„Designové knížky, které se líbí nám dospělým, často nejsou pro děti. Děti vnímají věci jinak než my, potřebují pestrost a barevnost. Rodiče mají často požadavek, aby dítě přečetlo příběh, ale to přece není nutné. Podporujme je v tom, co je baví číst a co si sami vyberou. Je to komiks? Super, proč ne?“ říkají v Houpačkách pedagožka Kateřina Špronglová a kurátorka dětské literatury Tereza Booth.

„To, že dítě kašle ještě dva týdny po nemoci, je běžný průběh. Děsí mě, když rodiče během tohoto období přijdou a ukážou mi na fotce svou zásobu sirupů, které zkoušejí. Všechny mezi s sebou můžou interagovat, dětem z toho bývá špatně od žaludku, je dobré být v tomto střídmý. Moje děti ode mě často nedostanou na kašel vůbec nic, protože víme, že kašel nejlíp vyléčí čas,“ říká pediatrička Martina Holičková.

„Život není jen rakovina, naučili jsme se v tom trochu tancovat. Nemyslíme na nemoc pořád, zažíváme i chvíle obyčejného štěstí. Ale nepřišla ani žádná instantní moudrost. Dál se doma hádáme, dál řešíme výchovu, dál s malou bojujeme, jako někdy všichni rodiče,“ říká Valerie Tkadlčíková, máma pětileté Olivky, která má vážnou a vzácnou genetickou mutaci MEN 2B.

„Odstav kojení není jen ukončení předávání potravy, ale taky konec nějaké blízkosti, kterou společně zažíváme. Nese to s sebou často velké emoce na straně dítěte i matky. Považuji to za nejcitlivější období v životě obou,“ říká v Houpačkách Vanda Schreierová, která vede kurzy handlingu a ženám pomáhá s kojením i s jeho ukončením.

„Začátek nastavuje ve školce celý den. Když je ráno člověk zamračený, celý den se nese v rytmu tohohle pocitu. Snažím se hodně spát, abych byl na děti připravený a dokázal jim dát svoji nejlepší energii,“ říká Michal Souček. Tři roky pracuje jako učitel ve školce.

„První příznaky toho, že by dítě mohlo mít neurovývojovou vadu, tedy autismus, ADHD nebo třeba vývojovou dysfázii, se můžou projevit jako poruchy spánku, opožděný vývoj chůze a řeči, velká vybíravost v jídle,“ říká pediatr a neonatolog Cyril Matějka, který se věnuje neurovývojovým vadám u dětí.

„Už na školní praxi jsem si začala uvědomovat, že o ženy nepečujeme tak, jak by potřebovaly, že je dost nepodporujeme. Snažila jsem se vybírat si pracoviště, kde mě systém nebude nutit, abych byla součástí porodnického násilí. Skončilo to tak, že nejsem zaměstnaná nikde,“ říká Magdaléna Ezrová, porodní asistentka a hlavní autorka knihy Rodit násilím.

„Rodiče mohou KISS syndrom zaznamenat nejdřív jako potíže s kojením. Na jedné straně se dítě nakojí, na druhé straně se nechce přisát, pláče a odpojuje se,“ popisuje fyzioterapeutka Adéla Bednářová, která se specializuje na děti a miminka.

„Říkali jsme si, že když děti tráví se škole od čtyř do deseti hodin denně, je to zásadní čas jejich dětství a prožívání. A má to velký vliv na to, jak se cítí,“ říkají redaktoři Deníku Referendum Fatima Rahimi a Vojtěch Petrů. Společně pracují na sérii textů s názvem Škola úzkostí.

„Uvědomuju si, jak hluboce moje děti zasahuje všechno, co jim jako máma říkám. Jsou to pro mě otevřené hlavy, nepopsané listy. A všechno, co do nich napíšu, je strašně moc vidět,“ říká Ridina Ahmedová, hudebnice, autorka podcastové série Sádlo a projektu Moje tělo je moje. „Mám k tomu veliký respekt a vím, že ty věci už nejdou vzít zpátky,“ dodává.

