Autorka: Natálie Bulvasová V prvním vydání zpravodajského podcastu Tanečních aktualit Průvodce tancem přináší redaktorka Natálie Bulvasová ohlédnutí za prvním měsícem sezóny 2025/2026. Nové premiéry si na září připravily dva významné taneční soubory – 420PEOPLE a Lenka Vagnerová & Company. První se v inscenaci Sylvy Šafkové Moment in Time věnuje tématu relativity času, naopak choreografické duo Emilie Leriche a Pascal Marty se v inscenaci Your Ghosts, My Shadows ptá, co nás nutí zůstat a co opustit důvěrně známá místa.Otevřela se také nová Kulturní stanice Galaxie, proběhl festival MOVE Fest Ostrava a vzpomínáme i na osobnost tanečníka a pedagoga Jana Koldy, dlouholetého prvního sólisty baletu Národního divadla moravskoslezského, který 18. září zemřel ve věku 59 let.Hlavním tématem epizody je dění na Taneční konzervatoři Brno, kde Kristýnu Slezákovou ve funkci ředitelky po roce vystřídala Hana Litterová. Situaci v Brně v proběhlém školním roce probíráme s redaktorkou Klárou Huvarovou. O důvodech rezignace, rozdělení školy na dva tábory a dalších podrobnostech si můžete poslechnout ve zpravodajském přehledu, který najdete ve všech podcastových aplikacích. 

Autorka: Clara ZangaMůže být tanec skutečně nízkoprahový, komunitní a bezbariérový? Tanečnice, choreografka a pedagožka Barbora Látalová ukazuje už řadu let, že to jde. V minulosti adaptovala dvě své inscenace pro neslyšící a třináct let připravovala taneční hodiny pro romské děti a děti ze sociálně znevýhodněných rodin na žižkovské ZŠ Cimburkova. „Dávalo mi to velký smysl, byla radost s těmi dětmi pracovat,“ vzpomíná. Se Žižkovem je i nadále spjatá, nyní prostřednictvím centra Žižkostel, kde spolu s kolegyněmi provozuje dětský ateliér Ostružina. Ten zatím nízkoprahový není, hlavně kvůli grantovému financování projektu. Látalová si už v minulosti vyzkoušela, že pro práci s menšinou či znevýhodněnou skupinou je nutné spolupracovat s někým z dané komunity. Při hraní pro neslyšící tento princip již uplatnila, v práci se sociálně slabšími dětmi zatím ne. Spolu s kolegy však připravuje nový festival pro mladého diváka Feet Forward. „Myslíme i na to, komu všemu a jak jej zpřístupnit,“ říká. Festival, jehož nultý ročník se uskuteční začátkem října, nabídne také adaptace pro neslyšící. Celý rozhovor si poslechněte v podcastových aplikacích. 

Autorka: Jana Návratová Poslední díl podcastové řady Tanec jako lék nás zavede do cirkusu. Ptáme se v něm: Jaká je souvislost mezi cirkusem a psychologií? Jak mohou cirkusové techniky komplexně prospívat zdraví? Může žonglování zastavit panickou ataku? A co je to Cirkusová klinika? S Hanou Davidovou, ohňovou performerkou, lektorkou a manažerkou, která byla součástí tříletého mezinárodního projektu Circus Clinic, hovoříme o tom, jak mohou pravidelné lekce cirkusových technik, podpora skupiny, rituály a bezpečný prostor obohatit, podpořit a rozvinout naše prožívání života. Postupně se buduje expertíza a kazuistika, která může obohatit dosavadní spektrum terapeutických přístupů. Sama Davidová používá pojem „brave space“ – místo k odvaze, místo, kde lze překročit svůj strach.

