Možná jste slyšeli minulý fejeton, možná si pamatujete i ten starší, ve kterém jsem vám líčila, jak za mnou můj prvorozený vlezl jednou ráno do postele, zálibně si mě prohlédl a poeticky pravil: „Evi, dívko!, ženo!!“ Byly mu tři roky, znal mě jako maminku a ostatní paní jako tety a babičky, takže jsem si, s pusou od ucha k uchu, marně lámala hlavu nad tím, kde se to v tom klukovi vzalo a kdo nebo co teď z něj vlastně promluvilo.