„Rýma je problém v ten moment, kdy dítě dýchá pusou. Pokud dýchá nosem, ze kterého mu teče, otíráme, odsáváme, ale nijak víc to řešit nemusíme,“ říká v Houpačkách pediatr a neonatolog Cyril Matějka. „Když dítě dýchá pusou, může to vést k zánětu středního ucha nebo zánětu spojivek.“

„Je strašně důležité, aby měli rodiče dostatek pravdivých informací,“ říká adiktoložka Denisa Vajdlová. „A zásadní je dětem nelhat. Neříkat jim, že když něco užijí, že zemřou nebo se jim zničí život. Ony brzo zjistí, že to není pravda,“ dodává.

„Můj strach se v průběhu času mění. To, co mě děsilo na začátku, mi přijde dneska fádní. Ale rozumím tomu, že se člověk už nikdy vlastně bát nepřestane. Já nejvíc se bojím toho, co jí udělají lidi,“ říká v Houpačkách moderátor a táta roční holčičky Čestmír Strakatý.

„Rodiče se nám ozývají s tím, že mají strašnou spoustu informací. Něco se povídá v kavárně, na pískovišti, něco se píše na internetu,“ říká Zuzana Zikmundová. S manželem Martinem jsou autory podcastu 13 hříchů rodičovství – Jak z toho ven. Otevírají různá témata pro rodiče i bezdětné lidi a dávají si záležet na tom, aby byla jejich tvrzení podložená studiemi a relevantními daty.

„Když jsem byl poprvé v Boleticích, což je ústav, který se zaměřuje na ty nejtěžší případy, bylo mi hrozně těžko. Došel jsem pak pěšky až do Děčína, abych to mohl zpracovat. Poprvé člověk dostane ránu, zvlášť když nemá moc představu, co ho tam čeká,“ říká novinář Miroslav Harant, který se rok systematicky věnoval výchovným ústavům v Česku.

„Ať čtou a je jedno, co. Ať čtou to, co je zrovna sytí - komiksy, návody, cokoli. Jedna ze studií ukázala, že dobrými čtenáři se často nestávají děti, které v dětství hodně četly, ale ty, které byly knihami obklopeny. Dává proto smysl knihy neúnavně nabízet,“ říká v Houpačkách Petra Schwarzová Žallmannová, která se dlouhodobě věnuje literatuře pro děti a mládež.

„Chtěla jsem být vždycky ve všem nejlepší, měla jsem samé jedničky. Když se později studium i další věci nakupily, začala jsem ztrácet kontrolu a myslela jsem si, že oblast, kde ji můžu udržet, je jídlo,“ říká pediatrička Tereza Sochorcová, která na vlastní kůži zažila poruchy příjmu potravy. „Je to nemoc duše a může se vrátit. Jsem si toho dobře vědoma a zůstávám obezřetná.“

„Pediatr ho poslouchal a řekl, že tam slyší velký šelest na srdci,“ vzpomíná Gabriela Šafaříková na narození syna Jonáše. I když to žádné vyšetření předem neukázalo, narodilo se miminko se srdeční vadou – aortální stenózou. Šestitýdenní dítě čekala velká hrudní operace.

„I malé děti, které si hodně koušou nehty, strhávají si strupy nebo se štípou, v sobě můžou mít nějakou tenzi, kterou neumí rodičům vysvětlit. I tohle jsou projevy sebepoškozování. Pro rodiče je to příležitost učit děti pracovat s emocemi,“ říká Kateřina Lišková z Linky bezpečí. Fenomén sebepoškozování je mezi dětmi a mladými lidmi čím dál rozšířenější.

„Teď už dokážu zavřít dveře do studia a vypnout, ale je to extrémní práce. Když jsem s projektem začínala, brečela jsem doma, měla jsem úzkosti. Brečela jsem i při rozhovorech, někdy jsme museli nahrávání stopnout,“ říká Romana Kubecová, autorka podcastu Vychovávej s láskou a letošní laureátka ceny Gratias Tibi pro mladé lidi, kteří mění svět kolem sebe k lepšímu.