Autor: Josef BartošZávěrečný díl řady Regiony nezávisle podcastu Průvodce tancem jsme se rozhodli věnovat organizaci, jejíž jméno či aktivity zřejmě běžný posluchač nebude znát. Neznamená to ale, že je v rámci našeho oboru méně důležitá. Jedná se o servisní organizaci Nová síť, která se významným způsobem stará o rozvoj tanečního i divadelního umění v regionech. Dokonce všichni dosavadní hosté a hostky, které jste si mohli poslechnout, jsou jejími členy. Když jsem se její ředitelky Adriany Světlíkové zeptal na unikum této organizace, odpověděla následovně: „Nová síť je extrémně pružná. Umíme velmi rychle reagovat na změny, a to na různých úrovních. Jsme totiž neustále v terénu, jsme takoví terénní pracovníci, kteří neustále nasávají kulturní praxi.“V podcastu jsme se bavili nejenom o specifických potřebách regionů, ale také o srovnání s hlavním městem, ve kterém podle Světlíkové dochází vysloveně k honu na diváka kvůli obrovské nadprodukci. Ačkoliv například Ministerstvo kultury podporuje regionální dění významným způsobem, a dokonce má regionální dopad ve svých hodnoticích grantových kritériích, stále největší obnos peněz míří do Prahy. A přitom prý není řešením vyvážet produkce z české metropole do krajů. Navíc upozorňuje na to, že účinným nástrojem decentralizace jsou rezidence: „Lidé přijíždí z měst do menších obcí, potkávají se tu dva světy, a to je extrémně blahodárné. Navíc jsme velmoc na rezidence a málokdo to ví.“

Autorka: Clara ZangaTaneční aktuality čeká v příštích dvou letech postupný přechod na placený obsah. Nyní probíhá první fáze zpoplatnění média, kdy je možné redakci podpořit libovolnou částkou nebo se alespoň registrovat pomocí e-mailové adresy. „Je to taková upomínka čtenářům, že vznik našeho obsahu je poměrně finančně náročný,“ říká v podcastu Průvodce tancem šéfredaktor mediální platformy Josef Bartoš. Krok má přispět mimo jiné k větší stabilitě redakce a její menší závislosti na grantech, jejichž udělení či neudělení může ohrozit existenci projektu, ale i k vyšší kvalitě obsahu. Díky podpoře čtenářek a čtenářů by mohly vznikat například delší verze podcastů nebo recenzi jedné inscenace by mohli psát hned dva autoři. „Například velmi zkušený autor a mladý autor. Došlo by ke střetu dvou pohledů, čímž by se mohl oborový diskurz velmi obohatit,” věří Bartoš. Recenze, reportáže a zpravodajský servis přitom zůstanou i nadále plně zdarma. Zpoplatnění se bude týkat podcastů, rozhovorů a profilů osobností.Celý rozhovor moderátorky Clary Zanga s Josefem Bartošem si poslechněte v podcastových aplikacích.

Autorka: Clara ZangaOd dětství se Hana „Hanele“ Dezortová věnovala baletu, v dospělosti se zamilovala do flamenca, které už několik let učí. Coby tanečnice větších rozměrů v klasickém tanci nikdy nestávala v předních řadách. „Měla jsem pocit, že při výběru do představení měl vzhled větší váhu, než výkon. Byla jsem stejně dobrá, jako někdoy jiný. Důvod, proč jsem to nebyla já, byl tedy nejspíš můj vzhled,“ přemýšlí. Dnes jí záleží na tom, aby se na jejích lekcích cítili vítaní lidé s jakkoliv „netypickým“ tělem. Hanele zároveň bourá nejeden stereotyp tím, že jako tanečnice flamenca často vystupuje na veřejnosti. A nezřídka se pak setkává s komplimenty, které v sobě však obsahují i předsudek. „Netušila jsem, že někdo, kdo vypadá jako vy, může takto tancovat,“ dává příklad. „Nikdo z nich to ale nemyslí špatně a pochvala je pochvala,“ dodává. Jak si vypěstovala zdravý přístup k sobě samé a co může pomoci rozšířit heslo, že „každé tělo může tancovat“? Celý rozhovor si poslechněte v podcastových aplikacích.

