Metaanalytická studie zahrnující více než 16 000 účastníků z 11 zemí zjistila, že osoby se silnějším zmatením základních znalostí častěji věří v paranormální jevy. Tato souvislost byla zvláště výrazná u účastníků z Finska. Výzkum byl publikován v časopise Personality and Individual Differences.
Koncept záměny základních znalostí, který navrhli Lindeman a Aarnio, popisuje, jak náš mozek někdy zaměňuje různé typy základních znalostí, což vede k nesprávným vysvětlením. Naše mysl se vyvinula tak, aby zvládala specifické úkoly, jako je pochopení pohybu předmětů, rozpoznávání živých bytostí nebo výklad toho, proč lidé jednají určitým způsobem. Tyto přirozené způsoby myšlení však mohou být někdy nesprávně použity. Lidé mohou například zacházet s předměty, jako by byly živé, nebo věřit, že k přírodním událostem dochází díky neviditelným silám nebo duchům.
Tato záměna může také vést k víře v jevy, jako jsou duchové, magické síly nebo jiné nadpřirozené představy. Dochází k němu proto, že se náš mozek spoléhá na intuitivní zkratky, které nám připadají správné, ale nejsou založeny na vědě nebo faktech. Někdy mohou jedinci při svém uvažování přisuzovat záměry nebo znalosti neživým objektům, například hvězdám. Na výslovný dotaz však mohou jasně prohlásit, že nevěří, že hvězdy mají úmysly. Někteří vědci se domnívají, že k tomu dochází proto, že lidé používají dva systémy uvažování: jeden, který je intuitivní a automatický a slouží k rychlému rozhodování, a druhý, který je více promyšlený a logický.
Autorka studie Albina Gallyamova a její kolegové se zaměřili na integraci poznatků z dříve publikovaných výzkumů o souvislostech mezi zmatením základních znalostí a vírou v paranormální jevy. Snažili se ověřit, zda jedinci se silnějším zmatením základních znalostí skutečně častěji věří v paranormální jevy.
Výzkumníci hledali v databázích vědeckých článků texty obsahující klíčová slova „základní znalosti“ nebo „ontologický zmatek“ a „paranormální“ nebo „nadpřirozené“. Toto vyhledávání přineslo 25 výsledků z 22 studií publikovaných v letech 2010 až 2024, které zahrnovaly údaje od 16 129 účastníků. Průměrný věk účastníků byl 28 let a 66 % tvořily ženy. Studie představovaly výsledky z 11 zemí: Austrálie, Finska, Japonska, Kanady, Německa, Rumunska, Ruska, Slovenska, Španělska, Spojeného království a Spojených států. Pozoruhodné je, že 10 z 25 výsledků pochází z Finska.
Studie se lišily v síle uváděné souvislosti mezi záměnou základních znalostí a vírou v paranormální jevy. Některé studie uváděly relativně slabé souvislosti, jiné naopak velmi silné. Všechny studie však dospěly k závěru, že tyto dvě psychologické charakteristiky spolu souvisejí.
Ve všech studiích byla souvislost mezi zmatením základních znalostí a vírou v paranormální jevy v průměru mírná. Když se výzkumníci zaměřili na údaje z Finska, zjistili, že asociace uváděné finskými studiemi byly silnější než asociace ze zbytku skupiny.
„Navzdory značné heterogenitě a potenciálním vlivům nezkoumaných moderátorů výsledky naznačují univerzální kognitivní vzorec spojující paranormální přesvědčení s určitými typy ontologických zmatků. Tato metaanalýza podtrhuje potřebu dalšího zkoumání kontextových variací pro pochopení komplexního vztahu mezi paranormálními přesvědčeními a ontologickými omyly,“ uzavřeli autoři studie.
Studie objasňuje souvislosti mezi záměnou základních znalostí a vírou v paranormální jevy. Je však důležité poznamenat, že design studie neumožňuje vyvozovat z výsledků kauzální závěry.
Celý článek i s odkazy na studii naleznete zde: https://pepikhipik.com/2024/12/22/proc-lide-veri-v-nadprirozene-jevy/
Článek načetla AI: https://www.topmediai.com/app/text-to-speech/
Proč je napříč světem tak rozšířená víra v neviditelné a nehmotné bytosti, které se kolem nás pohybují? Zkoumali to vědci ze specializované laboratoře na Moravě.
Laboratoř pro experimentální výzkum náboženství (LEVYNA) je výzkumné centrum, které je součástí Ústavu religionistiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. Jedná se o ojedinělou instituci exkluzivně zaměřenou na experimentální výzkum náboženství. Kombinací expertízy humanitních a přírodních věd, LEVYNA spojuje výzkumníky z oborů, jako je religionistika, antropologie, historie, psychologie a neurovědy a zkoumá náboženské představy a chování jak v laboratoři, tak v přirozeném prostředí. LEVYNA cílí na využívání naturalizujících vědeckých přístupů při studiu náboženství a vytváří výzkum náboženského chování, interdisciplinární spolupráci, metodologickou a explanativní integraci a inovaci.
