The negative of can is can not – cannot. Usually we join these two words together - can’t. In British English we say [ka:nt] and this word is usually stressed: I can’t speak French. She can’t play the piano. In American English the negative of can is usually pronounced [kent]. Pronunciation: it is very important when you are speaking that there is a clear difference between can and can’t. Remember can is usually unstressed - [k..n]. Can’t is usually stressed: I can’t speak French. Ability: I can swim. I can’t speak Japanese. Offering: Can I buy you a drink? Possibility: You can always take a taxi. Suggesting: Can we meet for lunch tomorrow? Requesting: Can we have two coffees please? Permission: Excuse me. Can I sit here? Sloveso can (umět) často používáme, když mluvíme o dovednostech (umím plavat), když něco nabízíme (mohu tě pozvat na skleničku?), mluvíme o možnosti (můžeme jet taxíkem), když něco navrhujeme (můžeme jít spolu zítra na oběd), když o něco žádáme (můžeme dostat dvě kávy?) a když se dovolujeme (mohu si tu sednout?).

Mluvčí vyjadřuje, že si myslí, že něco je či není možné. Do kavárny vstoupila žena v kostýmku a rozhlíží se po místě: Helen: Excuse me. Can I sit here? Steve: Please. Helen: Thanks. Je možné, abych se tu posadila? je možnost a dovolení se. Helen: …oh I just don't believe it! Steve: Can I help? Helen: I've left my money in the office. Steve: Oh dear. Well, er.. can I buy you a drink? Helen: Well, that's very nice of you but… Steve: Please. Helen: A coffee then. Thank you. Steve: (calling) Sam. Can we have two coffees, please. Helen: It's very nice of you. Thank you. V prvních dvou případech se jednalo o nabídku (Can I help? Can I buy you a drink?). V třetím případě šlo o objednávku (Can we have two coffees, please?). Pokud byste chtěli v restauraci a nebo obchodě o něco požádat obzvláště vybraným způsobem, potom byste patrně užili jiné sloveso, ale v běžné každodenní situaci kolem sebe všude uslyšíte. Can I have ..., please?

The negative of could is could not. Usually we join these two words together - couldn’t. Like can, all the meanings of could have something to do with what the speaker believes is possible. But the difference is that with could the speaker sees the possibility as ‘distant’. Sloveso could je vlastně minulý tvar od slovesa can, ale užívá se stejně jako can i v čase přítomném a budoucím, a stejně jako can, když mluvíme o možnostech: Past: He could have spoken to her yesterday. Present: He could be in the kitchen. Future: You could take the train tomorrow. Requests: Could you help me, please. Suggestions: We could visit my mother next week. Ability: I could play the piano when I was a child. Could se užívá podobně jako sloveso can - ale je tu rozdíl, mluvíme sice o možnosti, ale zároveň mluvčí vyjadřuje určitý odstup. Mluvíme o vzdálené možnosti - může být vzdálená v čase - mluvčí hovoří o možnosti v minulosti. Nebo jde o společenský odstup. A nebo se užitím slovesa could poněkud distancujeme od svého tvrzení – možná je to všechno jinak.

Ability in the past: I could play the piano when I was a child. Requests: Could you help me, please? Suggestions: You could take the train tomorrow. Possibilities in the present: He could be in the kitchen. Possibilities in the future: We could visit my mother next week. Possibilities in the past: He could have spoken to her yesterday. Woman: (calling) Sam. Sam: Yo! Woman: Could we have two cups of tea and an orange juice, please? Sam: (off) No problem. Could we have two cups of tea - zdvořilostní odstup Elie: …he was so nice. But the other thing was he was really easy to talk to. The trouble is… Girl B: What? Elie: I don’t know if he wants to see me again. Girl B: Ah! … you could call him Elie: What? Just call him up: ‘oh hi. I really like you. Do you want to go out with me.’ No, I don’t think so. Girl B: Why not? (imitating girl A) Ooh he was lovely. We had a really good time. Elie: Stop it! (pause) Um, ok then. Could I borrow your phone? (Both laugh. Conversation fades.) Kamarádka Elie navrhuje, aby klukovi, který se jí líbí, zavolala, ale navrhuje to opatrně, protože si není jistá, jak bude Elie reagovat. Distancuje se od svého návrhu. Elie to zpočátku připadalo nemožné, ale na konci konverzace si půjčuje kamarádčin mobil: Could I borrow your phone? Tady se dovoluje. Klidně mohla použít can, ale jak už je zřejmě celá rozechvělá, zvolila zdvořilejší formu.

