Ve známé trilogii Slunce, seno… se objevuje řada skutečných jihočeských míst a reálií, nebo se tam o nich alespoň mluví. Znalci těchto filmů si jistě vybaví slovo síbrťák nebo vzývání faráře Otíka: Panenko Marie Podsrpenská, vidíš to? K osvětlení obojího se musíme vypravit do Strakonic.

Postavení žen, jejich práva a emancipace jsou stále centrem pozornosti. O to překvapivější může být pohled do středověku, kdy se na scéně objevily ženy-vládkyně. A nevedly si zřejmě tak špatně, protože byly respektované a historické prameny jejich vládu nijak nezpochybňují. Je to možná náš zjednodušený pohled, že křesťanství ženu upozaďuje a o jejím životě rozhoduje hlavně muž? V pořadu Jak to bylo doopravdy ho vyvrací historička Eva Doležalová.

Obec Plav, nazývaná původně Plavo, je starobylá vesnice ležící asi osm kilometrů jihovýchodně od Českých Budějovic v sousedství obce Doudleby. Pravěké osídlení dokazují mohyly ze střední doby bronzové, které byly odkryty v místním lese. Zvláštní název obce vznikl údajně podle toho, že na místo připlavali na voru tři bratři a založili zdejší osadu.

Ke zločinecké kariéře se dostala díky sňatku. Jak dopadla? Stáhněte si pracovní listy na radiojunior.cz nebo tady dole v článku.

Na začátku 80. let minulého století se soudruzi v Československu připravovali na třetí světovou válku. Podle komunistických představ měla začít útokem západoněmeckého Bundeswehru na Československo. Proto se plánoval i z ČSSR jaderný útok na Německo. Devatenáctiletý Roman Cajthaml než aby se na tom podílel, šel raději do vězení. (Vysíláme v repríze, premiéru jste mohli slyšet v roce 2022.)

„Ukažte mi člověka, který nesnáší detektivky, a já vám ukážu hlupáka; možná chytrého hlupáka, ale přesto hlupáka,“ napsal Raymond Chandler, autor celé hromady detektivek a stvořitel Phila Marlowa. Těžko říct, co je na tom pravdy – už proto, že většina lidí detektivky ráda má. Stačí se podívat do televizních programů. Detektivky a kriminálky, ať už jako filmy nebo seriály, jsou asi nejčastějším vysílaným žánrem.

Byla to „slavná“ tiskovka pro komunistický režim v Československu, kde vystoupil 29. ledna 1976 špion Státní bezpečnosti (StB) Pavel Minařík. Vrátil se po několika letech z Rádia Svobodná Evropa v Mnichově, kde působil jako hlasatel.

Jaro roku 1995 bylo bez nadsázky „devadesátkové“. Vraždy, rasismus, mafiáni, lehké topné oleje. Poslech 30 let starých zpravodajských Ozvěn den, ze kterých je složen další díl Archivu Plus, který společně uvádějí pamětníci oněch časů Veronika Kindlová a David Hertl, je proto chvílemi docela depresivní.

„Byl již asi 50 let stár, zhotovil si křídla, přivázal je na sebe a vylezl na střechu své chalupy. Pak roztáhnul křídla a pustil se do povětří.“ Zní to jako pohádka? Možná. Nicméně takovéto svědectví podal jeden starý pamětník v knize Zábavy myslivecké o Vítu Fučíkovi, rodákovi z Vitějovic.

Sebeupálení Jana Palacha na osmnáctiletého studenta Jana Zajíce z Vítkova u Opavy zapůsobilo natolik, že přijel do Prahy, aby se připojil k protestní hladovce, kterou od 18. ledna 1969 držela pod rampou Národního muzea skupina studentů a mladých lidí. Hladovkáři zůstali v mrazu pod stany čtyři dny, poté byla hladovka ukončena a Jan Zajíc odjel domů do Vítkova. (Vysíláme v repríze, premiéru jste mohli slyšet v roce 2024.)

V oblasti kolem města Blatná na Strakonicku najdeme v krajině řadu volně ležících kamenů různých velikostí či kamenných útvarů, mnohdy bizarních. Nejznámější je bezesporu kadovský viklan, který je chráněn jako přírodní památka.

Ten příběh je skoro neuvěřitelný. V noci z 5. na 6. listopadu revolučního roku 1848 byl vykraden hřbitovní kostelík svatého Jiljí u rybníka Svět v Třeboni. Zvláštní bylo, že kromě cenností a bohoslužebných rouch se ztratily dva věžní zvony ze 17. století, žádní drobečkové: jeden vážil bezmála 170 kilogramů, druhý 100 kilogramů.

Věhlas některých československých výrobků neuhasínal ani dlouho po konci druhé světové války. I za socialismu existovaly podniky, které měly dobré renomé jak doma, tak daleko za hranicemi. Mezi takové patřil jihočeský Silon.

Státní bezpečnost (StB) byla prodlouženou rukou vládnoucí komunistické strany. Všemocná, obávaná, s nevybíravými praktikami. Nikdo si před estébáky nemohl být ničím jist. Jejich počínání bylo zcela utajené, bez jakýchkoliv mantinelů, které známe z fungování demokratických zpravodajských služeb. Mezi estébácké praktiky patřily také únosy lidí, v archivních dokumentech nazývané eufemisticky „odluky“. (Vysíláme v repríze, premiéru jste mohli slyšet v roce 2018.)

I obyčejná koupel může přinést velký objev. Co všechno se vypráví o slavném řeckém vědci?

Hrádek Křikavu založili v polovině 14. století páni z Dornštejna, kteří působili v úředních funcích na dvoře Karla IV. Redaktor Zdeněk Zajíček s archivářem Jiřím Cukrem vám připomenou podrobnější historii slávy i úpadku Křikavy v Jihočeské vlastivědě.

Od smrti národně-socialistické političky a právničky Milady Horákové uplynulo 75 let. Českoslovenští komunisté ji s podporou sovětských poradců zavraždili v Praze na Pankráci 27. června 1950, krátce po půl šesté ráno, jako poslední ze čtyř lidí odsouzených k trestu smrti ve známém vykonstruovaném a pečlivě inscenovaném procesu.

Mali, Niger, Burkina Faso, Guinea Bissau, Sierra Leone, Gabon. To jsou některé země africké země, kde v uplynulých několika letech došlo k převratu. Někde jich dokonce bylo víc. A není to od pádu kolonialismu poprvé. Proč je Afrika stále tak neklidná? Může za to kolonialismus, nebo snad neschopnost afrických zemí udržet pořádek bez koloniálních pánů? Jaké jsou vyhlídky?

Historie Jugoslávie jako státu, který existoval od roku 1918 a s přestávkami trval až do roku 2003, je dnes uzavřená. Uzavřené ale nejsou osudy a vzájemné vztahy národů žijících v tomto neklidném prostoru, kterému mnozí po staletí přezdívali „sud střelného prachu“. Jaké je dědictví balkánských válek 90. let? Co napravil Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii? A co napravit nemohl?

„Jsme v situaci člověka zavřeného beze zbraně v jedné místnosti se šílencem, který je po zuby ozbrojen. Musí se mu přikyvovat a dávat zapravdu, aby se blázen nerozzuřil a nevrhl se na něho. Přitom se stále dívá ke dveřím a čeká, kdy mu zvenčí přijde pomoc.“ Tak popsal protektorátní prezident Emil Hácha poměry v okupovaných českých zemích. V povědomí byl zapsán jako kolaborant, který šel okupantům na ruku. Jeho situace byla ale komplikovanější. (Vysíláme v repríze.)