihrála prostor kamenného obchodu a kam se bude jeho zaměření dál ubírat? Nejen to se dozvíte z podcastového rozhovoru o regionálních řemeslnících a kreativních lidech Hlavou, srdcem a rukama.
Příjemný poslech!
Dohromady je spojila náhoda, z níž záhy vzešla spolupráce při založení a organizaci prvního papírového festivalu v Liberci, který chystají už 12. října v nedávno zrekonstruovaném Liebiegově paláci v centru města.
Událost, na kterou lákají všechny milovníky nejen papírových výrobků, pojmenovaly autorky Wendy Anne Múčková a Karolína Skálová netradičním názvem La Papera, který pochází z esperanta.
Připravit první ročník festivalu napadlo Wendy a Karolínu už letos na jaře, kdy se dohodly, že do toho půjdou společně. Obě se přitom inspirovaly nejen u nás, ale také v zahraničí.
„Každé větší město v ČR pořádá festival, kde je hlavní roli hraje papír a papírové výrobky. Mrzelo mě, že podobnou akci nemá i Liberec. A protože mám hobby je mimo jiné i provozování eshopu S láskou k papíru zaměřeného právě na papírenské zboží, rozhodla jsem se do toho jít a podobný projekt nejen podpořit, ale vlastně od začátku založit. No a do toho jsme se potkaly s Karolínou při jedné z akcí projektu PechaKucha Night, kterou v Liberci dlouhodobě spolupořádám. A při té příležitosti jsme se i dohodly, že do toho půjdeme spolu,“ říká Wendy Anne Múčková.
Její kolegyně Karolína, která pracuje jako produkční v galerii, se sama dlouhodobě věnuje kreativní tvorbě s papírem. Nadšení pro tento materiál získala během studia scénografie a poté na skotské Glasgow school of Art, kde vystudovala Interaction Design, a mimo jiné kombinovala klasické média, jako je papír, s nejnovějšími technologiemi, sensory a programováním.
Po studiu se vrátila zpět do Čech a založila si projekt Hrátky s plotrem, který propojuje domácí tvoření s papírem (látkou, fóliemi) a počítačem. Sama vyrábí několik tisíc papírových květin ročně a vede i workshopy.
„Na papíru mě fascinuje, jak je to v zásadě křehký materiál, který se dá ale „přetavit“ do velmi pevného stavu a struktury. Můžete ho prořezávat, využívat při jeho zpracování světlo. Nabízí tolik variant a možností,“ popisuje Karolína Skálová.
Jednou z inspirací pro pořadatelky liberecké La Papery je kutnohorský festival Dva písaři.
„Pro mě je to velký vzor. Měla jsme tu čest tam být dvakrát jako vystavovatelka a to, jakým způsobem festival organizují, je opravdu velmi inspirativní,“ popisuje Wendy Anne Múčková s tím, že La Papera je nyní na začátku a první ročník obě zakladatelky připravují jako „startovací“, nicméně už nyní s ním spřádají i velké plány do budoucna.
„Nepopírám, že naším snem a ambicí je se postupně rozrůst a i festival u nás v Liberci koncipovat a chystat jako vícedenní. A věřte, že máme spoustu nápadů, co všechno by se na něm dalo prezentovat. Papír jako téma totiž můžeme a chceme propojovat s řadou dalších aktivit a kreativním doprovodným programem. Možností máme spoustu a už teď se na to moc těším,“ dodávají spoluzakladatelky Wendy Anne Múčková a Karolína Skálová.
Letošní první ročník festivalu La Papera se koná v sobotu 12. října v Liebiegově paláci v centru Liberce. Základní vstupné pro dospělého návštěvníka je 50 korun a objednat si ho můžete už nyní TADY. V nabídce najdete i zlevněné vstupné a pro děti do 15ti let, držitelé karty ZTP/P, a seniory nad 65 let, je vstup ZDARMA.