The negative of may is may not. It is possible to join these two words together. Like this… mayn’t. But this is very unusual. Most of the time we say may not. May is not a very common word in English, and it is less common in American English than British English. May is sometimes used like can and could. But it is a much more formal word. Stejně jako v případě can a could - pomocí may můžeme o něco požádat nebo něco nabídnout. May je daleko zdvořilejší, formálnější sloveso. Rozdíl gramatický: při nabídce či žádosti se may dá užít jenom v první osobě (sg.,pl.) I may, we may. Offering: May I help you? Formal requests: May we have a bottle of wine, please? Permission: May I sit here? To speculate about or consider things that are probably true in the present: They may be outside. To speculate about things that will probably be true in the future: He may come to the party on Sunday. To speculate about or consider things that were probably true in the past: She may have spoken to him yesterday. Pomocí slovesa may mluvčí vyjadřuje domněnku, že něco je a nebo není pravděpodobné.

Man 1: …thanks very much, been very useful. But we still have a lot to talk about. We’ll need another meeting. What about next week? German: May I make a suggestion? Man 1: Of course. German: Could we meet again next month? We may have more information by that time. Man 1: Ah. Um. I may be on holiday next month. German: I see. Well, next week then. Man 1: (conversation fades) I think that’s best. Dva businessmeni si domlouvají schůzku. Angličan navrhuje příští týden, ovšem jeho německý spolustolovník se snaží co nejzdvořileji odmítnout a způsobně žádá: dovolíte, abych navrhl - May I make a suggestion - dovoluje si podat návrh, aby se setkali příští měsíc, protože do té doby už zřejmě budou mít víc informací: We may have more information by that time. Ovšem příští měsíc by se do toho mohla připlést dovolená, jak zdvořile namítá Angličan: I may be on holiday next month. V obou případech se mluvčí domnívají, že jde o víc, než pouhou možnost, je velice pravděpodobné, že k tomu dojde.

The negative of might is might not. These words are often joined together:mightn’t. Might is the past form of may. But might is not just used to talk about ‘past time’. In fact, might and may are used in similar ways to talk about the past, the present, and the future. But in some uses, mother-tongue English speakers prefer to use might rather than may. Přestože might je minulý tvar, neužívá se jen v minulém čase, ale stejně jako may se užívá v čase přítomném i budoucím. Asking in a very formal way for permission: Might I make a suggestion? Making suggestions: You might want to see a doctor. Talking about things that are probable in the future: They might come to dinner tomorrow. To speculate about things that are probably true in the present: She might be in the office. To speculate about things that were probably true in the past: I might have left my books on the bus. Význam a užití slovesa might je v zásadě stejný jako u slovesa may: mluvčí se domnívá, že něco bylo - je - bude pravděpodobné, ale přece jenom rozdíl existuje. Mluvčí se od svého tvrzení distancuje, minulý tvar slovesa dodává odstup. Vzdálenost v čase, zdvořilý odstup a nebo chceme naznačit, že se tak trochu od svého tvrzení distancujme.

Helen a Steve přemýšlí, který dopravní prostředek bude pro Steva nejvýhodnější: Steve: ... impossible to get there for the time he wants… it’s too far to drive. I think I might take the train. Helen: Good idea. I’ll phone the station and ask….where’s my phone? Steve: What? Helen: I can’t find my phone. Steve: It might be in your briefcase. Helen: No. I always….oh dear. I think I might have left it in the taxi. Steve: Oh Helen. You’d better call them. Helen: Oh great, yes, of course. (conversation fades) But I haven’t got a phone, have I? Steve musí v určitou hodinu někde být a říká, že je to příliš daleko na cestu autem. A tak spekuluje, že pravděpodobně pojede vlakem: I might take the train - pravděpodobnost v budoucnosti. Helen se nabízí, že zavolá na nádraží, v kolik jedou vlaky, ale nemůže najít mobil. Steve ji uklidňuje, že ho může mít v tašce: It might be in your briefcase - pravděpodobnost v současnosti. Třetí might použila Helen, když se zhrozila, že ho mohla nechat v taxíku: I might have left it in the taxi - pravděpodobnost v minulosti. Pokud si kladete otázku, proč by se tu nedalo použít například sloveso could nebo may, tak odpověď zní – v podstatě dalo. Tady vlastně rozhoduje osobní pohled mluvčího – Helen to spíš cítí jako pravděpodobnost než možnost – tedy spíš might než could, a pravděpodobnost vzdálenější – takže opět might - spíš než may.

