Na Slovensku lidi okamžitě na cizince spustí o politice, v Česku život tak otrávený politikou není
Prázdniny jsou v plném proudu a bratři Hejslované se v jejich první půli vydali na cesty po svém teritoriu: Jakub byl na jihu na Balkáně, odkud si přivezl nazpět smutek, a Lukáš vandroval po západních slovanských zemích, odkud si přivezl nazpět úžas. Jaké konkrétní dojmy a nové poznatky tedy mají? O tom je nový díl sourozeneckého podcastu, v němž Lukáš české turisty bažící po Polsku upozorňuje na místa, tedy najmě města, kam se vyplatí jet už proto, že tam turisté nejsou. Přestože tam je na co se dívat.
V úvodu se Jakub – čerstvě navrátivší se z Bělehradu – vrací ke svému zásadnímu tématu: jak vypadají srbské protesty proti tamní vládě, které už trvají tři čtvrtě roku a které v průběhu prázdnin zdánlivě ztrácejí dech. Lidé jsou na dovolených, města jsou poloprázdná, a tak vizuálně protesty upadají. Do toho se patrně konečně chystají v Srbsku volby (možná ještě letos), přičemž Jakub dodává, že vládní strana prezidenta Aleksandra Vučiće už nemá kde brát elektorát, takže je odsouzena k prohře. „Bude velmi zajímavé sledovat, k čemu to v následujících měsících povede, protože Vučić se moci samozřejmě nebude chtít vzdát. Navíc nezapomínejme, že srbská společnost čtyřicet let žije pod permanentním tlakem etnonacionalistů, je radikální, a i na takové voliče se bude muset cílit,“ upozorňuje Jakub.
Vysvětluje, že atmosféra v zemi není ani tak napjatá, jako spíš smutná. Ve společnosti a ekonomice dle něj nic už nefunguje, drobní podnikatelé mizí a stát se rozpadá. „Vidíte to skutečně na každém kroku, u nás si ani nesvedeme představit,“ říká. A vysvětluje, jakým způsobem podporu opozici vyjadřují hvězdy jako tenista Novak Djoković nebo režisér Emir Kusturica. Ten se stal překvapivým podporovatelem nevládního tábora a spekuluje se, že to je hra s jeho pověstí, že může jít o snahy vybrat si ho jako potenciálního lídra opozice, ale zároveň i o snahu vládních kruhů přihrát si přes režisérovo jméno nové hlasy. „Zkrátka vyplatí se to sledovat, protože je to učebnice postupů, které u nás neznáme,“ uzavírá Jakub.
V další části na něj Lukáš navazuje svými zážitky. Začíná na východním Slovensku v Prešově a jeho okolí a popisuje mimo jiné, jak intenzivně má slovenská společnost potřebu se s cizinci okamžitě bavit o politice. „To u nás tak ještě zaplaťpámbu není. Zároveň toto nejde nasát z médií, člověk musí být na místě, aby to poznal: že cosi visí ve vzduchu a že politika zasahuje do životů a myšlení lidí víc, než je zdrávo,“ vysvětluje Lukáš. K tomu poznamenává, že ve městě lze poznat, že Slovensko skutečně vyrůstá z menších poměrů než Česko, nebo že poměr nevkusu a vkusu je taky vyhrocenější než u nás: „V Bardejovských Kúpeľoch máte vedle sebe tanky z památníku na bitvu v Dukelském průsmyku, skanzen se starými domy
z rusínských osad, secesní lázeňské domy, sochu císařovny Sisi, která sem jezdila, a hrozivé zázemí restaurací, kina nebo kadeřnictví postavené v osmdesátých letech, které chátrá, neinvestuje se do něj a vedle kterého se cítíte jako někde na jihu Prahy u metra.“
Poslední částí je popis několika měst východního Polska: Lublin, Radom, Kielce, Lodž a nakonec Kladska u našich hranic. „Nejlepší na tom je, že skoro nikde nejsou turisti. Takže v době, kdy neustále lamentujeme na přemírou turismu, máme i nedaleko svých hranic spoustu míst, kde to neplatí, kde netrpíte nekonečnými frontami a zástupy všudypřítomných amatérských fotografů, kde se můžete pohybovat volně a svobodně a je vám dobře,“ dělá reklamu východnímu a střednímu Polsku Lukáš. Aneb konečně podcast, který vás odešle do patřičných míst.
V Česku vstoupila v platnost novela trestního zákona, nového znění se dočkal i paragraf 403. Stojí v něm teď: „Kdo založí, podporuje nebo propaguje nacistické, komunistické a jiné hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka, nebo hlásá rasovou, etnickou, národnostní, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let.“ Změna spočívá v tom, že paragraf explicitně zmiňuje dvě ideologie – nacismus a komunismus. Někdo v tom může vidět uzavření debaty, která v téhle zemi běží prakticky od roku 1989, debaty o tom, zda si komunismus a třeba i strana, jež ho má v názvu, zaslouží být postaven mimo zákon. Redaktor Týdeníku Echo Ondřej Štindl o tom mluvil s historikem a ředitele Muzea Paměti XX. století Petrem Blažkem, editorem a publicistou Luďkem Bednářem a kolegou Adamem Růžičkou, který se specializuje mimo jiné i na témata související se svobodou projevu.
Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz
Vyhazov Oto Klempíře z kapely J.A.R. souvisí s jeho kandidaturou za Motoristy, ale celá kauza má ještě jiný aspekt. „Lidé, kteří si tolik zadali s komunistickým režimem, by do politiky vstupovat neměli. Ani Oto Klempíř, ani Petr Pavel,“ tvrdí Dalibor Balšínek. Jak to vidí ostatní komentátoři Týdeníku Echo?
Motoristé narozdíl od hlavní politických stran představili program. Pomůže jim to? „Volební programy jsou bohužel pryč. Celé je to o emocích. Je tady zákopová válka, všichni jsou na svých pozicích a už jen promile procenta se můžou někam přelít,“ soudí Pavel Štrunc.
Proč je láska šílená? Článek z aktuálního týdeníku a také jedno z témat podcastu. „Proč je nutné citové vzplanutí, kdy lidí nespí a dělají pošetilá rozhodnutí? Dáváme se dohromady z nerozumu. Někde v nás je nevědomé počítadlo, které zhodnocuje naše šance tváří v tvář dostupné nabídce. To jednou zavelí, my zaplaneme, a ten projev musí být iracionální, aby dokázal dostatečně signalizovat, že to myslíme vážně,“ nastiňuje Adam Růžička.
