Téma pro reprízu pořadu Jak to bylo doopravdy Ivany Chmel Denčevové.

V období socialistického Československa jsme v oblasti ochrany životního prostředí patřili k nejhorším státům Evropy. Lidé a zvláště pak ti, kteří žili v nejvíc znečištěných oblastech na severu Čech či Moravy, byli dokonce v přímém ohrožení života. Dýchat znečištěný vzduch museli ale i naši sousedé za hranicemi, takže postupně vytvářeli tlak i na vedení státu. (Vysíláme v repríze, premiéru jste mohli slyšet v roce 2021.)

Chcete-li mír, musíte zbrojit. Tak znějí slova klasika. Historie prvorepublikového Československa, které zažilo pouhých 20 let své existence mezi dvěma světovými válkami, zahrnuje jak léta ryze pacifistická, tak i léta horečného zbrojení.

Ústava komunistického Československa uváděla, že všem občanům přísluší právo na zaopatření ve stáří. Líbivá slova, ovšem skutky byly jiné. Skončilo prvorepublikové penzijní pojištění a po únoru 1948 následoval sled nových zákonů, které odpovídaly sovětizaci sociálního systému. O vše se měl postarat stát a ten se neřídil počty odpracovaných let a dalšími kritérii, ale přidával si své vlastní: jak byl kdo dobrým, či nedobrým budovatelem socialismu.

Téma pro reprízu pořadu Jak to bylo doopravdy Ivany Denčevové.

V prvorepublikovém Československu žily přinejmenším tři národy, jak připomíná historik Josef Pekař. Měl na mysli Čechy, Slováky a Němce, kterých byly zhruba 3 miliony. Období druhé světové války, krutých let nacistické nadvlády a Protektorátu Čechy a Morava přinesly zásadní změny i v této oblasti. Strach a skepse ovládly nejen Československo a jedním z důsledků byl požadavek, aby na našem území dále němečtí obyvatelé nežili. (Repríza, premiéru jste mohli slyšet v roce 2017.)

Za druhé světové války nebojovali jen vojáci na frontách, ale taky Němci s Čechy v zázemí. Nic nebylo černobílé a válka se promítla i do osobních vztahů, přátelství, vztahů mezi sousedy i uvnitř rodin. Z dříve klidných společenství se stala pomyslná válečná bojiště. Tak tomu bylo i v Třešti – malebném městě na Českomoravské vrchovině. Válka se tak vedla i v rodinách nebo mezi bývalými spolužáky, poukazuje v pořadu Jak to bylo doopravdy historik Vojtěch Kyncl.

Jedním z komunistických zločinů byla i kolektivizace venkova. Vznikala družstva zemědělců, kteří byli ke vstupu do nich často brutálně nuceni. Inspirace ze Sovětského svazu měla někdy až satirický nádech. Například Stalinův plán na přetvoření přírody vytvářel rozsáhlá pole, takzvané celiny, likvidoval pro tuzemské přírodní podmínky obvyklé remízky a mokřady. Kromě změn v přírodě bylo jedním z důsledků kolektivizace rozvrácení sociálních vazeb a vztahů na venkově.

Postavení žen, jejich práva a emancipace jsou stále centrem pozornosti. O to překvapivější může být pohled do středověku, kdy se na scéně objevily ženy-vládkyně. A nevedly si zřejmě tak špatně, protože byly respektované a historické prameny jejich vládu nijak nezpochybňují. Je to možná náš zjednodušený pohled, že křesťanství ženu upozaďuje a o jejím životě rozhoduje hlavně muž? V pořadu Jak to bylo doopravdy ho vyvrací historička Eva Doležalová.

Státní bezpečnost (StB) byla prodlouženou rukou vládnoucí komunistické strany. Všemocná, obávaná, s nevybíravými praktikami. Nikdo si před estébáky nemohl být ničím jist. Jejich počínání bylo zcela utajené, bez jakýchkoliv mantinelů, které známe z fungování demokratických zpravodajských služeb. Mezi estébácké praktiky patřily také únosy lidí, v archivních dokumentech nazývané eufemisticky „odluky“. (Vysíláme v repríze, premiéru jste mohli slyšet v roce 2018.)

Jen obtížně bychom hledali dějinné období bez špionů, získávání informací, vytváření dezinformací a snahy ovládat dění. Za studené války vygradovaly špionské operace do neobyčejných výšin. A některé později vyplynuly na povrch. Takový byl i skandál z října 1998. Nejvyšší státní vyznamenání Řád bílého lva měl obdržet zasloužilý rakouský politik a podporovatel česko-rakouských vztahů Helmut Zilk, o kterém v té době média psala, že spolupracoval se Státní bezpečností.

