Na přelomu 40. a 50. let se na Moravě zrodila ilegální odbojová skupina Světlana. Její členové – bývalí partyzáni, vojáci i civilisté – odmítli mlčky přihlížet nastupujícímu totalitnímu režimu. Věřili, že boj za svobodu neskončil porážkou nacismu. Čelili však promyšlené infiltrační akci StB, která skončila zatýkáním, brutálními výslechy a popravami. Tragický příběh odbojové organizace Světlana a osudy jejích členů rozplétají novinářka Lucie Korcová a dokumentarista Adam Drda.

Nenápadná budova v centru Uherského Hradiště působí na první pohled zcela obyčejně. Přesto je její historie mimořádně temná – za nacistické okupace zde končili odbojáři, po únoru 1948 se stala symbolem komunistického bezpráví. Mučení, výslechy, vykonstruované procesy, to vše se odehrávalo za jejími zdmi.

Generál Heliodor Píka byl popravený jako nevinný člověk. Jeho osud měl v rukou Karel Vaš – prokurátor oddaný komunistickému režimu, který lhal, manipuloval a nikdy neprojevil ani špetku lítosti. Ani po desítkách let, ani po pádu režimu. Tvrdil, že jen „plnil svou povinnost“.

Vlastenec, legionář a muž, který vyznával demokratické principy prvorepublikového Československa. Helidor Píka (1897–1949) už za druhé světové války varoval prezidenta Edvarda Beneše před diktaturou, která vládne v Sovětském svazu. Po únoru 1948 statečný generál odmítl utéct ze země i ve chvíli, kdy ho k tomu nabádala vlastní rodina.

„Prosil jsem kdysi Pána Boha, aby mě ušetřil bití. Hlavně jsem se ale každý den modlil k Panně Marii za moji maminku a za všechny, kterým jsem svou činností ublížil,“ vzpomínal Josef Hasil pro Paměť národa. Muž, kterého komunisté nazývali Králem Šumavy, pomohl desítkám lidí utéct na Západ. Za to se komunistická moc krutě pomstila jeho rodině a přátelům.

Nepolapitelný stín, převaděč drobného vzrůstu s výborným sluchem, kterému pomáhala víra. Takový byl Josef Hasil. S jeho pomocí dokázaly desítky lidí utéct z komunistického Československa na Západ. Hasilův příběh inspiroval i filmové tvůrce. A není divu. Jeho životní osud vypadá jak nefalšovaný hollywoodský trhák.

Věznice Mírov – místo, kde komunisté zřídili tábor nucených prací a kam zavírali takzvané třídní nepřátele. Mezi nimi i piloty RAF. Bití, hlad, psychické týrání bylo na denním pořádku. Neomezeným pánem nad vězni byl sadistický velitel věznice Oldřich Kohlíček. Letci se po roce 1989 domluvili, že nenechají, aby mu všechno prošlo. Jak to dopadlo? To uslyšíte v bonusovém dílu Hlasů paměti s novinářkou Lucií Korcovou a ředitelem Post Bellum Mikulášem Kroupou.

Psalo se 13. srpna 1945, když se zpátky do vlasti vrátili českoslovenští piloti, navigátoři, radisté a mechanici, kteří za druhé světové války sloužili v řadách britského královského letectva. Hrdinové, kteří bojovali za svobodu Československa, byli konečně doma. Na pražské Ruzyni i o týden později na Staroměstském náměstí je nadšeně vítaly tisíce lidí. Už o tři roky později je ale komunisté označili za zrádce.

V létě 1949 se skupina skautů utábořila na Jizerce. Měli v plánu přejít hranice do Polska a pak pokračovat dál na Západ. V noci z 23. na 24. července ale mýtinu, kde spali, obklíčili příslušníci Sboru národní bezpečnosti a Státní bezpečnosti. Když se začalo rozednívat, spustili palbu směrem na stany a nic netušící skauty. Co se stalo na Jizerce? Kdo skauty udal? A kolika se podařilo přežít? Uslyšíte v bonusovém dílu Hlasů paměti s Lucií Korcovu a Adamem Drdou.

„Slibuji na svou čest, jak dovedu nejlépe, sloužit nejvyšší Pravdě a Lásce věrně v každé době, plnit povinnosti vlastní a zachovávat zákony skautské, duší i tělem být připraven pomáhat vlasti i bližním,“ – tak zní skautský slib. Organizace, která vychovává členy k pravdomluvnosti, věrnosti a oddanosti, byla trnem v oku totalitním režimům v Československu. Nacistickému i komunistickému.