Prezentovat se v rámci prvního ročníků bude přes 20 značek, mezi nimiž nebude chybět například výrobce per, diářů, ale i ruční papírna Papyrea. Ta v rámci akce nabízí i jeden z workshopů. Přihlásit se můžete ale i na japonskou kaligrafii, výrobu akvarelů nebo krepových květin. Podobnosti o nabídce workshopů najdete TADY.
Na co dalšího se můžete při návštěvě festivalu La Papera těšit? A co všechno plánují jeho zakladatelky do budoucna?
Na tyto, ale i další otázky, se dozvíte odpovědi v dalším pokračování naší podcastové série Hlavou, srdcem a rukama.
Příjemný poslech.
Téměř 20 let si živí štípáním kamene a výrobou různých pazourků, hrotů, pěstních klínů nebo i křesacích kamenů. Objednávky, které se na něj doslova hrnou, dostává nejen od různých institucí, ale také filmových produkcí nebo individuálních zákazníků.
Aby se naučil štípání kamene do té míry, že se tím bude živit, strávil téměř 5 let vzděláváním. Veškerý svůj volný čas tehdy obětoval absolvování odborných kurzů a stáží, ale i studiem archeologie a technologie štípaní kamene. Nejprve v Anglii, později také ve Francii u špičkových předních badatelů a archeologů.
„Tím to ale neskončilo. Naopak. To vzdělávání a rozšiřování zkušeností i dovedností trvá dodnes,“ vysvětluje Petr Zítka.
Schopnost naučit se fyzicky i technicky náročnému řemeslu však není jediná dovednost, kterou si Petr Zítka musel osvojit. Aby uměl „držet krok“ například s odborníky přes archeologii, musel se ponořit velmi vážně i do studia tohoto oboru.
„Na mé práci mě hodně baví právě i to, že spolupracuji s řadou archeologů a badatelů na různých vědeckých projektech. Těm bych se do budoucna rád věnoval více, protože nepřinášejí jen každodenní fyzicky náročnou dřinu, ale i něco navíc,“ říká Petr Zítka, který před lety původně archeologii studoval i na vysoké škole, ovšem titul v oboru nakonec nezískal.
Že by mu ale chybělo nebo dokonce překáželo v tom, aby ho respektovala i spousta expertů, si nemyslí.
„Pro svou práci i aktivity v akademické sféře titul nepotřebuji. To neznamená, že to vzdělání není důležité. Naopak. S kolegy si rozumíme, protože se dobře orientuji v odborných článcích a tématech, takže mezi námi nevzniká žádná bariéra. Zároveň je třeba zdůraznit, že bez odpovídajících znalostí bych tohle řemeslo nemohl dělat na takové úrovni. Je obrovský rozdíl v tom, jestli manuálně dokážete vyrobit tisíc indiánských šipek, ale přitom je vám skryta ta neuvěřitelná hloubka znalostí, kterou současní badatelé, archeologové a technologové o prehistorické práci a technikách štípání kamene mají. Vzdělání, ať už mám nebo nemám titul, je pro mě zásadní. Zároveň je to moje obrovská výhoda, kterou mám oproti potencionální konkurenci,“ popisuje Petr Zítka.
Své znalosti a zkušenosti rád předává i laikům a nadšeným zájemcům o tento poněkud nezvyklý obor. Nejčastěji na různých kurzech a prezentacích.
Oproti jiným řemeslníkům nemusí v dnešní uspěchané době sociálních sítí a dravého marketingu svou práci prostřednictvím těchto info kanálů vůbec propagovat. Naopak. Zákazníci si ho našli a stále nacházejí jinými cestami. Jediným promo nástrojem, který se rozhodl využívat, je web Jaknapazourek.cz, který vytvořil zejména pro nadšence a individuální zákazníky.
Kdo byli jeho první zákazníci? O jaké tři pilíře se opírá ve svém malém podnikání? Kolik procent zákazníků ho vyhledává ze zahraničí a kolik naopak z Čech?
Jak moc fyzicky náročné je se věnovat štípání kamene na profesionální úrovni? A odkud získává kvalitní materiály?
Na tyto, ale i další otázky, se dozvíte odpovědi v dalším díle naší podcastové série Hlavou, srdcem a rukama.
Příjemný poslech.