The negative of will is will not. It is usual to join these two words together. Like this - won’t. Will is most commonly used in English to talk about the future. It is also very common in sentences like – You’ll feel better if you take this medicine or I’ll tell him when I see him. It is possible to use shall with 'I' or 'we', especially in British English, in place of will, but this is considered quite formal and is not used so much any more. Sloveso will se dá kromě budoucího času užívat v mnoha jiných podobách – dokonce i pro čas minulý. Talking about the future: I’ll do it. Predicting the present: They’ll be having dinner now. Making a promise: I’ll do it. Offering: Will you have some more? Speculating about the past: That will have been in 1980 I suppose. Talking about habits or characteristics: He’ll sit for hours reading. Česky můžeme podobně říct: hodiny bude sedět a číst nebo jinak: sedí hodiny nad knihou. Na základě toho, co o určité situaci víme a jak ji chápeme, jsme o něčem přesvědčeni.

Talking about the future: He’ll be here in half an hour. Predicting the present: They’ll be having dinner now. Making a promise: I’ll do it. Offering: Will you have some more? Speculating about the past: That will have been in 1980 I suppose. Requests: If you’ll follow me… Talking about habits or characteristics: He’ll sit for hours reading. Refusals: I won’t do it. Girl 1: Honestly. They’re still not here. They’re always late! Where are they? Girl 2: Oh, I’m sure they’ll be here soon. Girl 1: Well I hope so. The party will be starting now. If they don’t get here in the next ten minutes, I’ll never talk to them again! Girl 2: (conversation fades) Calm down…. Dívky se chystají na večírek, čekají na přátele, kteří podle jedné z nich chodí věčně pozdě. Druhá dívka je smířlivější a uklidňuje situaci slovy: I’m sure they’ll be here soon – určitě tady co nevidět budou. Vyjadřuje své přesvědčení na základě toho, jak je zná a jakou má v takových situacích s nimi zkušenost. Předpovídá budoucnost. Podrážděná dívka předpovídá přítomnost. Mluví o party, která podle ní právě teď začíná: The party will be starting now – Podle mýho už párty začíná. Tím sama sebe ještě víc rozčílila, a tak slibuje a vyhrožuje: If they don’t get here in ten minutes, I’ll never speak to them again – Jestli tady do deseti minut nebudou, tak s nima už nikdy nepromluvím!

Ani v budoucnosti není will bezproblémové. Musíme se například rozhodovat, kdy je lepší will a kdy se spíš hodí going to. Jaký je mezi nimi rozdíl? The difference between will and going to: Will is used as a future when the speaker has only just decided about something. They have not thought about it for a long time before they say it. Sloveso will se v budoucím čase hodí v případě, když se mluvčí právě o něčem rozhodl, zvlášť o tom nepřemýšlel, nekalkuloval, spontánně odpověděl například na otázku: Would you like a drink? - Yes please. I’ll have a coffee. The speaker has just decided to have a coffee. It’s a spontaneous or instant decision. This is a very common use of will as a future tense. Výraz going to užijete, když o něčem přemýšlíte: I’m going to meet my parents this weekend. - Tento víkend se scházím s rodiči. Mluvčí nevypálil okamžité rozhodnutí, ale sejít se rodiči představuje společnou dohodu, nebo přinejmenším telefonát předem.

Skupinka mladých lidí přemýšlí, co si dají k pití: Girl 2: So what will you have to drink? George: I’ll have a coffee. Alice? Alice: I’ll have an orange juice. So what have you two been up to recently (conversation fades) Girl 1: Well, I’ve been working…. Judy se zeptala, nabídla, co si kdo dá k pití? What will you have to drink? Kamarádi jí jeden po druhém bez velkého přemýšlení odpověděli: I’ll have a coffee... I’ll have an orange juice. A protože nad tím moc neuvažovali, rozhodnutí, co pít nevyžaduje ani žádné přípravy, hodí se tu sloveso will. Mother: Stacey! Stop that! Stacey: But Mum! I don’t like hot chocolate! I won’t drink it! Mother: You’ll do as I say! Now finish that drink or you won’t get any ice-cream. Stacey: (fade out) Oh, mum! K hádkám se také hodí sloveso will. Malá Stacey protestuje, že horkou čokoládu pít nebude: I won’t drink it!. Když něco odmítáme, užijeme will v záporu: I won’t. Matka ztrácí trpělivost a nařizuje: You’ll do as I say! - Uděláš, co ti říkám! A ještě přidává výhružku: A jestli to nevypiješ, nedostaneš zmrzlinu! - you won’t get any ice-cream.

