Ke psaní sloupků je třeba zvědavosti a šarmu. Někdy to jde samo. A jindy zas jako by vás unášel silný proud: mysl, tělo, duše, vše se ubírá jediným směrem, snad k někomu, snad k něčemu, je každopádně nemožné se přitom rozhlížet. Nese vás melodie, do níž se všechno důležité slévá a co zůstane mimo, inu (a to už zní opravdu čapkovsky) – na tom nesejde.

„Rychle se schovejte, nebo vás všechny postřílím a odpálím ještě granát,“ volá na své kamarády asi sedmiletý chlapec v Jeruzalémě. Na válku si děti hrají odjakživa, jsou to prostě děti, moje generace nebyla v tomhle ohledu jiná.

Řeckému ostrovu Korfu se říká zelený. V téměř 40 stupních Celsia ale všechno zelené zežloutne nebo zešediví bílým prachem z cest a teprve první deště barvu navrátí. Ostrov má ale dostatek spodní vody, sluneční peklo přežije.

Řecký autor Plutarchos píše, že ve starověkém Egyptě stála ve městě Sais v deltě Nilu socha bohyně Isis s tváří zahalenou závojem. Na jejím podstavci prý stálo: „Jsem všechno, co bylo, je a bude, a nikdo ze smrtelníků neodhalí můj závoj.“

Je to ve vzduchu. Štípe to. Červený prach samsáry se usazuje na kůži. Citliví lidé, kteří se zajímají o svět a chtějí ho proměňovat — ať už je najdeme mezi aktivisty, novináři, terapeuty, mystiky, umělci, nebo prostě mezi všemi, kdo nedokážou zůstat lhostejní k utrpení — se mohou snadno unavit.

„Uvidíme tam nahoře vůbec něco? Vrcholek je zahalený mrakem…“ Jožo na mou nesmělou otázku rázně odpovídá: „Nikdy neměním plány. Jednou jsem totiž zrušil schůzku s kamarádem a on mi dva dny na to umřel. Už jsme se nikdy nepotkali.“

Než začnu, musím vás, milí posluchači, upozornit, že budu uvažovat o upozornění. Pokud jste citliví na upozornění nebo traumatizovaní tím, že vás někdo na něco předem neupozornil, přestaňte prosím poslouchat.

Týn nad Vltavou je díra světa, slyším od místních, když se jich ptám, jak se jim tu žije. Týn leží na soutoku Vltavy a Lužnice, v krajině modelované korytem řek. Dominantou širokého okolí jsou čtyři betonové věže Temelína, neustále chrlící různotvaré mraky páry. Většina obyvatel v Temelíně pracuje, nebo na tuto práci čeká. Žádné jiné velké pracovní příležitosti tady nejsou.

Co to znamená být člověkem? Odpovědi na tuto odvěkou otázku jako by se čím dál častěji vyjevovaly hlavně v podobě toho, co z nás se třetí strany pokoušejí kapitalizovat. Po nějakou dobu jsme se například naivně domnívali, že sociální sítě jsou tu od toho, abychom mohli sdílet své životy. Dnes už víme, že provozovatelé sítí jsou hlavně chovateli hladových algoritmů, jejichž úkolem je vytěžit co nejvíc naší pozornosti.

Film Robina Kvapila Velký vlastenecký výlet o českých příznivcích Putinova režimu je již několik dnů terčem nejen obdivu, ale také kritiky. V této úvaze se chci věnovat hlavně výtkám vůči tomuto snímku, jenž pojednává o lidech dopravených až na pomezí ukrajinského bojiště, kde však jejich proruský pohled neprojde žádnou proměnou.

Nedávno jsme si připomněli 57. výročí tragických událostí ze srpna roku 1968. Vojska Varšavské smlouvy přijely do tehdejšího Československa, aby rozprášily obrodný proces takzvaného pražského jara. Těmito událostmi byla poničena a poznamenána i budova Českého rozhlasu, v níž se právě nacházíme.

Zaválo mě to do údolí francouzské řeky Vézèry. Až mě zaskočilo, jak blízko jsem se ocitl slavným jeskyním. Na jejich stěnách před 20 tisíci lety pravěcí lovci zachytili zvířata, která se proháněla po okolní, chladné prérii – bizony, divoké koně, obří jeleny, chlupaté nosorožce…

Opakovaně se vracím do Florencie, abych stvrdil nepsanou smlouvu mezi svojí duší a tímto městem, jemuž vládne nebeská i pozemská Venuše – bohyně krásy a lásky. Florencie – to je synonymum renesance a humanismu. Synonymum člověka a lidství.

„Co děláte? Já nic.Jen čtu – a to je všechno.Koupání už skončilo.“

„Villa Stacketonova měla překrásnou polohu. Malé, úhledné a čisté stavení bělalo se mezi cypřiši, dívajíc se průčelím svých osmi oken v prvním patře na moře, ležící pod strání, v hloubce dvou set metrů. Po pravé straně vybíhal do moře kus země, pokrytý vavřínovým hájem, po levé straně výběžek, nesoucí piniový lesík, z něhož tyčily se poměrně zachovalé zbytky chrámu Artemidina, rozloženého poblíže břehu.

Odpočíváme v parku Jamese Simona u Sprévy, kolem nás skupinky studentů, milenců nebo úředníků, kteří se tu zastavili jen tak na cestě z práce. Všichni něco popíjíme: studenou bionádu, rádler nebo pivo.

Nikdy se mi nelíbily. Připadaly mi jako obří vztyčené ukazováky, ocelová vzpupná gesta, symboly pýchy. Ani když jsem byla před rokem poprvé v Chicagu, se mi nelíbily. V tom městě, kde se zrodily a kde jich po mohutném požáru v roce 1871 postavili hned několik stovek, jsem nebyla oslněná.

Každý někdy prožíváme okamžiky nebo se ocitáme v místech a situacích, které nejpříhodněji vystihuje přívlastek „magický“ či „kouzelný“. Je zajímavé, že před Williamem Shakespearem se v angličtině slovo „magic“ používalo výhradně pro magii v původním smyslu, přiřadit přívlastek „magický“ k běžným situacím (nikoli rituálům či amuletům) je dílem tohoto básnického velikána, jak o tom píše v knize Básnická řeč Owen Barfield v kapitole, jež pojednává o jeho sémantických objevech.

Ráno co ráno, sotva se probudím, dám vařit vodu a o chvíli později už v konvici zalévám čajové lístky. Beru do ruky svou oblíbenou misku, nahrubo vypálenou a s horkým čajem začínám vnímat rodící se den. Je to chvíle mé ranní meditace, ticha a ladění se na to, co může přijít. Uzemnění, obrácení směrem dovnitř, a zároveň příprava, otevírání se směrem k tomu vnějšímu.

Lžím se rozhodně nevyhýbáme, spíše naopak. Tak by se dal shrnout výsledek dodnes široce citovaného výzkumu americké psycholožky Belly DePaulo, který v devadesátých letech vyšel v prestižím časopise Journal of Personality and Social Psychology.