Autorka: Jana NávratováTaneční terapie je v našem prostředí často marginalizovaná, její výsledky nejsou dostatečně uznány a její potenciál málo využíván. Přitom odborná terapeutická práce s tělem a pohybem je prokazatelně hluboce léčivá, a to i v případě, že daný člověk netrpí žádnou pociťovanou obtíží. Somatické metody, jako například autentický pohyb, vedou člověka ke svobodě a hlubokému prožívání života. Naše tělo totiž reaguje na všechno, tvrdí v dnešním podcastu Průvodce tancem terapeutka Rena Milgrom, která vystudovala somatickou psychoterapii, Labanovu analýzu pohybu a další metody, aby klienty vedla k pravdivým, hlubokým odpovědím na zásadní existenciální otázky. „Nemůžu si pomoct,“ řekla mi po skončení rozhovoru, „musím to dělat, nic mi nepřipadá důležitější než tahle cesta.“

Pedagogická práce je náročná, ale energie dětí pomáhá, říká Andrea Medzanská,která vyučuje na tanečním oboru ZUŠ Teplice. Studovala gymnázium a k tanci sedostala oklikou, vracela se k němu až několik let po maturitě, kdy nastoupila napedagogickou větev Tanečního centra Praha. „Učitel mi tehdy řekl, že přecenebudu ve fabrice, ať se věnuju tanci,“ vzpomíná. V podcastové sérii Bez bariérmluvila také o tom, s jakými stereotypy se jako Romka setkává a jak řeší dotazyžáků a žaček na svůj původ.Medzanská také vzpomíná, jak bylo těžké skloubit výuku na ZUŠ a studiumkonzervatoře, a to i psychicky. „Museli jsme navštěvovat hodiny mladších žáků, což bylotěžké, protože byli lepší. Přicházíte na školu s tím, že něco umíte, a zjistíte, že neumíteskoro nic,“ vzpomíná. K tomu čelila tlaku, že jako Romka to přece „musí mít v sobě.“Celý rozhovor si poslechněte v podcastových aplikacích.

Autor: Josef BartošPři našich toulkách po Česku jsme navštívili už tři významné organizace, které podporují rozvoj profesionálního tanečního umění mimo hlavní město. V dnešním díle podcastové řady Regiony nezávisle se podíváme hned na dvě místa, která se zaměřují šířeji na performativní a přesahové žánry, případně i jiné umělecké druhy. Zavítáme do Valdštejnského imaginária sídlícího v barokní památce Valdštejnské lodžie na Jičínsku a pak do brněnského CO.LABSu, multikulturního centra, jež prochází velkou rekonstrukcí a jehož cílem je stát se komunitně zaměřeným projektem. Hosty dnešního podcastu jsou Jiří Vydra, kastelán a umělecký ředitel Valdštejnské lodžie a Juraj Augustín, člen uměleckého vedení centra CO.LABS.„Lodžie nebyla zatížená dramaturgickým plánem a nevědělo se, co s ní. Bylo to čisté plátno, na které se může začít malovat. Měl jsem to jednodušší než moji kolegové, kteří musí nastupovat do rozjetého vlaku,“ říká Jiří Vydra o volnosti při tvorbě svého konceptu. Naopak Juraj Augustín popisuje koexistenci nezávislých a kamenných divadel: „Nebrojíme proti kamenným divadlům, ale snažíme se říct, že je škoda, aby v Brně, v městě takové velikosti, byla jenom taková divadla.“ Nezávislé organizaci se poměrně daří, mají vysokou soběstačnost, která je ale vykoupená poměrně nízkými platy tamních pracovníků. „Je to něco za něco, “ konstatuje J. Augustin. 

Autorka: Clara ZangaJak se dají propojit přístupy současného tance, tradičního afrického tance a streetových stylů? Herečka a tanečnice Angela Nwagbo to zkoumala v autorské inscenaci Confluence uvedené v rámci cyklu Emergency Dances. Vypořádávala se v ní mimo jiné se svou česko-nigerijskou identitou. V šestidílné podcastové sérii Bez bariér mluvila také o tom, jak se snaží nabourat stereotypní zobrazování lidí černošského původu na českém jevišti. Angela Nwagbo absolvovala stáž na senegalské taneční škole École de Sables, jejíž zakladatelka Germaine Acogny je považována za matku afrického současného tance. Právě fúze přístupů z různých kontinentů ji inspirovala k vlastní tvorbě. Při přípravě inscenace se vrátila také ke slovanskému folkloru, od nějž se paradoxně kvůli své „jinakosti“ odklonila už jako malá. „Měli jsme závěrečné vystoupení, při kterém mi nehopsaly culíčky tak jako ostatním holčičkám. Byla jsem smutná z toho, že se tam nehodím,“ vzpomíná. Celý rozhovor si poslechněte v podcastových aplikacích. 

