Třetí těhotenství, třetí porod, třetí dítě.

Jeden by řekl, že už vše známe a bude to nuda, což se ale ani tentokrát nesplnilo. Jak probíhalo naše poslední těhotenství, co bylo při něm nejnáročnější, jaká dramata jsme řešili okolo porodu? To vše si poslechnete v této epizodě.

V tomto příspěvku vyprávíme o našich cestách s dětmi do západních Čech, na místa, kde na výletech nepotkáte ani živáčka.

Popisujeme, co se tu dá dělat, jak řešíme jídlo ve velké skupině nebo jak zvládáme různé bojové podmínky, třeba déšť při stanování nebo dítě, které neustále padá někam do vody :)

Po půl roce přišel čas zaktualizovat si, co to obnáší žít se třemi malými dětmi. Jaké mají teď mezi sebou vztahy? Co už se zlepšilo? A co je naopak náročnější než dosud? Kdo a jak je teď uspává? A jak kdo z nás zvládá situace, kdy jsme na ně zrovna sami?

Tentokrát si povídáme o iListu - časopisu studentů VŠE, kde jsme se potkali a máme na něj spoustu zábavných i šílených zážitků. Jak se Terce líbil první Davidův článek? Proč jsme málem zkrachovali? A kdo chtěl náš časopis zrušit? To se dozvíte v dnešní epizodě.

Tentokrát jsme si povídali o našem dětství, které jsme oba prožili mezi paneláky, ale každý v jiném maloměstě. S jakými hračkami jsme si hráli? A kdy jsme zjistili, že dospělí nejsou dokonalí? To se dozvíte ve 32. Úderu savcem.

Vyprávění o naší cestě na Ukrajinu. Kromě několika dobrodružných cest nočním vlakem vzpomínáme na to, jak nás v Kyjevě okradli, jak jsme v Oděse potkali dvojníka českého prezidenta....
Ale hlavně mluvíme o naší návštěvě Černobylu a Připjati, kde jsme prolezli školu, panelák, nemocnici a spoustu dalších zajímavých míst.

Co děláme, když jsou naši savci ve škole, školce, nebo zrovna spí? Tereza se kromě laktačního poradenství vrací také k novinařině a objevila kouzlo sdílecích kruhů. David se snaží kromě řízení agentury taky odborně "nezakrnět. Jak se to daří? O tom si povídáme v dnešní epizodě.

Povídání o našem druhém těhotenství a porodu.
Nuda? To ani náhodou, hlavně závěr byl dramatický a plný napětí, nejistot, ale i groteskních situací.
Povídáme si o tom, kdy jsme se rozhodli pro druhého savce a kdy Terka otěhotněla, jak jsme vybírali porodnici, jak nám kamarádka doporučila svou dulu, která se na nás následně vykašlala, jak se Terka těšila, že druhý porod oproti tomu prvnímu už jen vytuní, a pak do toho hodila vidle první vlna covidu a zákaz otců u porodu.
Zároveň vzpomíná, jak třikrát odmítla vyvolávačku, jak ji arogantní doktor nesmyslně strašil smrtí a jak vše nakonec - jako vždy - absurdně a vtipně dopadlo.

Navazujeme tu na epizodu o domácím vzdělávání a vysvětlujeme, proč se nebojíme toho, že by dceři chyběla pravidelná společnost jiných dětí. Bavíme se o tom, proč jsou z našeho pohledu kolektivy přeceňované a že podle odborné literatury jsou příliš silné vazby na vrstevníky naopak škodlivé. 
Zároveň vzpomínáme na to, jaké zkušenosti jsme s kolektivy v dětství a během dospívání měli my a že to nejsou úplně zkušenosti, které bychom si zrovna přáli pro naše děti.

Jak jsme v posledních letech vybírali pro dceru školu, kam všude mohla nastoupit a nenastoupila, jak jsme kvůli stěhování a zklamání s alternativními institucemi dali šanci státní základce a proč to prostě nemohlo fungovat.
Sdílíme, co všechno to obnášelo, vysvětlujeme, proč se nebojíme častých a typických strachů spojených s domácím vzděláváním, a jak každý z nás k tomuto všemu došel.

Časté téma osobních rozhovorů a vzpomínek.
Tentokrát v podcastu vzpomínáme na naše první těhotenství před osmi lety. Jak dlouho trvalo, než přišlo, jak jsme na něj přišli, jak ho Terka oznámila Davidovi, jaké byly následující měsíce a jaké otázky nás nejvíce iritovaly, co za různé nesmysly jsme pořídili pro miminko, podle čeho jsme vybírali porodnici, zavzpomínáme na dvě noci strávené porodem, první setkání s Ještěrkou, což byl tehdy pracovní název pro dceru, a pár kuriozit z oddělení šestinedělí.

Čeká vás povídání o tom, jak jsme putovali do hor, číhali na medvědy, snažili se vyznat v nepřesné mapě rumunských turistů, nepotkali ani živáčka, mokli na hřebeni, vyzkoušeli si ferraty bez lan, stopovali, bydleli u místních v pokoji plném plyšových medvědů, úspěšně dorazili k Dunaji a do české vesničky, kde se zastavil čas tak před sto lety, a nakonec stanovali za plynovodem ukrytí před agresivně žebrajícími chlapečky a toulavými psy.

Tentokrát shrneme, jak jsme zatím spokojeni s naším rozhodnutím přestěhovat se z Prahy do většího okresního města.

Probíráme, jak jsme si na tuto změnu zvykli, jak jsme spokojeni s bytem, co bychom tu rádi ještě změnili nebo jak vnímáme občasné cesty do Prahy.