Začínal ve Zruči nad Sázavou ve státním podniku Sázavan, který obouval děti v celém tehdejším Československu. Seznámil se s naprostými základy výroby bot a naučil se vše o její stavbě. Jeho designérské pokusy o inovaci ale brzdily podmínky velkovýroby. O to více pustil uzdu fantazie ve vlastní tvorbě, do kterých se pustil po roce 1989 hned po uzavření továrny.
„Tenkrát ale ještě lidi nebyli nastavený, že by dětské boty mohly stát jako dospělé. S cenami jsme hodně bojovali,“ vzpomíná Jiří Svatoš na začátky podnikání. Díky kontaktům v oboru se postupně z dětských bot přes korkové pantofle propracoval k vlastnímu stylu bot pro dospělé.
„Všechno se dá udělat hezky nebo jen tak. První sešívánky jsem udělal mé ženě místo velký kytky k narození prvního syna. Byly barevné, aby měla ze života, který ji čeká radost,“ vzpomíná švec.
Novopečená maminka se s botami pochlubila na sociálních sítích a ohlas a zájem, který boty vzbudily, daly podnikání úplně nový směr. Jiří Svatoš začal šít „Sešívánky“. Dnes drží dvě základní produktové řady. Brefootové boty několika typů a boty na korkové stélce.
„Kvalitní botu podle mě poznáte na první pohled, základem je neošizený kvalitní materiál. Já se k tomu snažím přidat ještě něco navíc, a to jsou ty barvy. Člověk z toho má radost,“ popisuje Jiří Svatoš. Na široké barevné škále si pan švec zakládá a je to jeden z hlavních symbolů značky bot Svatoshoes.
Nemusíte se bát, že byste nenašli barevnou variantu hodící se k nové kabelce nebo šatům. Boty je možné objednat přes e-shop, ale mnohem lepší je osobní návštěva v dílně, která je zároveň obchodem. Pan švec vám osobně nohu přeměří, možná si rovnou vyberete z bot hotových a možná vás na místě zaujme úplně jiná bota. To se prý stává často. Paleta kombinací barev a typu bot je totiž neuvěřitelná. A přitom všechny nesou jednoznačný rukopis ševce Jiřího Svatoše. Když si boty pana Svatoše jednou oblíbíte, stane se z vás možná jejich další sběratel.
Jak vidí budoucnost ševcoviny? A jak dlouho někdy čekají jeho zákazníci na své vysněné boty? A kolik jich dokáže "zničit" za jeden týden, když je nepozorný?
Na tyto, ale i další ozázky se můžete dozvědět odpověď v dalším pokračování naší podcastové série Hlavou, srdcem a rukama.
Příjemný poslech!
Podnikat začal vlastně díky náhodnému komentáři na Instagramu. Když před 6 lety jeho Alma mater - Technická univerzita v Liberci - sdílela na svém IG profilu nenápadný látkový EcoBioRaw penál, Václava Matouška zaujal natolik, že si přál ho získat. Jenže odpověď školy ho nepotěšila, protože dodací lhůta byla několik měsíců. Rozhodl se proto, že si podobný penál vyrobí sám.
"Koupím látku, gumičky, knoflíky, jehly, nitě, sešiju to a hotovo," pomyslel si tehdy naivně, aby záhy zjistil, jak hluboce se zmýlil.
První pokusy nakonec skončily v koši, ale zároveň u Václava probudily vášeň a chuť tvořit.
„Od ušití prvního kusu jsem věděl, že to zkrátka nebude jednoduché. Já jsem ten penál ale prostě chtěl! Koupil jsem stroj a začal šít a šít... A sledovat tutoriály. Postupem času jsem se začal zlepšovat a penály začínaly vypadat k světu a já měl obrovskou radost z toho, že něco, co na začátku byl jen můj sen, se postupně stává realitou,“ vzpomíná na své začátky s tím, že k prvním pokusům s kůží ho motivovala jedna ze spolumajitelek designového obchůdku HRST.