Autorka: Jana NávratováV dalším vydání podcastu Průvodce tancem, konkrétně v řadě Tanec jako lék hovoří Jana Návratováme s tanečnicí, choregrafkou a performerkou Markétou Vacovskou o tom, jak tanec zlepšuje kvalitu života lidem, kteří onemocněli Parkinsonovou chorobou. Jde o nemoc, jejíž příčinu věda nezná a nedokáže ji tedy účinně léčit ani preventovatpředcházet, dokáže jen zmírňovat její progresi postupný rozvoj a potlačovat symptomy. Mozek přestává produkovat transmiter dopamin a  – zjednodušeně řečeno –  člověk ztrácí kontakt se svým tělem. V praxi se ukazuje, že tanec dokáže na nějaké úrovni chybějící neuronální spojení přemosťovat, což pacientům vrací do života tělesné zážitky, motivaci a naději. U nás se na tuto práci zaměřuje projekt Dance Well, který sdružuje tanečníky a choreografy podporující lidi postižené parkinsonovou chorobou. Více se dozvíte v našem podcastu.

Autor: Josef BartošVlaková stanice Plzeň – Jižní předměstí může leckoho překvapit. Přejdete-li most do druhé části budovy, naleznete zde nejenom kavárnu, ale také divadlo pro současné performativní umění Moving Station. „Dřív jsme měli vytlučená okna zakrytá igelitem a prkny, takže když projížděly uhelné vlaky ze Sokolova, byl to rachot. Mělo to nádech těžkého undergroundu, patří to ale ke koloritu toho místa,“ říká umělecký vedoucí ojedinělého prostoru Roman Černík, který je také hostem tohoto dílu podcastu Průvodce tancem.Opravené divadlo, které zároveň funguje i jako rezidenční či vzdělávací centrum, je významným regionálním místem na mapě nejen českého tanečního umění. Nádražní budova prošla plnou rekonstrukcí, a ačkoliv ji vlastní soukromý majitel, daří se už celé čtvrt století probouzet genia loci této stavby různými uměleckými žánry. Černík přiznává, že velkou výhodou je, že v Plzni nemají žádnou konkurenci, přijetí je pozitivní, a proto nemají problém naplnit divadelní sál. „Všichni se tu známe a totéž platí i pro naše diváky, které můžeme oslovovat skoro osobně. Řada z nich je s námi od roku 2000. Plzeň se pak od roku 2010 opravdu proměnila. Byla prvním městem v Čechách, které mělo přijatou kulturní strategii, první dokumenty vznikaly dokonce už v průběhu devadesátých let.“

Autorka: Clara ZangaPrimabalerína Nikola Márová se v polovině prosince oficiálně rozloučila s diváky hlavní rolí v inscenaci Tramvaj do stanice Touha. V podcastu Průvodce tancem popsala, jak se v ten okamžik cítila, a prozradila, co jí pomohlo skloubit vrcholnou kariéru s péčí o syna. „Tereza Podařilová měla dva syny. To, že se vrátila po prvním i druhém těhotenství, mi dodávalo velkou sílu a odvahu,“ říká ve druhé epizodě šestidílné série Bez bariér.Končící první sólistka mluvila o dělbě péče s partnerem, podpoře rodiny i tehdejšího šéfa baletu Národního divadla Petra Zusky. Zmínila ale také, že za dnešní situace by se jí již hladký návrat pravděpodobně nepodařil. „Teď se jede na 250 procent a domluva tam není. Pokud žena nastoupí po mateřské, musí být v divadle od rána do večera, proto se jich vrací málo. Nedovedu si představit, jak bych to zvládla,“ přiznává. Celý rozhovor si poslechněte v podcastových aplikacích.

Autorka: Jana NávratováTouto větou zahajuje Petr Veleta setkání se seniorkami a seniory v domovech důchodců. Už více než dvacet let sem přichází se svojí noblesou a srdečností, s odvahou ke kontaktu a citem pro nelehké fyzické i mentální problémy, aby vracel úsměv, probouzel radost, a dokonce vracel paměť. A to není málo. O tom, jak bývalý sólista baletu, taneční pedagog a choreograf vyměnil jeviště za společenské místnosti v domovech seniorů, jak vznikla spolupráce s Českou alzheimerovskou společností a Gerontologickým centrem v Praze a jaké jsou přínosy jeho taneční terapie si s Petrem Veletou povídáme v tomto díle série Tanec jako lék podcastu Průvodce tancem.

