Miluju slova. Slova, která plynou, zpívají, tančí; šepotají, syčí, hrčí; zvukomalebně se kroutí a pěkně se k sobě skládají. Slova, tahle zástupná vyjádření pro všechno, co v našem světě můžeme vidět, zažít, udělat. Snad s výjimkou situací, kdy říkáme jednoduše, nemám slov. Slov, která mají svá pravidla, stejně jako věty mají svou syntax a jazyk svůj geniální systém. To miluju.

Máme doma studenta. Je to poctivec. Leží v učení celé dny! Ano. Můj syn už řadu týdnů, ba shrnu-li toto období s jarním, tak měsíců, leží. Probouzí se v osm třicet, rozlepí oči, hmátne po telefonu, a aniž by zvedl hlavu z polštáře, pustí si z displeje on-line hodinu. Jak řekla kamarádka Kristýna zase o svém teenagerovi: "Nesvlík se z pyžama už tři neděle!"

Moji milí! Dnes si dáme malý kvíz. Hádejte - kdopak to mluví? „Mým Národům!" No jasně: Starej Procházka! Psal svým národům zásadně špatné zprávy.

Právě u toho, co se už neříká, není "in" ani "trendy" (no to už vůbec ne!), jsme minule skončili. A tak tím dnes začneme! Jestli si totiž myslíte, že když říkáte "hustý", jste u generace teenage dětí "cool", čili "dost dobrý", tak to jste úplně "out". Neboli "boomer". V překladu starší člověk, který už ničemu nerozumí. Případně je to takovej trapák, až se za něj musejí jeho potomci stydět - "cringe" /krinž/. A "to nehceš"...

…aneb Kdo to propána mluví z našich pubertálních dětí a co to asi znamená? Takovou otázku jsem si musela nutně položit, když jsem u nás na chalupě poslouchala svého dvanáctiletého syna a jeho stejně starého kamaráda, kterak spolu vedou a zároveň nevedou jakýsi herní dialog.

Zatímco ve filmu deklamují dabéři za nemluvňata vtipné hlášky, které prckům do hlav vložili scénáristé a které se týkají čistě kojeneckého vnímání světa, prohlášení, která v reálném životě za děti tlumočí dospělí, se zakládají pouze a jenom na tom, co si myslí velcí a co chtějí poněkud problematicky sdělit svému okolí.

Možná jste slyšeli minulý fejeton, možná si pamatujete i ten starší, ve kterém jsem vám líčila, jak za mnou můj prvorozený vlezl jednou ráno do postele, zálibně si mě prohlédl a poeticky pravil: „Evi, dívko!, ženo!!“ Byly mu tři roky, znal mě jako maminku a ostatní paní jako tety a babičky, takže jsem si, s pusou od ucha k uchu, marně lámala hlavu nad tím, kde se to v tom klukovi vzalo a kdo nebo co teď z něj vlastně promluvilo.

Zatímco otázku Kdopak to mluví? znáte z názvu slavné filmové komedie a vztahuje se k dabingu grimas a myšlenek ještě nemluvících dětí, já chci dnes s vámi probrat řečičky těch, kterým už pusa rozvázala. A vy se nestačíte divit, co to z toho kluka nebo holky padá. Co to z něj mluví?

Vyjela jsem ze hřbitova a vázička se mi skutálela pod sedadlo. Nahnula jsem se pro ni. A s pohledem na návěští Strážný – Vimperk si vybavila slavný manévr své matky.

Můj dnešní fejeton měl začínat větou: „Když už je Hugh Grantovi a Colinu Firthovi šedesát, to aby si holka šla hodit mašli.“ Hodlala jsem se zabývat idoly a plynutím času. Dnes je jasné, že na idoly nedojde. Čas bude ale hrát docela podstatnou roli.

Šla jsem z práce a připadala jsem si ošklivá. Ze splihlých vlasů mi vylezly šediny, z blbě zvoleného oblečení faldy a do hlavy mi vlezly chmury. Posouvala jsem se městem a s nelibostí zachytávala pohledy ostatních. Musím bejt ještě šerednější, než jsem si myslela!

„Zase jsi zapomněl koupit citrrróóóny!“ vytkla maličká holčička maličkému chlapečkovi. Klouček na ni zíral s pusinkou otevřenou a v obranném gestu zatáhl krk mezi ramena. Neměl ani páru o nějakých citrónech, jenom souhlasil s tím, že si bude s kamarádkou hrát. Na maminku a na tatínka. Na vzory, které teď obě děti zdařile imitovaly.

Robert Fulghum napsal knížku Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce. A já bych dodala: možná ani netřeba chodit do předškolního zařízení, stačí zajít na dětské hřiště. To je škola života! V kostce. Totiž v bábovičkách. A v herních prvcích. A v babičkách a v hrajících si prccích.

Před časem jsem tady referovala o tom, jak mě těší stárnout. Jak se mi líbí vrásky, co se mi začínají objevovat, protože takové jsem jako malá vídala u své mámy a znamenaly lásku a bezpečí. Že každá vada na kráse je u maminky vlastně nádherná. A že zralá žena je zkrátka sladká a šťavnatá… Tak teď bych vám ráda sdělila, že je to blbost!

Už jsem o ní před lety psala. V éře knihy Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše. Knihy, která tvrdila, že mezi mozkem obou pohlaví je nebetyčný rozdíl, že dámy se například neorientují v mapách a otáčejí si je po směru. Což chlap nikdy nepochopí a nepotřebuje. Ten můj to dokládal tím, že ať mi v autě předloží jakoukoli mapu, vždycky o ní nakonec prohlásím, že je to úplně blbá mapa.

K vytvoření tohoto fejetonu mě inspiroval kolega Ivan, když mi v reakci na Lichotky od žen připomněl známou pravdu, a totiž, že zatímco ženy naše nové šaty nechtějí vidět, muži je vidět nemůžou. A od toho bych se ráda odrazila.

Sovy nejsou takové, jaké se zdají být. A ženy a jejich lichotky tím spíš. Jako ženy to víme nejlíp. A máme se na pozoru!

V životě rodičovském jsou chvíle, kdy musíte volit mezi blbým a blbým. A pak jen čekat, jaké důsledky to přinese. Tento týden se mi to stalo hned třikrát!

Co tě naučil tvůj taťka? Ptala jsem se tento týden kolegyň s vědomím, že čas pro fejeton se blíží a Den otců taky. „Natírat a natírat!“ reagovala promptně první z nich.

Můj vyhledávač si myslí, že jsem chlap. Čekám, kdy mi začne říkat voe.