Bitcoinová kauza nabývá až komický ráz. Bývalý ústavní soudce Uhlíř ukázal svou osobní integritu. A co bude dál?
Na Echo Poradě diskutovali Jiří Peňás, Pavel Štrunc, Adam Růžička a Dalibor Balšínek.
X: http://twitter.com/echo24cz
Facebook: http://twitter.com/echo24cz
Jakou roli hraje riziko v našem morálním rozhodování? Už sám fakt, že riziko je relativně nové slovo, mnohé napovídá. Ve starověké filozofii se pracovalo s náhodou, možností, s týché – neuchopitelnou souhrou okolností. Až moderní doba proměnila nejistotu v něco měřitelného, pravděpodobného, plánovatelného.
Riziko se stalo strukturou. Vyhovuje to naší potřebě jistoty, jak dokládá známá historka z druhé světové války: poté, co ekonom Kenneth Arrow upozornil americkou armádu, že její meteorologické předpovědi jsou bezcenné, dostal odpověď: „Ale to my víme, že nefungují. Ale stejně je potřebujeme – pro plánování.“
Podle Bernarda Williamse se iracionální touha po racionalizaci otiskla i do moderní etiky. V novověku se formulovaly morální systémy sestávající z povinností, které mají platit obecně a vždy, nehledě na leccos, co jednající nemůže ovlivnit, nehledě na členitý terén života. Podle Williamse to jsou pokrytecké systémy odpoutané od života: předstíráme, že se řídíme něčím, co ve skutečnosti ignorujeme a co je dobré maximálně pro filozofický seminář a moralizování.
Britský filozof to ilustruje na fenoménu morálního štěstí. Tím se rozumí situace, kdy je člověk považován za morálně dobrého (nebo špatného) na základě okolností, které nemá pod kontrolou. Jinými slovy: může být třeba chválen za to, že shodou okolností stál na správné straně. Podle většiny moderních morálních teorií by něco takového nemělo existovat – člověk má být hodnocen pouze za to, co učinil vědomě a svobodně. Williams však namítá, že pokud bychom tuto podmínku vzali vážně, mohli bychom morálně hodnotit máloco. Ani náš charakter, výchova či sklony nejsou výlučně naším dílem. Ať si to připouštíme nebo ne, ve skutečnosti hodnotíme druhé i podle toho, jestli prostě měli štěstí.
Vezměte si příklad slavného burzovního makléře: opustí pětičlennou rodinu, nechá ji nezajištěnou a odjíždí na Tahiti, protože chce malovat. Kdyby mu jeho risk nevyšel, byl by sobec. Ale protože mu risk vyjde – ten muž se jmenuje Paul Gaugin –, jeho úspěch jej zpětně aspoň zčásti ospravedlní. Není to skandální?
Je. Etika je skandální. V etice totiž nejde o to, jestli plníme pravidla. V etice neodpovídáme jen za to, co je správné, ale také na to, kým jsme a jak chceme žít. Zatímco morálka nás vyzývá k poslušnosti vůči neosobním pravidlům, etika se ptá na smysl a na to, kým jsme. Bernard Williams nás vrací k tomu, že etika nezačíná pravidlem, ale životem. Součástí etického života je proto i odvaha. A ta s sebou nese ochotu riskovat. Za to nám ale zprvu málokdo zatleská. Čeká se, zda uspějeme. Jestli ano, budeme spíše za hrdiny; jestli ne, za padouchy. Nemorální? Možná. Ale takoví jsme.
Kapitoly
I. Raději lež než nejistotu! [počátek až 15:35]
II. Skutečné riziko? Vytvořit z nejistoty vnitřní katastrofu [15:35 až 32:50]
III. Když se z rizika stane systém [32:50 až 44:20]
IV. Cena za prevenci [44:20 až 59:00]
V. Smíme se na druhé vykašlat? [59:00 až konec]
Bibliografie
Ulrich Beck, Risikogesellschaft: Auf dem Weg in eine andere Moderne, Frankfurt a. M.: Suhrkamp, 1986.
Alex Bojanowski, „Die Prognosen waren korrekt – nur das Wetter hat nicht mitgespielt“, in: Die Welt, 31. 7. 2025, https://www.welt.de/debatte/plus688484330e680a76f4e96135/Sommer-2025-Die-Prognosen-waren-korrekt-nur-das-Wetter-hat-nicht-mitgespielt.html
Caroline Cramptonové, A Body Made of Glass. A History of Hypochondria, London: Granta Publications, 2024.
Friedrich Nietzsche, Radostná věda, přel. Věra Koubová, Praha: Aurora, 2001.
Bernard Williams, Moral Luck: Philosophical Papers 1973–1980, Cambridge: Cambridge University Press, 1981.
Juli Zeh, Fragen zu Corpus Delicti, München: btb, 2020.