„Míša mi tehdy řekla, že ten penál by vypadal dobře z kůže. A jestli prý to nechci zkusit. Ve vteřině jsem věděl, že chci. A tak začala hrát podobná písnička jako na úplném začátku. Tentokrát to bylo ale o kousek těžší. Sehnat dobré usně je ještě větší oříšek, než sehnat pěkné látky. Sedl jsem na vlak, vyrazil na Moravu, přespal na ubytovně, a druhý den už jsem domů vezl různé typy kůže. A tak to vlastně celé začalo,“ popisuje začátky svého malého podnikání Václav Matoušek.
Z nadšení se nakonec stala veliká vášeň a touha tvořit z kůží nejen vlastní, ale i zakázkové věci. A tak se zrodila značka EcoCase. Následovalo sebevzdělávání formou kurzů, ale především online studia. A samozřejmě desítky hodin strávených sledováním nejen výukových videí na Youtube.
Postupně začal sám radit a doporučovat jiným tvůrcům, především začátečníkům. A prostřednictvím svého webu a eshopu nabízet i vybavení a materiály, aby se mohli pustit sami do některých jednodušších projektů, nebo se vybavit a postupně tvořit i náročnější výrobky.
Současně pro své zákazníky, ale i podobné nadšence z branže, vytvořil edukativní Youtube kanál, kde natáčí postupy, tipy, rady zejména prot ty, co začínají.
„To je ostatně i jedno z mých přání do budoucna. Nejen tvořit, ale i učit ostatní. Přijde mi to jako ideální kombinace. To bych si moc přál,“ říká Václav Matoušek, který je původním povoláním učitel a dodnes tuto práci vykonává, ale už pouze poloviční úvazek v kombinaci s rozvojem své nové dílny na zpracování a výrobu kožených produktů.
Prvních několik let tvořil doma. Když už ale na kůžích téměř i spal a nebylo tam k hnutí, rozhodl se najít první pořádnou dílnu. Nakonec se mu po půl roce hledání povedlo objevit a zrekonstruovat své „království“ v areálu Intexu ve Vratislavicích nad Nisou.
Jak řeší marketing? A je v něm úspěšný? Kolik času tráví ve své dílně a proč si na začátku neuměl stanovit správnou cenu za svou práci a výrobky?
Na tyto, ale i mnohé další otázky, najdete odpovědi v novém pokračování naší podcastové série Hlavou, srdcem a rukama.
Příjemný poslech!
Začalo to při jedné dovolené v Itálii po objednávce ječmenného espressa a vznikla z toho značka, jejímž základem je a bude ječmen. Tak by se dala v kostce popsat krátká historie malé liberecké firmy Barlee´s. Její zakladatel Jan Žák se nejprve rozhodl nabídnout svým zákazníkům alternativu ke kávě, tedy nápoj z ječmene,který si zamiloval právě na zmíněné dovolené. Postupně se ale portfolio malé společnosti rozrostlo i o další bio produkty a doplňky stravy, přičemž poslední novinkou, kterou v Barlee´s právě testují, je vlastní Cola Natura.
„Miluju kávu, ale moje zdravotní situace mě tehdy přivedla do situace, že mi po několika šálcích za den zkrátka nebylo dobře. Měl jsem problémy se žaludkem, ale i další zdravotní trable. Káva, kterou mám opravdu moc rád, se mi najednou stala nepřítelem, takže jsem začal hledat nějakou náhradu.
Když jsem pak v Itálii zjistil, že existuje nápoj zvaný Orzo, což je v podstatě bezkofeinová alternativa ke kávě, která se se vyrábí z praženého ječmene v BIO kvalitě, vyzkoušel jsem ji a vzápětí se rozhodl, že bych takový produkt mohl nabídnout i na českém trhu,“ vzpomíná majitel Barlee´s Jan Žák.
Založil proto společnost, kterou pojmenoval Orzo coffee a začal od italských partnerů dovážet první zboží. Postupně ale usoudil, že Italové svou produkci praží poněkud více, než by si přál, což ostatně rádi dělají u klasické kávy.
Proto se rozhodl systémem „pokus a omyl“ pražit vlastní nekávu, která bude „tak akorát“.
