Ve své knize To je cirkus! zachytila deset osobních příběhů lidí, kteří zasvětili život manéži – od artistky na balančních tyčích po drezérku tygrů. „Po zestátnění měli lidé z cirkusu větší jistotu. Vzniklo cirkusové zimoviště a lékařská péče byla zajištěná,“ popisuje ve Vizitce. Naopak zdrcujícím obdobím byl pro mnohé návrat ke svobodnému povolání. „Prestiž tradičního cirkusu vyvanula po revoluci, kdy se o něj přestal starat stát. Dnes spadá pod ministerstvo zemědělství.“

Je zakladatelkou a programovou ředitelkou festivalu mladých filmařů Pražský filmový kufr. Tvorba je podle ní nejlepší formou terapie, děti se začnou vztahovat k sobě a pak se začnou se svým tématem potýkat kreativním způsobem, což působí léčivě. „Porotci z řad profesionálů se shodují v tom, že je pro ně důležitá autentická výpověď a to, jaký úhel pohledu děti ve filmu zaujmou,“ říká ve Vizitce. „Téma, kterými jsou letos kořeny, hledáme ve filmech zpětně.“

Na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě soutěžil v sekci Česká radost jeho snímek Má to cenu?!. V něm zkoumá, kdo a co všechno určuje hodnotu uměleckého díla. Film je situační akční komedií a popisuje nejrůznější figury lidí ze segmentu trhu. Jak to tedy funguje v byznysu s uměním? V čem se reklama blíží artwashingu? A co pro něj znamená občasné herectví? Přímo na festivalu v Jihlavě se ptá Ondřej Cihlář.

Je jedním z režisérů koprodukčního animovaného filmu Pohádky po babičce, který vznikl na základě povídek Arnošta Goldflama klasickou pookýnkovou metodou. Z projekcí má zkušenost, že vážnější témata, třeba týkající se smrti, děti zvládají líp než rodiče. „I tvůrci z ostatních zemí se shodli v tom, že vyprávění o těžších tématech je v našem filmu v mezích normy. To byl určitý lakmusový papírek, říká ve Vizitce.

I když žije od deseti let v Americe, kde vystudovala několik prestižních škol, Českou republiku stále považuje za svou domovinu. V devatenácti letech zjistila, že je třetí generací přeživších Romů v holokaustu a jejím snem je vznik komunitního romského centra v New Yorku. Kolik v této megapoli žije Romů? Čím to, že mluví lépe romsky než její matka? Jakou sílu má i v léčbě vývojových poruch hudba? A jak vnímá současný český jazyk? Ptá se Renáta Spisarová.

Rozhlasový dokument je minoritní, ale zásadní žánr. Jako dramaturg Radiodokumentu na Vltavě se snaží, aby byl pestrý, otevřený a ukazoval širokou škálu forem i témat. „Trendy dokumentu se liší podle geografické polohy, ze které tvůrci pocházejí. Třeba v Belgii jsou extrémně zvukové a reportážní, jinde zase třeba vznikají převážně ve studiu,“ říká v tak trochu dokumentární Vizitce.

Zajímá ho, jak se v jídle zrcadlí mentalita a společenský vývoj. Na letošním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě stojí za sekcí Jídlo a doba, která nabídne na třicet snímků o stravování z dob socialismu. „Játra znamenala status, nebyla drahá ale nedostatková. Kdo je podával, dával najevo, že má dobré kontakty,“ vysvětluje ve Vizitce. V čem všem je jídlo kulturním fenoménem? A jak to, že obezita souvisela především s dojídajícími ženami? Ptá se Karolína Koubová.

Jednotlivá ministerstva a státní orgány se podle něj od sebe nemusí vizuálně odlišovat jako konkurující si firmy. „Řeší se, kam až nové identita sahá, které orgány ji mají ještě používat a které už ne,“ říká ve Vizitce. Jak v digitální době funkčně upravit heraldické znaky? A čím jsou státní poznávací značky pro designera specifickou disciplínou? Ptá se Ondřej Cihlář.

Působí jako kurátorka na volné noze a dlouhodobě se věnuje vizuální gramotnosti. Jsme pod přívalem obrazů, vizuální doba má vliv na to, jak se na výtvarné dílo díváme. „Jinak vnímali lidé v gotice, v devatenáctém století a jinak vnímáme dnes. Směřujeme k rychlému oskenování díla,“ říká ve Vizitce. Jak rozvíjet v pozdějším věku naši schopnost dívat se na obraz? A proč je pro děti podstatná výtvarná výchova? Ptá se Karolína Koubová.

Vychází z graffiti scény devadesátých let. Tehdy Prahu poznával z pohledu, který ho donutil ke globálnějšímu přemýšlení o městech i jinde ve světě. Je tvůrcem největšího muralu v Česku a ve své tvorbě si velmi oblíbil neony. „Neonové trubice ovlivňují plátno, jde mi o hru barev,“ popisuje ve Vizitce tento retro prvek ve svém díle.