Brusel si kope ekonomický hrob. Trump bere, my platíme, říká Vondra „Evropa hrála s kartami, které má,“ říká europoslanec Alexandr Vondra k nové obchodní dohodě mezi EU a Spojenými státy. Zároveň varuje před emisní politikou Bruselu, kterou označuje za klimatický kolonialismus. Evropská unie uzavřela s administrativou Donalda Trumpa rámcovou obchodní dohodu, která zahrnuje celní ujednání, závazky na nákup amerických energií a investice evropských firem v USA. Podle Alexandra Vondry se EU ocitla v nevýhodném postavení, ale vyjednala maximum možného. „Je to nepochybně vítězství Donalda Trumpa. Evropě nezbývalo než hrát s tím, co měla. Nechtěl nulová cla, chtěl přebytky dorovnat. A to udělal. Řekl bych, že to není fatální porážka, spíš taková legendární 'nevýhra'. Vzhledem ke struktuře obchodu jsme neměli moc prostoru. Německo, a s ním i my, jsme na exportu závislí. Francie si může dovolit křičet, protože není tolik exportní.“Mnohem ostřeji se Vondra vymezuje vůči environmentální politice Bruselu. Za nepřijatelný považuje návrh na 90 % snížení emisí do roku 2040. „To je dramatická akcelerace. Místo slíbeného zrealističtění Green Dealu tu máme jeho urychlení. Přitom median mezi 55 a 100 je 77,5. Ne 90. A navíc ta úleva pro velké státy, že si 3 % mohou odečíst investicemi v Africe? To je klimatický kolonialismus,“ říká ostře Vondra. Podle něj tento přístup likviduje konkurenceschopnost evropského průmyslu a staví menší ekonomiky jako Česko do naprosto nevýhodné pozice. „Zatímco Dánsko na tom vydělá, protože jede na větrníky, my máme energeticky náročný průmysl. A bez levné energie, kterou jsme si sami zakázali, nemáme šanci.“Vondra varuje i před spuštěním systému ETS2, který má zatížit domácnosti a dopravu emisními povolenkami. „Cena povolenek už teď letí ke 80 eurům za tunu. To je dvojnásobek původního plánu. A to teprve začíná,“ říká. V praxi to znamená výrazné zvýšení cen paliv i nákladů na vytápění. A zatímco česká vláda se podle Vondry zatím tváří nerozhodně, Brusel pokračuje v tempu. „Evropa v tomhle hraje na vlastní bránu. Pokud to nezastropujeme nebo nezrušíme, výrazně tím poškodíme vlastní lidi.“
Je to zpráva, která se na nás v poslední době valí ze všech stran: rodí se nejméně dětí za dlouhou dobu, je to tragédie a musíme s tím něco rychle dělat. Totéž ovšem řeší Slováci, Poláci i další slovanské národy. V nové epizodě sourozeneckého podcastu Hej, Slované hovoří bratři Jakub a Lukáš Novosadovi právě o tom, jaká je natalita ve slovanských zemích a proč na rozdíl od západní Evropy hrozí té slovanské – tedy pokud se něco nezmění – vyhynutí. Nejenom že máme málo dětí, ale protože jsme ekonomicky slabší, migrujeme za lepším živobytím na západ. Za posledních několik desetiletí jsme tak přišli o miliony lidí, zejména na Balkáně a samozřejmě na Ukrajině. Úbytek porodnosti a obyvatel bude proto v našich oblastech nutně spojen také s tím, že budeme muset znovu myslet na revitalizaci svých vlastních společností, jinak slovanské jazyky a kultury zmizí. A nebude to dlouho trvat. Budeme tedy svědky nových národních obrození?Porodnost ve slovanských zemích, zejména těch východních, je dlouhodobě nižší než v západní Evropě. Zároveň z dalších slovanských zemí, zejména těch jižních, ale třeba i z Polska a Slovenska, se dlouhodobě migruje za lepším živobytím na Západ. Slované tedy dotují fyzicky a ve výsledku i ekonomicky jiné části Evropy, přitom sami zažívají setrvalý úbytek svého obyvatelstva. A to v řádech milionů jenom od změny režimů v letech 1989 až 1991. To dohromady znamená, že při současných trendech může slovanská Evropa vlastně brzy, řekněme v průběhu půl druhého století, zmizet z mapy. Imigrantů do těchto míst je totiž (opět v porovnání se západní Evropou) málo, navíc přicházejí z úplně odlišných kultur – Afghánistán, Sýrie, Nepál, Čína… – a nemají automatickou potřebu se kulturně integrovat.Jakub v této souvislosti hovoří o novém případu plánu srbské vlády na přijetí sto tisíc Ghaňanů, který znervózňuje srbskou společnost. Lukáš naopak připomíná případ Lužických Srbů, kterých je tak málo, že jsou agendě revitalizace vlastně napřed, neboť už pochopili, že pouze plození dětí je nezachrání. Proto se pokoušejí přesvědčit o přijetí lužickosrbské identity a lužickosrbského jazyky své německé spoluobčany, obvykle dávno asimilované sousedy, a to v projektu „sto tisíc mluvčích do roku 2100“. Může se to podařit? Anebo už hodnota mateřských jazyků a národních kultur je ve společnosti tak nízká, že je to předem marný boj?Řeč přijde také na to, zda se Češi mají bát přemnožení přišedších Ukrajinců, anebo ne, protože Ukrajinci přicházejí s kulturním návykem mít ještě méně dětí než Češi. Uvádíme konkrétní čísla porodnosti v jednotlivých slovanských zemích, vysvětlujeme, proč se za normalizace dařilo československé prorodinné politice, jestli byla dlouhodobě udržitelná,nebo ne, a proč současné pobídky, jaké vidíme v Polsku nebo v Maďarsku, jsou nedostatečné. Aneb konečně podcast, kde se skutečně dozvíte věci, jež vám jinde neřeknou.
Evropská unie se ocitla v pozici slabšího partnera v nové obchodní a celní dohodě s USA. Z pohledu mnoha ekonomů nejde o rovnocennou dohodu, ale spíše o jednostranný diktát. Zejména co se týká dohody o nákupu energií ze Spojených států. „To je formát, který lze označit ze strany Evropské unie za kapitulaci,“ říká Lukáš Kovanda, hlavní ekonom Trinity Bank, v rozhovoru k víkendovému kompromisu mezi USA a EU. Zásadní, podle něj, část dohody se týká závazku EU odkoupit během tří let americké energetické suroviny za 750 miliard dolarů. "Pro srovnání, loňský dovoz ruských energetických surovin do Evropské unie byl v objemu nějakých 22 miliard dolarů", vysvětluje Kovanda. Přechod na americké dodávky tak není jen otázkou geopolitického rozhodnutí, ale i obrovské ekonomické zátěže. „Ten výsledek nedělní obchodní dohody mezi Spojenými státy a Evropskou unií je dan prostě tím, že ekonomicky je Evropská unie slabá, slábnoucí,“ říká Kovanda. EU přistoupila na podmínky, které „se dají označit za diktát, dají se označit za kapitulaci“. Podle něj za tím není jen americký tlak, ale i strukturální problémy EU. „To rozhodně není nějaké ego Donalda Trumpa. To jsou prostě naše domácí chyby, které soustavně děláme v energetické politice, v Green Dealu, v environmentální ideologii.“
Evropské nařízení o digitálních službách neboli DSA (anglická zkratka pro Digital Services Act) nabylo účinnosti loni v únoru. Někteří v regulaci spatřují konec Divokého západu na internetu, kde si sociální sítě mohly dělat, co se jim zlíbí, a nemusely se nikomu zodpovídat. Jiní věc považují za nebezpečný nástroj cenzury, který ohrožuje demokracii. Ačkoliv DSA již platí, ještě jsme u nás nepřijali prováděcí zákon, jenž by zmocnil národního digitálního koordinátora, kterým má být Český telekomunikační úřad (ČTÚ). Zákon je v tuto chvíli zaseklý v Poslanecké sněmovně a není jasné, zda se do voleb stihne schválit. V květnu letošního roku kvůli tomu Evropská komise Českou republiku spolu s několika dalšími zeměmi zažalovala u Soudního dvora EU. V Salonu Echa o problematice diskutovalo právnické trio Miroslav Crha, vedoucí oddělení lidských práv, koordinace, adaptace a integrace na Úřadu vlády ČR, Jan Gregor, advokát a místopředseda organizace Aliance pro rodinu, a Jan Hořeňovský, ředitel Institutu H21 a vědecký pracovník na Právnické fakultě Univerzity Karlovy.