„Máme ji středně praženou a to, že jsme to vyladili, nás přivedlo k tomu, že ta chuť má úplně jiné „obrysy“,“ dodává Jan Žák.
Postupně se firma začala rozvíjet a rozrostla o nabídku dalších produktů. S tím přišla i změna názvu na Barlee´s.
„Naší prioritou je především vyrábět potraviny a nápoje, kde hraje hlavní roli tato jedinečná lokální superpotravina. Klíčová pro nás je nejen péče o zdraví zákazníků, ale také vztah k přírodě potažmo celé planetě. Proto u nás najdete pouze produkty vyráběné v BIO kvalitě,“ vysvětluje Jan Žák.
Vedle „nekávy“ si zákazníci oblíbili například stále populárnější TSAMPU, což je tradiční tibetský pokrm považovaný za takzvanou superpotravinu pro svou vysokou nutriční hodnotu.
A proč v Barlee´s i nadále sázejí hlavně na ječmen?
„Pěstuje se po tisíce let a má dlouhou historii v používání pro potraviny i nápoje. Výhod je celá řada. Ječmen je vynikajícím zdrojem vlákniny, včetně vlákniny rozpustné i nerozpustné. Rozpustná vláknina pomáhá snižovat hladinu cholesterolu a reguluje hladinu cukru v krvi, zatímco nerozpustná vláknina podporuje zdravé trávení a pravidelnou stolici. Velmi bohatý je i na živiny. Je nabitý základními vitamíny a minerály, včetně vitamínů B, selenu, hořčíku, manganu a fosforu. Tyto živiny hrají klíčovou roli při podpoře celkového zdraví a pohody,“ popisuje některé z výhod přírodní suroviny Jan Žák a dodává: „Stejně tak je zdravý pro srdce. Bylo prokázáno, že ječmen má vlastnosti na ochranu srdce. Beta-glukany v něm pomáhají snižovat hladinu LDL (lipoproteinu s nízkou hustotou) cholesterolu, známého také jako „špatný“ cholesterol, což může snížit riziko kardiovaskulárních onemocnění.“
Na svém webu společnost doporučuje svým zákazníkům i některé z receptů a postupně chce přidávat i další. Zatím poslední produktovou novinkou, kterou v Barlee´s aktuálně chystají na trh, bude vlastní Cola Natura.
Chcete se dozvědět, proč se ji zakladatel značky rozhodl vyrábět a čím bude lišit od originálu? Tušíte, jak dlouho trvá, než takový nápoj v ČR můžete nabídnout svým zákazníkům? A jak komunikuje značka, kde je základní surovinou ječmen, s domácími zákazníky?
Odpovědi na tyto, ale i další možné otázky, se můžete dozvědět v dalším díle naší podcastové série Hlavou, srdcem a rukama.
Příjemný poslech!
Specializuje se na digitální řešení, ale především na strategii, unikátní obsah a maximální zásah. Tak by se dala v kostce shrnout pracovní náplň spoluzakladatelky agentury Inago a expertky na marketing Zuzany Pětníkové, která přijala pozvání do 45. dílu naší podcastové série Hlavou, srdcem a rukama.
Zatímco v jiných dílech vám představujeme zpravidla zakladatele a tvůrce malých, začínajících, nebo naopak už fungujících značek v Libereckém kraji, tentokrát jsme se rozhodli opět vsadit na odborníka, který vám může pomoci prosadit se na trhu.
„Důležitá je strategie. Bez ohledu na to, jaký produkt či službu se chystáte lidem nabídnout a prodat. Pokud ji nemáte, je to problém. Není třeba napsat o tom diplomovou práci. Stačí opravdu jen základní osnova na jednu či dvě stránky A4, kde si jasně nastíníte, co je vaším cílem. Čeho, proč, ale také kdy chcete dosáhnout. Zajímá vás, jak prostřednictvím sociálních sítí dosáhnout na lepší prodeje svých produktů? Nebo se teprve chystáte seznámit budoucí zákazníky se svojí značkou a tím, co jim bude nabízet? Bez strategie to zkrátka nejde. Musíte vědět, kam směřujete a mít očekávání. Pokud tohle podceníte, pálíte svůj čas a hlavně peníze,“ upozorňuje Zuzana Pětníková na jednu z častých chyb, kterých se především začínající živnostníci, ale i tvůrci na volné noze nebo umělci při promování své práce a vlastních projektů dopouštějí.