Autorka: Jana NávratováO tom, že tanec jako každodenní intenzivní praxe, tedy tanec jako profese, není příliš zdravý, se moc nemluví. Tanečníci běžně málo odpočívají, zkouší v chladu, cestují na velké vzdálenosti přes časová pásma a hned z letadla jdou do studia nebo na scénu. Tím nejenže zvyšují riziko úrazů, ale také zkracují délku své kariéry. Dá se to ale dělat i jinak. Se Zunou Kozánkovou, tanečnicí a autorkou několika knih věnovaných zdraví podle principů tradiční čínské medicíny, hovoříme o tom, jak vědomě zacházet s tělem, aby bylo dlouho zdravé a kreativní.

Autor: Josef BartošLibor Kasík, ředitel trutnovského multifunkčního centra UFFO a mezinárodního festivalu CIRK-UFF odpovídá na otázku, jak zvládá tolik věcí najednou, s neochvějnou přesvědčivostí: „Když děláte to, co máte rád, tak to jde.“ V řadě Regiony nezávisle jsme se tak přesunuli do podkrkonošské oblasti, kde se díky Kasíkovým aktivitám daří novému cirkusu. O svém přístupu k dramaturgii tvrdí, že ho baví zejména překvapovat pomocí propojování odlišných disciplín: „Propojování žánrů se v novém cirkusu daří dobře. Lidé jsou překvapení, že přišli na něco jiného, ale on na ně čeká kumšt se vším všudy.” Zároveň se neuzavírá ani mladším generacím. Kromě jeho oblíbené tvorby pro generaci Z také založil novocirkusovou školu pro mladé talenty se zahraničními lektory z celého světa. Podcast Průvodce tancem, v němž se můžete kromě výše uvedeného dozvědět také to, jakým způsobem nakládá s negativními, někdy i „haterskými“ komentáři, si můžete poslechnout na Youtube či v podcastových aplikacích.

Autorka: Jana NávratováTaneční terapie je v našem prostředí často marginalizovaná, její výsledky nejsou dostatečně uznány a její potenciál málo využíván. Přitom odborná terapeutická práce s tělem a pohybem je prokazatelně hluboce léčivá, a to i v případě, že daný člověk netrpí žádnou pociťovanou obtíží. Somatické metody, jako například autentický pohyb, vedou člověka ke svobodě a hlubokému prožívání života. Naše tělo totiž reaguje na všechno, tvrdí v dnešním podcastu Průvodce tancem terapeutka Rena Milgrom, která vystudovala somatickou psychoterapii, Labanovu analýzu pohybu a další metody, aby klienty vedla k pravdivým, hlubokým odpovědím na zásadní existenciální otázky. „Nemůžu si pomoct,“ řekla mi po skončení rozhovoru, „musím to dělat, nic mi nepřipadá důležitější než tahle cesta.“

Pedagogická práce je náročná, ale energie dětí pomáhá, říká Andrea Medzanská,která vyučuje na tanečním oboru ZUŠ Teplice. Studovala gymnázium a k tanci sedostala oklikou, vracela se k němu až několik let po maturitě, kdy nastoupila napedagogickou větev Tanečního centra Praha. „Učitel mi tehdy řekl, že přecenebudu ve fabrice, ať se věnuju tanci,“ vzpomíná. V podcastové sérii Bez bariérmluvila také o tom, s jakými stereotypy se jako Romka setkává a jak řeší dotazyžáků a žaček na svůj původ.Medzanská také vzpomíná, jak bylo těžké skloubit výuku na ZUŠ a studiumkonzervatoře, a to i psychicky. „Museli jsme navštěvovat hodiny mladších žáků, což bylotěžké, protože byli lepší. Přicházíte na školu s tím, že něco umíte, a zjistíte, že neumíteskoro nic,“ vzpomíná. K tomu čelila tlaku, že jako Romka to přece „musí mít v sobě.“Celý rozhovor si poslechněte v podcastových aplikacích.