Po konci II. světové války panovala v Evropě i v USA víra v blahodárný vliv státu na řízení ekonomiky. Po velké krizi 30. let, kterou si všichni ještě dobře pamatovali, panovala nedůvěra v neviditelnou ruku trhu a všichni spoléhali na keynesiánský ekonomický model. Tehdejší československá vláda, ve které ještě seděli tzv. demokratičtí ministři, spustila už v roce 1947 dvouletý plán obnovy a rozvoje národního hospodářství. Po únoru 48 pokračovali komunisté podle sovětského vzoru pomocí pětiletých plánů. V plánovaném hospodářství nerozhodoval trh - tedy zákony nabídky a poptávky - ale ústřední výbor komunistické strany. Straničtí tajemníci určovali, kolik bot si lidé mají koupit, co bude kolik stát, jaké šaty se budou nosit, co budou lidé jíst a podobně. Takový způsob řízení ekonomiky pochopitelně nemohl vést k úspěchu, takže nakonec byli komunisté nuceni zavádět různé ekonomické reformy, které vnášely do komunistického plánování určité tržní prvky. Počátkem 60. let došlo k něčemu podobnému i v Československu. Hlavní architektem naší ekonomické reformy byl Ota Šik, který se postupně stal skutečnou hvězdou. Relativní úspěch ekonomických reforem vedl k tomu, že reformní komunisté postupně uvolňovali ideologické mantinely a zaváděli další a další tržní prvky. To vyvrcholili v roce 1968. Kdyby do země nevtrhla vojska států Varšavské smlouvy, museli by reformní komunisté nakonec sami zavést kapitalismus. Takže je Sověti a spol. vlastně zachránili. Bohužel jsme to odnesli my všichni.
.
Po konci II. světové války panovala v Evropě i v USA víra v blahodárný vliv státu na řízení ekonomiky. Po velké krizi 30. let, kterou si všichni ještě dobře pamatovali, panovala nedůvěra v neviditelnou ruku trhu a všichni spoléhali na keynesiánský ekonomický model. Tehdejší československá vláda, ve které ještě seděli tzv. demokratičtí ministři, spustila už v roce 1947 dvouletý plán obnovy a rozvoje národního hospodářství. Po únoru 48 pokračovali komunisté podle sovětského vzoru pomocí pětiletých plánů. V plánovaném hospodářství nerozhodoval trh - tedy zákony nabídky a poptávky - ale ústřední výbor komunistické strany. Straničtí tajemníci určovali, kolik bot si lidé mají koupit, co bude kolik stát, jaké šaty se budou nosit, co budou lidé jíst a podobně. Takový způsob řízení ekonomiky pochopitelně nemohl vést k úspěchu, takže nakonec byli komunisté nuceni zavádět různé ekonomické reformy, které vnášely do komunistického plánování určité tržní prvky. Počátkem 60. let došlo k něčemu podobnému i v Československu. Hlavní architektem naší ekonomické reformy byl Ota Šik, který se postupně stal skutečnou hvězdou. Relativní úspěch ekonomických reforem vedl k tomu, že reformní komunisté postupně uvolňovali ideologické mantinely a zaváděli další a další tržní prvky. To vyvrcholili v roce 1968. Kdyby do země nevtrhla vojska států Varšavské smlouvy, museli by reformní komunisté nakonec sami zavést kapitalismus. Takže je Sověti a spol. vlastně zachránili. Bohužel jsme to odnesli my všichni.
Letos si připomínáme několik třicátých výročí v souvislosti s válkami na Balkáně: mimo jiné operaci Bouře, která znamenala konec bojů v Chorvatsku. Ty mají u nás zvláštní privilegium – na rozdíl od konfliktu v Bosně, bombardování Bělehradu pod hlavičkou NATO nebo války v Kosovu je válka o Chorvatsko v podstatě zapomenutá. Jako by se nikdy neodehrála, rozhodně jsme dávno zapomněli, jak k ní došlo, kvůli čemu se vedla, jak se vyvíjela, jak skončila. Jediné, co nám ji dlouho připomínalo, byly rozmlácené domy, kolem kterých jsme jezdili na dovolenou k moři. „Protože cesta k němu vede právě přes některá z území, kde dříve žili Srbové,“ připomíná v další epizodě sourozeneckého podcastu Jakuba a Lukáše Novosadových historik Boris Mosković a dodává: „Češi na tu válku zapomněli nejspíš právě kvůli svým dovoleným. Do Chorvatska se přece jezdí za krásnými zážitky, za sluncem, k vodě, na koupačku, za bezstarostností, a nic z toho si nikdo nechce kazit připomínkami nějakých zvěrstev.“
Než se ovšem hovor dostane k samotné válce, je potřeba probrat okolnosti, které jí předcházely: například desetidenní válku o Slovinsko neboli o první území, které se odtrhlo od svazové Jugoslávie. A to na základě přesvědčivého referenda, v němž pro samostatnost země hlasovalo osmdesát osm procent voličů. Slovinsko ale mělo oproti jiným jugoslávským zemím minimálně tři nesporné výhody, které jeho odchod z federace usnadnily a které zapříčinily, že mu v odchodu nikdo pořádně nebránil: ve Slovinsku se mluví jiným jazykem, je to země národnostně homogenní a nemá žádné velké hraniční spory. Jinak je tomu právě v Chorvatsku. Tam tehdy, to jest v roce 1990, rovněž proběhlo referendum o odtržení, rovněž bylo úspěšné, leč jeho legitimita byla zpochybněna už tím, že se ho neúčastnili chorvatští Srbové, tedy více než půlmilion lidí, který tvořil asi dvanáct procent obyvatelstva země.