Výroky připisované Václavu Havlovi o „humanitární bombardování“ nebo „nepolitické politice“ jsou floskule, vysvětluje v pořadu Jak to bylo doopravdy Vladimír Just. „Když odstraníte drobnou část věty a význam se posune jinam,“ vysvětluje, co to floskule je. Výrok o bombardování tak poprvé použil sociolog Jan Keller, po něm ho v jednom z diskusních pořadů televize Nova zopakoval tehdejší senátor a odborářský předák Richard Falbr. Řekl ho ale někdy sám Václav Havel?

Doba 70. a 80. let minulého století byla zvláštním obdobím naší historie. Takzvaná normalizace s sebou nepřinášela praktiky hrůzných 50. let, ale důsledky „lámání charakterů“ byly součástí nejen tehdejšího dění – provázejí nás i v současnosti. Jak se chovala římskokatolická církev? Při podrobnějším pohledu je možné v ní objevit statečné a inspirující osobnosti, stejně jako ty odpudivé. Taky je třeba připočíst spolupracovníky Státní bezpečnosti.

Jedním z tabuizovaných témat, která se začala otevírat po pádu komunistického režimu, byl také odsun (nebo podle některých vyhnání) Němců z našeho území. Ostatně téma sudetských Němců se stalo téměř „národním mýtem“, který opakovaně vstupoval i do současného politického dění.

Poslední dny a týdny války byly stejně hrozivé jako ty předtím. Nacisté vytvářeli chaos, stále se snažili brutálně držet svou moc a také zakrýt co nejvíc stop svých zločinů. K těm patřili koncentrační tábory plné vyčerpaných, zubožených lidí. Na dotaz dozorců, co mají s vězni dělat, přišel rozkaz od druhého muže třetí říše a šéfa SS Heinricha Himmlera: „Předání nepřichází v úvahu. Tábory je nutné evakuovat. Do rukou nepřítele nesmí padnout jediný živý vězeň.“ Co následovalo?

Zemřel uznávaný historik a autor mnoha knih o českých i středoevropských dějinách 19. a 20. století Jiří Pernes (76). Během své dlouhé akademické kariéry se věnoval nejen výuce a popularizaci historie, ale aktivně se zapojoval i do odborné debaty o minulosti našeho státu. Poslechněte si jeho úvahy, které zazněly v pořadu: Českým zemím vládli dokonce dva nekorunovaní Habsburkové.

Úleva, radost, naděje, to vše přichází s koncem druhé světové války. Zároveň začíná období hledání viníků, které se často neobejde bez hrůzných událostí. Bez jakékoliv spravedlnosti. Jedním z tragických příběhů je osud filmového režiséra Jana Svitáka. Co se tehdy stalo? A nepřišla s koncem války nespravedlivá vendeta? Na to v pořadu Jak to bylo doopravdy odpovídá publicista Stanislav Motl. (Repríza, premiéru jste mohli slyšet v roce 2019.)

S datem konce 2. světové války byly tak trochu problémy. Řadu desetiletí jsme slavili 9. květen, posléze se Dnem osvobození stal 8. květen. Proč? Souviselo to s tím, kdo bude považovaný za osvoboditele: jestli to bude Rudá armáda, jiná spojenecká vojska do Prahy podle dohod vstoupit nesměla, anebo přiznáme, že se Pražané osvobodili tak trochu sami. Díky obdivuhodné statečnosti účastníků Pražského povstání.

Mezi nepřátele komunistického režimu patřili mimo jiné vojáci ze západního odboje včetně parašutistů. Komunisté dokonce stanovili, který protinacistický odboj byl ten správný a který ten špatný. Špatný byl samozřejmě ten ze Západu, kde bojovalo zhruba 5000 československých vojáků. A ani šedesátá léta, která v mnoha oblastech totalitního státu přinesla lidem úlevu, neznamenala pro parašutisty takovou rehabilitaci, kterou si přáli, upozorňuje historik Jiří Plachý.

Rusko, později Sovětský svaz, je bezpochyby významný hráč na geopolitickém poli. Také české země se v jednotlivých etapách historického vývoje právě se vztahem k Rusku potýkaly, někdy to byl obdiv – až bezmezný, jindy kritický či odsuzující pohled. Svou roli v tomto pohledu pak ve 20. století sehrála porážka nacistického Německa a oběti Rudé armády, stejně jako tragická srpnová okupace v roce 1968.