„Jsi líná jako veš!“ říkali nám rodiče během dospívání. A dodnes se zdánlivý nedostatek aktivity pojí s odsouzením a opovržením. V novém díle Hysterie proto sdílíme, jaké máme zkušenosti se zahálením, odpočinkem i „ztrácením času“. Nemohla být pasivita ve škole spíš důsledkem špatného kolektivu? A máme z odkládání úklidu nebo byrokracie nějaký požitek, nebo spíš další stres?
Za líné bývají koneckonců označovány i feministky, které odmítají pracovat druhou směnu nebo levice, která odmítá nedůstojné pracovní podmínky. Ministr Jurečka by dle svých slov nemakačenkům nejraději za lenost neplatil, protože kdo nepracuje, ať nejí. Je to ale opravdu lenost, když někdo není schopný vydělat dostatek peněz v dnešním světě? A pokud ano, kde se bere všechno to morální povýšení nad línými lidmi? Proč jsme pohoršeni, když někdo nemaká?
Pokud máte rádi naši práci, podpořte vznik dalších dílů na portálu Darujme:
https://www.darujme.cz/alarm-neskrtnou
V novém dílu Hysterie rozebíráme, kdo všechno prodává naše data, jak se rozejít s telefonem i jestli je podle nás dobrý nápad pořídit si AI holku.
Podpořte vznik dalších dílů:
https://www.darujme.cz/projekt/1205779
Chce trojice poslanců SPOLU poslat Hysterii do vězení? V novém díle Karolína s Magdalenou řeší, odkud pramení touha zakazovat komunismus a jaká je současná politická situace v zemi.
Podpořte vznik dalších dílů:
https://www.darujme.cz/projekt/1205779
Zdravý životní styl byl do velké míry ukradený značkami proteinových nápojů, předraženého oblečení nebo trendy nedostupných fitness center (kde občas hraje i techno). Jenže sport může být obrovsky nápomocný, když vše okolo vypadá temně. Endorfiny se vyplavují nehledě na politický systém, což pomáhá autorkám podcastu Hysterie zůstat v dnešní době alespoň částečně funkční. Jak ale sportovat, abychom nenaskakovaly na fatfobní narativy dokonalé postavy? A existuje něco jako antikapitalistický přístup ke cvičení?
Podpořte vznik dalších dílů:
https://www.darujme.cz/projekt/1205779
Některé ženy v USA vyhlašují celibát. Je to funkční strategie? A co jiného dělat v době, kdy sledujeme masové omezování našich práv?
Líbil se vám dnešní díl a stále nejste pravidelnými přispěvateli Alarmu? Zapojte se do naší nové crowdfundingové kampaně
https://www.darujme.cz/spolecne-proti-algoritmum-nenavisti
Vražda ředitele americké pojišťovny UnitedHealthcare Briana Thompsona otřásla začátkem prosince internetem, a nejen jím. Obžalovaný z vraždy Luigi Mangione okamžitě získal masovou podporu. V online sbírce se na něj již vybralo v přepočtu více než tři miliony korun, internet zaplavují memy a firmy začínají vyrábět merch deklarující podporu obžalovanému. Ačkoli u sebe podle americké policie Mangione měl dopis, v němž odsuzoval pojišťovny a jejich fungování, jeho vina nebyla zatím dokázána a právník šestadvacetiletého absolventa prestižní americké univerzity jeho vinu popírá.
Solidarita s Mangionem nicméně nevznikla proto, že by lidé věřili, že čin nespáchal. Naopak. V posledních týdnech lidé zveřejňují mrazivé příběhy o tom, co jim UnitedHealthcare jako pojišťovna, jíž pravidelně platili příspěvky, provedla. V USA je systém zdravotního pojištění zcela privatizovaný a k pojištěným se pojišťovny chovají často tak, jak je to pro ně finančně nejvýhodnější. Například UnitedHealthcare v průměru zamítá třetinu pojistných zákroků, a to i když jde o nutné procedury plně pojištěných osob. Tato praxe má za následek, že lidé – nejen z nižší, ale i střední třídy – často upadají do dluhů a jejich zdravotní stav se zhoršuje, neboť pojišťovny žádosti o odvolání bez soucitu odmítají. Na tomto systému zavražděný Thompson vydělával v přepočtu 20 milionů korun měsíčně. Právě proto je jeho vražda pro mnoho lidí odpovědí na utrpení a frustraci americké společnosti.
