Je tu Nový rok a s ním i aktualizace všeho možného. Platí nové zákony, ceny, licence. Uplynulé dva inflační roky vedly stát k nápadu, že než věci upravovat "ručně", že by je zautomatizoval. Zindexoval. Zvalorizovával. Tak jak to umí (velkoryse) u penzí. Dělá to ale u správných věcí? A valorizuje je správně? A nemůže takový autopilot vybuchnout do ještě větší inflace?

Otázka nemusí znít, jestli už máte nakoupené dárky na Štědrý den. Možná bychom se měli ptát, jestli je máte připravené. Jak se proměňuje hodnota různých dárků v běhu let? A jak se změní jejich hodnota během jejich cesty od vás k obdarovanému? V tom všem je ekonomie. A fakt si ekonomové myslí, že bychom si měli navzájem dávat hotovost? A co na to vše říká Malý princ?

Poté, co potravin už téměř rok zlevňují (až na jednu výjimku z Vysočiny), přispěchává stát s různými nápady, jak by mohl zlevňování zařídit, nejnověji dokonce prý i nařídit. Mělo by to cenu? Zaspekulovali jsme si také nad tím, na jaký paragraf by to státní právníci navěsili.

Byla dřív slepice, nebo vejce? U transformačních teorií je podobná otázka, zda nejprve nastavit právní řád a teprve potom uvolnit ekonomiku, nebo to udělat obráceně a čekat, jakou si právo najde cestu. Hostem Petra Bartoňe v podcastu Všechno má cenu byl Josef Montag, jehož výzkum stojí právě na pomezí práva a ekonomie. Právníky se základy ekonomie máme, platí to i naopak, co ale obnáší vědní obor „právo a ekonomie“? Jak dopadl výzkum, který zkoumal, jak se české instituce na pracovním trhu chovají k lidem, identifikovaným jen podle jména? A co když jsou ta jména třeba Novák a Lakatoš?

17. listopadu šli letos stávkující studenti symbolicky obráceně, z Národní na Albertov. Snad aby nás vrátili zpátky před rok 1989, k alternativě kapitalismu. Má to cenu?

Jak šly letos kvartály: -0,4 %, -0,5 %, a teď nově -0,6 %. Honem než to s takovou bude v posledním kvartále letoška -0,7 % přispěcháváme s analýzou, jak česká ekonomika přepisuje učebnice ekonomie. Co s tím určitě nedělat, a trochu té knížecí rady, co s tím dělat.

V dušičkovém tématu řešíme, proč lidé neřeší, co bude, až nebudou muset nic řešit. Zjišťujeme, že někdy může být "cílená nejistota" strategicky dobrým řešením. Ale těch případů asi není mnoho, a už jenom zmapování, co všechno kde v našich složitých životech máme, zmírní stres těch, které tu zanecháme.

Kdo by nechtěl pocit sucha a bezpečí. Energetická bezpečnost, jak se s ní šermuje ve veřejném prostoru, má znamenat buďto „Češi, ne cizáci“, nebo „stát, ne soukromníci“. Dává aspoň jedna z těchto verzí smysl?