A proč vůbec došlo k referendům? To byl zase výsledek dvou jugoslávských tendencí: po decentralizaci a po dekomunizaci či demokratizaci společností, jež se projevily ve volbách v roce 1990 – volbách v jednotlivých svazových zemích, v nichž někde vyhrála opozice a někde postkomunistická tradice. Přičemž k volbám na federativní úrovni už nikdy nedošlo, předběhl je rozpad země. V samotném Chorvatsku vyhrál volby Franjo Tuđman, kromě jiného někdejší disident, jenž byl v Jugoslávii dvakrát zavřen do vězení. Tuđman nabídl ve svém programu Chorvatům smír: politika ve stylu „co jsme si, to jsme si, hlavně že jsme všichni Chorvati“, která chtěla urovnat bolavé vzpomínky chorvatské společnosti na svou vlastní ustašovskou minulost, slavila úspěch. Stejně jako příslib konfederace se Srbskem – protože otevřeně propagovat odtržení si v kampani Tuđman ještě netroufl.
Následovalo ovšem to, co se dalo čekat: vzpoura chorvatských Srbů a pokusy o vyjednávání o podobě soužití; jenže nedostatečné. Zkrátka už všechno – z dnešního pohledu patrně nezadržitelně – směřovalo k násilnému řešení donedávna zdánlivě poklidného soužití dvou národů. V podstatě se čekalo na první oběť, která konflikt vyostří a naplno spustí. Podcast mimochodem probírá také to, jak na situaci reagovaly další okolní státy jako Rakousko nebo Itálie, jaký vliv měla na dějiny jugoslávská mediální situace a kupříkladu neexistence centralizované televize. „Když mluvíme o chorvatské válce, je důležité si říct, že vlastně neznáme její začátek. Ani v chorvatském prostředí se dodnes neví, co za něj považovat, co byla ta poslední kapka,“ připomíná Boris Mosković. „Možná za to může fotbal, derby mezi Záhřebem a Bělehradem, kde Chorvaté poprvé viděli otevřené násilí. Ale shoda na tom není.“
Víc v nové epizodě
Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz
Friedrich Merz tvrdí, že Německo uprchlickou krizi nezvládlo. Tématu se věnuje Salon v aktuální Týdeníku Echo. „V Česku to celé mělo trochu virtuální podobu. I skalní vítači dnes budou mluvit jinak než v roce 2015,“ říká Jiří Peňás. „Proč potom Česko podobné věci tleská? Netanjahu se netají tím, že usiluje o transfer dvou milionů lidí z Gazy,“ oponuje Daniel Kaiser.
OSN označila celosvětový propad porodnosti za globální krizi. „Antinatalisté říkají, že je to dobře, že vymíráme. Přišlo mi dobré se s tímhle argumentem vypořádat,“ upozorňuje na další text v tištěném Echu Adam Růžička.
Kam se dostaly česko-slovenské vztahy a co o nich vypovídá „vytýkací dopis“ Petra Fialy Robertu Ficovi? „Skřípění mezi Bratislavou a Prahou je dnes dané geopoliticky, oba státy se nechaly vtáhnout do zástupné války dvou velmocí,“ říká Kaiser. „Fiala podle mě skutečně využívá toho, že doba bratislavských pondělních televizních inscenací je pryč. Stará generace vyrůstala bilingválně, ale to už mizí,“ myslí si Peňás.
Jak to bylo s tuzemským blackoutem? Víme, co jej způsobilo nebo určitě nezpůsobilo? Co budou evropské vlády dělat s novými energetickými povolenkami? Pomůže něčemu nařízení DSA? Máme víc svobody, nebo cenzury?
Na Echo Poradě diskutují Jiří Peňás, Daniel Kaiser, Adam Růžička a Pavel Štrunc.
X: http://twitter.com/echo24cz
Facebook: http://twitter.com/echo24cz
Božská míra byla neblaze překročena
Uběhlo to rychle. Před deseti lety se rozjela událost, které se vzápětí začalo říkat velká uprchlická krize. Od jara 2015 přicházely zprávy, že výrazně posílil uprchlický proud jak po tradiční cestě přes Balkán, tak přes Středozemní moře. Pořád šlo ale ještě o desetitisíce, tedy zvladatelná čísla. Během léta poskočila na statisíce a na přelomu srpna a září již stálo na hranicích především do evropského schengenského prostoru skoro milion uprchlíků, takže do konce roku jich jen do Německa přišlo jeden a půl milionu. Tehdy, bylo to 31. srpna, zazněl slavný výrok Angely Merkelové „Wir schaffen das!“ (Zvládneme to!), který dosud rezonuje a vyvolává zcela protichůdné reakce. Pro jedny je příkladem téměř heroického optimismu, aktivního humanistického přístupu, podle něhož by měl demokratický politik jednat. Pro druhé naopak projevem nezodpovědnosti, naivity, pýchy a přecenění sil, kdy je jasné, že náklady na toto „zvládnutí“ bude nést někdo jiný než ten, kdo ho tak lehkomyslně vysloví. Otázka je samozřejmě, jestli mohla tehdy paní Merkelová dělat něco jiného, jestli tedy byla (a dále jsou) jiná řešení, zda se prostě některé věci v dějinách stanou bez ohledu na to, jestli to někdo chce, nebo nechce zvládnout.
Fakt je, že léto 2015 toho strašně moc změnilo. Myslím, že se tomu říká game changer. Ta změna se projevila na úrovni řekněme politické a civilizační (padly hranice, zachvěl se princip občanství, výrazně se začalo proměňovat etnické složení staré Evropy…). Ale i na rovině osobní. Mnoho lidí zjistilo, že jejich názory jsou odlišné od názorů jejich přátel, někteří zjistili, že jsou extremisté, i když si vlastně nemyslí nic zvláštního, jiní zase začali propadat pocitu, že jejich bližní jsou strašní, ať v tom, či onom směru. Někteří se začali bát, jiní se naopak začali těšit na „jinou Evropu“. Zvláštní přitom byla role médií, která možná tehdy zažívala svou poslední velkou chvíli. Brzy ji zcela převzaly sociální sítě, kde se nyní odehrává většina bouřlivých „diskusí“.