Čin, z něhož je Mangione obžalovaný, je otevřeně politický. V novém dílu Hysterie probíráme, jak na politické násilí v minulosti pohlížely anarchistky, marxistky a feministky. Je totiž jednoduché říct, že „všechno násilí je špatné“ nebo že „vražda není nikdy legitimní“. Mnoho lidí si však takovou pozici zkrátka nemůže dovolit. Jak připomíná mimo jiné Rafia Zakaria, každý emancipační boj má jiné strategie, závislé na kontextu a na situaci. A mnoho takových bitev v minulosti obsahovalo také politické násilí, například boj o volební právo sufražetek.
Líbil se vám dnešní díl a stále nejste pravidelnými přispěvateli Alarmu? Zapojte se do naší nové crowdfundingové kampaně
https://www.darujme.cz/spolecne-proti-algoritmum-nenavisti
Stárnoucí muži na internetu opět ukázali, jak moc je pro ně těžké respektovat práci novinářek, které otevírají důležitá témata. Nejen, že v komentářích týkajících se podcastu Slast kritizovali téma ženské sexuality, které by se podle nich nejspíše nemělo ve veřejnoprávním médiu objevit, ale současně útočili na samotnou autorku Lindu Bartošovou a její vzhled. Jakou roli v našem vlastním chování hraje to, že jsme všechny neustále nahlíženy mužskou optikou?
Poslouchejte nový díl Hysterie o tom, jakou sílu má ve společnosti krása, kdo z ní těží a kdo všechno je schopen ji použít jako efektivní marketingový nástroj.
Podpořte vznik dalších dílů Podcastu:
https://www.darujme.cz/projekt/1205779
Nový díl podcastu Hysterie se Karolína s Magdalenou rozhodly věnovat Palestině jakožto feministickému tématu. Pozvání do studia tentokrát přijala designérka a aktivistka Yara Abu Aataya, která se v Palestině narodila a odmala žije v České republice. Abu Aataya je mimo jiné i spoluautorkou knihy Jestli mám zemřít, ať je to příběh, která je nominovaná na dokumentární knihu roku festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava. Společně se baví o tom, jaké to je být palestinskou aktivistkou, jaké jsou postoje české společnosti k Arabkám a Arabům a jak česká média rámují probíhající genocidu v Gaze.
Podpořte vznik dalších dílů Podcastu:
https://www.darujme.cz/projekt/1205779
Nákup oblečení, aplikace pleťové masky nebo víkend v lázních. Takto je nám nejčastěji prezentovaný koncept sebepéče. V rychlém tempu pozdního kapitalismu je sebepéče často vnímaná jako způsob vyrovnávání se se stresem – jako nástroj, jak si vzít zpět alespoň část svého času a peněz a udělat pro sebe něco hezkého. Když je mnoho žen denně osm hodin v práci a pak se vrátí domů, kde se musí postarat o celou rodinu, je legitimní požadovat volno alespoň na pár hodin týdně. Ať už jde o courání se po nákupech nebo třeba uvolnění na masáži. V tomto ohledu, jak píše Brigid Delaney, může být sebepéče vnímaná jako „deklarace ženských práv“, tedy právo na volný čas.
Jako jedinci neexistujeme ve vakuu – sebepéče má být nutně spojená s péčí a starostí o druhé. Jen tak může sloužit jako nástroj opravdové emancipace. Způsoby, jak na to, najdete v novém dílu podcastu Hysterie.
Podpořte vznik dalších dílů Podcastu:
https://www.darujme.cz/projekt/1205779
Českými sociálními sítěmi se nedávno začaly rozléhat hlasy naštvaných mužů v reakci na kampaň Konsentu. Minimalistická a citlivá kampaň upozorňující na sexuální obtěžování v MHD je podle nich útokem na samotnou podstatu mužství – to je totiž v jejich představách nejspíš neoddělitelně spjaté s nevyžádanými pohledy na ženská těla ve veřejném prostoru. Kdo se v takovém prostředí může cítit bezpečně? Pro koho je vůbec město postaveno a jak nás a naše těla ovlivňuje?
Nový díl podcastu Hysterie se věnuje internetovému fenoménu tradwives, které rády pečou, nechtějí kariéru a mají spoustu dětí. A taky podporují ultrapravicové ideologie.
