V dnešním díle se zaměříme na fenomén nouzových kolonií, které vznikaly v Československu, především v Praze, po první světové válce. Prudká migrace obyvatel do měst za prací vyvolala ve 20. letech minulého století hlubokou bytovou krizi. Nedostatek dostupného bydlení přivedl tisíce lidí k nelegálním formám osidlování – a právě tehdy začaly spontánně vznikat první nouzové kolonie.

Tyto osady se zprvu budovaly často na pronajatých zahrádkách, bez řádného povolení, a městské úřady se je snažily potlačovat. Zlom nastal v roce 1926, kdy Praha změnila přístup a začala sama zřizovat obecní kolonie. Ty však nabízely jen minimální standard – často bez kanalizace a základní infrastruktury.

Veřejnost v nich zpravidla viděla ghetta, spojená s chudobou a kriminalitou. Naopak komunistická propaganda je později využívala jako argument proti kapitalismu, dokazující jeho údajné selhání.

Likvidace kolonií probíhala postupně. První demolice začaly kolem roku 1930, hlavní vlna zániku však nastala až po roce 1948. Jejich obyvatelé byli tehdy přesouváni do nově budovaných panelových sídlišť, a tento proces pokračoval až do konce 80. let.