Já jsem ovšem pozval kolegy z tehdy ještě „mocných“ klasických médií, kteří nepsali výkřiky na sociální sítě, nýbrž byli a jsou zvyklí události komentovat s jistou kompetencí, odstupem, v souvislostech, tedy jaksi postaru. A najednou byli hozeni před novou věc.
Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz
X: http://twitter.com/echo24cz
Facebook: http://twitter.com/echo24cz
Filozof v souboji s průmyslem osobního rozvoje: „Všechno je lepší než chytráctví“Co stojí za boomem self-help literatury? A jak souvisí s filozofií? Není pochyb, že určitý typ filozofického psaní má k self-help literatuře blízko. Patrné je to třeba i na současném zájmu o stoiky. Navíc nelze popřít, že filozofie byla tradičně spjata s ideou, že člověk nemá jen žít, ale svůj život má sám vést – a k tomu potřebuje… co vlastně?Tady narážíme na kámen úrazu. Self-help literatura nabízí konkrétní rady, jak efektivněji řídit svůj život: vstávejte v pět ráno, pijte vodu s citronem, staňte se lepší verzí sebe sama. Filozofické vedení je jiné – často nejasné. Kierkegaard, který zdůrazňuje význam filozofie pro dobrý život, považuje tuto nejasnost za klíčovou. Metodu „promyšleného zmatku“ sdílel mimochodem i Sókratés, Ježíš nebo věštkyně Pýthie.Pointa je jednoduchá: nikdo vám neřekne, co máte dělat. Nejasnost má pozitivní funkci – nutí nás, abychom se sami zamysleli, místo abychom přijímali návody. Zatímco self-help literatura nabízí radu, filozof nabízí „neradu“. Operuje podle hesla: Nelze žít za druhého, ale lze žít tak, že druhý sám znejistí. Zdá se to málo, ale ve skutečnosti je to hodně. Výzkumy navíc ukazují, že udělování rad může být škodlivé: v příjemci vyvolává pocit, že si sám neumí poradit, zatímco tomu, kdo radí, narůstá sebevědomí. Kdo radí, šíří bezmoc, jak upozorňuje americký novinář Steve Salerno v knize s příznačným podtitulem: Jak hnutí self-help učinilo Ameriku bezmocnou.Filozofie i self-help literatura mohou posilovat určitou formu odolnosti. Zatímco self-help autoři se soustředí na výkonnost a hladké začlenění do světa – Kierkegaard by řekl, že z nás dělají „hladké oblázky“ ve společenském soukolí –, filozof říká, že to je málo. Právě tím nám něco zásadního zprostředkovává: ukazuje, že líbit se našim současníkům není vůbec důležité. Krásně to ostatně vystihla spisovatelka Doris Lessingová: „Všechno je lepší než chytráctví, než vypočítavost, než opatrnost, než neochota dávat ze strachu před následky.“Kapitoly I. Lítost moudrostí života [začátek až 24:48]II. Kdo radí, oslabuje [24:48 až 42:05]III. Filosofická rada? Hlavně nebýt srozumitelný! [42:05 až 58:00]IV. Pasti self-help literatury – ztráta bolesti [58:00 až konec]BibliografieRober Bellah, Religion in Human Evolution. From the Paleolithic to the Axial Age, Cambridge, MA, 2011.Tereza Matějčková, Hegelova fenomenologie světa, Praha: OIKOYMENH, 2018Soren Kierkegaard, Either/Or, Part I. Translated by Howard V. Hong and Edna H. Hong. Princeton: Princeton University Press, 1987.Søren Kierkegaard, The Concept of Irony with Continual Reference to Socrates, Princeton: Princeton University Press, 1992.Doris Lessing, The Golden Notebook, New York: Frederick A. Praeger, 1962.Jan Loffeld, Když Bůh nikomu nechybí: Úvahy o náboženské lhostejnosti, Praha: Portál, 2025.Jonathan Rauch, "Let It Be: Three Cheers for Apatheism“, in: The Atlantic Monthly, May 2003.Steve Salerno, SHAM: How the Self-Help Movement Made America Helpless. New York: Crown Publishers, 2005.Liv Strömquist, Strömquist, Hovoří Pýthie, přel. Marie Voslářová. Praha: Paseka, 2025.
Sociální demokracie se před nadcházejícími sněmovními volbami spojuje s hnutím Stačilo! To už dohodu se Sociální demokracií minulý týden schválilo. (Rozhovor se vedl před potvrzení spolupráce.)
Jedním z důvodů pro spojení je podle statutárního místopředsedy Sociální demokracie Lubomíra Zaorálka snaha mluvit za lidi, kteří se cítí být opomíjeni. „Milion hlasů při minulých volbách propadl – to se nesmí opakovat,“ říká. Kritiku ohledně spolupráce (mimo jiné) s KSČM odmítá, i proto, že mu nejde o minulost, ale o řešení současných problémů: drahé bydlení, dostupné zdravotnictví, sociální jistoty. Jedním z bodů, na kterém se oba subjekty dlouho nemohly domluvit, byly mezinárodně politické otázky. Zejména vztah k NATO a EU. STAČILO! prosazuje referenda ohledně setrvání v obou organizacích. Podle Zaorálka Severoatlantická Aliance „mutuje před očima“ v systém, kde Evropa platí a USA diktují. "Já jsem to nazval jakýmsi feudálním systémem, ve kterém my platíme desátky. Pan Donald Trump nás posílá nakupovat zbraně - především americké. Takže když vy vidíte, jak se to celé vyvíjí, tak je vidět, že to na to prochází něčím, co jsme si neuměli ani představit. A my se musíme bavit co s tím budeme dělat," vysvětluje Lubomír Zaorálek. I proto statutární místopředseda Sociální demokracie deklaruje připravenost jeho strany opět otevřít téma obecného zákona o referendu. „Nevím pokolikáté už to zkoušíme, ale jsme připraveni to znovu prosazovat,“ říká s odkazem na opakovanou snahu sociálních demokratů prosadit zákon umožňující celostátní hlasování. Konkrétní impuls podle něj představuje právě návrh zvýšit výdaje na obranu na pět procent HDP, což považuje za mimořádně zásadní otázku, která by měla být projednána i veřejností. "Dnes dokonce máme první věc, kterou bychom nejvíc chtěli hned hlasovat. A to je otázka těch pěti procent na zbraně. To zvedáme jako první téma, které bychom byli rádi, aby se do takového referenda mohlo vejít", říká Zaorálek.