Autor: Josef BartošV malé obci Komařice na Českobudějovicku vznikl před téměř deseti lety rezidenční dům REZI.DANCE. Jeho zakladatelkou je Markéta Málková, významná osobnost tamního kulturního života, české taneční scény a v současnosti také předsedkyně oborové organizace Vize tance. Ve druhém díle podcastové řady Regiony nezávisle jsme se bavili o procesu vzniku celého projektu, ale například i o tom, proč je provozování kultury v obci, která čítá pouhých 371 obyvatel, jednodušší: „Umění je tady vyloženě ‚hands on‘ – lidé se můžou s umělci setkat v hospodě, v krámu, popovídat si s nimi. Vztah si začínají umělci i diváci vytvářet společně.“„Přenést nápad z velkého města nikdy nefunguje. Lidé musí vědět, kdo to dělá a proč to dělá. V tu chvíli je důležitá srdcařina,“ dodává Málková. Navíc poukazuje na další principy rezidenčního domu – ať už je to vnímání diváků jako aktivních článků tvorby, nebo záměrné uvádění představení mimo divadelní scény, přímo v přilehlé krajině. Málková také mluví o svém přání přivést tanec do obce k místním, protože „lidi se tu cítí bezpečně. A i ve chvíli, kdy tomu nebudou rozumět, prostě ví, kudy domů“.

autor: Clara ZangaChlapci mají na konzervatořích jiné podmínky, než dívky, a to mimo jiné kvůli jejich nižšímu zastoupení na tanečních školách, míní režisérka a choreografka Miřenka Čechová. “V kolektivu vzniká divná dynamika, kdy se s muži nakládá opatrně jako s princi, zatímco ženy musí splňovat náročná kritéria,” říká. Začíná nová šestidílná podcastová série Bez bariér, v níž novinářka Clara Zanga pátrá po linii nerovnosti a diverzity v tanci. Čechová se v podcastu dotkla také samotné podstaty klasického repertoáru, v němž je genderová nerovnost zakódovaná. “Otázkou je, zda není už dávno překonaný, zda potřebujeme příběhy o ženských obětech, které zachraňují silní hrdinové,” přemýšlí. Mluvila také o vlastní zkušenosti s tím, jak se prosazovala coby režisérka v této dominantně mužské profesi a o skloubení práce na nezávislé scéně s rodičovstvím. Celý rozhovor si poslechněte v podcastových aplikacích. 

Autorka: Jana NávratováNovou podcastovou sérii Tanec jako lék, v níž se zaměřujeme na terapeutický potenciál tance, zahajujeme rozhovorem s choreografem Zdeňkem Prokešem, který do své bohaté umělecké praxe letos zařadil novou zkušenost. Nastudoval s vězeňstvem v Příbrami a ve Světlé nad Sázavou taneční verzi muzikálu West Side Story. Jednorázové červnové uvedení, k němuž vedla náročná mnohaměsíční cesta, viděla sice jen hrstka diváků, ale stopa toho počinu je hluboká a významná. Souvisí s konceptem tzv. restorativní justice, v němž vězeňský prostor hraje klíčovou roli. Tvorba, komunitní práce, individuální pozornost k osobám ve výkonu trestu může zásadně ovlivnit výsledky jejich nápravného pobytu. V recidivách trestné činnosti patří Česko bohužel na přední příčky v Evropě. I tanec, jak ukazuje náš podcast, může pomoci toto neblahé prvenství změnit.

Autor: Josef BartošNovou podcastovou řadu Regiony nezávisle otevíráme rozhovorem s Janou Ryšlavou, zakladatelkou a ředitelkou festivalu MOVE FEST, který patří nejenom mezi stálice regionálního dění, ale také v minulém roce oslavil desáté narozeniny. Jana Ryšlavá práci na ostravském festivalu přirovnává k maratonskému běhu s potřebou sprinterských dovedností. Podle ní totiž nevybudujete takový festival jen tak. Akce podobného typu vyžaduje léta a léta tvrdé práce s neutuchajícím entuziasmem, musíte být ale také schopni řešit jakékoliv ad hoc záležitosti, a to od problémů s prodejem lístků přímo na místě až po práci s ambasadory různých demografických skupin.Jana Ryšlavá zároveň tvrdí, že Ostrava zažívá velký rozkvět, který nastal po neúspěšné kandidatuře na evropské hlavní město kultury v roce 2015. Tehdy vznikly strategické dokumenty, které se užívají doteď a zajišťují proměnu ze silně industrializovaného města na kulturní a studentské centrum s vibrující atmosférou. Podle jejího názoru je nejtěžší zamezit odchodům z moravskoslezského regionu a nabídnout nejenom divákům, ale i kulturním pracovníkům festival, na který se budou rádi vracet: „Každý člen festivalového týmu si vybírá pracovní oblast tak, aby ho to nejvíce rozvíjelo, aby to byl směr, kterým on chce růst. Pak se nám to vrací zpět na té energii a kvalitě.“