Mohamed zažil podle Koránu svůj první kontakt s andělem v temnotě jeskyně. Na Mojžíše mluvil Bůh na vrcholu hory Sinaj. A svatý František z Assisi zase řekl: „Poušť je pro nás místem, kde působí Duch svatý a naše srdce jsou otevřena.“
Velké náboženské zkušenosti a zážitky komunikace s Bohem, nadpřirozenem a přítomností nadpřirozených bytostí jsou velmi často spojené s odlehlými místy, kde se lidské smysly nemají čeho zachytit. A podobně duchy, poltergeisty, bukáky a strašáky „vidí“ děti nejčastěji, když jsou samy v temném pokoji.
Vědci z brněnské Laboratoře pro experimentální výzkum náboženství se pokusili ověřit, jestli se dá tento fenomén nějak vysvětlit. Experimentálně.
Vědci pod vedením Jany Nenadalové a Dana Řezníčka se podívali na to, co se děje v hlavě lidí, kteří mají takto omezené smysly – jestli mají pocit, že se něco nebo někdo může v neproniknutelné temnotě kolem nich skrývat.
Autoři v experimentu zkombinovali v laboratorním experimentu dotazníky, fyziologické signály (jako je měření potu) a rozhovory, aby prozkoumali, jak čeští vysokoškoláci a absolventi reagují na samotu v temné komoře. Vědci předtím, než pokusné osoby do místnosti zavřeli, tyto „pokusné králíky“ varovali, že během experimentu může někdo vejít dovnitř.
To se sice nikdy nestalo, ale autoři zjistili, že tato nejistota je spojená s nepříjemným pocitem něčí přítomnosti. A to, ať už je člověk na ni připraven předchozím varováním, anebo ne.
Tento pocit cizí přítomnosti by podle vědců mohl plnit evoluční funkci. Už od dob Charlese Darwina se totiž předpokládá, že strach je vrozenou psychologickou adaptací na převládající hrozby. A hrozba neviditelných predátorů číhajících v okolní temnotě patřila od vzniku našeho druhu mezi ty nejčastější a největší hrozby – ať už byla způsobená zvířaty, nebo jinými lidmi.
Když se lidé ocitnou v podmínkách, kdy se nemohou spolehnout na své smysly, začnou aktivně vyhledávat možné signály v okolí. Někdy to může vést k adaptivnímu chování, jako je třeba útěk do bezpečí, ale jindy, když reálně žádné nebezpečí kolem není, nicméně jeho pravděpodobnost je vysoká, to může vést k pocitům cizí přítomnosti. Výsledkem jsou pak „subjektivně reálné“ zážitky s duchy, démony, poltergeisty a podobnými zvláštními bytostmi.
Zdroj: Česká televize
Článek načetla AI: https://www.topmediai.com/app/text-to-speech/https://www.topmediai.com/app/text-to-speech/
Konspirační teorie bývají často vysvětlovány jako důsledek iracionality či problematických povahových rysů jednotlivců. Jeden z nejnovějších a nejdůkladnějších výzkumů v této oblasti ale ukazuje, že realita je daleko složitější. Nejde jen o „naivní důvěřivost“, jak se někdy může zdát. Lidé se k těmto teoriím přiklánějí hlavně proto, že jim poskytují komunitu, pocit sounáležitosti a možnost zapojit se do společného hledání odpovědí na nelehké životní otázky.
Vědecký tým složený ze sociologů a marketingových odborníků z Bathu a Dublinu se rozhodl nahlédnout přímo „do terénu“. Analyzovali nejen internetová fóra, ale vydali se i mezi lidi. Sledovali především čtyři velká témata: konspirační narativy kolem 5G sítí, pandemie covidu-19 a očkování, urbanistické koncepty „patnáctiminutových měst“ a nízkodopravních zón a oblasti alternativního zdraví. Okrajově se setkali i s teoriemi o ploché Zemi.
V letech 2017 až 2022 se účastnili veřejných setkání, konferencí i protestů a zároveň vedli rozhovory s jednotlivci, kteří popisovali své „probuzení“. Takto nasbírali desítky hloubkových rozhovorů, stovky stran poznámek a dokumentaci v podobě fotografií či letáků (konkrétně se jednalo o 32 rozhovorů se 23 účastníky, 362 stran poznámek a 105 fotografií).
