Doba po ruské okupaci Gruzie v létě roku 2008 přinesla lepší časy i na území západní Gruzie – někdejší Kolchidy. Čínští turisté se tu dlouho neohřáli, naopak Rusové jsou stálicemi a ruština je znovu v kurzu. I u mladých Gruzínců, kteří ještě nedávno – hlavně z politických důvodů – upřednostňovali angličtinu a rusky mluvit nechtěli.

Do někdejší Horní Kolchidy neboli Svaneti vás dnes odveze buď terénní jeep, nebo legendární maršrutka – čili dodávka, která slouží jako veřejná doprava a zastaví vám naprosto všude. Jestli se ale rozhodnete jít kus cesty po svých, opatrnost je na místě – dodnes jsou tu v lesích kavkazští bizoni, vlci i medvědi.

Lidé kolem města Vani říkají, že dodnes tam čas od času prší zlatý déšť. Když přijdou opravdu silné deště, voda tam z mělkých hrobů vyplavuje zlaté náhrdelníky, prsteny, brože nebo pohřební figury. Je to jako v pohádce,“ říká zcela vážně pan Avtanil Pailodze, historik a vedoucí regionálního muzea ve městě Khoni.

Literárně je Jásonovo putování prozkoumáno dokonale. Porovnáním starých zeměpisných názvů z někdejší Persie, Kolchidy nebo Řecka je jasné, že vojensko-námořnická družina Argonautů skutečně cestu vykonala.

Silná, bohatá Kolchida vznikla více než 1200 let před Kristem, zanikla o 1600 let později a za svůj zlatý věk považuje dobu mezi lety 200 až 300 před naším letopočtem. Kdo ji ovládal, kontroloval nejen přístup k moři, ale i obchodní cesty do Persie, střední Asie a později i do daleké Číny.

Rychlost, s jakou alpské ledovce tají, stále nabírá na síle. „Je to výsledek lidského konání, není to přirozený vývoj. Je to velmi nebezpečný trend. Přitom ledovce tolik potřebujeme. Chování bychom měli změnit co nejdříve. Nejlépe teď hned,“ apeluje na všechny glaciolog Christian Casarotto.

O tom, že v Trentinu myslí na přírodu, svědčí také ojedinělý projekt, díky kterému mizí z údolí Val di Pejo veškerý plast na jedno použití. Místní k tomu inspirovala studie vědců z Milána, která potvrdila přítomnost mikroplastů v ledovcích.

Mikroklima v severní Itálii je vhodné také pro pěstování vinné révy. Právě réva je předmětem výzkumu ve vědeckém centru Edmunda Macha v Trentu. Vinná réva, která by byla odolná vůči nejrozšířenějším nemocem, tedy proti plísni révové a padlí, by totiž vinařům velmi pomohla.

Itálie je jedním z největších producentů jablek v Evropě. Čtyři sta tisíc tun jich každoročně sklidí ve slunných údolích Val di Non a Val di Sole v regionu Trentino. Sklizeň začíná v polovině srpna a trvá do začátku listopadu.

„Celkově se ale tahle oblast hodně mění. Tam, kde byly dříve potřeba sněžnice, je dnes skála, na kterou potřebujete spíše lana. A na některá místa se bez ledovce nedostanete, protože se ztratila přístupová cesta.“

Vrchol nečinné havajské sopky má ideální podmínky pro pozorování vesmíru. Má na kontě přes tři stovky jasných nocí ročně, minimální světelné znečištění a podprůměrnou vlhkost vzduchu. Nízká zeměpisná šířka navíc umožňuje pozorovat severní i jižní hvězdnou oblohu. Část místních obyvatel ale s rozšiřováním zázemí pro pozorování nesouhlasí.

Národní květinou Havajských ostrovů je žlutý ibišek. Rostlinné bohatství ostrovů je ale daleko větší. Patří mezi ně i unikátní kapradina, ze které domorodci vyráběli obvazy. Teď ji i další rostliny ohrožují invazivní druhy. Ty původní totiž izolovaným vývojem přišly o řadu obranných mechanismů.

Labužníky, kteří nejsou kávoví fajnšmekři, možná překvapí, že jedna z nejdražších káv planety je z Havaje. A to káva z Kony. Právě tam na svahu vulkánu dozrávají zrna specifické chuti. Čím si nápoj zasloužil svou slávu?

Severovýchodní pobřeží havajského Big Islandu bylo v minulosti poseto železničními mosty a tunely. Dokud je v roce 1946 všechny nesmetla vlna cunami. Fenoménu, který ohrožuje celé sousostroví, se věnuje Pacific Tsunami Museum.

Pohyb Pacifické tektonické desky vyzdvihl nad hladinu moře největší řetězec vulkanických ostrovů na světě – Havajské souostroví. Nejmladší a největší ostrov Havaj, místními daleko častěji zvaný Big Island, má dvě ne příliš známá prvenství.

Rozsáhlý pás lužních lesů poblíž Lipska se přirozeně nezaplavuje už málem celé století. Vodu totiž odvádějí regulované říční toky a nově zbudované kanály. Zemědělská činnost, lesnictví nebo těžba jílu proměnily krajinu k nepoznání.

„Sucho v roce 2018 byla národní katastrofa,“ říká německý výzkumník Andreas Marx z Helmholtzova centra pro výzkum životního prostředí. Zemědělské výnosy se propadly o 30 % a pokles řek tehdy ovlivnil i motoristy, protože vázly dodávky pohonných hmot.

V posledních letech se Poláci snaží změnit přístup k vodě v lesích, odkud se ji v minulém století snažili usilovně dostat. Vlhké a bažinaté lesy bylo dřív potřeba vysušit odvodňovacími kanály tak, aby se usnadnil přístup ke dřevu. Jenže teď lesy usychají.

Extrémní sucho sužuje také Polsko, zejména střední část země, kde tradičně méně prší. Odborníci se snaží hledat způsoby, jak vodu v krajině zadržet – zvažují možnosti recyklace vody nebo převrácení funkce odvodňovacích kanálů.

Na Slovensku mají pětkrát víc pralesů než jich je v České republice. Pralesy udržují biodiverzitu, pohlcují oxid uhličitý z atmosféry a významně zadržují vodu, a to mnohem lépe než hospodářské lesy.