Československý stát vznikl 28. října 1918. Mohlo by se zdát, že to byla pečlivě připravená velkolepá událost, ale skutečnost je zcela jiná. O přesném datu rozhodly náhoda a omyl. Na začátku celého nedorozumění byla nóta ministra zahraniční Gyuly Andrássyho, která reagovala na představy amerického prezidenta Woodrowa Wilsona. Jakou roli v tom sehrál jistý novinový článek, odhaluje pořad Jak to bylo doopravdy.

„Černý pátek“ je sousloví, které upozorňuje na mimořádné snížení cen. Ironií ale je, že původní černý pátek v historii nastartoval období, které končilo velmi tragicky. „V pondělí 21. října 1929 telegrafické pásky poprvé nezvládly příval jóbových zpráv a pak už nestačily vůbec,“ popisuje britský historik a publicista Paul Johnson ve svých Dějinách 20. století. Byla to jen ekonomická tragédie? (Vysíláme v repríze, premiéru jste mohli slyšet v roce 2019.)

Po řadu desetiletí provázely nejen děti loutky Spejbla, Hurvínka a Máničky. Jejich popularita pramenila ze slovních hříček a úsměvných skečů. Divadlo obecně hrálo v naší historii důležitou roli. Jeho významu porozuměli jezuité stejně jako obrozenci. Ovšem málokdo si uvědomoval, že sdělovat „vyšší myšlenky“ může i divadlo loutkové. Pro nacisty bylo překvapivé, že je třeba zasáhnouti i proti zdánlivě nepolitickým loutkám, říká v Jak to bylo doopravdy historička Pavla Plachá.

Žonglování se slovy „cenzura“ nebo „svoboda médií“ je v současnosti všudypřítomné, i když žádná státní cenzura, která by nařizovala, o čem se smí psát nebo vysílat, neexistuje. Lidé žijící v komunistickém Československu ale cenzuru a sdělovací prostředky řízené KSČ zažili na vlastní kůži.

Ženský sport v období první republiky byl do jisté míry na okraji zájmu společnosti, stejně jako tomu bylo v dalších státech. Ženy se přece měly zabývat jinými činnosti. Přesto se objevil mimořádný talent. Zdena Koubková byla dokonce držitelkou světového rekordu. Ale ve sportovní historii jako by neexistovala. (Repríza, v premiéře jste pořad mohli slyšet v roce 2018.)

Kultura byla jednou z prvních oblastí, kde se objevily snahy o „zlidštění“ komunistického režimu. Začalo to proslulou kafkovskou konferencí roku 1963 a symbolickým vyjádřením postojů, stejně jako naděje se stal manifest Dva tisíce slov od Ludvíka Vaculíka z června 1968. Už po srpnové okupaci ale přišel rázný konec období bez cenzury, kdy mohla vznikat řada osobitých děl. „I když projekty v oblasti kultury ještě po nějakou dobu dojížděly,“ říká teatrolog Vladimír Just.

T. G. Masaryk (7. března 1850– 14. září 1937) byl bezpochyby mimořádnou osobností: filozof, pedagog a především politik. Zakladatel Československa a první prezident státu je dodnes inspirací. Jeho mravní integrita je obdivuhodnou, a přece se stal terčem jednoho z mýtů…

Po srpnu 1968 se Československo dostalo do područí okupačních vojsk pod vedením Sovětského svazu a společnost byla ochromená. Následovaly prověrky v podnicích, kádrování, vyhazování z práce, sociální nejistota, návrat cenzury i autocenzury, další vlna emigrace a především všudypřítomný strach.

Od starověku se lidská společnost snažila definovat lidská práva a občanské svobody jako univerzální právní ochranu všech lidí. Pomyslnou tečkou byl prosinec 1948, kdy Valné shromáždění OSN přijalo Všeobecnou deklaraci lidských práv. Ta platila na Západě: lidé mohli cestovat, kam chtěli, stejně tak studovat, demonstrovat, získávat informace bez cenzury a žít v právním státě. Jinak tomu bylo ve státech, kde vládli komunisté. Přestože i oni tvrdili, že lidská práva dodržují.

Helsinky se 1. srpna 1975 staly centrem pozornosti. Sjeli se tam představitelé 35 států, aby podepsali závěrečný dokument probíhající Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE). Cesta k ní trvala 20 let a souvisela s mezinárodními poměry nastolenými po skončení druhé světové války. Výsledky konference se ale nakonec staly klíčovými pro vnitrostátní poměry ve východním komunistickém bloku. „Zápaďácký blábol“ tak vstoupil do dějin Československa.