Tento článek namluvila AI: https://www.topmediai.com/app/text-to-speech/
Soňa Peková, na objednávku slovenského zmocněnce Kotlára, vypracovala velmi pochybnou analýzu vakcín proti covidu-19 na základě které tvrdí, že tyto vakcíny jsou kontaminovány obrovským množstvím nebezpečné DNA. Aby své analýze dali potřebnou váhu, zveřejnili výsledky ve „vědeckém“ časopise a na studii připsali prominentního amerického antivaxera Fleminga. Problém je v tom, že tento časopis, vydávaný v Indii, je podvodný predátorský časopis, který po zaplacení zveřejní jakékoli bláboly. Jeho jediným cílem je získat od autorů publikační poplatky (přibližně $1,400). Články zveřejněné v tomto časopise jsou nesmyslné, jsou přijaty okamžitě po podání a neprocházejí žádným recenzním řízením.
Výsledky uvedené v článku navíc samy odporují tvrzení autorů. Přestože byly „nalezeny“ miliardy molekul DNA, v přepočtu na celkovou váhu se jedná o minimální množství DNA, které je hluboko pod povolenými normami pro výrobu vakcín. Článek navíc používá nesprávnou metodologii, špatné kontroly a expriované staré vakcíny, u nichž pravděpodobně již došlo k rozpadu mRNA.
Aby slovenští novináři dokázali nesmyslnost tohoto predátorského časopisu, zaregistrovali se v něm pod jmény smyšlených univerzit („Madeup University“ a „Univerzita Petra Kotlára“) a submitovali články složené z vymyšlených hloupostí, které byly okamžitě a bez jakýchkoli námitek přijaty.
V ČR výsledky Kotlára a Pekové propaguje Angelika Bazalová s Karlem Drbalem, kteří navíc tvrdí, že ve vakcínách je obsažena DNA s“velmi nebezpečnými ostrými konci“, které mají vlastnost samovolně se začleňovat do chromozomální DNA a způsobovat rakovinu. Jedná se o naprosté nesmysly. Aby způsobily nádorový růst, musely by tyto fragmenty DNA mít velmi specifické vlastnosti (například přítomnost specifických promotorů, enhancerů, nebo protoonkogenů) a několik těchto kousků by se muselo současně v jediné buňce začlenit do několika velmi specifických míst v genomu (paní Bazalová samozřejmě neví do kterých) a to s přesností na několik nukleotidů. Pravděpodobnost takového vývoje je prakticky nulová.
V preklinickych a klinických studiích jsou používány plazmidové DNA vakcíny, které jsou podávány ve velkém množství několika set miligramů. V těchto vakcínách je přítomno mnohomilionkrát více volných konců DNA nežli v mRNA vakcínách (plazmidová DNA se neustále štěpí a není možné izolovat a podávat čistou kondenzovanou uzavřenou plazmidovou DNA; i ta se ale dekondenzuje a štěpí v cílové buňce). Po podání těchto DNA vakcín není znám jediný případ, kdy by způsobily rakovinný růst.
aké z toho plyne ponaučení? Na zlepšování bezpečnosti a účinnosti vakcín samozřejmě je a bude nutné neustále pracovat. Co je ale ještě důležitější: Všichni prominentní antvaxerští aktivisté jsou podvodníci a lháři. Nevěřte jim ani slovo. Vakcíny nezpůsobují rakovinu.
Slovenská akademie detailně prozkoumala vakcíny proti covidu. Nenašla problém
Slovenská akademie věd (SAV) oznámila, že přezkoumala očkovací látky proti onemocnění covid-19. Na základě této analýzy odmítla tvrzení zmocněnce slovenské vlády Petera Kotlára, že mRNA vakcíny obsahují zvýšené množství DNA a že představují riziko. Vakcíny organizace prozkoumala z podnětu vlády premiéra Roberta Fica.
„Analýza složení mRNA vakcín jasně ukázala, že tyto vakcíny obsahují pouze stopové množství molekul DNA, které je hluboko pod schválenými limity,“ uvedla Slovenská akademie věd (SAV). „Vakcíny také neobsahují žádné příměsi jiných látek, a zejména neobsahují grafenové sloučeniny,“ vyvrátila rovnou několik kolujících dezinformací.
Více zde: https://pepikhipik.com/2025/08/22/20407/
V dalším pořadu cyklu AI horizonty se zeptáme dětí a mladých lidí, jak vnímají umělou inteligenci. Přejí si žít v přetechnizovaném světě, který pro ně chystáme, nebo se naše budoucí generace vrátí do lesů?
Za možnost zveřejnění záznamu této debaty děkujeme projektu AI dětem.
Ukázka z knihy DRUHY MYSLÍ - K POCHOPENÍ VĚDOMÍ
DENNETT DANIEL C.
Kniha Druhy myslí zkoumá neobvyklé možnosti a klade fascinující otázky:
Autor klade tyto otázky sobě i čtenáři z perspektivy evoluce. Dokazuje, že šlo o sérii malých, ale revolučních kroků, díky kterým se vyvinuly jedinečné danosti lidské mysli.