Marketing doporučuje všem svým zákazníkům vnímat v první řadě jako investici. Kolik se za něj rozhodnete zaplatit především na začátku, je podle ní ale velmi individuální.
„Nebylo by správné vyslovit konkrétní částku, kolik má začínající řemeslník nebo podnikatel za marketing měsíčně utratit. Nesnažte se ale dělat věci systémem pokus omyl. Když máte někoho, kdo vás tím provede, většinou nakonec hodně ušetříte. Je to běh na dlouhou trať, ale když vydržíte, vyplatí se to. Protože ten, kdo vydrží, nakonec většinou uspěje. Od marketérů se často očekává, že umí věštit z křišťálové koule, ale takhle to opravdu nefunguje,“ vysvětluje Zuzana Pětníková, která mimo jiné vede i workshopy o marketingu, sociálních sítích a komunikaci pro naši platformu www.lksobe.cz.
Má v dnešní době smysl mít vlastní webovou stránku? A za jak dlouho dostanete výsledky z první kampaně, pokud ji zadáte někomu, kdo se v branži vyzná?
Potřebujete všechny sociální sítě na trhu? A nebo se bez nich můžete úplně obejít?
Odpovědi na tyto, ale i mnohé další otázky, díky kterým se můžete naučit lépe propagovat vaši práci a značku, si můžete poslechnout v dalším díle naší podcastové série Hlavou, srdcem a rukama.
Příjemný poslech!
Původně vystudovala střední turnovskou „šperkárnu“, kde se věnovala oboru rytí a broušení drahých kamenů. Zatímco broušení ji příliš neoslovilo, rytí do kamenů, a později do skla, propadla natolik, že měla už tehdy jasno – pokud se chce profesně do něčeho opravdu „zakousnout“, pak to bude právě tahle práce. Že to myslí vážně zanedlouho poznal i legendární sklářský výtvarník, glyptik, medailér a pedagog Jiri Harcuba, se kterým už ve svých 24 letech učila kurz rytí v německém Frauenau. Ten v ní rozpoznal pokračovatelku pro své rytecké kurzy a na přání kolegů po jeho smrti převzala i školu, kterou založil jako poctu jiné ikoně – Dominiku Bimannovi. Ryteckých škol Jiří Harcuba založil více, například v Corningu a Pilchucku, ale to je jiný příběh.
„Po maturitě jsem neměla kam jít. Tam jsem si říkala, Dobrá, zkusím teda „nějaký to“ sklo. A zjistila jsem, že je to úžasný materiál. Proto jsem pokračovala ve studiu na vyšší odborné škole v Novém Boru. Dodnes považuji za veliké štěstí, že jsem nastoupila v době, kdy tam působil úžasný učitel, Jiří Tesař. Je to skvělý člověk s hlubokou láskou k řemeslu. Rozpoznal, že mám o techniku a řemeslo zájem. On sám vždy velmi usiloval o to, aby se právě naše řemeslo rozvíjelo a předávalo dalším generacím, a to na co nejvyšší úrovni,“ vzpomíná Pavlína Čambalová.
Krátce po škole ji čekal další osudový okamžik její profesní kariéry. Příležitost pracovat pro legendární rakouskou značku Lobmeyr přišla naprosto nečekaně a jak už to tak v životě bývá, poněkud kuriózním způsobem.
