CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 64 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR A HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR
„Svoboda je těžká, protože má vysoké nároky na naši mentální energii,“ říká psychiatr, psychoterapeut a nový ředitel Národního ústavu duševního zdraví Jiří Horáček. Už v prvních minutách rozhovoru vysvětluje, že svoboda není jen absence zla, ale také aktivní volba dobra - a právě ta je dnes čím dál složitější. Dnešní doba je totiž podle něj poznamenaná krizí svobody i pravdy. „Žijeme v postfaktické době, pravda je úplně relativizovaná a ta relativizace pravdy se pochopitelně hodí politikům, manipulátorům a lidem, kteří mají zlovolné úmysly,“ varuje. Podle Horáčka je samotný proces rozhodování namáhavý, a proto lidé často volbu odmítají. „Pro lidi je těžké volit a proto často volit odmítají,“ připomíná slova Ericha Fromma. Svoboda proto není jen privilegium, ale i těžké břemeno a právě v tom tkví její zranitelnost. „Dokud si to neuvědomujeme, jsme primárně vlečeni emocemi,“ dodává psychiatr a upozorňuje, že právě emoce mohou ovládat naše životní volby více, než jsme ochotni si připustit. Digitální svět pak tento tlak násobí. „Algoritmy sociálních sítí zpřesňují myšlení člověka do jednoho pólu. To vede k polarizaci a štěpení společnosti,“ říká Horáček a varuje, že problematické je vytváření obrazu „my a oni“. Výsledkem je společnost, která se stále více propadá do extrémů a ztrácí schopnost nacházet společnou řeč. Odborník upozorňuje také na to, jaký dopad má současný svět na děti a dospívající, kterým dostatečně neukazujeme, jak s ním mají zacházet. „My z populace dětí vytváříme psychiatrické pacienty,“ říká Horáček otevřeně. Popisuje třeba, jak dívky na sociálních sítích čelí neustálému tlaku, aby zveřejňovaly fotografie a obstály v soutěži o pozornost. Většina zpětné vazby je negativní a výsledkem je špatný pocit. „Chceme, aby 40 % dětí bralo antidepresiva, protože se necítí dobře z toho, v jakém světě žijí? Nechceme,“ říká rezolutně. Cestu ven vidí v budování odolnosti, nikoliv v zákazech či regulacích. „Odolnost znamená zvýšit práh toho, co mě rozhodí natolik, že přestanu fungovat,“ vysvětluje. Jako psychiatr zdůrazňuje schopnost prožívat přítomný okamžik, uvědomovat si své emoce a tím snižovat jejich destruktivní vliv. „Když jsme přítomni v okamžiku, jsme mnohem méně pod diktátem minulých vzpomínek a obav z budoucnosti. To je ten okamžik svobody,“ popisuje odborník. A přestože hovoří o složité době, zůstává optimistou. „Chtěl bych, aby existoval nějaký maják, který nám řekne, jak se rozhodovat, co je správné,“ říká. Jak ale získat odolnost v prostředí, které nás každodenně tlačí do bublin a extrémů? Je možné, aby svoboda byla vnímána nejen jako luxus, ale i jako dovednost, kterou je třeba trénovat? A může se pravda stát oním „majákem“, který udrží společnost pohromadě? Poslechněte si celý rozhovor.
CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 64 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR A HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR
„Někteří lidé nejsou rádi, když se někdo má dobře,“ říká zpěvák a skladatel Michal David. Hitmaker, který vyprodává haly i po dekádách kariéry, se nevyhnul kritice ani nálepkám „režimního zpěváka“. „To je úděl nás známých. Vždycky budeme pod drobnohledem,“ vidí za tím hudebník. Přesto věří, že ho žádná politika ani režim nedržely nad vodou – vždy to podle něj bylo jen publikum a fanoušci, kteří umělce buď chtějí, nebo ne. “S tím nikomu žádný režim ani úplatky nepomohou,” říká David. Pak ale přišla chvíle, která jeho život změnila navždy. V roce 2000 zemřela jeho devítiletá dcera. „To je rána, na kterou nejste připraveni nikdy. Rozpadá se vám systém a v podstatě se s tím nevyrovnáte, jen se s tím naučíte nějakým způsobem žít,“ přiznává s tím, že bolavou ztrátu nedokáže zpracovat dodnes. „Její fotky u nás doma nikdy nepůjdou pryč. Ona je pořád součástí našeho života, byť tu s námi byla jen devět let,“ vzpomíná David na dceru. Na začátku mu ale pomáhala hlubinná terapie i víra v reinkarnaci. „Začal jsem věřit, že naše duše někam putují. Věřím tomu, protože to má nějaký smysl,“ říká. O své senzibilitě mluví otevřeně – od dětství umí vykládat karty a i dnes hledá duchovní vysvětlení v těžkých chvílích. Součástí jeho příběhu je ale i obrovský návrat. Po Naganu, kdy hokejisté zpívali jeho hity, se zrodila nová Davidománie. „Nemusí to být nějaké obrovské umění. Jsme tu proto, abychom lidi bavili, aby si u písničky odpočinuli, zazpívali ji a měli dobrou náladu,“ říká o hudbě. Důležité je pro něj, aby i nové skladby obstály – třeba píseň Náš cíl, kterou napsal manželce k výročí a kterou si fanoušci dnes žádají na koncertech. „To je skoro zázrak, když se povede, že lidi chtějí novou věc,“ dodává David. Jak se zpěvák, který o sobě říká, že je „proplouvač středem“, dívá na své škatulkování, období před rokem 1989 i dřívější zapojení do politiky? Co pro něj znamenalo vyznamenání od prezidenta Zemana a jak vnímá dnešní slávu i zodpovědnost před fanoušky, kteří mu dodnes plní arény? Jak vzpomíná na své hudební začátky a co pro něj osobně znamená rodina po všech těžkých ztrátách? Nejen o tom je rozhovor s Michalem Davidem.
CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 53 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR A HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR
Ornella Koktová se už dávno nesnaží obhajovat před těmi, kdo ji mají zafixovanou jen jako bulvární postavičku. „Časem se to celkově lepší, ale kdo má pevný názor, tomu to stejně nevymluvíte. A kdo se umí podívat i z jiného úhlu, ten to uvidí jinak,“ říká podnikatelka a spoluautorka podcastu s Agátou Hanychovou. Sama přiznává, že bulvár jí v minulosti ubližoval, dnes ho ale dokáže využít – ať už pro byznys, nebo k tomu, aby upozornila na příběhy, které by jinak zapadly. „Na nás vydělávají celé roky. Teď si z toho dokážeme vzít i my, a někdy je to vlastně i zábava,“ dodává k úspěšnému podcastu. Za sebou má přitom složité dětství i komplikovaný vztah s matkou. „Už jsem umrtvená, kdybych to brala vážně, zbláznila bych se,“ vysvětluje. Velký tlak zažívala i v devatenácti, kdy byla těhotná, maturovala a zároveň čelila obrovskému mediálnímu zájmu kvůli vztahu s podnikatelem Josefem Koktou. „Byla to strašná doba. Dokonce jsem přemýšlela, jestli neskočím ze skály na Divoké Šárce. Pak jsem si ale řekla, že to zvládnu. Vždycky jsem si o sobě myslela, že jsem silná,“ říká otevřeně. Dnes s manželem vychovává tři děti, mluví o těžkých porodech i období vyhoření, kdy se cítila v úspěšném podnikání i vztahu prázdná. Koktová ale také hovoří o strachu, že kvůli pracovnímu vytížení nebude „dokonalou mámou“. „Čtete to na sítích – když je žena jenom doma s dítětem, tak je neschopná a když moc pracuje, tak je ‚zlá’ workoholička. Tohle všechno se ve mně pere,“ popisuje podcasterka tlaky ve veřejném prostoru a dodává, že se svým dětem snaží zajistit „bezpečné hnízdo“. Nejstarší syn Quentin má pravděpodobně Aspergerův syndrom a Koktová popisuje, jak se učí komunikovat s dítětem, které přemýšlí a reaguje jinak než většina vrstevníků. Přesto mluví o rodině jako o svém smyslu života, ale přiznává i chvíle, kdy s manželem Josefem Koktou měli na účtu „poslední tisícovku“. Jak se jí daří vyrovnávat s tlakem veřejnosti i s vlastními pochybnostmi? Jak balancuje mezi podnikáním, mateřstvím a partnerským vztahem? A jak se žije ženě, o níž se v mládí psalo na titulních stranách, ale která dnes sama určuje, co a jak sdílí? Pusťte si celý rozhovor.
CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 68 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR A HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR
Odmala věděl, že chce dělat velké věci. Dnes je zakladateli vzdělávací skupiny Consilium a podnikateli Ondřeji Kaniovi teprve třicet dva let, ale už stihl vybudovat síť škol, ve které prodal podíl za stamiliony a také koupil fotbalový klub Slovan Liberec. Za tím vším ale stojí dětství, které ho poznamenalo. „Prvních asi osm let svého života jsem zažíval extrémní šikanu ze strany dospělého člověka, protože jsem nebyl jeho syn. Překážel jsem,“ popisuje investor, jak se snažil lidem okolo dokázat, že není jen „přebytečný člověk“. V devíti letech se přestěhoval k prarodičům - až tam poprvé pocítil lásku a svobodu. Složité dětství Kania přetavil v motor. Ve 23 letech si na papír načrtl ideální školu a založil American Academy. „První rok jsme fungovali tak jaksi nelegálně, měli jsme 75 dětí,“ vzpomíná Kania a popisuje, jak jednoho dne zjistil, že jeho společník vybral peníze na dlouhé měsíce provozu a koupil si za ně auto. Najednou zůstal bez prostředků, zhubl třicet kilo kvůli vážné nemoci a podepsal smlouvy, které ho mohly připravit o všechno. „To byl největší risk mého života,“ přiznává. Přesto dokázal firmu zachránit. Ke svému dnešnímu úspěchu říká, že nešlo o peníze. „Nebyla za tím myšlenka, že prodám síť škol a bude ze mě miliardář,“ dodává k tomu, že si nevybral variantu dalšího růstu a podíl v Consiliu prodal hlavně proto, že chtěl být nezávislý. A přišla investice do fotbalu. „Jestli to byla nejlepší investice? Finančně ano. Emocionálně bych ti peníze radši oželel,“ směje se. Třeba prohra Slovanu 5:0 v derby ho zasáhla tak, že tři týdny nevycházel z domu. Kania vnímá, že navenek působí sebevědomě. „Nejsem ale politik, ani celebrita, nepotřebuju si budova image. Bydlíme v lese, našimi sousedy jsou mufloni a srnky,“ říká podnikatel s tím, že se ale na svoje veřejné vystupování v souvislosti s fotbalem bude muset dávat větší pozor. S manželkou Petrou, bývalou auditorkou z Deloitte, vychovávají malého syna, který má oční poruchu. „Hodně přemýšlíme nad tím, jak ho vychovat silného,“ říká Kania, který sám vzpomíná na volnost, kterou měl u babičky s dědou, a která pro něj byla klíčová. A politika? „Hodně se sebou bojuju, protože se ze mě stává dezolát. Jsem pořád v opozici, mám tendenci ve volbách trestat společnost,“ říká muž, který kdysi chodil s tričkem Hillary Clinton a dnes dodává, že naprosto rozumí tomu, proč si Američané znovu zvolili prezidentem Donalda Trumpa. Jak vypadá život člověka, který si prošel dětstvím plným traumat a přetavil je v sílu? Co znamená svoboda pro muže, který vybudoval miliardovou firmu, koupil fotbalový klub a říká, že se nechává „unášet osudem“? Jak náročné je snažit se změnit české školství a co by mu nejvíce pomohlo? Nejen o tom mluví Ondřej Kania v rozhovoru.
CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 91 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR A HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR
„Politici jsou naši otroci a málo je urážíme,“ říká politický komentátor a spoluautor podcastu Kecy a politika Petros Michopulos na speciálním večeru Čestmír Live: Tři roky na scéně. Podle něj, kdyby se uráželi víc, byla by naše společnost vyspělejší a lepší. „Britové si dělají ze svých politiků srandu už pět set let, proto mají tak vyspělou civilizaci. My se na ně pořád díváme jako na nedotknutelné zlaté krávy,“ tvrdí podcaster s tím, že by měla být česká společnost k politické reprezentaci kritičtější. Přitom jeho metafory mluví samy za sebe, když české politiky přirovnává ke zvířatům v zoo. Petra Fialu vidí jako želvu, Andreje Babiše jako hyenu nebo Tomia Okamuru jako bobra. „Na politiku je třeba dívat se jako na zoologickou zahradu,“ říká a dodává s úsměvem, že někoho baví sloni, jiného tygři, ale nakonec se jde podívat i do želvího výběhu, kde se zdánlivě nic neděje. Podle něj je slabost české vlády v její lenosti. „Kateřině Konečné se líbí její práce. Andreji Babišovi se ta práce líbí, Tomiovi Okamurovi se ta práce líbí. Vítu Rakušanovi se nelíbí. No tak asi nebude dělat velmi brzy,“ vysvětluje Michopulos a kritizuje, že vládní politici působí, že je politika vlastně nebaví. A připomíná, že právě proto vítězí ti hlučnější, expresivnější, kteří umí voliče bavit a vtáhnout. „Je to úplně stejně jako s balením ženských. Pokud nevylezeš z baráku do baru a neřekneš někomu dobrý večer, nebude nic. A stejně tak v politice – pokud politici nevylezou z ulit a nezačnou mluvit s lidmi, volby nevyhrají,“ přirovnává komentátor volby k randění. Michopulos ale mluví i o svém původu – řecké rodině, kde byla politika každodenním tématem. Připomíná také, proč část řecké komunity v Česku zůstává proruská – do země se dostali jako poražení řecké občanské války, většinou levicoví partizáni a jako lidé, kteří si nesli vazby na komunistické strany a na Rusko. A podobně jako hodnotí politiky, nebojí se ani sám sebe přirovnat k zástupci zvířecí říše. „Cítím se být gorilou, ale ve skutečnosti jsem oslík. Je to buddhistické stvoření, nezničitelný tahoun,“ vysvětluje. A stejně tak podle něj funguje politika – tvrdá, někdy špinavá práce, kterou ale musí dělat někdo, koho to baví. A vyvrací i podle něj často mylný předpoklad: „Kdo čeká, že mu politici nebudou lhát, žije na jiné planetě.“ Rozhovorem s Petrosem Michopulosem ale první Čestmír Live nekončil. Na diváky čekal malý bonus: otázky z publika nejen na politického komentátora, ale i bezpečnostního analytika Vlastislava Břízu, který byl prvním hostem večera. Jak si v současné době zachovat pozitivní pohled na tuzemskou i mezinárodní situaci? Jak si představují svět po jaderné válce? A věří tomu, že Andrej Babiš bude vždycky prozápadní? Pusťte si celý rozhovor i následnou debatu.
CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 50 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR A HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR
„Jsem realistický optimista. Na svět nahlížím realisticky, ale ve finále vidím světlo na konci tunelu,“ říká bezpečnostní analytik Vlastislav Bříza na speciálním večeru Čestmír Live: Tři roky na scéně. Vysvětluje, proč se snaží složité mezinárodní události vysvětlovat co nejjednodušeji – aby jim rozuměl každý. „Nechci inklinovat k aktivismu, nechci lidi odradit. Ti nerozhodnutí chtějí slyšet analýzu A, analýzu B a potom syntézu,“ vysvětluje s tím, že i volič SPD pak musí pochopit, že když Ukrajina prohraje, nebudeme v Česku mít tři sta tisíc uprchlíků, ale třeba až pět milionů. Připomíná, že reakci NATO na ruské drony v Polsku považuje za úspěch: během minut vzlétly nizozemské F-35, polské F-16 a italský letoun včasné výstrahy. „Koordinace zafungovala. K žádným zásadním škodám nedošlo, nula lidských obětí,“ chválí alianční reakci Bříza. Zároveň ale varuje, že Evropa není připravená na balistické rakety a vymezuje se také vůči kritice Donalda Trumpa: „Moderní je okopávat mu kotníky, ale já na to nenaskočím. Je to náš nejbližší spojenec a tím nic nevyřešíme,“ nabádá s tím, že je důležité naučit se s prezidentem USA zacházet tak, jak to umí třeba generální tajemník NATO Mark Rutte. Zásadní je podle něj vůle. „Když nemáte vůli se bránit, tak nemáte šanci vyhrát,“ připomíná s odkazem na rok 1938, kdy se podle něj československá společnost měla bránit. „V jakémkoliv jiném státě by na vás koukali, jak tele na nový vrata, že se na to vůbec ptáte. Je přece normální bránit se, když vás někdo napadne,“ tvrdí Bříza. A pak se rozhovor stáčí k jeho vlastní cestě. Vyrůstal v rodině, kde otec koupil společnost Koh-i-Noor. „Slíbil jsem mu, že si udělám i vysokou školu ekonomickou, abych rozuměl podnikání,“ vzpomíná analytik. Dnes se mu ale vedle znalosti mezinárodních vztahů a bezpečnostní politiky hodí i ekonomické vzdělání. „Když se mluví o sankcích, clech, mezinárodním obchodu nebo fiskální politice, rozumím kontextu,“ říká Bříza, který už dvacet let vyučuje na Univerzitě Karlově předmět o jaderném soupeření velmocí a působil v Německu i ve Švédsku. Co dnes znamená být realistickým optimistou v zemi, kde část společnosti pochybuje o Západu a kde sílí hlasy volající po odklonu od podpory Ukrajiny? O čí podpoře v případě eskalace konfliktu s některým z aliančních států Bříza nepochybuje a proč je to noční můra Vladimíra Putina? A může se změnit postoj ČR k NATO nebo ukrajinské pomoci po říjnových volbách? Poslechněte si celý rozhovor.
CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 61 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR A HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR
„Ať jste muž, nebo žena. Každý má právo využít svůj plný potenciál. Já nelituji, že jsem ho využila touto cestou,“ říká Senta Čermáková, inovátorka a transformátorka, která prošla cestu od studia na ČVUT přes nejvyšší manažerské pozice nejen v Hewlett Packard až po současnou roli v Czechitas, kde pomáhá ženám proniknout do IT. V rozhovoru popisuje, jak ji formovala asketická, ale láskyplná výchova, díky které se naučila posouvat sama sebe i ostatní za hranici komfortu. Vzpomíná na dětství, kdy si pod stromečkem místo džín našla jen cedulku „když chceš, tak můžeš“, i na to, jak jí tatínek – přísný, ale naslouchající – už v pěti letech psal pozorování o její houževnatosti a netrpělivosti. „Nikdy mě nenapadlo, že je nevýhoda být ženská,“ říká a vysvětluje, jak ji rodiče připravovali na „mužský svět“. Třeba tím, že ji poslali na elektrotechnickou fakultu, protože „kluci z ČVUT nejsou žádné primadony, ale poctiví a skromní lidé“. Čermáková otevřeně mluví o kariéře, která ji z pražské pobočky Hewlett Packardu dovedla až do Silicon Valley, ale také o pádech a chvílích, kdy musela dokazovat, že má na to znovu stoupat. „Nejlepší, co moji šéfové udělali, bylo, že mi dali důvěru. A s odpovědností poskočíte,“ vzpomíná na dobu, kdy ve 34 letech dostala na starost oblast 98 zemí od Ruska po Afriku. Přiznává, že byla kariéristka a o své cílevědomosti říká, že „když je šťastná máma, je šťastná celá rodina“. Mluví ale i o svém životním „obratu“ po čtyřicítce, kdy začala mentorovat mladé inženýry i ženy v IT. Velká část rozhovoru se věnuje i současnosti a budoucnosti – od postavení žen na českém trhu práce přes dopady umělé inteligence až po školství budoucnosti, které se podle ní zásadně promění. „Ne každý najde sedmnáct nových povolání,“ varuje, ale zároveň zůstává optimistická: věří, že Česká republika má šanci obstát v technologických změnách, pokud se lidé naučí být adaptabilní. A přitom se pořád směje. „Manžel říká, že jsem mimozemšťan, že si v hlavě vyrábím svoje drogy. Já si myslím, že jsem usměvavá proto, že vidím svůj dopad a že cítím vděčnost a pokoru,“ uzavírá. Co Amerika ženám nabízí a Česko se tomu pořád nedokáže rovnat? Proč je podle Čermákové klíčové, aby dívky mířily do IT a technických oborů? Jak se připravit na dobu, kdy umělá inteligence nahradí část pracovních míst a co je stěžejní pro úspěšného manažera? Nejen o tom mluví Senta Čermáková.
CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 56 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR A HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR
„Čím víc děti blbnou, tím víc mají strach. A my to nebereme vážně,“ říká dětský psychiatr a psychoanalytik Peter Pöthe. V rozhovoru vysvětluje, že dospělí často přehlížejí úzkosti dětí – ať už z budoucnosti, klimatických změn nebo umělé inteligence. „Jsme úplně hloupí. Mávneme rukou nad tím, že se děti bojí, co tady bude za pět, deset let,“ varuje odborník před tím, jak málo se dnes dospělí snaží nahlédnout na svět očima svých dětí – a to je podle něj velká chyba. Mluví také o tom, jak technologie mění dětské vnímání reality. „Dítě je složené hlavně z toho, na co je jeho mozek připojen. A rodiče na to kašlou, nebo řeknou: zakážu ti chytrý telefon. Vůbec tomu nerozumí,“ upozorňuje na to, jak jsou modely ve světě internetu návykové a nebezpečné a zdůrazňuje, že nestačí je jen zakazovat. Zkreslené vnímání světa ale nemají jen mladiství. Pöthe vypráví také o své účasti na dokumentu Velký vlastenecký výlet a setkání s lidmi, kteří popírají realitu války na Ukrajině. „To, co člověk říká a čemu věří, nemusí vůbec odrážet to, co prožívá,“ vysvětluje psychiatr a dodává, že čím blíž se takoví lidé realitě dostanou, tím agresivněji se mohou bránit. Po návratu z Ukrajiny říká, že je přesvědčen, že podobný konflikt čeká i Česko. „Putin neusiluje o území, ale o destrukci našich hodnot. Dokážu si představit, že pokud Rusko vojensky vyhraje, máme ho tady,“ říká s tím, že si máme uvědomit, že i mezi námi existují lidé, kteří by byli schopni páchat násilí nebo pomáhat tomu, kdo ho koná. Podle Pötheho má každý z nás „potenciál být zlý“. Proto mluví o tom, že nestačí jen respektovat názory, které nás ohrožují – je třeba přiznat, že kdo popírá válku a podporuje Putina, je pro společnost nebezpečný. Vyjadřuje se i k kontroverzi kolem mikiny Izraelských obranných sil, kterou měl na sobě během natáčení dokumentu a vysvětluje, proč by si ji dnes už nevzal. „Od té doby, co Netanyahu zahájil válku v této podobě, s tím nesouhlasím,“ dodává, ale zdůrazňuje, že za situaci v Gaze podle něj nenese odpovědnost pouze Izrael, ale především Hamás. Dětský psychiatr v rozhovoru často opakuje, jak důležité je snažit se při debatě „mít rád“ i lidi s odlišnými názory. Společný dialog by měli hledat lidé nejen ve společnosti, ale také rodiče doma s dětmi. Jak mluvit s lidmi, kteří popírají realitu, aniž bychom je jen odepsali jako „dezoláty“? Proč nestačí jen respektovat jiné názory a kde je hranice, kdy už se musíme bránit? Co dnešní děti nejvíc děsí – a jak jim pomoci, aby se v tom neztratily? A lze být v dnešním světě dobrým rodičem? I to se dozvíte v rozhovoru.
CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 62 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR A HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR
„Dávám lidem nabídku, jak udržet prosperitu, svobodu a demokracii,“ říká premiér a ídr koalice Spolu Petr Fiala v rozhovoru, který se točí kolem čtyř let u moci, volební kampaně i bilance toho, co se jeho vládě podařilo – a co ne. Fiala mluví o tom, že Česká republika je dnes „jedna z nejbezpečnějších zemí na světě“, že máme „devátou nejzdravější ekonomiku“ a že po těžkých letech covidové krize a inflace „ekonomika roste, podnikání se rozvíjí, zakládá se nejvíc firem v historii“. Opakovaně se vrací k myšlence, že i letos jde o zásadní rozhodnutí pro budoucnost země. „Snažím se lidem říct, že i volba menšího zla je vlastně správná volba,“ říká předseda vlády. Podle něj je důležité, aby lidé šli k volbám, i když mají pocit, že je někdo v něčem zklamal, včetně jeho vlády. „Zvažte pro a proti, zavřete oči a volte nás, protože je to důležité pro dobrou budoucnost nejen vás, ale i vašich dětí,“ vyzývá premiér. V rozhovoru se řeší i politická strategie a ostré billboardy, které straší voliče návratem Andreje Babiše nebo Tomia Okamury. „Lidé mají vědět, že tohle nejsou volby, kde se rozhoduje o tom, jestli tahle daň bude vyšší nebo nižší. Je to volba, kde se fakt rozhoduje o tom, kam bude patřit Česká republika,“ odpovídá Fiala na otázku, jestli Spolu samo svojí kampaní nepřispívá strachu, který je podle něj mezi lidmi přítomný. Přiznává, že společnost je polarizovaná, ale tvrdí, že na náměstích cítí „spíš pozitivní motivaci“. Velká část rozhovoru se věnuje i zahraniční politice a pomoci Ukrajině. Fiala odmítá kritiku, že Česko dává málo, připomíná českou muniční iniciativu, výcvik vojáků i to, že Česko zvládlo největší vlnu ukrajinských uprchlíků na hlavu. Premiér reaguje i na kauzu bitcoinů a odchod Pavla Blažka z vlády: „Zaplatil nejvyšší politickou cenu – odešel nejen z vlády, ale i z politiky. To si myslím, že v české politice úplně obvyklé není,“ říká. Na otázku, zda to nebylo pozdě, odpovídá: „Odešel v první chvíli, kdy se ukázalo, že udělal zásadní chybu. A my jsme přijali vrcholnou politickou odpovědnost.“ Rozhovor se dotýká i Green Dealu a emisních povolenek, digitalizace i velkých energetických projektů. Fiala znovu opakuje svou vizi. „Chci, aby lidé v Česku měli mzdy jako v Rakousku nebo v Bavorsku,“ tvrdí s tím, že k tomu vedou kroky současné vlády. Kdy podle něj lidé uvidí výsledky důchodové reformy, o které říká, že ji dělal hlavně pro mladé? Věří, že jeho varování před Babišem a Okamurou mobilizuje voliče, nebo je spíš dál polarizuje? A co považuje za největší riziko příštích čtyř let – ekonomickou krizi, návrat populistů, nebo únavu lidí z politiky? Pusťte si celý rozhovor.
CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 56 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR A HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR
„Jsem člověk, který věci prožívá někdy až moc,“ říká písničkářka Nikola Mucha. Má tři děti – první dceru měla už v sedmnácti a dnes o ní mluví jako o „hotové“. „Má super kluka, který převzal veškerý její zájem. Už jde do světa,“ říká a vtipkuje, že kdyby následovala její vzor, mohla by být zpěvačka už ve svých pětatřiceti babičkou. Sama má pocit, že jí s koncem poslední mateřské začíná nový život a nový začátek. „Nevím, co se ze mě teď vyloupne. Je to pro mě důležitý milník,“ přiznává Mucha, která je známá tím, že o věcech zpívá bez servítek a sama má ráda, když lidé mluví na rovinu a stejně tak i zpívají. Právě díky svému otevřenému humoru a vulgarismům si podle svých slov dokáže udržet pozornost publika. Přitom přiznává, že hudba je pro ni „nelogická bažina“ a poslední léta propadá lehké depresi. S Romanem Holým teď chystá novou desku, kam poslala „hodně neveselý texty“, ale na koncertech chce, aby se lidé bavili. „Nebaví mě, když publikum dlouze hloubá nad tím, jak to autor myslel. Já chci říct prdel a všichni se smějou,“ vysvětluje hudebnice. V rozhovoru otevřeně mluví o tom, jak ji zasáhla reakce veřejnosti poté, co se kdysi vyjadřovala ke kauze #MeToo. „Poprvé jsem se bála vystupovat před lidmi. Chodily mi anonymní zprávy, že zlehčuju násilí, což se ale nedělo – nedomyslela jsem to, řekla jsem to špatně, protože jsem impulzivní a děje se mi to často,“ hájí se písničkářka, která se proslavila písněmi jako Chlapi sú kokoti. Mucha dodává, že by nejradši vydala album Muži jsou citliví, aby ukázala, že její humor není nenávist vůči mužům. „Prostě jsem zazpívala srandovní písničku. A tehdy jsem byla přesvědčená, že chlapi sú kokoti,“ upozorňuje. Mucha mluví i o drogách: „Myslím si, že mi to víc dalo, než vzalo. Chvilku to ale bylo trošku moc,“ dodává zpěvačka s tím, že jediné, čemu je dnes věrná, je plzeňské pivo. Přiznává také, že má poruchu pozornosti a že jí hudba pomáhá soustředit se na přítomný okamžik. „Hudba to trošku tlumí. Je to jako sex, člověk se zaměří na přítomný okamžik,“ vysvětluje. Jaké to bylo být sedmnáctiletou matkou a proč o tomhle příběhu výslovně nezpívá? Co pro ni znamená být „brněnská figurka“ a bojí se chvíle, kdy ji budou brát jen vážně? A co ji dokáže dohnat k slzám? I to se dozvíte v rozhovoru.
CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 63 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR A HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR
Jan Dobrovský se po dvou letech vrátil na rozhovor a znovu přinesl svůj skeptický pohled na svět. „Jsem teď čerstvě důchodce, takže mám celý život před sebou. Jsem skeptik celý život a bohužel ve značném počtu případů se mi ta skepse vyplácí,“ říká podnikatel a podcaster hned v úvodu. Podle něj žijeme ve „válečném stavu“ – ne v podobě světové války, ale ve světě, kde „mnoho zemí je v horkém konvenčním konfliktu a ty ostatní jsou v moderním soft konfliktu“. Pandemie podle něj jen urychlila pocit nejistoty a ukázala, že jsme politicky i společensky nepřipravení. Politika se podle něj vyprázdnila a je dnes postavená na marketingových tricích, nikoli na obsahu toho, co chce politik dosáhnout. Mluvili jsme také o únavě z demokracie. Dobrovský říká, že lidé ztrácejí naději a hledají vůdce, který zjednoduší cíl v jedno – „postarám se o vás“. I kdyby šlo o sliby nesplnitelné nebo o člověka, který je zločinec, část společnosti je ochotná mu věřit, protože „má aspoň chuť bouchnout do stolu“. Demokracie je ale podle něj ze své podstaty nejistota – je to množství debat, dohod a kulturních válek. „A to je pořád jenom nejistota,“ tvrdí. Velká část rozhovoru se věnovala nadcházejícím volbám a pocitu, že není koho volit. Dobrovský rozumí frustraci, ale odmítá rezignaci na účast: „Když někdo nemá ani chuť zabývat se tím, kdo na kandidátce je, a nejde volit, tak se vlastně nestará o nic a je spoluviníkem toho stavu, který pak vznikne.“ Kritizuje i agresivní předvolební rétoriku, která podle něj posouvá politickou kulturu někam, kde jsme ještě nebyli. Mluvili jsme ale i o kandidatuře bývalého hudebníka J.A.R. Oty Klempíře a o morálce. Pokud jde o jeho spolupráci s StB, Dobrovský říká, že selhání je lidské, ale není lidské si z toho dělat přednost. Podle něj existují obecné principy morálky, jejichž porušení znamená ztrátu důstojnosti. Silná část rozhovoru patřila i situaci v Gaze a podpoře Izraele. „Válka je krutá věc, ale když už k ní dojde, pravidla naší normální civilizace se mění. Musíš se zbavit nebezpečí, protože jinak nepřežiješ,“ myslí si Dobrovský a dodává, že i přes chyby izraelské vlády zůstává země demokratickým právním státem a věří, že válečné zločiny budou následně potrestány. V závěru mluví také o tom, že krize mohou být pro společnost i příležitostí. Připomíná, jak válka na Ukrajině „stmelila nestmelitelné“. Západ ale na druhé straně podle něj hledá spíš pohodlí než odvahu. „Kdyby ale Evropa pomohla vyhrát válku na Ukrajině, tak entuziasmus z vyhrané války posouvá civilizace dopředu. Když válku prohraješ, společnost stagnuje a hledá nové koncepty, protože selhala,“ dodává k tomu, jak málo lidí v Evropě je dnes ochotno bránit svoji vlast. Jak se podle něj dá v dnešním světě hledat naděje? Proč je důležité jít k volbám i tehdy, když máte pocit, že není koho volit? A kde leží hranice morálky v politice i ve válce? Poslechněte si celý rozhovor.
CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 64 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR A HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR
Tohle mě překvapilo. Psycholog Radvan Bahbouh umí být nesmírně inspirativní, ale když se otevřel o smrti svého malého syna a o tom, co to pro něj a jeho rodinu znamenalo, bylo to něco úplně nového. Popisuje vyrovnávání se s celou věcí a nalézání cesty k posílení sebe sama. Podtrhuje důležitost rodiny, kterou celá věc semknula. Ale mluvili jsme taky o tom, co si z jeho zkušenosti může vzít každy. A že i psycholog je někdy v situaci, kdy si sám nemůže. Ale jindy naopak ano, třeba když se vzpomínka na trauma spojené se smrtí vrací. Celý rozhovor ale nebyl takhle vážný, je v něm i spousta smíchu a uvolnění. Radvan mluví třeba o tom, jak nám pozitivní obrazy z minulosti můžou pomoct.
CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 62 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR A HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR
„Když jsem se poprvé ocitla u letecké záchranky v Alpách, většina přístrojů v zimě prostě nefungovala. Najednou se vracíte k vlastním smyslům,“ vzpomíná lékařka Kristina Höschlová, jak ošetřovala pacienty v horách. Právě tahle zkušenost pro ni byla průlomová – poprvé si uvědomila, že medicína se nemusí opírat jen o technologii a komfort nemocničního prostředí. „Tam jsme sto procent pacientů ošetřovali na sněhu. A přitom jsem vůbec neměla pocit, že by přežívali méně nebo hůře než u nás,“ říká. Nejen na základě této zkušenosti proto nabádá, aby se na medicínu nahlíželo trochu jinak – méně černobíle a víc v souvislostech. Zážitky z hor doplnily také zkušenosti z misí s Lékaři bez hranic, kde zblízka viděla, že „je mnoho věcí jinak, než se učí ve škole“. A začala hledat cesty, jak západní postupy doplnit o jiné tradice, které v mnoha zemích fungují po staletí. „Vždycky jsem se ptala, kdo je pro místní autoritou – ať už lékař, léčitel nebo šaman – a zajímalo mě, co máme společné s tou naší medicínou,“ vzpomíná Höschlová. Postupně se začala více věnovat komplementární medicíně, kterou dnes vnímá jako přirozené rozšíření té klasické. „Jsou to nefarmakologické, neinvazivní metody, které běžně nejsou využívány konvenční medicínou, ale jejich benefit pro zdraví je ověřen vědeckými studiemi,“ popisuje to, jak může takový přístup poskytnout lidem nástroje, aby si v lecčems pomohli sami. Ať už jde o dechová cvičení, fyzioterapii, otužování nebo kontemplativní metody, všechny podle ní pracují s vnitřní schopností těla se uzdravovat. „Když člověk opravdu vnímá svoje tělo, dokáže snáze navést i samotné lékaře,“ dodává. Jak ji zkušenosti z hor a válečných misí změnily jako lékařku i jako člověka? Kde vidí hranici mezi klasickou medicínou a komplementárními přístupy? A proč podle ní selský rozum a intuice patří do ordinací stejně jako dané postupy a technologie? I o tom je rozhovor.
CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 58 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR A HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR
„K té práci je potřeba velká dávka apatie,“ říká Andreas Papadopulos, dosavadní zpravodaj České televize v Polsku, který se právě chystá na novou misi – do Istanbulu. Neodjíždí prý jako nadšený turista, ani jako člověk s předsudky k cizí kultuře. „Beru to jako práci. Musím si tam zařídit život, fungovat s manželkou. Extrémní pocity nemám,“ dodává k novému působišti. Apatie mu podle něj pomáhá držet odstup. Už na Ukrajině se musel vyrovnat s rozhovory s lidmi, kteří přišli o střechu nad hlavou nebo o své blízké. „Nemůžu říct, že by to ve mně nevyvolalo emoce. Ale stejně ta obrana navenek byla do jisté míry nějaká apatie a pracovní kázeň,“ popisuje. Kritiku přitom bere velmi vážně, nejvíc od vlastní manželky. „Ona je nejlepší kritik. Řekne, že to stálo za prd a já jí za to hrozně děkuju, protože kritika posouvá dál,“ vysvětluje novinář. Současný přesun do Turecka vnímá jako náročnou operaci: stěhování, odhlášení daní, hledání bydlení i učení turečtiny. „Můj nejhorší den v životě byl po první lekci turečtiny. Mám na jazyky nadání, ale tohle byla čistá bezmoc,“ popisuje. Klíčovou roli v rozhodnutí sehrála jeho žena, která kvůli jeho kariéře opustila výbornou práci ve Varšavě. „Bez ní bych nešel. Byla tak laskavá, že upřednostnila moji práci před svou. Bez kompromisu to nejde. Proto je asi i žen zpravodajek tak málo – pro ně a jejich muže to není jednoduché rozhodnutí,“ myslí si novinář. Sám Papadopulos cestuje nalehko: bere si jen nejdůležitější dokumenty, počítač a pár kusů elektroniky. Část jeho rodiny kdysi utekla z Řecka během občanské války a to se podle něj odráží i v dnešku. „Možná proto netíhnu k žádnému gruntu. Nechci nikde nic hromadit,“ dodává k tomu, jak dnes dokáže rychle změnit působiště. Přestože je mu jen třicet jedna let, už má za sebou roky v Polsku, působení u fronty na Ukrajině a stovky reportáží. „Bylo to vysněné zaměstnání. Ale poslání? Ne. Je to práce, kterou dělám, protože mě vybrali. A já se snažím nezklamat,“ říká. Jaké to je, když člověk musí potlačit vlastní emoce, aby mohl o válce informovat? Jak vnímá současné Polsko? A co znamená pro mladého zpravodaje začít znovu – v úplně jiné zemi, kultuře a jazyce? Poslechněte si celý rozhovor.
CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 65 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR A HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR
„Nastavili jsme velká očekávání. Programové prohlášení jsme měli roztrhat,“ říká ministr vnitra a předseda hnutí STAN Vít Rakušan, když mluví o největší chybě vlády. Přiznává, že lidem často tvrdili, že všechno dotáhnou, i když přišla „největší bezpečnostní krize od druhé světové války“. Podle něj vláda zvládla reakci na uprchlickou i energetickou krizi, podařilo se ukotvit zemi hodnotově a stát se nezávislými na Rusku. Přesto připouští: „K lidem, kteří nás nevolí, jsme mluvili málo.“ Právě proto začal jezdit do regionů, kde STAN tradičně podporu nemá. Cílem debat bylo, aby se mu lidé nebáli říkat do očí kritiku a třeba i vynadat. „Nepřesvědčil jste nás, abychom vás volili, ale přesvědčil jste nás, že nejste srab,“ slyšel od nich Rakušan. „Bylo pro ně důležité, že jsme přijeli,“ chválí si šéf hnutí STAN Debaty bez cenzury. V kampani před podzimními sněmovními volbami proto zdůrazňuje větší odvahu – otevřeně mluví o přijetí eura kolem roku 2030, manželství pro všechny i debatě o eutanazii. „Přestaňme přešlapovat a pojďme těm lidem ukázat nějakou míru většího tahu na branku,“ dodává třeba k tomu, že dobu, kdy bylo „politicky a ekonomicky výhodné“ přijmout euro jsme už dávno propásli, přestože se vláda touto větou oháněla. Kompromis pěti stran podle něj vedl navíc k tomu, že program nebyl špatný, ale byl „nemastný a neslaný“. Teď je ale třeba, aby měla politická vůle větší energii. Ministr vnitra za STAN také tvrdí, že politika nemá být o „menším zlu“, ale o naději, že se „v téhle zemi může žít dobře“. Odmítá možnost vládnout s hnutím ANO. „Jsme ideově jinde, oni slibují všem všechno,“ dodává a vyjadřuje se také k problémům, které vládu i jeho stranu provází. Nedávnou bitcoinovou kauzu Rakušan označuje za „problém velký jako Brno“ a říká, že odpovědi může dát jen policie a soud. K Dozimetru, který je spojený se STAN, se podle něj hnutí postavilo čelem - očistili předsednictvo, zpřísnili financování a vyloučili obviněné. „Samozřejmě je to pro mě bolavá věc a bude vždycky,“ přiznává ministr. Jaké šance má STAN v příštích volbách, pokud se bude vymezovat proti ANO i části koalice? Může být větší odvaha cestou, jak získat voliče zpět? Jak se Vít Rakušan vyrovnává s kauzami, které hnutí oslabily, a jak chce přesvědčit lidi, že politika není jen o zklamání? I to se dozvíte v rozhovoru.
CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR A HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR
Po čase jsme se sešli s Petrem Cífkou, zakladatelem Moviezone a producentem Bionautu, abychom se pobavili o filmech a trochu se navzájem pouráželi. Probrali jsme Velký vlastenecký výlet, film o třech „dezolátech“, které režisér Robin Kvapil vzal na Ukrajinu. Jeden z nás má asi relativně kontroverzní názor na něj. Probrali jsme tři nové komiksové filmy, včetně nového Supermana. A opět jsme se úplně neshodli. Hodnotili jsme šílenou komedii Adama Sandlera, fenomén Sydney Sweeney (konzervativní ikony, nebo ne?) i to, proč nás tak baví horory. Mě teda ne. A taky jsme oba silně doporučili film Karavan.
CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 69 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR A HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR
„Rusko si nasadilo oprátku kolem vlastní hlavy,“ říká odborník na ruskou politiku a historii Filip Scherf, který v zemi strávil tři a půl roku a dnes působí na univerzitě v St Andrews. „Režim byl před eskalací války silný, ale svou legitimitu svázal s naplněním válečných cílů,“ dodává odborník. Na nedávné schůzky amerického prezidenta Donalda Trumpa a ruského vůdce Vladimira Putina na Aljašce a následný summit ve Washingtonu nahlíží optikou střízlivého realismu. „Vidíme velkolepá prohlášení, gesta, summity, jednání – ale válka pořád pokračuje. A obě strany nejsou o tolik blíže míru, než byly za uplynulé roky,“ říká Scherf. Podle něj se sice změnila dynamika v tom, že Trump Putina vtáhl zpět do diplomatické hry, ale zásadní rozpory zůstávají. Rusko chce uznání anektovaných území, neutralitu Ukrajiny a její demilitarizaci. Ukrajina naopak říká: žádného území se vzdát nemůžeme a potřebujeme robustní bezpečnostní garance. To je v přímém protikladu k ruským požadavkům. „Mír se možná rétoricky zdánlivě přibližuje, ale fakticky nikoliv,“ dodává k situaci odborník. Připomíná také, že Moskva si do ústavy vepsala i území, která fakticky nekontroluje. „Je těžko představitelné, že by ten militantní, agresivní Putinův režim řekl: naše vlastní ruské území vám dáváme výměnou za mír,“ myslí si Scherf. Upozorňuje i na důsledky, které válka způsobuje uvnitř samotného Ruska. Jde o ohromné náklady, oběti a ztráty, které vytvářejí tlak na Putinův režim zevnitř. A otázky přináší i co by znamenalo, kdyby válka skončila – ať už návrat statisíců lidí, kteří se na frontě naučili vraždit, nebo i pro samotný stav ruské ekonomiky, která se transformovala na válečnou. Jak se podle něj Západ opakovaně mýlil v odhadu Moskvy – od mnichovského projevu Vladimira Putina v roce 2007 až po „reset“ Baracka Obamy? Co pro něj znamenalo prožít tři a půl roku v Rusku, které popisuje jako „intelektuálně fascinující a život oči otevírající“, ale také jako zemi, kde nerovnosti a poškození mezilidských vztahů byly často až bolestivé a všeprostupující? A proč tvrdí, že Evropa bude muset Rusko vždy vnímat jako protivníka, nikoli partnera? Poslechněte si celý rozhovor.
CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 53 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR A HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR
„Jsem influencer, aniž bych to uváděl jako svoje povolání,“ říká Zdeněk Pohlreich. Lidé ho znají jako nekompromisního šéfkuchaře, jehož věty se staly legendárními hláškami. Dnes ale sám říká, že nechce promarnit čas a místo stěžování si na změny hledá cesty, jak se adaptovat. „Měl jsem na vybranou mezi tím, jestli budu nadávat na to, že se to celý změnilo jinak, než by se mně mohlo líbit, anebo jestli se pokusím na tu situaci nějak adaptovat. Tak jsem si vybral to druhý,“ říká k tomu, proč si rozjel vlastní podcast, youtube kanál a vrací se i jeho nejslavnější pořad Ano, šéfe!, který podle něj nikdy nebyl jen o gastronomii, ale hlavně o lidech a jejich příbězích. Otevřeně mluví i o osobních tématech - o dětství v obyčejných poměrech, komplikovaném vztahu s otcem i o rozvodu, který označuje za jednu z nejtěžších životních zkušeností. „To nechcete prožít, nikomu to nepřeji,“ říká k tomu, jak těžké je zejména to, že takový krok zasahuje i děti. Mluví ale i o tom, jak náročné je v gastronomii obstát po covidu - podle jeho slov v ní zůstali jen ti, kteří ji opravdu chtějí dělat. I proto je dnes prý tolerantnější než dřív, ale vnitřně pořád vidí stejné chyby. „Nemám pochopení, když je něco udělaný blbě. Ale mám pochopení pro lidský osud,“ vysvětluje. Pohlreich v rozhovoru vzpomíná i na to, proč odešel z jistoty korporátu a začal podnikat. „Šel jsem podnikat ze strachu, že mi jednou tu vyhřátou židli sebere nějakej mladej talent za polovic. Tolika lidem jsem za život vydělal prachy, tak jsem si říkal - zkusím udělat něco pro sebe,” přiznává. Mluví také o panických atakách a o tom, že si jako podnikatel bral výplatu až poslední. To, že se člověk bojí, podle jeho slov k rozhodnutí jít „na sebe“ logicky patří. Co dnes vůbec znamená značka Zdeněk Pohlreich? Jak těžké je udržet restaurace v době zdražování a zároveň „nebýt včerejší zpráva“? A proč má pocit, že se země posouvá doleva, i když říká, že na obavy už nemá čas - jen na adaptaci? O tom všem je rozhovor.
CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 62 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR A HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR
„Každá slepá cestička je nějaké přiblížení k cíli,“ říká chemička, popularizátorka vědy a spoluzakladatelka projektu Zeptej se vědce Adéla Šimková. Vědecká práce ji naučila, že mezi fascinací a frustrací je často jen tenká hranice – velké objevy totiž vznikají z dílčích neúspěchů, které ale posouvají dál. Její výzkum se točí kolem látek, jež by mohly cíleně zasáhnout nádorovou tkáň, zároveň ale otevřeně mluví o tom, jak těžké je udržet si motivaci i v prostředí, kde se úspěch nedá slíbit dopředu. V rozhovoru rozebírá stav české vědy, která má na kontě objevy zachraňující miliony životů po celém světě, ale doma jí stále chybí status národní hrdosti. Přibližuje vznik popularizačního projektu Zeptej se vědce a vysvětluje, proč je klíčové, aby lidé chápali, jak vědecké poznání vzniká, a uměli pracovat s nejistotou. „Chybí tu práce s nejednoznačností a s tím, že svět funguje v pravděpodobnostech,“ říká Šimková, ale na druhé straně vysvětluje, proč kritické myšlení není jen schopnost všechno zpochybnit, ale hlavně ochota oponovat vlastní přesvědčení a hledat spolehlivé informace i v době, kdy se dají chybné odpovědi získat na jedno kliknutí. Vědkyně se věnuje i tématu mateřství a vědecké kariéry, kde sleduje vysokou „úmrtnost“. Říká, že se sice tyto dvě role nevylučují, ale přiznává, že bez podpory manžela, rodiny a kolegů by se do laboratoře vracela mnohem hůř. Dodává ale, že v debatě o slaďování rodiny a práce chybí mužská perspektiva. „Máme řadu příkladů, jak ženy dokážou kloubit mateřskou roli a kariéru. A je super, že ženy se navzájem podporují, ale nic takového tady není pro ty chlapy,“ říká vědkyně. Podle ní by média i veřejná debata měla přinášet více inspirativních příběhů otců, kteří se dokážou zapojit do rodinného života bez toho, aby se vzdali profesních ambicí. „Člověk má pocit, že si musí vybírat mezi kariérou a rodinou a tu oběť prostě většinou udělá žena, tak ukažme, jak to jde udělat,“ dodává. Co by se změnilo, kdybychom se ptali mužů na to samé, na co se dnes ptáme ženy? Proč je ochota riskovat a přijmout nejistotu nezbytná pro velké objevy? A proč jsou zahraniční zkušenosti pro vědce zásadní? Nejen o tom je rozhovor s Adélou Šimkovou.
CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 66 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR A HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR
„V tuto chvíli dochází k masivnímu porušování lidských práv Palestinců. To, že tam vládne Hamás, nemůže být omluva pro nic,“ říká cestovatel Dan Přibáň, který na situaci upozorňuje na sociálních sítích a opakuje, že jeho postoje opravdu nejsou o tom, že by měl „strašně v oblibě Palestince“. Se stejným zápalem se v minulosti zastával Ukrajiny – a to už od roku 2014, kdy to podle něj nebylo populární – a ostře kritizoval ruskou agresi. Zároveň ale připomíná, že běžní Rusové jsou „v pohodě“, pokud si uvědomíme, v jakém uzavřeném a dezinformacemi zásobovaném systému žijí. Empatie je pro něj klíčem k pochopení – a právě cestování mu ji opakovaně potvrzuje. I proto na sociálních sítích neúnavně reaguje na dění, i když mu to část publika vyčítá. „V podstatě vždycky bojuji s českým pohledem,“ říká k tomu, že není propalestinský ani proukrajinský, ale jde mu o to dát najevo jasné „ne“, pokud nesouhlasí s něčím, co některý stát dělá. Za příklad dává, že by se vyjadřoval stejně, kdyby to, co dělá Izrael v Gaze, dělalo například Slovensko. V debatách o Izraeli a Palestině odmítá „ping pong, kdo začal“ a přirovnává situaci k 50. letům v Československu – i kdyby tehdy Západ vojensky zasáhl proti režimu, který jsme si sami zvolili, masakry na obyvatelstvu by byly neobhajitelné. Když mluví o expedicích, vrací se k začátkům v roce 2007, kdy s trabanty vyrazil na Hedvábnou stezku proto, že mu říkali, že to nepůjde. Nabourávání zažitých konvencí zůstalo, stejně jako chuť hledat nové výzvy – proto přišla cesta s obojživelnými auty Luaz 967 do Mongolska. Na svých cestách se opakovaně dostal do zemí, které jsou symbolem represivních režimů – ať už šlo o tranzit Ruskem, průjezd Čínou, nebo natáčení v Íránu. Připomíná, že všude „jsou lidi fajn“, ať jsou to Rusové, Turkmeni nebo Íránci, ale zároveň popisuje, jak se v Rusku cítil sevřený „mašinerií systému“ a podobně jako v Číně tam volil nejkratší možnou trasu. Vzpomíná také na pákistánskou pohostinnost i paradoxní zážitky. „Chtěli jsme třeba ukázat, jak jsou muslimové v pohodě. Že i když s vámi jede pákistánský ozbrojený doprovod se samopaly, jsou to vlastně takoví strejdové, kteří by u nás jezdili s traktorem,“ říká o jedné z cest, kdy chtěl divákům přiblížit, že stereotypy často neodpovídají realitě. Přímá setkání vnímá jako nenahraditelnou zkušenost. „Musí tam někdo jet a říct: Byl jsem tam a takový to za mě bylo,“ vysvětluje, co ho motivuje přinášet podobná svědectví. Přibáň mluví také o momentu, kdy měl pocit, že po něm „totalita jde“, ale i o tom, jak se mu postupně změnil pohled na tzv. „dezoláty“ – dnes prý vidí, že i jiní lidé jsou schopni naskočit na odlišný typ dezinformací. Proč podle něj nelze mlčet? Proč bojuje s českým pohledem na svět a proč věří, že i přes sílící uzavírání států by měl svět směřovat k větší propojenosti? A jaké další cesty plánuje? Poslechněte si.