Mainstream si nejprve odpírala, teď ho dělá i v kombinaci s hutnějšími žánry. Nově připravuje dokumentární film o stáří, ke kterému ji inspiroval dědeček. „Můj děda je poslední mohykán. U nás nikdo nikdy neřekl, že je starý,“ říká ve Vizitce. Jak se jí psala kniha pro děti? Co má ráda na malé scéně Divadla Ungelt, co jí dala letitá spolupráce s uskupením VOSTO5? A jak to má přesně s fotbalem? Ptá se Ondřej Cihlář.

Je dlouholetou členkou souboru Divadla na Vinohradech, kde aktuálně exceluje v inscenaci podle románu Aleny Mornštajnové Hana, kterou na tamní jeviště převedl režisér Petr Svojtka. „Hanu jsem hledala zevnitř, den nebo dva ve mně ještě doznívá,“ popisuje ve Vizitce. „Vždy jsem vnímala výhodu v tvárnosti herectví, měli bychom v sobě najít mnoho strun.“ Jak přistupuje k dabingu? Co všechno se v této profesi změnilo? A jaká je role divadla ve společnosti? Ptá se Karolína Koubová.

Patří k našim nejvýraznějším jazzovým osobnostem. Komponuje a působí také jako pedagog, což je pro něj příležitost, jak zůstat v kontaktu s mladými lidmi a připomínat si nové hudební trendy. „Muzikanti z cimbálovek mají hodně společného s jazzem, jejich hudba vzniká improvizací podobně,“ vysvětluje ve Vizitce. Proč mu bylo dobře na jihu Spojených států. A proč svět koncertního klavíristy není pro něj? Ptá se Ondřej Cihlář.

Patří do silné generace výtvarníků, která se zrodila v devadesátých letech. Její výstava Skin Care v Galerii Rudolfinum je první samostatnou expozicí české umělkyně, kde akcentuje téma humanity. „Ve slově péče je dotek a to je něco, co je spojeno s empatií a blízkostí. Poselství humánního a vlastně i intimního mi přijde důležitější, než kdybych pracovala nebo mluvila o konkrétních trýznivých situacích,“ popisuje ve Vizitce.

Úspěch české tvorby podle ní není zanedbatelný a v českém designu vidí obrovský, dosud nevyužitý potenciál. Důležité je ale podporovat výrobu. „Máme být na co pyšní a festival Designblok se k tomu snaží přispívat,“ říká v době konání jeho dvacátého sedmého ročníku. Je snazší navazovat na tradici nebo začínat od znova? A proč je stejný porcelánový talíř ze Švýcarska násobně dražší než ten vyrobený u nás? Ptá se Ondřej Cihlář.

Vystudoval sice divadelní režii, nakonec se ale dostal k televizní režii a díky své profesi točí hlavně filmy o umění. Vedle portrétů významných výtvarníků, dokumentů o divadlech nebo sérii o moderním a avantgardním umění mluví ve Vizitce i o Janu Schmidovi, u kterého studoval. „Jeho divadelní styl je přenosný, i když nějak modifikovaný,” říká Ondřeji Cihlářovi.

Před dvaceti lety založil barokní orchestr Collegium 1704 a vokální ansámbl Collegium Vocale 1704. Dnes jsou špičkovými soubory s obrovským renomé i v zahraničí. Ve svém repertoáru také znovu představily tvorbu Jana Dismase Zelenky a Josefa Myslivečka. Václav Luks i Collegium 1704 věří v sílu umění a hudby a jejich pozitivního působení na společnost. V čem se liší duch hudby Zelenky a Bacha, ke kterému je přirovnáván? A jak důležité je tedy umění? Ptá se Karolína Koubová.

Triumf trofejí je název kolekce, kterou úspěšně představil v Miláně v rámci design weeku a také na letošním Designbloku. Výstava reinterpretuje trofej jako artefakt, který se časem mění v předmět s nečekaným ironickým příběhem. „Jsou tam trofeje s nafouknutými bublinami, které připomínají bubble efekt, tu nafouknutou bublinu, která praskne a ten úspěch je v podstatě sezónní,“ popisuje ve Vizitce.

„Narodila jsem se v Karviné, vyrostla v Havířově a žiju v Ostravě. Dá se tedy říct, že jsem celý život strávila v regionu, jehož historii literárně zpracovávám,“ říká spisovatelka Karin Lednická. Třetí díl její oceňované trilogie Šikmý kostel, románové kroniky staré Karviné, nyní vyšel jako audiokniha ve vydavatelství Radioservis. V čem spočívá výhoda i nevýhoda takové osobní blízkosti k látce? A jaké to je svoji knihu slyšet? Ptá se Karolína Koubová.

Od nové sezony umělecky šéfuje Divadlu v Dlouhé. Scéna tak zažívá první razantní změnu za posledních třicet let. Mluví také o nutnosti vytvářet si v těžkých dobách prostor pro nové, kreativní řešení. „Krize totiž vyplývají i z toho, že stará řešení přestávají fungovat.“ K tomu ho inspiruje dramatik Ödön von Horváth, kterého také uvede v jedné z premiér. Co na pražské mapě divadel nejvíc chybí? A proč je pro něj premiéra jen verzí inscenace? Ptá se Karolína Koubová.