„Vyrazili jsme se školou do Vídně, kde má tahle firma v centru na pěší zóně svůj obchod. Nechali jsme se tam provést a shodou okolností se nás ujal jeden z majitelů, který mimo jiné vyprávěl, jak velmi složitě shánějí kvalitní a šikovné řemeslníky (na dlouhodobou spolupráci) zrovna pro techniku, jíž jsem se věnovala. Hned jsem zpozorněla a říkala si, to by byl sen. Ale nevěřila jsem, že bych to dokázala. Nakonec mě spousta lidí v mém okolí podpořilo v rozhodnutí, ať to prostě zkusím. Majitelé měli a mají neuvěřitelný přístup. Na začátku jsme se domluvili, že tam zůstanu minimálně pět let, a nakonec jsem tam působila osm roků. Věděli, že chvíli potrvá, než se vypracuji na požadovanou úroveň, ale dali mi prostor a podporovali mě. Pravdou je, že první rok a půl jsem často brečela a říkala si, že na tohle prostě nemám a mít nebudu. Ale vydržela jsem a jsem za to moc ráda. Byla to ohromná zkušenost,“ vypráví rytečka Pavlína Čambalová. Prostor a důvěru dostala od majitelů společnosti i v okamžiku, kdy dala najevo, že by se kromě práce na zakázkách pro značku chtěla věnovat ve volném čase také své autorské tvorbě.
„Jednoduše mi dali klíče od dílny a ateliéru a řekli, že jsou mi k dispozici. Věděli, že podporovat můj rozvoj je správná cesta i pro ně. Hodně českých zaměstnavatelů by se od nich mohlo učit,“ dodává Pavlína Čambalová.
Zajímá vás, proč nakonec skvělou práci v Rakousku opustila a založila vlastní ateliér v Železném Brodě? Kdo může a navštěvuje její školu Jiřího Harcuby nebo za jak dlouho se jako naprostý amatér naučíte některou z technik rytí skla? A kdy se můžete vypravit na workshop přímo k Pavlíně Čambalové do jejího nového studia?
Odpovědi na tyto, ale i mnohé další otázky, které se netýkají pouze vztahu k překrásnému řemeslu rytí skla, vám nabízí další díl naší podcastové série Hlavou, srdcem a rukama.
Příjemný poslech!
Na začátku byla vůně. Nebo přesněji touha sevůním věnovat, zkoumat, očichávat a pochopitelně míchat a vytvářet své vlastní. Než k tomu ale došlo, strávila Lucie Hrušová, spoluzakladatelka dvou úzce provázaných značek Zlehka a Floriemi téměř 25 let v marketingu a PR. Tuhle branži před pár měsíci opustila, čehož prý nelituje, protože se po takové době cítila jednat vyhořelá a navíc si neumí představit, že by se jí věnovala až do důchodu.
Zatímco navrhování a výrobě esencí z vonných olejů se prý klidně bude věnovat i v důchodovém věku.
Příběh značek Floriemi a Zlehka by se patrně nikdy nestal, pokud by Lucie a její sestřenice Dita, nepropadly nezávisle na sobě studiu aromaterapie u institutu Aromahead a Asociace českých aromaterapeutů. Láska k vůním a esenciálním olejům je nakonec dovedla k nápadu založení vlastní značky Floriemi.
„Chtěly jsme se dozvědět co nejvíce, abychom mohly naplno využívat moudrost přírody pro sebe a své blízké. Při hledání cest k propojení aromaterapie s každodenním životem jsme se postupně dostaly k výrobě přírodní kosmetiky. Naše znalosti jsou pevným základem, na kterém stavíme vše, co děláme. Protože věříme, že jen vášeň nestačí,“ popisuje Lucie Hrušová.
Pro vlastní kosmetiku i synergie esenciálních olejů vybírají jen ty nejkvalitnější suroviny od špičkových a dlouhodobě prověřených dodavatelů ze Španělska a z Německa. Všechny jsou 100% přírodní, většina má organickou kvalitu.
„Nepoužíváme žádné umělé parabeny, sulfáty, vůně, barviva a jiné chemikálie, které nelze označit jako přírodní. Naším dvorním dodavatelem esenciálních olejů je španělská prémiová společnost Terpenic. Její oleje jsou certifikované pro vnější i vnitřní použití. Všechny produkty navíc vyrábíme ručně v malých šaržích, abychom zajistily jejich čerstvost,“ vysvětluje spolumajitelka libereckých značek Floriemi a Zlehka.
