Bydlení a jeho nedostupnost bylo v socialismu stejně problematické jako dnes, okolnosti byly ale jiné. Symbolem bydlení se stala panelová sídliště, kterými se stát pokoušel řešit bytovou krizi. Proč byl vlastně bytů nedostatek? Vždyť během 2. světové války nebyl bytový fond nijak zvlášť zasažený, navíc bylo z republiky „odsunuto“ kolem tří milionů obyvatel.

Pěkně a moderně se obléknout nebylo v dobách socialistického Československa jednoduché. Běžné obchody, které nabízely produkci československého oděvního průmyslu, mohly zákazníka, který se chtěl oblékat podle módy, uspokojit jen stěží. Pamětníci si vzpomínají na zastaralé střihy, ponurou barevnost, malý výběr.

„Lampasáci, zobáci, pévéeska, ótéčko, dévéťák...“ Říká vám to něco? Mladší generaci asi málo, před 40 lety výrazy dobře znali prakticky všichni muži, ostatně i leckterá žena. Jsou totiž spojené s vojenským prostředím, které bylo v dobách povinné vojenské služby často užívané i v celé společnosti.

Nízké výdělky a nedostatek lidí. Taková je dnes situace v pohostinství. Před rokem 1989, v socialistickém Československu to ale bylo trochu jinak. I tehdy mívali zaměstnanci restaurací a hospod na výplatních páskách méně než průměrný plat, přesto patřili – alespoň tedy část z nich, k těm nejbohatším. A vůbec to nemuseli být falešní vrchní jako Darek Vrána z filmu Vrchní, prchni!

Lilian byla pěkné, chytré, veselé a spontánní děvče. Na pražském gymnáziu, kde studovala, uspořádala začátkem roku 1977 koncert zpěváka Jaroslava Hutky. Následovalo její vyloučení ze SSM i ze školy, vyšetřování Státní bezpečností a nakonec takzvaná 48 v cele předběžného zadržení. Krátce na to Landová spáchala sebevraždu. Je jednou z obětí bývalého režimu, na které by se nemělo zapomínat.

Růžena Urbanová. Jméno, které nám dnes už mnoho neřekne. Ve 30. letech minulého století to ale byla úspěšná malířka, spisovatelka, cestovatelka a sběratelku domorodého umění v Tichomoří. Za 2. světové války se však také ocitla v japonském internačním táboře.

Na konci 16. století, v roce 1593, se v Římě narodila výjimečná malířka tzv. „caravaggiovské školy“, která zůstala až do začátku 20. století zapomenutá. Jde o Artemisii Gentileschi, ženu vášnivého charakteru, jež předčila svého otce – učitele. Dokázala se prosadit v typicky mužském malířském prostředí a jako první ženě jí bylo umožněno studovat na prestižní florentské akademii Belle Arti. Tam se také naučila pracovat s živými modely, což do té doby nebyla obvyklá praxe.

Elišku známe hlavně jako manželku krále Jana Lucemburského nebo matku Karla IV. Pořád ji vnímáme jako jakousi oběť své doby? Nebo už se obraz slavné Přemyslovny přiblížil historické realitě? (Vysíláme v repríze, premiéru jste mohli slyšet v roce 2020.)

Jaká byla naše nejstarší světice a co o její pozemské pouti dnes víme? Zatímco ve všeobecném povědomí s ní máme spojenou hlavně její násilnou smrt, za pozornost jistě stojí i Ludmilin život. Jak se vyrovnala s různými rolemi, které jí osud přinesl? Ať už o ní hovoříme jako o kněžně, manželce, matce, babičce i tchýni – je zajímavá z hlediska raného středověku i z pohledu naší současnosti. (Vysíláme v repríze, premiéru jste mohli slyšet v roce 2021.)

Začalo to snahou zachránit manžela a sebe, pokračovalo to řadou prazvláštních peripetií, ve kterých si můžeme klást otázky, kdy a kde a proč se začal „lámat“ její charakter. Svůj život prožila pod několika identitami a několikrát se ocitla na pomyslné hranici života a smrti.

Příběh Emanuela Vosky je příběhem špiona, který pracoval ve prospěch dobra, ve prospěch svobody a demokracie. Přesto se jeho jméno objevilo v neblaze proslulém politicky vykonstruovaném soudním procesu nazvaném Rudolf Slánský a spol. v 50. letech 20. století. Stal se přitěžujícím jednomu z obviněných, který nakonec skončil na popravišti. (Repríza z února 2024.)

Po celém světě se 11. února 1984 objevily fotografie a natočené záběry z Glienického mostu, který spojoval Západní Berlín s Východním Německem. Bylo tehdy mrazivé úterý, minus pět stupňů Celsia a na most přijely z obou stran kolony aut. Vysíláme v repríze.

Byla to „slavná“ tiskovka pro komunistický režim v Československu, kde vystoupil 29. ledna 1976 špion Státní bezpečnosti (StB) Pavel Minařík. Vrátil se po několika letech z Rádia Svobodná Evropa v Mnichově, kde působil jako hlasatel.

Historie Jugoslávie jako státu, který existoval od roku 1918 a s přestávkami trval až do roku 2003, je dnes uzavřená. Uzavřené ale nejsou osudy a vzájemné vztahy národů žijících v tomto neklidném prostoru, kterému mnozí po staletí přezdívali „sud střelného prachu“. Jaké je dědictví balkánských válek 90. let? Co napravil Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii? A co napravit nemohl?

Bosna vždy byla jakousi jugoslávskou bonsají. Zmenšeninou země, a to jak v dobrém tak zlém. Přírodní krásy se tu odjakživa snoubily s národnostním napětím. I v první polovině 90. let tomu málokdo rozuměl, a co bylo horší, týkalo se to i diplomatů a politiků. Přitom jména měst a vesnic, ve kterých se bojovalo, vyhánělo a vraždilo dál přibývala.

Vukovar je město na Dunaji a jeho jméno znal před rokem 1991 málokdo v Evropě. Snad jen turisté, kteří mířili z Československa autem k jaderskému pobřeží. Do začátku 90. let tu panoval klid až idyla.

Jugoslávie byl stát, který byl na mapě Evropy jen 85 let – navíc s přestávkou v době 2. světové války. Změnil se v monarchii, v autoritativní socialistickou federaci. Zažil dobu slávy i relativní prosperity, těžil ze své pozice rozkročené mezi Východem a Západem. Paradoxně nepřežil přechod k demokracii a decentralizaci. Jaká byla Titova Jugoslávie?

Podle Organizace spojených národů je v současnosti na celém světě asi 100 milionů běženců. Čelíme tak prý největší uprchlické krizi od druhé světové války. Ta způsobila nedobrovolnou migraci především v Evropě. K útěkům a vyhánění obyvatel docházelo během celé války. Nejsilnější migrační vlny ale přinesl její konec. Velmi výrazně se dotkly našeho pohraničí.

Ne svým rozsahem a průběhem, ale tím, že tu proti sobě stanuli Němci proti Němcům.

Mohl by to být námět na film: Prominentní zajatci čekají jako rukojmí na horském hradě. Zatím se jim nevede zle, ale další dny jsou nejisté. Blíží se konec války. Budou vyměněni a osvobozeni, nebo zastřeleni? Boj o hrad Itter byl zřejmě nejpodivnější bitvou 2. světové války. Ne svým rozsahem a průběhem, ale tím, že tu proti sobě stáli Němci proti Němcům.