Autor: Josef BartošPři našich toulkách po Česku jsme navštívili už tři významné organizace, které podporují rozvoj profesionálního tanečního umění mimo hlavní město. V dnešním díle podcastové řady Regiony nezávisle se podíváme hned na dvě místa, která se zaměřují šířeji na performativní a přesahové žánry, případně i jiné umělecké druhy. Zavítáme do Valdštejnského imaginária sídlícího v barokní památce Valdštejnské lodžie na Jičínsku a pak do brněnského CO.LABSu, multikulturního centra, jež prochází velkou rekonstrukcí a jehož cílem je stát se komunitně zaměřeným projektem. Hosty dnešního podcastu jsou Jiří Vydra, kastelán a umělecký ředitel Valdštejnské lodžie a Juraj Augustín, člen uměleckého vedení centra CO.LABS.„Lodžie nebyla zatížená dramaturgickým plánem a nevědělo se, co s ní. Bylo to čisté plátno, na které se může začít malovat. Měl jsem to jednodušší než moji kolegové, kteří musí nastupovat do rozjetého vlaku,“ říká Jiří Vydra o volnosti při tvorbě svého konceptu. Naopak Juraj Augustín popisuje koexistenci nezávislých a kamenných divadel: „Nebrojíme proti kamenným divadlům, ale snažíme se říct, že je škoda, aby v Brně, v městě takové velikosti, byla jenom taková divadla.“ Nezávislé organizaci se poměrně daří, mají vysokou soběstačnost, která je ale vykoupená poměrně nízkými platy tamních pracovníků. „Je to něco za něco, “ konstatuje J. Augustin. 

Autorka: Clara ZangaJak se dají propojit přístupy současného tance, tradičního afrického tance a streetových stylů? Herečka a tanečnice Angela Nwagbo to zkoumala v autorské inscenaci Confluence uvedené v rámci cyklu Emergency Dances. Vypořádávala se v ní mimo jiné se svou česko-nigerijskou identitou. V šestidílné podcastové sérii Bez bariér mluvila také o tom, jak se snaží nabourat stereotypní zobrazování lidí černošského původu na českém jevišti. Angela Nwagbo absolvovala stáž na senegalské taneční škole École de Sables, jejíž zakladatelka Germaine Acogny je považována za matku afrického současného tance. Právě fúze přístupů z různých kontinentů ji inspirovala k vlastní tvorbě. Při přípravě inscenace se vrátila také ke slovanskému folkloru, od nějž se paradoxně kvůli své „jinakosti“ odklonila už jako malá. „Měli jsme závěrečné vystoupení, při kterém mi nehopsaly culíčky tak jako ostatním holčičkám. Byla jsem smutná z toho, že se tam nehodím,“ vzpomíná. Celý rozhovor si poslechněte v podcastových aplikacích. 

Autorka: Jana NávratováV dalším vydání podcastu Průvodce tancem, konkrétně v řadě Tanec jako lék hovoří Jana Návratováme s tanečnicí, choregrafkou a performerkou Markétou Vacovskou o tom, jak tanec zlepšuje kvalitu života lidem, kteří onemocněli Parkinsonovou chorobou. Jde o nemoc, jejíž příčinu věda nezná a nedokáže ji tedy účinně léčit ani preventovatpředcházet, dokáže jen zmírňovat její progresi postupný rozvoj a potlačovat symptomy. Mozek přestává produkovat transmiter dopamin a  – zjednodušeně řečeno –  člověk ztrácí kontakt se svým tělem. V praxi se ukazuje, že tanec dokáže na nějaké úrovni chybějící neuronální spojení přemosťovat, což pacientům vrací do života tělesné zážitky, motivaci a naději. U nás se na tuto práci zaměřuje projekt Dance Well, který sdružuje tanečníky a choreografy podporující lidi postižené parkinsonovou chorobou. Více se dozvíte v našem podcastu.