Autorka: Clara ZangaMísto v klasickém divadelním souboru získaly po dokončení konzervatoře jen dvěz ročníku. Dnes šestadvacetiletá Kristýna Kmentová se přesto rozhodla souborNárodního divadla Brno po několika letech opustit a vydat se vstříc nezávislé scéněi vlastní tvorbě. „Začala jsem vnímat, že mi dává mentálně zabrat být baletkou.Vnitřně mi neseděl výsledný produkt, který jsem před diváky donesla. Nechtěla jsembýt víla nebo princezna,“ říká v podcastu Průvodce tancem. Mluvila také o tom, jaképro ni jako pro čerstvou absolventku byly začátky v divadle, co ji překvapilo jakotanečnici na volné noze a jak se dostala k choreografování pro juniorský soubor NdB.

Autorka: Jana NávratováPodcast Druhá kariéra – to jsou rozhovory o tanci jako práci i vášni, o dalších vizích, a takéo bolesti a pocitu ztráty, ale hlavně o změnách. Tentokrát se Jana Návratová zapovídalas tanečníkem a choreografem Lukášem Viltem, který se po covidu rozhodl odejít z jevištěa dělat něco úplně jiného, totiž  – stát se manažerem. V covidové pandemii si vyzkoušel,jaké to je postavit se do čela, komunikovat a řídit ostatní. S několika kolegy založil spolekKulturní sféra, který zastupoval individuální umělce a umělkyně působící v komerčnímkulturním sektoru. Tato zkušenost ho naučila, že je třeba být aktivní, zjišťovat si informacea učit se. To se mu nyní hodí na pozici projektového a uměleckého manažera Nové Spirályna Výstavišti Praha.

Autor: Josef BartošTma a světlo, noc a den, nepohoda a pohoda. Vše, co na tomto světě existuje, je třebavnímat ve svém kontextu a tím je i kontrast. Proto nelze vnímat duševní pohodusamostatně, ale jako součást našeho života, jehož integrální částí je i nepohoda, říkávýznamný český mim, režisér a pedagog Radim Vizváry. V podcastové řadě Zdravá dušejsme se společně zaměřili na well-being nejenom v osobním, ale i v pracovním životě.Radim Vizváry například přiznává, že duševní nepohoda pro něj představuje aktivizačnísílu, která ho neustále žene vpřed a díky které může o pohodu usilovat. Je zároveň šéfemsouboru Nové scény Národního divadla známé pod názvem Laterna magika, a proto jsmese zaměřili i na to, jak pečuje o well-being svých zaměstnanců.

Lenka Nahodilová působí v souboru Cirk La Putyka, její cesta k tanci však byla klikatá. Ačkoliv jej milovala odmala a od čtyř let navštěvovala studio Light Lenky Tretiagové, studovala nejprve výtvarný obor a později herectví na DAMU. Mimo jiné proto, že od okolí slýchala, že je to koníček, nikoliv práce. O tom, jak se etablovala v prostředí profesionálního tance, aniž by měla formální vzdělání, mluvila v podcastové řadě Mladá krev.Do Cirku La Putyka se dostala náhodou díky tomu, že jí spolužačka z DAMU řekla o konkurzu. Nyní je Lenka spokojená, že se věnuje tomu, co ji naplňuje nejvíc. Někdy řeší nedostatky v taneční technice, které u sebe oproti kolegům pozoruje. “Vůbec jsem si neprošla klasickou taneční technikou, což je někdy znát. Občas taky necítím celé tělo. Někdy mi nepracujou ruce, jindy hlava,” reflektuje. Je jí ale jasné, že každá cesta má své klady i zápory. “Někdy sice řeším, že umím od všeho trochu a nic pořádně, na druhou stranu jsem ale ráda, že můžu dělat víc věcí,” říká.

