Minulou neděli jsem vám vypravovala o mladých duších v těle 75+ a dostala jsem od vás úžasné reakce, o které se s vámi právě teď podělím. Tak jdeme na to!

Všimli jste si, jak kolem nás přibývají seniorky a senioři s holemi, s berlemi, s chodítky nebo drandí na elektrotříkolce pro seniory? I já už teď vím, kde si elektrotříkolku, až přijde čas, objednám a do týdne ji budu mít doma.

Několik let pozoruju v komunikaci s mými kamarádkami změnu. Desítky let jsme navzájem o svých mužích znaly základní informace a víc nás nezajímali - i tak jsme měly o čem mluvit.

I když máme začátek října, určitě jsme ještě nezapomněli na to, jak jsme o prázdninách museli každou chvíli zdlouhavě objíždět opravované silnice! A že jich bylo! My jsme si cestou na chalupu zajížděli hned dvakrát! Celé prázdniny! Strašné!

Koncem února 1980 jsem nastoupila na kolínskou chirurgii na operaci žlučníku.

Každý rok se v lázních těším na spolusedící v jídelně. Je to sázka do loterie. Budou to mladí, starší, muži, ženy? Nevím a nechávám se každý rok překvapit...

Ráda relaxuju na Facebooku, nejenom proto, že si ho dávám za odměnu, když mám hotové všechno, co jsem chtěla nebo musela udělat. Mám ho ráda i proto, že si na něm pravidelně něco dobrého vyzobnu!

Určitě tuhle písničku Petra Spáleného znáte a možná ji i máte rádi stejně, jako ji mám ráda já!

Dnešní vypravování je od mé facebookové přítelkyně, Sabiny Dagmar Vítovcové z Plzně. Máme před dovolenými a mně toto její vypravování přijde velmi inspirující. Budeme mít volno, budeme cestovat, navštěvovat kamarády, přátelé, kolegy, a samozřejmě i příbuzné, které jsme roky neviděli, protože jsme se, mírně řečeno, kdysi dávno poškorpili…

Říká se, že dnešní děti mají všeho moc! Že si neváží hraček, protože se na ně sypou ze všech stran. Ano, u některých dětí to určitě platí, ale není jich většina. A možná proto mě před pár lety napadlo, jestli není lepší udělat něco, co se zapíše do duše pětileté holčičky jako zázrak, který do této chvíle nepoznala!

Dneska mají svátek otcové, tátové, tatínkové, taťkové… a mohla bych pokračovat, mám pravdu? Přemýšlela jsem, jaký dopis bych svému tátovi napsala já. Bylo mi dvaatřicet, když jako šedesátiletý zemřel.

Ráno s ním jedu do práce, tam na mě počká, pak jedeme domů, vyprávím mu, co jsem zažila, stavíme se na nákupech, a pak se těšíme na společný krásný večer. A tak je to každý den.

Byli to šimrací broučci, které jsme na kolínském koupališti u Drožďárny, v polovině padesátých let minulého století, hledali s bráškou Kájou kolem deky, na které jsme leželi s maminkou. Broučky jsme jí položili na ruku nebo na nohu a oni lezli a maminku šimrali.

Všimla jsem si toho za posledních pár let několikrát. Ženy mediálně známé se staly matkami. Některé se sice prezentují jako šťastné matky, kterým se dítětem naplnilo jejich poslání ženy, ale stejně se nakonec prořeknou.

Vypravování mé facebookové přítelkyně Sabiny Dagmar Vítovcové z Plzně jsem už v našem pořadu několikrát použila. Vždy bylo originální, protože Sabina prostě JE originální. Věkem si jsme blízké a svým psaním také.

Jednoho dne mi můj mobilní operátor e-mailem oznámil, že od konce měsíce budu platit nové mobilní internetové služby. To je sice hezké, ale já žádné nové mobilní internetové služby, nepotřebuju! A víte proč? Internet jsem ve svém mobilu záměrně nikdy neměla!

Esemeskový příběh, který vám teď převyprávím, začal v dubnu před čtyřmi lety. V době covidu. Týkal se mých blízkých přátel, Jolany, jejího manžela Toníčka a Jolaniny dcery Marušky. Radši vám hned řeknu, že tenhle příběh skončil šťastně a je důkazem toho, že nikdy nesmíme nic vzdávat! Nikdy!

Můj nakladatel, Bronislav Ondraszek z Vendryně u Třince, cestuje po celém světě po místech, která jsou spíše neznámá a píše o nich tak zajímavě, že mu v dnešní nápovědě ráda předám slovo:

Tohle vypravování jsem napsala v dubnu 2009. Je tedy mladé šestnáct let, ale zároveň se mi zdá, že rok 2009 je strašně, strašně daleko.

Nedávno jsem objevila ve svém počítači rozhovor o odpuštění. Spisovatel Vladimír Stibor mi totiž 20. června 2018, poslal z Nechvalic e-mail s prosbou o malý rozhovor o odpuštění s tím, že oslovil více spisovatelů a že by chtěl z těchto rozhovorů udělat knížku. Ta sice nakonec nevyšla, ale já dnes, po sedmi letech zjistila, že mám názor na odpuštění pořád stejný.