Dennett k těmto otázkám přistupuje z hlediska evoluce a přirozeného výběru: Začíná od makromolekul DNA a RNA a pak ukazuje, jak se život, krok po kroku, vyvíjel od jednoduché schopnosti reagovat na často se opakující rysy prostředí k mnohem sofistikovanějším způsobům překonávání obtíží a využívání vzorců minulé zkušenosti k předpovídání budoucnosti. Tvrdí, že ke své jedinečné lidské schopnosti formulovat a uskutečňovat své dlouhodobé záměry jsme se dostali řadou překvapivě malých a na první pohled nikoli převratných kroků. Dennett zaujímá k některým z tradičních otázek poněkud překvapivý postoj: Jeho kniha nenabízí žádné jednoduché a uzemňující odpovědi, jistě však nenechá klidným nikoho, kdo si otázky související s povahou mysli někdy sám kladl.
NAKLADATELSTVÍ ACADEMIA
Edice Mistři vědy
Ukázka z knihy Papouščí nářek a jiné pravdivé příběhy o zvířecích intrikách, inteligenci a důvtipnosti. Eugene Linden, americký biolog, autor šesti knih o živé přírodě, přispívá do časopisů Time a National Geographic a je poradcem ministerstva zahraničí pro rozvojový program OSN.
Autor Eugene Linden na základě řady věrohodných vyprávění a svých bohatých zkušeností analyzuje různé „nadstandardní“ typy chování zvířat. Vybírá si tak malou, ale o to zajímavější část etologie: do jaké míry jsou různá zvířata schopna vlastního přemýšlení a uvědomění si sebe sama. Všímá si rovněž těch schopností, které jsou většinou uváděny jako čistě lidské, např. smyslu pro humor, znalosti hodnoty peněz, přátelství, vděku, lásky nebo naopak vypočítavosti, pomsty, zrady či smutku. Poutavě a humorně líčené krátké příběhy ze zoologických zahrad připomínají populární knihy Geralda Durrella.
Webové stránky Eugena Lindena cílí na širokou škálu témat od životního prostředí po sociální a ekonomické otázky. Naleznete zde články o vědě a dynamice klimatických změn a o možných sociálních, ekonomických a environmentálních dopadech globálního oteplování. Další články o životním prostředí se zabývají ohroženými zvířaty, krizí biologické rozmanitosti, ohrožením vodních zdrojů, globálním odlesňováním a politikou životního prostředí. Stránky obsahují také odkazy na Lindenovy články o sociálních otázkách, od těžkého údělu původních obyvatel až po dynamiku finančních trhů. Některé texty se dívají do budoucnosti a nabízejí předpovědi, jak by takové faktory, jako jsou rozdíly ve mzdách, populační tlaky, migrace a vzestup náboženského fanatismu, mohly přinést zvýšenou nestabilitu a drastické změny.
Ukázka z knihy Papouščí nářek a jiné pravdivé příběhy o zvířecích intrikách, inteligenci a důvtipnosti. Eugene Linden, americký biolog, autor šesti knih o živé přírodě, přispívá do časopisů Time a National Geographic a je poradcem ministerstva zahraničí pro rozvojový program OSN.
Autor Eugene Linden na základě řady věrohodných vyprávění a svých bohatých zkušeností analyzuje různé „nadstandardní“ typy chování zvířat. Vybírá si tak malou, ale o to zajímavější část etologie: do jaké míry jsou různá zvířata schopna vlastního přemýšlení a uvědomění si sebe sama. Všímá si rovněž těch schopností, které jsou většinou uváděny jako čistě lidské, např. smyslu pro humor, znalosti hodnoty peněz, přátelství, vděku, lásky nebo naopak vypočítavosti, pomsty, zrady či smutku. Poutavě a humorně líčené krátké příběhy ze zoologických zahrad připomínají populární knihy Geralda Durrella.
Webové stránky Eugena Lindena cílí na širokou škálu témat od životního prostředí po sociální a ekonomické otázky. Naleznete zde články o vědě a dynamice klimatických změn a o možných sociálních, ekonomických a environmentálních dopadech globálního oteplování. Další články o životním prostředí se zabývají ohroženými zvířaty, krizí biologické rozmanitosti, ohrožením vodních zdrojů, globálním odlesňováním a politikou životního prostředí. Stránky obsahují také odkazy na Lindenovy články o sociálních otázkách, od těžkého údělu původních obyvatel až po dynamiku finančních trhů. Některé texty se dívají do budoucnosti a nabízejí předpovědi, jak by takové faktory, jako jsou rozdíly ve mzdách, populační tlaky, migrace a vzestup náboženského fanatismu, mohly přinést zvýšenou nestabilitu a drastické změny.
