Jeho listy jsou trochu zaprášené. A moje okno je na úrovni jeho koruny. Ty listy každé ráno pozdravím, pohladím a poděkuju jim. Venku je totiž čtyřicet tři stupňů a tenhle jasan moje okno stíní. V Madridu začíná léto a vedro ještě není na španělské poměry nesnesitelné. Ten mohutný jasan roste v boční ulici a stíní madridský Goethe institut, kde jsem na čtrnáct dní ubytovaná.

Letní semestr je konečně za námi. Nastává čas prázdnin a exkurzí, tedy takových menších výletů za poznáním, na které budou jednou studenti daleko víc vzpomínat než na klasickou výuku ve třídě.

Už jsou to tři roky, co se jihomoravský Mikulov stal mým druhým domovem a já se ho pořád nemůžu nabažit. Město zasazené uprostřed už tak mimořádně malebného kraje jako by bylo exklávou nějaké středomořské země. Tvářnost terénu, podnebí, architektonické památky, vegetace, vinařská kultura, teplomilná havěť – v mnoha ohledech si tu člověk připadá jako v letovisku někde na jihu.

Britský dokumentarista a tvůrce Adam Curtis má na britské veřejnoprávní stanici BBC výsadní postavení. Dostal k dispozici neomezený přístup k archivním materiálům této televize, postupně je prochází a ze starších záběrů vytváří dlouhé, dokumentární eseje zpracovávající zásadní otázky současného světa.

Před dávnými lety, když jsem byl ještě studentem, účastnil jsem se jakéhosi mezinárodního setkání v Alsasku, konaného u příležitosti rozšíření Evropské unie o to, čemu se dnes někdy říká východní křídlo. Sešlo se nás tam tenkrát pár desítek z Polska a Česka, ale také z Německa a Británie a měli jsme se společně zamýšlet nad tím, co pro nás znamená Evropa.

Vyrazil jsem pozdě, vyčítal jsem si cestou, okolo které se smrákalo – ale když se zjevila veranda říční hospody, už naplno rozsvícená, zdálo se mi, že denního světla zbývá koneckonců dost a že právě tenhle obraz jsem chtěl vidět. Knajpa z černého dřeva a skel se blyštěla do světlého soumraku a odrážela v řece, z níž se ještě vytrácela poslední modř.

Překlad se podobá ženě: je buď krásný, nebo věrný, pravil čtenář, kterému se můj překlad Nářků starého oligarchy sice líbil, ale zároveň pojal podezření o jeho věrnosti. A ptal se mě, jestli je můj překlad krásný, nebo věrný.

Náměstí Della Signoria ve Florencii působí jako pravý Babylon: mezi sochami a velkolepými budovami jsou všude turisté, cyklisté, prodavači suvenýrů, fronty u pokladen, zmrzlináři, koňské povozy.

Básník Jang Lien má dlouhé vlasy černé jako havran, veselé oči a dvorné způsoby, prozrazující vzdělance a světoběžníka. Přijímá nás v rozlehlém bytě, který je díky jeho ženě, malířce Jojo, zároveň ateliérem i galerií. Byt, v němž bydlí spisovatel a dobrodruh LIao I-wu se svou třetí ženou a malou dcerkou, je méně prostorný. I on sám je menší, zemitý chlapík s živýma očima za kulatými skly brýlí s tenkými obroučkami.

Vila Deroze v kopcích nad malým přístavem La Ciotat, třicet minut vlakem od Marseille, patřila doktoru farmacie, zahradníkovi, umělci a mecenáši Gilbertu Deroze. Za války měl dole v přístavu lékárnu, ale postupně se práce v ní zbavoval a začal se věnovat tomu, po čem v životě toužil nejvíc: malbě a sochařství.

Do Pienzy se vracíme po letech. Těším se na znovushledání, na první dotek s důvěrně známými ulicemi, domy, krajinou. Je začátek května, takže ještě nezačala plná sezóna, přesto je zde plno turistů. Při prvním vkročení do města mne davy lidí ruší, nedokážu se skrze ně propojit s prostou krásou zdejšího prostoru, kterou mám uloženou v paměti. Přála bych si být tady sama, jen s městem.

Nedávno média přinesla senzační zprávu, že se ve velkém hadronovém urychlovači Evropské organizace pro jaderný výzkum CERN poblíž švýcarské Ženevy podařilo vyrobit z olova – ZLATO! Je to prý jednoduché jako facka. Z atomu olova pohybujícího se téměř rychlostí světla stačí odtrhnout tři protony a pár neutronů a je to – vznikne atom zlata.

Ještě než zastavíš ve vsi na okraji trutnovského okresu, přelétneš pohledem titulky zpráv. Jeden tě zaujme – Zpravodajci varují před veterány z Ukrajiny v Česku. Zhasneš mobil a vystoupíš. Cesta tě vede od zchátralého hospodářského stavení kolem řady přikrčených chalup. Svažitý terén míří do údolí.

Populární komik Štěpán Kozub vyvolal před pár lety rozruch rasistickým vtipem o romském holokaustu, který pronesl během své pražské megashow. Následovala debata o tom, zda humor má, či nemá nějaké hranice a jak na takové vtipy reagovat.

Není pochyb o tom, že navzdory nejrůznějším stěžovatelům žijeme v nejlepším ze všech možných světů. A jednou z jeho radostí je i možnost navštěvovat regionální galerie, kterých u nás není málo a jejichž program umí překvapit.

Přichází léto. Už se klube, puká z vejce světla. Dny se prodlužují, světlo vítězí nad tmou. Svět se zahřívá, rozpaluje. Podle učení Rudolfa Steinera v létě duše země sní svůj kosmický sen, upadá do slastné dřímoty, a imaginuje vesmírné dálky.

„Kdybych šel do politiky, byl bych už dávno mrtvý,“ říká Sokrates. V sále byste slyšeli spadnout špendlík. Je den po atentátu na slovenského premiéra Fica. V Banské Bystrici hrajeme Sokratovu obhajobu od Platóna.

Spisovatelka Ivana Gibová nedávno dokázala svou prózou Babička strhnout v podstatě celou slovenskou literární scénu. Za tento svůj text v minulém roce obdržela i nejprestižnější literární ocenění Anasoft Litera. Stala se celkem suverénně nejdiskutovanější autorkou v zemi a nyní se tato její výjimečná kniha dostává i k českým čtenářům.

Vracím se z Baťova, nebo z Kováku, nebo ze Sezimáku, nebo ze Sezimova Ústí II. Když jsem loni měla v tomhle městě čtení z románu S Baťou v džungli v místní knihovně a pak se po městě procházela, nikde jsem nenašla jméno Jan Antonín Baťa.

Petr Borkovec se mi nedávno svěřil, že je zřejmě poslední člověk v této zemi, který i v smskách používá středníky. Není to pravda: vídám je i ve zprávách, které mi posílá Jan Antonín Pitínský a sám mám pro tohoto pozdně renesančního křížence čárky a tečky slabost.