Jak se stavíme k infomacím, které se k nám dostanou?
Co nás vede k tomu, že některým informacím o určitých událostech věříme a jiným ne?
V Bibli čteme, abychom se nenechali zmást kdejakou falší.
Máme-li něčemu věřit, potřebujeme informace z ověřených zdrojů a potřebujeme je kriticky zkoumat. To platí v každodenním životě, ale platí to samozřejmě i pro život víry.
Dnešní kázání bychom mohli také nazvat "Pochybnost či ověřování zdrojů?"
A jak je to tedy s Tomášem, kterého známe pod přídavkem nevěřící. Opravdu nevěřil? Nebo to mohlo být celé jinak?
Jan 20:19-20
(Ježíš se zjevuje učedníkům za zavřenými dveřmi)
Téhož dne večer byli učedníci pohromadě za zamčenými dveřmi, protože se báli, že teď přijdou Židé na ně. Pojednou stál Ježíš mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Potom jim ukázal rány v rukou a v boku.
To byla radost pro učedníky, že zase vidí svého Pána! Ježíš opakoval: „Pokoj vám!“ a pokračoval: „Otec vyslal mne a já vysílám vás.“ Dýchl na ně a řekl: „Přijměte svatého Ducha! Komu budete zvěstovat odpuštění hříchů a kdo je přijme, tomu bude odpuštěno. Komu tu zvěst zadržíte, zůstává ve svém hříchu.“
(Ježíš se zjevuje učedníkům včetně Tomáše)
Toho večera chyběl mezi učedníky Tomáš, kterému přezdívali Dvojče. Ostatní mu o setkání s Ježíšem vyprávěli, ale on pochyboval: „Neuvěřím, dokud neuvidím a neohmatám rány na jeho rukou a boku.“
Po týdnu byli učedníci znovu spolu a tentokrát byl s nimi i Tomáš. Dveře byly zase zamčeny, když se Ježíš mezi ně postavil a oslovil je: „Pokoj vám!“ Potom se obrátil k Tomášovi: „Podívej se a sáhni si na mé rány! Už nepochybuj, ale věř!“
Tomáš přesvědčen vyznal: „Jsi můj Pán a můj Bůh!“
Ježíš mu na to řekl: „Viděl jsi mne, a proto věříš. Cennější však je nevidět a uvěřit.“
Lk. 24, 36-43
Ještě neskončili svoje vyprávění a tu sám Ježíš stál mezi nimi a pozdravil je: „Pokoj vám!“ Velice se lekli; domnívali se, že se jim zjevil nějaký duch. Avšak on je pokáral: „Co se lekáte a proč si vymýšlíte takové věci? Podívejte se na moje ruce a nohy, jsem to opravdu já. Můžete si na mne sáhnout, nejsem duch, ten nemá tělo z masa a kostí.“ Při těch slovech jim ukázal rány po hřebech na rukou i na nohou. Jeho žáci tomu stále nemohli uvěřit, připadalo jim to příliš krásné, než aby to mohla být pravda. Požádal je tedy: „Máte tu něco k jídlu?“ Podali mu pečenou rybu a plástev medu a on to s nimi snědl.