Soubor pohádek pro nejmenší autorky Joži Toucové-Mettlerové z česko-slovenského vzdělávacího projektu.
Joža Toucová-Mettlerová byla prvorepubliková spisovatelka, psala knihy pro děti a mládež a byla učitelkou v Dašicíc. Zemřela 20. prosince roku 1960.
Systémy umělé inteligence se učí z dat, která vytvářejí lidé. Kolik úsilí stojí, aby nepapouškovaly předsudky, které se s námi táhnou po generace? Jak vytvářet systémy, které budou spravedlivé ke všem?
Hosté: Nina Fárová, Jakub Konrád, Petra Slížková
Moderátorka: Marta Martinová
AI horizonty - cyklus debat o umělé inteligenci
AI horizonty pořádá AI dětem, TAH a Didaktikon a Nadace Rosy Luxemburgové. Debaty se odehrávají v Kampusu Hybernská.
Klasické české pohádky pro nejmenší.
Pořad Radio Free Europe/Radio Liberty věnovaný vězňům a historii věznici Leopoldov. Pořad vznikl k desátému výročí Něžné revoluce v Československu.
Věznice Leopoldov je nejstarší věznice na Slovensku. Nachází se ve městě Leopoldov v prostorách bývalé pevnosti (přestavěna v roce 1855, první vězně přijala v roce 1856). Proslula po únorovém převratu, kdy v ní československá komunistická vláda věznila politické vězně, z nichž zde řada v důsledku nelidského zacházení zemřela. V současné době má kapacitu 1502 osob.
Leopoldov byl zejména v 50. letech 20. století spolu s koncentračními a pracovními tábory při uranových dolech nejhorším z vězeňských zařízení v komunistickém Československu a často je označován za zařízení likvidační. S politickými vězni zde bylo zacházeno mimořádně krutým způsobem, byla jim odpírána lékařská péče a nutné léky, byla systematicky porušována i jejich nejzákladnější lidská práva. Několik jich zemřelo v důsledku krutého zacházení a odepření nutné léčby (mimo jiné blahoslavení Pavol Gojdič a Metoděj Dominik Trčka).
V Leopoldově byl v této době vězněn i pozdější československý prezident Gustáv Husák, jeho spoluvězni byli benecký hoteliér Bohumil Rychtr a profesionální voják Miroslav Kácha. Dalším z vězňů byl mj. i organizátor čs. perutí ve Velké Británii za 2. sv. války, armádní generál (in memoriam) a Air Marshal RAF, RNDr. Karel Janoušek. Svůj pobyt v Leopoldově popsal například Jiří Krupička (geolog, filosof a spisovatel, emeritní profesor University of Alberta) v knize Stará pevnost.
V dějinách věznice došlo k několika skupinovým útěkům vězňů. Například 2. ledna 1952 se podařilo uprchnout šesti politickým vězňům, kteří pracovali na stavebních úpravách starých pevnostních kasemat. Mezi nimi byli například převaděč Štěpán Gavenda nebo bývalý armádní důstojník Pravomil Raichl. Většině se podařilo uprchnout do Západního Německa, ale zrovna Gavenda se později do Československa vracel jako agent západní zpravodajské služby, byl dopaden, odsouzen k smrti a popraven.
Další útěk se podařil 23. listopadu 1991. Z věznice tehdy uprchlo celkem sedm vězňů, většinou odsouzených za násilnou trestnou činnost, pod vedením Tibora Polgáriho, vůdce vězeňské vzpoury z předchozího roku. Při útěku zabili pět dozorců, několik dalších dozorců a jednoho spoluvězně poranili. Přestože se uprchlíci ozbrojili samopaly vězeňské stráže a měli jednoho dozorce jako rukojmí, během dvou dnů byli všichni pochytáni. Vůdcové útěku pak byli odsouzeni na doživotí.
V březnu 1990 došlo ve věznici k masové vzpouře vězňů, na které se nevztahovaly amnestie prezidenta Havla. Celkem 217 vězňů nejprve vyhlásilo 15. března protestní hladovku a následně vyhnalo dozorce z vězeňských objektů. Úřady se odhodlaly k zákroku teprve 28. března, kdy po několikahodinovém neúspěšném vyjednávání úředníků ministerstva vnitra zahájila policie s podporou armády útok a po dvou hodinách boje věznici ovládla. Vzpoura si vyžádala jednoho mrtvého vězně a desítky zraněných na obou stranách.