Autor: Josef BartošVlaková stanice Plzeň – Jižní předměstí může leckoho překvapit. Přejdete-li most do druhé části budovy, naleznete zde nejenom kavárnu, ale také divadlo pro současné performativní umění Moving Station. „Dřív jsme měli vytlučená okna zakrytá igelitem a prkny, takže když projížděly uhelné vlaky ze Sokolova, byl to rachot. Mělo to nádech těžkého undergroundu, patří to ale ke koloritu toho místa,“ říká umělecký vedoucí ojedinělého prostoru Roman Černík, který je také hostem tohoto dílu podcastu Průvodce tancem.Opravené divadlo, které zároveň funguje i jako rezidenční či vzdělávací centrum, je významným regionálním místem na mapě nejen českého tanečního umění. Nádražní budova prošla plnou rekonstrukcí, a ačkoliv ji vlastní soukromý majitel, daří se už celé čtvrt století probouzet genia loci této stavby různými uměleckými žánry. Černík přiznává, že velkou výhodou je, že v Plzni nemají žádnou konkurenci, přijetí je pozitivní, a proto nemají problém naplnit divadelní sál. „Všichni se tu známe a totéž platí i pro naše diváky, které můžeme oslovovat skoro osobně. Řada z nich je s námi od roku 2000. Plzeň se pak od roku 2010 opravdu proměnila. Byla prvním městem v Čechách, které mělo přijatou kulturní strategii, první dokumenty vznikaly dokonce už v průběhu devadesátých let.“

Autorka: Clara ZangaPrimabalerína Nikola Márová se v polovině prosince oficiálně rozloučila s diváky hlavní rolí v inscenaci Tramvaj do stanice Touha. V podcastu Průvodce tancem popsala, jak se v ten okamžik cítila, a prozradila, co jí pomohlo skloubit vrcholnou kariéru s péčí o syna. „Tereza Podařilová měla dva syny. To, že se vrátila po prvním i druhém těhotenství, mi dodávalo velkou sílu a odvahu,“ říká ve druhé epizodě šestidílné série Bez bariér.Končící první sólistka mluvila o dělbě péče s partnerem, podpoře rodiny i tehdejšího šéfa baletu Národního divadla Petra Zusky. Zmínila ale také, že za dnešní situace by se jí již hladký návrat pravděpodobně nepodařil. „Teď se jede na 250 procent a domluva tam není. Pokud žena nastoupí po mateřské, musí být v divadle od rána do večera, proto se jich vrací málo. Nedovedu si představit, jak bych to zvládla,“ přiznává. Celý rozhovor si poslechněte v podcastových aplikacích.

Autorka: Jana NávratováTouto větou zahajuje Petr Veleta setkání se seniorkami a seniory v domovech důchodců. Už více než dvacet let sem přichází se svojí noblesou a srdečností, s odvahou ke kontaktu a citem pro nelehké fyzické i mentální problémy, aby vracel úsměv, probouzel radost, a dokonce vracel paměť. A to není málo. O tom, jak bývalý sólista baletu, taneční pedagog a choreograf vyměnil jeviště za společenské místnosti v domovech seniorů, jak vznikla spolupráce s Českou alzheimerovskou společností a Gerontologickým centrem v Praze a jaké jsou přínosy jeho taneční terapie si s Petrem Veletou povídáme v tomto díle série Tanec jako lék podcastu Průvodce tancem.

Autor: Josef BartošV malé obci Komařice na Českobudějovicku vznikl před téměř deseti lety rezidenční dům REZI.DANCE. Jeho zakladatelkou je Markéta Málková, významná osobnost tamního kulturního života, české taneční scény a v současnosti také předsedkyně oborové organizace Vize tance. Ve druhém díle podcastové řady Regiony nezávisle jsme se bavili o procesu vzniku celého projektu, ale například i o tom, proč je provozování kultury v obci, která čítá pouhých 371 obyvatel, jednodušší: „Umění je tady vyloženě ‚hands on‘ – lidé se můžou s umělci setkat v hospodě, v krámu, popovídat si s nimi. Vztah si začínají umělci i diváci vytvářet společně.“„Přenést nápad z velkého města nikdy nefunguje. Lidé musí vědět, kdo to dělá a proč to dělá. V tu chvíli je důležitá srdcařina,“ dodává Málková. Navíc poukazuje na další principy rezidenčního domu – ať už je to vnímání diváků jako aktivních článků tvorby, nebo záměrné uvádění představení mimo divadelní scény, přímo v přilehlé krajině. Málková také mluví o svém přání přivést tanec do obce k místním, protože „lidi se tu cítí bezpečně. A i ve chvíli, kdy tomu nebudou rozumět, prostě ví, kudy domů“.