Bádání o Slovanech první republika intenzivně podporovala, nacisté chtěli využít, komunisté zrušit
V roce 1922 dochází v mladém Československu k nebývalé věci: parlament přijímá zákon o zřízení dvou vědeckých institucí: Slovanského a Orientálního ústavu, prezident Masaryk věnuje na činnost prvního zmíněného obrovskou sumu tří milionů korun. Stát takto chtěl podpořit svou existenci, jasně deklarovat svou orientaci ve světě a najít pro ni vědeckou bázi, která by svým výzkumem praktické fungování státu předjímala. Následně nacisté měli se Slovanským ústavem své překvapivé plány, zato komunisté velmi záhy usilovali jej zrušit. O těchto fascinujících a setrvale paradoxních dějinách vědecké instituce, jež přesně odrážejí dějiny československého státu, hovoří v další epizodě svého sourozeneckého podcastu bratři Lukáš a Jakub Novosadovi s ředitelem Slovanského ústavu AV ČR, v. v. i., Václavem Čermákem.
Slovanský ústav začal fungovat až šest let poté, co byl přijat zákon o jeho ustavení. Kromě vědecké sekce měl sekci národohospodářskou, jež měla obhospodařovat vztahy se slovanskými státy na byznysovém základě. To se nepovedlo. Zároveň v té době existovali specialisté srovnávající například právo jednotlivých slovanských zemí (což je dnes bohužel neexistující obor). Bádání ústavu ovšem přesahovalo slovanský areál, věnovalo se totiž též Rumunsku, Maďarsku, Albánii. Prvorepublikový zájem o slovanské národy samozřejmě kromě jiného odrážel národnostní složení nového státu, jenž jako multietnický vlastně přirozeně navázal na strukturu Rakouska-Uherska. A opomenout nelze ani to, že ve Slovanském ústavu významně působili také emigranti z Ruské říše. Stát ovšem hledal a neustále znovu definoval svůj vztah k okolním zemím – ostatně s jedním slovanským státem Československo nemělo podepsanou diplomatickou smlouvu: totiž se Sovětským svazem.
Prvorepublikové úzké sepětí státu se slovanským prostorem a slavistickou vědou se v průběhu 20. století neustále rozvolňovalo s nástupem všech dalších režimů, které přicházely. Byl to vývoj mnohdy nečekaný: třeba nacisté uvažovali mít Prahu jako centrum pro své výzkumy židovského národa a národů slovanských. K naplnění tohoto záměru ovšem nedošlo. Zato komunisté – třebaže stát intenzivně prohloubil vztahy se Sovětským svazem – ústav usilovali zrušit. Vznikla Akademie věd, jak ji známe dnes (mimochodem, aby paradoxů nebylo málo, na její rozjezd byly použity peníze určené původně Slovanskému ústavu, které přečkaly druhou světovou válku na bankovním účtu a neustále vydělávaly). Profilace Akademie věd odpovídala novému profilu státu, který intenzivně investoval do průmyslu a těžkého průmyslu a potřeboval vědecká pracoviště bádající na poli přírodních nebo technických věd. Existenci
Slovanského ústav tak hájil a za svého života uhájil svou autoritou historik a velký komunista Zdeněk Nejedlý, jenž si ještě pamatoval pozici slavistického bádání za první republiky.
Co se potom dělo dál? Jak do historie ústavu promluvila sovětská okupace? Jak normalizace? Jak probíhalo obnovování ústavu v devadesátých letech? Čím se Slovanský ústav zabývá dnes? Jak se vyrovnával a jak reagoval na jugoslávské války a na válku v Ukrajině? Kolik významných vědeckých prací bylo politickými zásahy nenávratně zničeno? A které naopak vznikly natruc vládnoucím režimům? Aneb konečně podcast, který vypráví neuvěřitelné zapomenuté příběhy.
Začaly letní prázdniny a masy dovolenkářů se daly do pohybu. Populární destinace pod návalem turistů často trpí a místní si stěžují, že se tam nedá žít. Města zavádějí regulace, snažící se počet návštěvníků omezit. O fenoménu, pro který se v poslední době vžilo označení overturismus, debatovali ředitel agentury CzechTourism František Reismüller, místopředseda Asociace cestovních kanceláří Jan Papež a odborníci na cestovní ruch Nora Dolanská z Metropolitní univerzity Praha a Miroslav Rončák z Vysoké školy ekonomické.
Začal bych citátem z článku od agentury Bloomberg: „Léto 2025 se možná zapíše do historie jako období, kdy se Evropa obrátila proti turismu. Místní obyvatelé, kteří nemohli projít ucpanými ulicemi Barcelony, stříkali na návštěvníky vodními pistolemi. Na španělském ostrově Mallorca pochodovaly tisíce lidí a požadovaly ukončení masové turistiky. Obyvatelé Janova prošli úzkými uličkami italského města s kartonovou zaoceánskou lodí na protest proti sezonnímu zaplavení města návštěvníky výletních plaveb.“ Než se přesuneme ke konkrétním problémům, které jsou v tom citátu naznačené, možná by stálo za to definovat si, co přesně je overturismem myšleno. Co je ještě normální turismus a co je už moc?
„Věřím, že se feministkou člověk rodí, tak jako konzervativcem, radikalistou nebo pokrokovcem.“ To jsou slova Milady Horákové. Málo se ví, že Milada Horáková byla významná feministka. Již jako studentka začala pracovat v ženském hnutí, jehož hlavními představitelkami byly členky národně socialistické strany Františka Plamínková, Fráňa Zemínová, Růžena Pelantová a další. Řada dnešních konzervativců, kteří vyvěšují její fotografii s nápisem „Zavražděna komunisty“, by ji už tak neoslavovala, protože by patřila do tábora zastánců genderové ideologie a byla by tedy jejich kulturním nepřítelem.