Ukázka z knihy Sedm hříchů paměti: Jak si pamatujeme a zapomínáme (v originále The Seven Sins of Memory: How the Mind Forgets and Remembers) Daniela L. Schactera. Předkládá v ní sedm problematických faktorů paměti: zapomínání, roztržitost, paměťový blok, záměnu, sugestibilitu, zkreslování a přetrvávání. Daniel Lawrence Schacter (narozen 17. června 1952) je americký psycholog. Je profesorem psychologie na Harvardově univerzitě. Jeho výzkum se zaměřuje na psychologické a biologické aspekty lidské paměti a amnézie, se zvláštním důrazem na rozlišení mezi vědomými a nevědomými formami paměti a v poslední době na mozkové mechanismy paměti a zkreslení mozku a na paměť a simulaci budoucnosti. Schacter získal bakalářský titul na University of North Carolina at Chapel Hill v roce 1974, magisterský a doktorský titul na University of Toronto v roce 1977 a 1981. Jeho doktorskou práci vedl Endel Tulving. V roce 1978 působil jako hostující výzkumný pracovník na katedře experimentální psychologie Oxfordské univerzity. Zabýval se také vlivem stárnutí na paměť. Profesor Schacter ve svém výzkumu využívá jak kognitivní testy, tak zobrazovací techniky mozku, jako je pozitronová emisní tomografie a funkční magnetická rezonance. Schacter napsal tři knihy, vydal sedm svazků a publikoval více než 200 vědeckých článků a kapitol. Mezi jeho knihy patří např: Searching for Memory: The Brain, the Mind, and the Past (1996); Forgotten ideas, neglected pioneers: Richard Semon and the story of memory (2001); [1] The Seven Sins of Memory: How the Mind Forgets and Remembers (2001). Kromě svých knih Schacter pravidelně publikuje ve vědeckých časopisech. Mezi témata, kterými se zabýval, patří např: Alzheimerova choroba, neurověda paměti, age-related memory effects, otázky spojené s falešnou pamětí, paměť a simulace. V roce 2012 v rozhovoru pro časopis American Psychologist uvedl, že náš mozek je jako stroj času, přesněji řečeno funguje jako simulátor virtuální reality.
Ukázka z knihy RUDÁ BIOLOGIE, kapitola: "SODOVÉ KOUPELE V BOJI ZA DLOUHOVĚKOST"
Velmi zajímavá a čtivá kniha RUDÁ BIOLOGIE zábavně a ironicky vypráví o tragickém zasahování bolševiků do přírodních věd, popisuje sovětskou vědu a její omyly v době komunistické diktatury. Popisuje „seriózní“ teorie o vzniku buněk z nebuněčné hmoty, o tvorbě lidských kostí z červů, o dlouhověkosti dosažené sodovými koupelemi a o dalších mystických „objevech“ mičurinské biologie. Podstatu všech podvodů přitom autor srozumitelně vysvětluje jako přírodovědec a historik zároveň. Současně se pokouší rozkrýt osobnosti a chování vědců v době nesvobody, z nichž někteří zaplatili za svou čest i vlastním životem.
Odkazy:
Ukázka z knihy Jak chutná moc nejpřekládanějšího slovenského spisovatele. Vášnivá obžaloba zbytnělé, zaslepené, maniakální mocichtivosti, již lze bez nesnází aplikovat téměř v každé době, a v dnešní české společnosti a politice obzvláště. Čte Jaroslav Someš.
Ladislav Mňačko se narodil ve Valašských Kloboukách na Moravě ale dětství a mládí prožil v Martině, kde jeho otec dostal místo poštmistra. Aktivně se účastnil druhé světové války v řadách partyzánů. Časově však nestihl povstání na Slovensku, a proto se připojil k partyzánskému hnutí na východní Moravě, k ploštinské skupině. Na začátku 50. let patřil jako jeden z oddaných komunistickému režimu k nejprominentnějším novinářům. S postupem času však nejen ztratil nadšení pro komunismus, přiřadil se dokonce k jeho nekompromisním odpůrcům.
V roce 1961 se v Izraeli jako novinář zúčastnil soudu s Adolfem Eichmannem; proces zpracoval v reportážní knize Já, Adolf Eichmann (1961).[1]ánii (1949), Čínu a Mongolsko (1957), Zakarpatskou Ukrajinu (1956), Maďarsko (1957), SSSR (1960), Francii (1963), Itálii (1964, 1965, 1968), NSR (1964), NDR (1965), Rakousko (1965, 1968), Vietnam (1966). V roce 1959 s výrazným úspěchem vydal autobiografický román Smrt si říká Engelchen (zfilmováno v roce 1960 Ivanem Balaďou a v roce 1963 Jánem Kadárem). Známá je též novela Jak chutná moc z roku 1967 – otřesné podobenství, jak hypnotizující moc může mít totalitní režim. Na počátku 60. let popsal zákulisí politických procesů 50. let v knize Opožděné reportáže, jejíž význam bývá srovnáván dokonce s pracemi Alexandra Solženicyna. V roce 1961 se v Izraeli jako novinář zúčastnil soudu s Adolfem Eichmannem; proces zpracoval v reportážní knize Já, Adolf Eichmann (1961).