Autor: Josef BartošSyndrom vyhoření patří mezi typické civilizační choroby. Tento zákeřně plížící se fenomén vyčkává poměrně dlouho, než se rozvine na plné obrátky. Jakmile k tomu ale dojde, není kroku zpět. A ačkoliv by se mohlo zdát, že se tanečnímu prostředí vyhýbá obloukem, protože tanec přeci všichni dělají z lásky, opak je pravdou. Své o tom ví český choreograf, tanečník a pedagog Václav Kuneš ze skupiny 420PEOPLE, který v otevřeném a upřímném rozhovoru prozradil, jak na něj dolehlo vyhoření, jak dlouho se s ním potýkal a co přesně zažíval. V závěru rozhovoru jsme se pak zaměřili na to, jak syndrom vyhoření rozpoznat a co by na základě svých zkušeností Václav každému poradil, aby do této vyhořelé pasti nikdo další nespadl.

Taneční aktuality od ledna přecházejí pod zastřešující název Dance Context, pod který patří nejen web, ale i další aktivity, jako je Databáze tance, workshopy či diskuse. Změna je reakcí na rostoucí portfolio aktivit, které přesahují klasickou redakční práci, i čilejší zahraniční spolupráci. „Taneční publicistika je stále tak trochu popelkou, co se týče financování i vnímání veřejnosti. Proto je zahraniční spolupráce velice důležitá,“ říká ředitelka Dance Contextu Daniela Machová.Pro zahraniční partnery přitom nebyl někdejší název srozumitelný. Pro čtenáře Tanečních aktualit či uživatele Databáze tance se ale mnoho nemění. „Jediné, co postřehnou, je změna loga. Jinak budou chodit stále na stejnou webovou adresu,“ ujišťuje Machová. Nový zastřešující název má podle ní dávat najevo, že se Dance Context považuje za fórum, jehož cílem je rozvíjet a reflektovat tanec.

Profesní dobrodružství nemusíte zažít, jen když dramaticky změníte obor a vydáte se za druhou kariérou daleko od tance. Host dnešního podcastu Jan Fousek, bývalý úspěšný sólista Národního divadla Brno, v tanečním světě zůstal. Celkem neplánovaně se ujal vedení baletního souboru takřka uprostřed běžící sezony – to je jako přebírat volant za jízdy. Udělal to s klidem sobě vlastním. Zda vnímá funkci šéfa baletu jako kariérní postup, o jakou svoji vlastnost se nejvíce opírá při řešení manažerských úkolů a co je vlastně náplní práce šéfa baletu – o tom hovoříme v dnešním podcastu, který jsme natáčeli v šéfovské kanceláři Moravského divadla Olomouc před představením prvního ze série letošních vánočních Louskáčků.

Natálie Paulasová vystudovala Taneční konzervatoř hlavního města Prahy a působí v Pražském komorním baletu. K tomu ale dokončuje magisterské studium humanitních věd na filozofické fakultě. „Když můžu, beru si počítač a knihy do práce. Kolegové ze mě pak mají legraci, diskutujeme spolu o existenci bytí,“ směje se mladá tanečnice v podcastu Průvodce tancem. Na zadní vrátka by podle ní měl myslet každý tanečník. Mezery přitom vidí už ve středoškolském vzdělání. Na konzervatoři nebyla podle její zkušenosti druhá kariéra tématem. „Myslím, že by bylo namístě v tomto studentům otevřít oči a rozšířit obzory. Navíc ne každý se hned po škole dostane do souboru a může mít třeba roční nebo dvouletou pauzu,“ zmiňuje. Ona sama říká, že by byla škoda zaměřovat se celou kariéru výhradně na divadlo, ačkoliv by chtěla být tanečníkům stále nablízku. A tak ji mnohem víc než dráha baletní mistryně či pedagožky láká fúze s oborem, který nyní studuje, i když konkrétní představu ještě nemá. Absolvovala také kurz rehabilitační metody DNS, což vnímá jako další cestu, jak pracovat s tělem mimo aktivní taneční kariéru.Podobně pragmatický přístup zastává Natálie i k získávání rolí. „Nemyslím si, že by tanečník měl na roli čekat, ale jít si za ní. Já jsem třeba udělala krok do neznáma, když jsem odešla z Divadla Josefa Kajetána Tyla do Prahy,“ dává příklad. Co pro ni bylo největším kariérním zlomem a jaká technika jí pomohla, aby dokázala improvizovat, se dozvíte v podcastu.