Devadesátá léta minulého století bývají leckdy pejorativně nazývaná „devadesátky“. Souvisí to s velmi zjednodušeným hodnocením, že se mohlo takřka cokoliv. Zásadní změny zasáhly nejen společnost, ale i policii a na scéně se objevily zcela nové metody zločinů. Naopak zůstaly staré vazby směrem do kruhů veksláků či estébáků, kteří se přesunuli do jiných sfér života. Jak pohlížet právě na toto období? Jak to bylo doopravdy přináší tři skutečné příběhy.

Téma pro reprízu pořadu Jak to bylo doopravdy Ivany Chmel Denčevové.

V období socialistického Československa jsme v oblasti ochrany životního prostředí patřili k nejhorším státům Evropy. Lidé a zvláště pak ti, kteří žili v nejvíc znečištěných oblastech na severu Čech či Moravy, byli dokonce v přímém ohrožení života. Dýchat znečištěný vzduch museli ale i naši sousedé za hranicemi, takže postupně vytvářeli tlak i na vedení státu. (Vysíláme v repríze, premiéru jste mohli slyšet v roce 2021.)

Chcete-li mír, musíte zbrojit. Tak znějí slova klasika. Historie prvorepublikového Československa, které zažilo pouhých 20 let své existence mezi dvěma světovými válkami, zahrnuje jak léta ryze pacifistická, tak i léta horečného zbrojení.

Ústava komunistického Československa uváděla, že všem občanům přísluší právo na zaopatření ve stáří. Líbivá slova, ovšem skutky byly jiné. Skončilo prvorepublikové penzijní pojištění a po únoru 1948 následoval sled nových zákonů, které odpovídaly sovětizaci sociálního systému. O vše se měl postarat stát a ten se neřídil počty odpracovaných let a dalšími kritérii, ale přidával si své vlastní: jak byl kdo dobrým, či nedobrým budovatelem socialismu.

Téma pro reprízu pořadu Jak to bylo doopravdy Ivany Denčevové.

V prvorepublikovém Československu žily přinejmenším tři národy, jak připomíná historik Josef Pekař. Měl na mysli Čechy, Slováky a Němce, kterých byly zhruba 3 miliony. Období druhé světové války, krutých let nacistické nadvlády a Protektorátu Čechy a Morava přinesly zásadní změny i v této oblasti. Strach a skepse ovládly nejen Československo a jedním z důsledků byl požadavek, aby na našem území dále němečtí obyvatelé nežili. (Repríza, premiéru jste mohli slyšet v roce 2017.)

Za druhé světové války nebojovali jen vojáci na frontách, ale taky Němci s Čechy v zázemí. Nic nebylo černobílé a válka se promítla i do osobních vztahů, přátelství, vztahů mezi sousedy i uvnitř rodin. Z dříve klidných společenství se stala pomyslná válečná bojiště. Tak tomu bylo i v Třešti – malebném městě na Českomoravské vrchovině. Válka se tak vedla i v rodinách nebo mezi bývalými spolužáky, poukazuje v pořadu Jak to bylo doopravdy historik Vojtěch Kyncl.

Jedním z komunistických zločinů byla i kolektivizace venkova. Vznikala družstva zemědělců, kteří byli ke vstupu do nich často brutálně nuceni. Inspirace ze Sovětského svazu měla někdy až satirický nádech. Například Stalinův plán na přetvoření přírody vytvářel rozsáhlá pole, takzvané celiny, likvidoval pro tuzemské přírodní podmínky obvyklé remízky a mokřady. Kromě změn v přírodě bylo jedním z důsledků kolektivizace rozvrácení sociálních vazeb a vztahů na venkově.

Postavení žen, jejich práva a emancipace jsou stále centrem pozornosti. O to překvapivější může být pohled do středověku, kdy se na scéně objevily ženy-vládkyně. A nevedly si zřejmě tak špatně, protože byly respektované a historické prameny jejich vládu nijak nezpochybňují. Je to možná náš zjednodušený pohled, že křesťanství ženu upozaďuje a o jejím životě rozhoduje hlavně muž? V pořadu Jak to bylo doopravdy ho vyvrací historička Eva Doležalová.