Na podzim roku 1967 odešel do emigrace v Izraeli na protest proti postoji Československa v izraelsko-arabské válce, odkud se však po několika měsících vrátil, jeho první manželka - židovského původu ale v Izraeli zůstala natrvalo. Druhá emigrace, tentokrát podstatně delší, následovola hned po srpnové intervenci vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968, po které se usadil v Rakousku u Eisenstadtu. V exilu se pak věnoval intenzivně psaní. Vznikla zde řada scénářů pro televizi, z nichž devět bylo realizováno, a osm prozaických knih, mj. politické eseje Agresoři a Sedmá noc a satirický román s orwellovským nádechem Soudruh Münchhausen, vydaný v exilovém nakladatelství Index.
V roce 1966 byl jmenován zasloužilým umělcem - za výrazný podíl na rozvoji slovenské kultury. V prosinci roku 1969 byl vyloučen ze svazu spisovatelů za "zradu socialistických spisovatelů a za politický avanturizmus". V exilu pobýval v Izraeli, Mnichově, Vídni a nakonec se usadil nedaleko rakouského Eisenstadtu ve vesnici Großhöflein.
V roce 1989 se vrátil do Československa. Vystupoval rozhodně proti rozdělení společného státu a po jeho rozpadu v roce 1993 si za své bydliště zvolil Prahu. Zemřel v roce 1994 v Bratislavě. Pohřben je v slovenské obci Lukovištia v okrese Rimavská Sobota.
František Suchý se narodil 17. dubna 1927 v Praze. Františkovi rodiče se snažili syna od začátku vést k etickým hodnotám a chlapce toto ovlivnilo na celý život. Roku 1932 se jeho otec stal ředitelem pražského krematoria, kde mu byl přidělen i služební byt. Neobvyklé místo získal ve výběrovém řízení jako zahradní architekt schopný spravovat i přilehlý urnový háj.
Za protektorátu v krematoriu začali spalovat oběti politických vražd z Pankráce i Kobylis. Františkovi tehdy bylo šestnáct let a musel zapisovat jména těch, kteří byli před pár hodinami popraveni. Františkův otec nesměl vyzrazovat jména popravených, musel je evidovat, a papíry předávat okupantům. Popel obětí měl kompostovat. Tajně jej však schovával, čímž riskoval vlastní život. Během války bylo takto v ilegální třetí směně zpopelněno kolem 2200 osob, jejichž jména většinou František Suchý starší zaznamenal. Do kompostu pak dával obyčejný popel, který v případě potřeby ukazoval při kontrole.
Během Pražského povstání se František Suchý spolu se spolužáky zapojil do bojů. Jak praví, byl šťasten, že se Češi zbavili okupantů, ale radost z Rudé armády neměl. O poměrech v Sovětském svazu, tamní tajné policii NKVD a politických perzekucích se podle pana Suchého po válce ledacos proslýchalo. František Suchý maturoval v roce 1947 a s touhou stát se konstruktérem nastoupil ke studiu na vysoké škole. Tam ho zastihly i únorové události. Zúčastnil se nočního pochodu studentů na Hrad, kde delegaci přijal prezident Beneš.
František Suchý coby člen národně socialistické strany začal vydávat letáky a šířit projevy Tomáše Garrigua Masaryka. Ve svém autě nechal přespat agenta Jaroslava Koudelku. Přátelé pana Suchého uvažovali o emigraci, on nikoli. Poté, co v krematoriu viděl, jak tam opět vozí těla popravených rozhodl se k zapojení do odboje. Jeho otec opět schovával popel obětí totalitního režimu. Urny popravených byly pak anonymně ukládány ve společném pohřebišti. Příbuzní byli o kremaci informováni, ovšem nesměli vidět ani tělo, ani být přítomni obřadu. Mladý František držel v ruce i urnu Milady Horákové.
Po zatčení agenta Koudelky policisté zatkli v roce 1952 i Františka Suchého. Začaly první výslechy v Bartolomějské ulici. Otec byl zadržen po dvou měsících a matka těsně před procesem. Manželé Suší přitom byli krátce zatčeni už v roce 1949 pro pomoc jiné rodině při útěku za hranice. V pozdějším politickém procesu byli odsouzeni na 4 a 4,5 roku odnětí svobody. Vyšetřování trvalo čtvrt roku a rozsudek pro Františka Suchého mladšího zněl 25 let vězení.