Zatímco jejich první značka láká zákazníky na esence, oleje, zkrátka přírodní kosmetiku, druhá zve k relaxaci v uvolněném a parádním prostředí jógového studia. Spojení obou služeb lidé oceňují a využívají.
A podobně je to i s filozofií, kterou zakladatelky obou značek razí. Jedním z pravidel, která dodržují, je například podpora udržitelnosti.
„Záleží nám na přírodě. Proto naše vonné synergie balíme do speciálního fialového skla MIRON glass. Je vyrobené ekologickou cestou z přírodních materiálů, znovupoužitelné a 100% recyklovatelné. Jeho unikátní vlastnosti navíc výrazně prodlužují trvanlivost přírodních produktů. Díky tomu snižujeme plýtvání a šetříme přírodní zdroje. Ze stejného důvodu používáme i maximum všech ostatních obalů, vyráběných z recyklovaných materiálů,“ upozorňují zakladatelky.
Kolik vůní a esenci dokáží svým zákazníkům nabízet? Jaké překážky v podnikání je překvapily. Nebo pro koho například své synergie připravují? Na tyto, ale i další otázky, najdete odpověď v dalším díle našeho podcastu Hlavou, srdcem a rukama.
Příjemný poslech!
Už šestým rokem se starají hlavně o to, aby byli co nejlepšími sparingpartnery pro začínající, ale také už zavedené firmy. Tak by se dalo jednou větou popsat poslání Libereckého podnikatelského inkubátoru s názvem Lipo.ink, který působí jako samostatná spoečnost pod Agenturou regionálního rozvoje Libereckého kraje.
A právě ředitel Lipo.ink Philipp Roden se stal hostem dalšího dílu našeho podcastu Hlavou, srdcem a Rukama, kam si zpravidla zveme řemeslníky, tvůrce a umělce, kteří se rozhodnout založit malou živnost nebo i střední firmu a vrhnout se do nejistých vod podnikání.
V inkubátoru Lipo.ink pomáhají odhalit například chyby, kterým se při rozjezdu vaší nové značky můžete vyhnout a ušetřit tak cenný čas i peníze. Často pomáhají také startupům. Ale nejen jim.
Zdarma totiž pomáhají i řemeslníkům, umělcům, zkrátka malým tvůrcům, kteří jsou na veškeré starosti v podnikání časo úplně sami. Zdarma pro ně provozují například úspěšnou službu s názvem Podnikatelská ambulance, kde si můžete objednat konzultaci a přijít si pro rady a doporučení.
„Ta nabídka je skutečně pro všechny. Jak pro ty, co mají nápad a zvažují, že podnikat začnou, tak i pro ty, co už mají třeba úspěšnou a zavedenou firmu, nicméně rádi by ji rozvinuli dál. A nebo se chtějí vrhnout na nějaký další typ podnikání,“ říká ředitel Lipo.ink Philipp Roden.
V rozhovoru se dozvíte například co je zásadní ještě předtím, než se vůbec rozhodnete do podnikání investovat. Jakým způsobem si můžete udělat základní průzkum trhu. Proč nedává smysl si cokoliv patentovat nebo dokonce investovat do výroby dříve, než se ujistíte, že o váš nápad či produkt má někdo skutečně zájem. Ale i proč je důležité, se neptat na názor na váš nápad nebo výrobek pouze vašich přátel a rodiny, ale hlavně cizích lidí, které ´budete muset oslovit poprvé v životě.
Aktivit, kterým se tým Lipo.ink věnuje, je pochopitelně mnohem více. Ostatně, přesvědčit se o tom můžete na jejich webu. Aktuálním rozhovorem jsme se rozhodli reagovat na četné dotazy vás posluchačů, ale i našich hostů, kteří často patří právě do skupiny malých a „osamělých“ živnostníků.
Těšíme se na vaše další dotazy a reakce. Věříme, že se služby Lipo.ink i jejich filozofie pro některé z vás stanou motivací a doporučujeme vyzkoušet si konzultace u nich například právě formou objednání termínu do Podnikatelské ambulance.
Příjemný poslech.