The negative of would is would not. It is usual to join these two words together: wouldn’t. Would is the past form of will and is used in the same way as will but to talk about events in the past. It is also very commonly used to add politeness or formality to requests and offers: Would you give me a hand? - Would you like a cup of tea? Polite requests: Would you open the window? Offering: Would you like a drink? Talking about likes and preferences: I’d like to go to France. I’d prefer a black coffee. Speculating about the past: That would have been in 1980 I suppose.Talking about habits or characteristics in the past: He’d sit for hours reading. Would se užívá podobně jako will, ale je tu jeden zásadní rozdíl. Pomocí will vyjadřujeme své přesvědčení, jsme si jisti, že k něčemu dojde a nebo tomu tak je. Would naopak signalizuje něco nereálného: If I had a million dollars I’d go to the moon.

Modální would se užívá ve zdvořilých žádostech, nabídkách, spekulacích, když v minulosti mluvíme o budoucnosti, přičemž specifikou slovesa would je prvek nereálnosti či hypotézy. Sloveso would se většinou zkracuje – I would - I’d. Sam: Would you like anything else? Old man: Oh, thank you. Yes, please. I’d like another coffee but I’d prefer it a little cooler if possible. I can’t drink very hot things - it hurts my teeth. Sam: How about you ma’am? Old woman: Um. You wouldn’t have any decaffeinated coffee would you? Real coffee seems to stop me sleeping. Sam: Certainly. So a warm coffee and a decaff. Starší manželé si objednávají kávu. Vrchní Sam způsobně nabídl: Would you like anything else? – Dáte si ještě něco? Starší pán objednává a vyjadřuje, co by rád: I would like... Podruhé říká, co by radši: I would prefer. Dal by si ještě jednu kávu, ale tentokrát kdyby mohla být studenější. Horké mu vadí na zuby. Žena použila zápor - wouldn’t. Vyjádřila zdvořilou žádost: Neměli byste náhodou kávu bez kofeinu? A protože si není jistá výsledkem (spíš předpokládá, že ji mít nebudou), zdvořile naznačuje, že si příliš vymýšlí. Dodává ještě: would you? - náhodou? Výraz would you? na konci přidává otázce na nereálnosti a zdvořilosti.

Would užíváme, když popisujeme zvyklosti a zvyky v minulosti: He’d sit for hours reading. Něco dělával, ale už nedělá. V tomto kontextu se také užívá sloveso used to: He used to sit for hours reading. - Celé hodiny sedával a četl. The difference between used to and would: Both are used to talk about things that were true at some time in the past but are not true any more: I used to have a car. I don’t have a car now. When I had a car, I would drive everywhere. Used to is used for both states and repeated actions: I used to live in London. - Kdysi jsem žil v Londýně. Jde o souvislý, permanentní stav. I used to travel by train. - Jezdíval jsem vlakem. Znamená to pravidelně, každé ráno. Would can only be used for actions that were repeated and which the speaker sees as characteristic or habitual: When I was young I would read for hours every evening. - Zamlada (nebo i – jako malý) jsem každý večer hodiny četl.

Výraz used to je univerzálnější. Dá se užít, když popisujeme setrvalý, nepřerušovaný stav i pravidelně se opakující akci. Samozřejmě jen v minulosti. Modální sloveso would se dá užít jen v případě opakované akce, kterou navíc mluvčí prezentuje jako něco typického, charakteristického - zvyk, návyk, rituál. Sheily a Jane vzpomínají na školní léta: Jane: Oh, Sheila! That was so funny! And do you remember Mr Cox? He used to be a real devil! Always shouting! Sheila: Yes. But he’d always be nice to you, Jane. I think you were one of his favourites. Jane: I’m not so sure about that! But he did give me an interest in History. Before I met him, I never thought I’d study it at university. Sheila: And look at you now! Professor Jane Smith. (fade out) So what’s it like at Cambridge? Jane užila výraz used to. Vzpomínala na učitele dějepisu pana Coxe: To býval ale ďábel! Nejde o pravidelně se opakující akci, ale u pana Coxe šlo o setrvalý stav – pořád řval. Sheila ale namítla, že pan Cox býval na Jane hodný. Bylo pro něho charakteristické, že opakovaně při hodinách dějepisu byl na Jane hodný, patřila k jeho oblíbencům.