Za nejhorší kriminál pan Suchý považoval Mírov. Na Bory a Leopoldov se ovšem dostal až v letech pro politické vězně příznivějších. V Opavě směl pracovat v technickém ústavu, takže bylo vyloučeno, aby ho bachaři týrali. I tam si ovšem prošel korekcemi o hladu a tvrdé loži. Důvody mohly být různé: stačilo nepozdravit nebo mít špatně uklizeno v cele. Na Mírově pracoval jako jediný laik mezi uvězněnými kněžími.
Do roku 1960 se pohyboval pouze mezi politickými vězni, až poté se mezi ně začali dostávat skuteční zločinci. Propuštěn byl na podzim roku 1964 po odpykání poloviny délky trestu. O dění venku byl dobře informován a svět přede zdmi žaláře ho nepřekvapil. Zaměstnali ho coby zámečníka ve Vršovicích a po jedenácti letech až do důchodu pracoval v konstrukci podniku Kovodílo.
Autor: Petr Slinták
Spolupracovali: historik Martin Tichý a zvukový mistr Josef Kačírek
Rozhlasový dokument pořadu Džavotanie | Scénář: Viera Kučerová | Herci: Viera Kučerová, Richard Trsťan, Martin Matejka, Dušan Kollár, Gabriel Sedlák | Host: Zlata Fořtová | Režie, hudební dramaturgie a zvuk: Josef Kačírek
Ukázka z knihy Paula Brokse "Do země ticha - Lidský mozek - tajemný svět uvnitř hlavy".
Autor srozumitelným způsobem přibližuje dosud málo probádanou a obtížně uchopitelnou oblast lidského těla. Prostřednictvím neobyčejných příběhů obyčejných lidí si klade otázky: Nakolik může ovlivnit poškození mozku psychiku a jednání člověka? Proč se identické poranění čela na jedné straně ve svých důsledcích projevuje naprosto jinak než na druhé straně čela? Zároveň se však věnuje i úvahám spíše filozofickým: Sídlí v mozku duše? Duch? Vědomí vlastního já? Kde?
Paul Broks je anglický neuropsycholog a vědecký spisovatel. Po kariéře v klinické neuropsychologii v NHS a akademických funkcích na univerzitách v Sheffieldu, Birminghamu a Plymouthu se začal věnovat psaní na volné noze. Jeho práce zahrnuje spolupráci na divadelních a filmových představeních - Hugh Hudson (My broken brain 2012) a Ian Knox, (Martino unstrung 2008). Pravidelně přispívá do časopisu Prospect a píše pro The Times, Sunday Times, Daily Telegraph, The Guardian a Granta. Mezi jeho rozhlasové pořady patří - History of Ideas 2015 BBC Radio 4.
Broks vystudoval klinickou psychologii na Oxfordské univerzitě a dále se specializoval na neuropsychologii. Ve své kariéře kombinuje klinickou praxi i základní výzkum.
V současné době působí v Bathu.
Broksova první kniha Do země ticha: (Atlantic Monthly Press) se dostala do užšího výběru na cenu Guardian First Book Award 2003 a připravuje se její adaptace pro londýnské jeviště.
Ukázka z knihy Papouščí nářek a jiné pravdivé příběhy o zvířecích intrikách, inteligenci a důvtipnosti. Eugene Linden, americký biolog, autor šesti knih o živé přírodě, přispívá do časopisů Time a National Geographic a je poradcem ministerstva zahraničí pro rozvojový program OSN.
Autor Eugene Linden na základě řady věrohodných vyprávění a svých bohatých zkušeností analyzuje různé „nadstandardní“ typy chování zvířat. Vybírá si tak malou, ale o to zajímavější část etologie: do jaké míry jsou různá zvířata schopna vlastního přemýšlení a uvědomění si sebe sama. Všímá si rovněž těch schopností, které jsou většinou uváděny jako čistě lidské, např. smyslu pro humor, znalosti hodnoty peněz, přátelství, vděku, lásky nebo naopak vypočítavosti, pomsty, zrady či smutku. Poutavě a humorně líčené krátké příběhy ze zoologických zahrad připomínají populární knihy Geralda Durrella.
Webové stránky Eugena Lindena cílí na širokou škálu témat od životního prostředí po sociální a ekonomické otázky. Naleznete zde články o vědě a dynamice klimatických změn a o možných sociálních, ekonomických a environmentálních dopadech globálního oteplování. Další články o životním prostředí se zabývají ohroženými zvířaty, krizí biologické rozmanitosti, ohrožením vodních zdrojů, globálním odlesňováním a politikou životního prostředí. Stránky obsahují také odkazy na Lindenovy články o sociálních otázkách, od těžkého údělu původních obyvatel až po dynamiku finančních trhů. Některé texty se dívají do budoucnosti a nabízejí předpovědi, jak by takové faktory, jako jsou rozdíly ve mzdách, populační tlaky, migrace a vzestup náboženského fanatismu, mohly přinést zvýšenou nestabilitu a drastické změny.