Do prvního živého nahrávání podcastu Hysterie si Karolína s Magdalenou pozvaly Juditu Zdráhalovou a Kristýnu Bělíkovou z iniciativy Proč jsme to nenahlásily*i. Společně rozkrývají, co je to kultura znásilnění a jakou roli hrají v jejím udržování instituce, ať už to je rodina nebo univerzita.
Kolektiv Proč jsme to nenahlásily*i za poslední roky sesbíral tisíce výpovědí obětí sexuálního násilí. Vyplývá z nich, mimo jiné, že sexuální násilí páchají v drtivé většině lidé, které známe. Ať už jde o středoškolský večírek, rodinný výlet či o běžné situace ve vztazích. Sexuální násilí a nátlak má zároveň mnoho podob. Často se v souvislosti s ním mluví o konsentu, nicméně některé situace i přes zdánlivý konsent zůstávají problematické. Podle Judity Zdráhalové jde zejména o momenty, v nichž je alespoň jeden z přítomných lidí pod vlivem návykových látek nebo kdy je mezi lidmi nerovný vztah. Například když nám druhý může zaručit kariérní postup nebo tolik potřebné kredity ve škole.
Právě limity vztahů pedagožstva a studentstva jsou dodnes předmětem debat na mnoha univerzitách (vzpomeňme si třeba na seriál Pozadí událostí, který tyto vztahy vyloženě hájil, jen aby se nakonec ukázalo, že mladé studentce zemřeli rodiče a že je na svém profesorovi závislá nejen kvůli potřebným kreditům, ale také finančně). V prostředí českých univerzit se tyto problémy dnes řeší tak, že se predátorský vyučující (pokud vůbec) zkrátka odsune na jiná pracoviště. V rámci zamýšlení nad tím, co s predátory dělat, autorky s hostkami rozebírají, jakou roli na školách mají sehrávat ombuds osoby a jak se dá na pracovištích a kolektivech vytvářet bezpečné prostředí opravdu pro všechny, nejen pro někoho. Toto bezpečné prostředí podle debatujících může vzniknout pouze tak, že bude každý zodpovědný za své činy a dokáže je reflektovat.
V diskuzi o kultuře znásilnění má svoje místo právě i otázka, jakým způsobem se chovat k predátorům a pachatelům násilí. Ačkoli v konkrétních případech může oběti pomoci oficiální právní systém a následné umístění člověka do vězení, hostky a autorky Hysterie vnímají také úskalí tohoto řešení. Tím nejpraktičtějším je, že v českých vězeních zkrátka není dostatek místa pro všechny pachatele sexuálního násilí. Ve vězeních také jen velmi těžko dojde k upřímné sebereflexi a změně – jde o instituce, které násilí spíše reprodukují, než že by ho byly schopné eliminovat a vytvářet pečující prostředí. O taková řešení se snaží restorativní spravedlnost, která sice není v českém kontextu zatím úplně běžná, jde ale o perspektivní alternativu trestně-právímu systému. Její součástí je například péče o oběť i komunitu, uznání zranění nebo reintegrace pachatele. O to jsou pak restorativní mechanismy důležitější v přátelských kolektivech, z nichž nechceme lidi jednoduše vyhazovat, ale spíše se snažit o bezpečné prostředí. A to i s někým, kdo v minulosti porušil naše hranice.
Podpořte vznik tohoto podcastu. Bez vás to nepůjde.
https://www.darujme.cz/projekt/1209879
V dalším dílu podcastu Hysterie si Karolína a Magdalena povídají o výsledcích eurovoleb a o tom, proč se mladí muži čím dál více přiklánějí k ultrapravicovým stranám. Má s tím něco společného také často připomínaná (ale málo pochopená) krize maskulinity? Nebo mladé muže žene do náruče ultrapravice ekonomická nejistota?
„Nekoukejte na porno. Nevolte zelené. Vyjděte na čerstvý vzduch. Buďte sebevědomí. A hlavně si nenechte namluvit, že musíte být milí, měkcí a levicoví. Praví muži jsou pravicoví. Mají ideály a jsou patrioti,“ říkal v rámci kampaně do europarlamentu na TikTokovém videu politik AfD Maximilian Krah. Ten stejný Krah, který později tvrdil, že ne všichni lidé v SS byli špatní. Jeho strana přesto získala ve volbách asi 16 %, zejména od nejmladšího voličstva z východního Německa.
