„Na pohřbu naší maminky pan farář kázal o nějaký kurvě.“

Aneb, nejen o tom, zda humor patří do pohřebních kázaní jsme se bavili s bývalým evangelickým farářem a páterem Jaroslavem Pecharem.

Je pohřeb pro zesnulé nebo pro pozůstalé? Máme jej dělat tak, jak by se to nebožtíkovi líbilo? Nebo tak, aby to pomohlo pozůstalým? Nebo má to být více o Bohu a naději na život věčný?

Mnozí z nás si představují, že když smuteční projev „rozbrečí i chlapy,“ tak je to ukázka nejvyššího možného obdivu. Ale… co kdyby vám odlehčil? Co kdyby se vám po něm ulevilo, co kdyby vás zbavil viny, nebo rozradostněl? Je cílem pohřbu se složit a rozbrečet ze smrti, nebo oslavit život? Co na páter Pechar? (Spoiler: na jeho pohřbech lidé vyprávějí historky, hraje se na kytaru a pokračuje se dlouho po bohoslužbě!)

„Smrt je nepřítel, který vyhrává bitvy, ale nikdy nevyhraje válku.“

Kde hledat naději, když umírám? A když nejsem zrovna věřící?

Co je po smrti páter Pechar nedokáže zodpovědět a nedokáže to zodpovědět žádná církev, ale ví, co tam není: není tam tma a prázdnota, protože je tam podaná ruka. To je ona největší naděje, kterou církev po smrti nabízí.

A stejně jako zesnulým podává ruku dle církve Bůh, pozůstalým ji podávají faráři jako páter Pechar. A ne svěcenou vodou, ani kouzelným proutkem. Ale slovem a příběhy. A občas zapnutým telefonem v jednu ráno.

Tak si jeho příběhy a vtipy poslechněte v našem podcastu na Spotify.

„V nebi se budeme divit třem věcem: kdo tam je, kdo tam není, a jak jsme se tam do háje dostali my.“