Poslechněte si druhou část živého natáčení Hlasů paměti v Divadle X10. Novinářka Lucie Korcová, dokumentarista Adam Drda a ředitel Post Bellum Mikuláš Kroupa mluví o prvních poválečných dnech a týdnech roku 1945.

„Vítězství!“ „Je konec!“ „Německo kapitulovalo!“ Tak zněla hesla, která před 80 lety plnila titulní stránky novin po celém světě. Šest let válečného běsnění, utrpení a smrti, které rozpoutali nacisté, skončilo. Především v zemích střední Evropy ale byla svoboda jen zdánlivá. Jednu totalitu plíživě nahradila jiná. O cestě Československa zpod útlaku nacistů pod nadvládu komunistů a Sovětského svazu mluvili Lucie Korcová, Adam Drda a Mikuláš Kroupa v pražském Divadle X10.

V noci z 30. na 31. května 1945 bylo na pochod z Brna vyhnáno tisíce lidí. Jednalo se především o ženy s dětmi a staré lidi. Do živelného a špatně organizovaného odsunu byli zařazeni i německy mluvící židé, kteří přežili nacistické koncentrační tábory, nebo lidé ze smíšených manželství. Tragický příběh brněnského odsunu uslyšíte v bonusu Hlasů paměti.

Druhá světová válka skončila, Německo prohrálo. Zatímco Češi a Slováci slavili svobodu, nad jejich německými krajany se začala stahovat mračna. Lidé v Československu většinou soudili, že soužití v jednom státě není nadále možné. Odsun Němců připravila už během války československá vláda v londýnském exilu. A začalo to projevem Edvarda Beneše, který v květnu 1945 prohlásil: „Německou otázku musíme v republice vylikvidovat.“

V květnu 1945 podepsal generál Rudolf Toussaint kapitulační protokol do rukou České národní rady. Mezi českými zástupci nechybělo na listině jméno generála Karla Kutlvašra. Paradoxem dějin se opět potkali o pár let později – na začátku 50. let v plzeňské věznici na Borech, kde si oba odpykávali doživotní trest.

Slušní, s pohledem upřeným k zemi, svalující vinu na všechny okolo a neschopní postavit se čelem k vlastnímu provinění – tak vypadalo chování většiny nacistických pohlavárů, kteří po druhé světové válce stanuli na lavici obžalovaných.

Ani po pádu nacismu v květnu 1945 nenastalo na českém území období svobody tisku. Zapovězena byla třeba jakákoliv kritika Sovětského svazu. Na nacistickou propagandu plíživě navázala komunistická. Poslechněte si druhou část z živého natáčení Hlasů paměti na konferenci Českého rozhlasu Plus Pravda v pohybu.

„Zhlédl jsem film o schůzce Roosevelta a Churchilla v Atlantiku. Je mizerně a amatérsky natočen. Takovému braku říkají Angličané propaganda! Jak jsme v této oblasti lepší než naši nepřátelé,“ napsal si do deníku Joseph Goebbels na začátku roku 1941. Muž, který se stal symbolem nacistické propagandy za druhé světové války. Právě nacistická a komunistická propaganda bylo téma podcastu Hlasy paměti na konferenci Českého rozhlasu Plus Pravda v pohybu.

V červnu 1945 zastavily v Přerově dva vlaky. Jeden vezl vojáky československé armády, druhý karpatské Němce ze Slovenska. Náhodné setkání vyústilo v jeden z nejtragičtějších poválečných masakrů německého civilního obyvatelstva. Nejen o něm uslyšíte v bonusovém dílu Hlasů paměti s Lucií Korcovu a Adamem Drdou.

„Strašlivé vraždy a trýznění lidí.“ „Masakr na lidech. Pomsta.“ „Dodnes si vyčítám, že jsem se jich nezastal.“ Tak vzpomínají pamětníci na konec druhé světové války a poválečnou mstu Čechů vůči Němcům. Postoloprty a Ústí nad Labem mají jednu společnou věc. Krátce po osvobození v roce 1945 tady došlo k masakrům německého, převážně civilního obyvatelstva. Za většinu těchto zločinů nebyli pachatelé nikdy potrestáni.