Nárůst popularity ultrapravice mezi mladými muži vidíme prakticky všude kolem nás. Čím to je a co se s tím dá dělat? A je vůbec možné mluvit s někým, kdo nám otevřeně říká, že trans lidi neexistují, ženy mají zůstat v kuchyni nebo že „pravý muži jsou pravicoví“?
Podpořte vznik tohoto podcastu:
www.darujme.cz/projekt/1205779
Do druhého dílu podcastu Hysterie přijala pozvání autorka podcastu Transistorie Jamie Rose. Společně s Magdalenou a Karolínou diskutují o tom, co pro trans komunitu znamená nedávné zrušení povinných sterilizací, jaké jsou možnosti novelizace zákona i jaká je budoucnost trans aktivismu. Tento úspěch se totiž odehrál na pozadí všudypřítomného nárůstu krajní pravice, konzervativismu a transfobie.
Bigotní a transfobní narativy totiž poslední roky prokapávají z obskurních antigenderových spolků typu Aliance pro rodinu také do mainstreamu. Na české mediální i literární scéně můžeme transfobní hlasy slyšet třeba i ze strany „rozumných konzervativců” z deníku Echo24. Právě tam zaznívá srovnávání trans mladistvých se zmatenými teenagery, kteří a které si svoje mentální problémy řeší tranzicí. Trans aktiviststvo je pro tyto konzervativce jakousi „ukřičenou menšinou”, která je „jak za bolševika před rokem 89“.
Debatu o cancel culture v Česku nedávno rozproudila kniha Nevratné poškození: Jak naše dcery podléhají transgenderové mánii americké autorky Abigail Shrier. Tu mělo původně v českém překladu vydat Nakladatelství Albatros, které nakonec z publikace ustoupilo pro její transfobii. Později se přihlásilo nakladatelství Bourdon, že knihu jako „důležitý příspěvek do debaty“ vydá. Nevratné poškození přitom podle Rose obsahuje vyloženě nebezpečné názory. Například zpochybňování samotné existence trans dětí, které může vést až k tomu, že jim nebude tranzice rodiči umožněna. Jako zdroje potom Nevratné poškození používá odkazy na X a transfobní weby.
Autorky Hysterie se i s Jamie proto ptají, jaký smysl má taková „diskuze“ a kdy máme právo debatu s bigotním novinářstvem a autorstvem prostě nevést? Existuje u nás tedy cancel culture? Má se konzervativní novinářstvo, které má vybudovanou velkou platformu a vyhrává literární ceny, bát zlé, zákeřné translobby?
Podpořte vznik tohoto podcastu:
www.darujme.cz/projekt/1205779
V prvním díle podcastu Hysterie autorky rozebírají koncept imposter syndromu. Rozšíření tzv. pocitu podvodnice, tedy pochybností o vlastních zásluhách, podle nich přímo souvisí s rostoucím tlakem na výkon a snahou uspět i v nerovně nastavených podmínkách. Je pocit, že někam nepatřím, protože na to nemám, jenom kapitalistickou diagnózou nebo spíš kolektivní zkušeností? Máme si koupit kurz seberozvoje, abychom se přestalx cítit jako podvodnice?
Skrze osobní zkušenosti docházejí autorky k tomu, že se tyto pocity objevují napříč různými prostředími – od často zmiňované univerzity a práce, až po mezilidské vztahy a aktivistické kolektivy. Díky teoretičkám jako je Maddie Breeze nebo na ni navazující autorstvo výzkumu z Readingu se přitom ukazuje, že ne na všechny impostger syndrom dopadá rovnoměrně. Do velké míry ho ovlivňuje gender, rasa i třída.
Autorky Hysterie sdílí, v jakých prostorách se jako podvodnice cítí a přemýšlí nad strukturálními nerovnostmi, které tento pocit podněcují a umocňují. Imposter syndrom podle nich totiž není jenom výsledkem nerovného nastavení institucí, ale současně jeho podněcovatelem. Čím více se jej snažíme individuálně překonávat, tím více nerovnosti upevňujeme. Lze pak na selhání v nerovném systému nahlížet jako na pozitivní zkušenost? A jaké jsou možnosti uchopení pocitu podvodnice jako nástroje změny a zdroje aktivismu?
Podpořte vznik tohoto podcastu:
www.darujme.cz/projekt/1205779