The negative of must is must not. It is usual to join these two words together. Like this: mustn’t. I must stop smoking. You mustn’t tell George. That must’ve been a great holiday. There is no past form of must. Instead we use had to: I had to give up smoking. You didn’t have to tell George. Did they have to get up so early? To give orders: You must be here early. You mustn’t wear jeans. Strong advice (i sami sobě): I must stop smoking. We are sure about something in the present: (Mary pláče) She must be unhappy. We are sure about something in the past: He must have gone. Mluvčí je přesvědčen, že něco je nezbytné, nutné. Když něco přikazujeme, vyplývá to z našeho přesvědčení, že je to tak nutné. Když říkáme, že to tak musí a nebo muselo být, opět vyjadřujeme své přesvědčení, že na základě nám jasných důkazů tomu tak nutně je.

To give orders or strong advice: I must stop smoking. You must be here early. You mustn’t wear jeans. To say that we are sure about something in the present: Mary is crying. She must be unhappy. To say that we are sure about something in the past: John’s car was here. It’s not here now. He must have gone. Sandy: …it’s been ages since I’ve seen you. John: So how’s the new job? It must be hard work. You look very tired. Sandy: Well actually, John, I quit yesterday. John: Wow! It must have been really bad! Sandy: You’re not joking. Sandy včera dala v práci výpověď. John to nevěděl a položil jí obligátní otázku, jak se jí vede v nové práci, a dodal: It must be hard work. Na základě dedukce je John přesvědčen, že nová práce musí být vyčerpávající – v přítomnosti. Sandy přiznává, že včera dala výpověď, a na to John vyjádří další přesvědčení, že to muselo být opravdu strašné - v minulosti. Sandy vysvětluje, v čem to bylo strašné: Sandy: I had to get up at the crack of dawn and catch the first train at 6.30. It took me ages to get ready. We had to look really smart all the time. No jeans or trainers. And the worst thing was that we weren’t allowed to smoke in the office. John: Come on Sandy! You needn’t get so upset. Musela vstávat brzo ráno, musela stihnout vlak v 6:30. Trvalo jí věčnost, než se vypravila, protože musela chodit (slušně) elegantně oblečená, žádné džíny ani tenisky!

Must se užívá jako muset - když není zbytí, musíme poručit nebo důrazně poradit. There is no past form of must. Instead we use had to: I had to give up smoking. You didn’t have to tell George. Did they have to get up so early?< Must nemá tvar minulého času, místo toho užíváme had to - minulý čas od have to. The negative of have to follows the usual rules for a verb. I have to becomes I don’t have to and so on. In British English, have got to is also commonly used in place of have to. To talk about what is necessary: I have to go to work early tomorrow. I’ve got to go to work early tomorrow. To talk about what is not necessary: I don’t have to wear a tie to work. Sloveso have to není modální sloveso, ale dá se užít podobně jako must. Ovšem přece jenom je tu rozdíl. Pomocí modálních sloves mluvčí přidává svůj pohled, vyjadřuje, jak on chápe situaci. Užijeme-li have to, nutnost přichází zvenčí.

Chceme-li vyjádřit, že něco bylo nutné v minulosti, užíváme minulý čas had to. Sloveso have to se dá použít i pro přítomnou a budoucí nutnost – jaký je tedy mezi nimi rozdíl? The differences between must and have to: I must give up smoking means I want to give up smoking. (Sám jsem se rozhodl, že musím přestat kouřit.) I have to give up smoking means The doctor (or someone else) has told me to give up smoking. (Doktor si myslí, že musím přestat kouřit) The negative: You mustn’t smoke in here. - Tady nesmíš kouřit. You don’t have to wear a tie, but you can wear a tie if you want to. -Můžeš nosit kravatu, ale není nutné, abys ji nosil. Mary upustila tác plný hrníčků a talířů. Mary: Oh, Sam. I’m sorry. I was trying to carry it in my left hand again. Sam: I can see that! I must have told you a thousand times! I can’t keep making excuses for you. Once more and Mr Christy will sack you. You’ve got to be more careful. Mary: I understand. Sorry Sam. And thanks. Mary vysvětluje, že se tác pokoušela nést v levé ruce. Vrchní Sam jí mockrát říkal, aby to nedělala: I must have told you a thousand times - minulý čas. Ale tady se nejedná o nutnost v minulosti, Sam se rozčiluje: musel jsem ti to už říkat aspoň tisíckrát! A potom připojuje klasický příklad užití slovesa have to/have got to. Říká Mary: you’ve got to be more careful, jestli nechceš, aby tě vedoucí vyhodil. Nutnost přichází zvenčí. Vedoucí, pan Christy, si myslí, že je nutné, aby byla Mary opatrnější.