autor: Clara ZangaChlapci mají na konzervatořích jiné podmínky, než dívky, a to mimo jiné kvůli jejich nižšímu zastoupení na tanečních školách, míní režisérka a choreografka Miřenka Čechová. “V kolektivu vzniká divná dynamika, kdy se s muži nakládá opatrně jako s princi, zatímco ženy musí splňovat náročná kritéria,” říká. Začíná nová šestidílná podcastová série Bez bariér, v níž novinářka Clara Zanga pátrá po linii nerovnosti a diverzity v tanci. Čechová se v podcastu dotkla také samotné podstaty klasického repertoáru, v němž je genderová nerovnost zakódovaná. “Otázkou je, zda není už dávno překonaný, zda potřebujeme příběhy o ženských obětech, které zachraňují silní hrdinové,” přemýšlí. Mluvila také o vlastní zkušenosti s tím, jak se prosazovala coby režisérka v této dominantně mužské profesi a o skloubení práce na nezávislé scéně s rodičovstvím. Celý rozhovor si poslechněte v podcastových aplikacích. 

Autorka: Jana NávratováNovou podcastovou sérii Tanec jako lék, v níž se zaměřujeme na terapeutický potenciál tance, zahajujeme rozhovorem s choreografem Zdeňkem Prokešem, který do své bohaté umělecké praxe letos zařadil novou zkušenost. Nastudoval s vězeňstvem v Příbrami a ve Světlé nad Sázavou taneční verzi muzikálu West Side Story. Jednorázové červnové uvedení, k němuž vedla náročná mnohaměsíční cesta, viděla sice jen hrstka diváků, ale stopa toho počinu je hluboká a významná. Souvisí s konceptem tzv. restorativní justice, v němž vězeňský prostor hraje klíčovou roli. Tvorba, komunitní práce, individuální pozornost k osobám ve výkonu trestu může zásadně ovlivnit výsledky jejich nápravného pobytu. V recidivách trestné činnosti patří Česko bohužel na přední příčky v Evropě. I tanec, jak ukazuje náš podcast, může pomoci toto neblahé prvenství změnit.

Autor: Josef BartošNovou podcastovou řadu Regiony nezávisle otevíráme rozhovorem s Janou Ryšlavou, zakladatelkou a ředitelkou festivalu MOVE FEST, který patří nejenom mezi stálice regionálního dění, ale také v minulém roce oslavil desáté narozeniny. Jana Ryšlavá práci na ostravském festivalu přirovnává k maratonskému běhu s potřebou sprinterských dovedností. Podle ní totiž nevybudujete takový festival jen tak. Akce podobného typu vyžaduje léta a léta tvrdé práce s neutuchajícím entuziasmem, musíte být ale také schopni řešit jakékoliv ad hoc záležitosti, a to od problémů s prodejem lístků přímo na místě až po práci s ambasadory různých demografických skupin.Jana Ryšlavá zároveň tvrdí, že Ostrava zažívá velký rozkvět, který nastal po neúspěšné kandidatuře na evropské hlavní město kultury v roce 2015. Tehdy vznikly strategické dokumenty, které se užívají doteď a zajišťují proměnu ze silně industrializovaného města na kulturní a studentské centrum s vibrující atmosférou. Podle jejího názoru je nejtěžší zamezit odchodům z moravskoslezského regionu a nabídnout nejenom divákům, ale i kulturním pracovníkům festival, na který se budou rádi vracet: „Každý člen festivalového týmu si vybírá pracovní oblast tak, aby ho to nejvíce rozvíjelo, aby to byl směr, kterým on chce růst. Pak se nám to vrací zpět na té energii a kvalitě.“