Počátky feminismu spadají už do druhé poloviny 19. století, kdy se začaly v Evropě objevovat požadavky volebního práva pro ženy. V Habsburské monarchii mohla za určitých podmínek volit do říšské rady i malá část žen, které vlastnily velkostatek. Ovšem musely volit pomocí prostředníka. Ještě předtím, než české ženy získaly aktivní volební právo, mohly za určitých podmínek kandidovat do zemského sněmu. První ženou, která uspěla a stala se první zvolenou poslankyní, byla v roce 1912 spisovatelka Božena Viková-Kunětická.
30 let od Srebrenice: město je poloprázdné, dominuje billboard s Putinem. Prokázala se genocida?
11. července 1995 došlo v Evropě k největšímu zločinu od 2. světové války – popravě více než osmi tisíc bosenských muslimů ve Srebrenici. Přestože je tato událost jasně popsaná a zdokumentovaná, vrcholní političtí představitelé bosenské Republiky srbské a Srbska i po 30 letech tuto hrůznou událost relativizují a odmítají ji označit za genocidu. Při příležitosti tohoto smutného výročí si bratři Jakub a Lukáš Novosadovi do dalšího dílu svého sourozeneckého podcastu Hej, Slované pozvali sociální a kulturní antropoložku Markétu Slavkovou, která se ve svých terénních výzkumech dlouhodobě zabývá právě Srebrenicou a dalšími událostmi s ní spojenými.
Na začátku se Markéta Slavková pouští do bližšího popisu příčin a průběhu červencových událostí ve Srebrenici, přičemž se zaměřuje hlavně na obléhání města, více než roční blokování zásobování civilního obyvatelstva jakýmikoliv potravinami a jejich systematické vyhladovění. Připomíná kořeny celého válečného konfliktu, průběh bojů o oblast Podrinje, postupné vyzbrojování bosenských muslimů i vznik Armády Bosny a Hercegoviny. Pozastavuje se i nad úlohou a působením Nasera Oriće a dalších obránců této oblasti, kteří za své útoky na srbské pozice byli také obžalování u Mezinárodního trestního tribunálu v Haagu. Postupně se v podcastu s bratry propracuje až k samotnému vyústění dobývání Srebrenice, tedy cílené likvidaci tisíců muslimských mužů a chlapců. Od samého začátku tento akt označuje za genocidu, vysvětluje i proč. Zároveň ale opakovaně odmítá kolektivní vinu Srbů jako národa. V tomto kontextu uvádí i příklady vzájemné pomoci mezi oběma etniky z řad civilního obyvatelstva.
Během povídání se Markéta Slavková dostane i k zajímavým poznatkům ze svých výzkumů, kdy například popisuje, jak příslušníci srbských vojenských a paravojenských jednotek kromě potravin blokovali například i dodávky soli do Srebrenice, což se následně projevilo na duševním zdraví jeho obyvatel.
Na základě více než desetileté zkušenosti s životem v této oblasti, četných svědectví přeživších a pozůstalých i svých odborných výzkumů Markéta Slavková přibližuje okolnosti této hrůzné události, následný vývoj i současnou situaci v regionu, přičemž předkládá argumenty, proč se ve Srebrenici nejednalo o masakr, jak tvrdí Srbové, nýbrž cílenou a řízenou genocidu.
Závěrem Markéta dodává poznatky o stávající situaci, kdy se z bývalé lázeňské město s velkým turistickým potenciálem proměnilo v liduprázdné místo, kde kvůli dlouhodobému přístupu místní samosprávy pozvolna zanikají i základní služby, a tak ho začínají opouštět i poslední zbytky zdejšího obyvatelstva.
Připomenutí smutného a tragického výročí jednoho válečného zločinu i popis stávající bezvýchodné situace. Aneb konečně podcast, který se pouští i do bolestivých témat z nedávné slovanské minulosti.
Český průmysl se opatrně zvedá ze dna. "Jsme na vzestupné fázi cyklu, ale stále v hodně křehké rovnováze,“ říká Jan Bureš, hlavní ekonom Patria Finance. Po letech pesimismu a odkládaných investic přichází první náznaky stabilizace – i když s výraznými rozdíly mezi jednotlivými obory. Tahouny jsou výrobci elektrických zařízení a automobilky, které si podle něj dokázaly udržet konkurenceschopnost i během těžkých let. Naopak chemický průmysl nebo producenti základních kovů zůstávají hluboko pod výkony před rokem 2019.
Donald Trump dál opět mění pravidla světového obchodu. Desetiprocentní cla na evropské zboží zatím exportéry nezlomily, ale jak upozorňuje Bureš, „dopady mohou být nelineární“. Pokud se clo zvýší na 25 nebo dokonce 50 %, část evropského exportu do USA podle něj skončí ze dne na den. „Zatím firmy berou ta cla jako daň za přístup na americký trh,“ říká. Vyjednávání mezi EU a USA je podle něj blízko „taktickému příměří“ – vyšší cla zůstanou, ale Evropa se snaží získat výjimky pro auta a ocel.
Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz
Jaký bude mít umělá inteligence vliv na společnost nebo na mezilidské vztahy? „Rozšiřuje se využití umělé inteligence jako jakéhosi zdroje útěchy a porozumění. A jsou zmapované i případy, kdy se někdo do ní zamiluje,“ popisuje Adam Růžička, který o tom napsal titulní téma Týdeníku Echo. „Ale něco podobného existovalo už v šedesátých letech. Jednoduchý chatbot měl tehdy naučené jednoduché triky, jak se se svými uživateli bavit. A i tehdy se mu účastníci rozhovoru začali svěřovat.“
Jak to, že bitcoinová kauza neohrozila koalici Spolu? Zastavil se sice její nárůst, ale zůstala na svém. „Velká část normálních lidí začne vnímat, že jsou nějaké volby, až těsně před nimi,“ vysvětluje Martin Weiss. „Vládní voliči možná navíc správně rozeznávají, že to je průšvih a trapas, ale že to není korupční kauza v tom smyslu, že by to nějaký politik uplichtil za účelem se obohatit.“
Rozchod Donalda Trumpa a Elona Muska asi každý čekal. Musk plánuje založit novou politickou stranu. Na prezidenta kandidovat nemůže. Hrozí mu deportace?
Na Echo Poradě diskutují Martin Weiss, Adam Růžička a Dalibor Balšínek.
X: http://twitter.com/echo24cz
Facebook: http://twitter.com/echo24cz
