#25 Podcast Fotbal Praha

Josefa Světlíka, trenéra A týmu Dukly Jižní Město a jednu z hlavních tváří klubu z Prahy 4, zná každý, kdo se pohybuje v pražském fotbale. Co o něm ale vlastně všechno víte? On sám o sobě nerad vypráví, více mu záleží na klubu, týmu, svých hráčích. Když jsme ho požádali o návštěvu podcastu, snažil se poslat některého ze svých svěřenců. Nakonec ale kývl.

Shoda okolností však chtěla, aby dorazil jen pár hodin poté, co jeho tým dostal potupných šest branek od Uhříněvsi, která do té doby dala šest branek za celou sezónu. „Sešlo se to hloupě, ale nebojte, dorazím,“ ujišťoval moderátora podcastu Richarda Valouška. „Emoce na hřišti jsou jedna věc, vystupování mimo něj druhá. Umím zachovat klid,“ usmíval se při vlastních slovech. Nakonec tomu ale tak skutečně bylo.

„Občas je to se mnou těžké, přiznávám,“ kál se při několika odpovědích. Nakonec byl ale maximálně upřímný a vrátil se také ke svým fotbalovým začátkům na rodné Moravě „Nebyl jsem týmový hráč, takového v klubu nechcete,“ přiznal při svém povídání sebekriticky. „Teď se na tým dívám úplně jinak. Kluky mám rád, baví mě s nimi trávit čas a myslím, že to mají tak i oni. Ale vždy to se mnou bývalo takové,“ nebál se pálit sám do sebe.

V dalším díle našeho podcastu se Josef Světlík rozpovídal především o kvalitě pražského fotbalu, o postupném vývoji Dukly Jižní Město a také o mládeži. Právě mladí mu dělají největší vrásky na čele. „Většina z nich neumí udělat kotoul. V ruce pořád drží telefony. Na tréninky i zpět je vozí rodiče a oni se nemusí vůbec namáhat. Nedivím se, že je jejich rozvoj, hlavně ten sociální, mnohem pomalejší, než tomu bylo za našich let.“

Na závěr jsme nemohli opomenout jeho boj s moravským přízvukem. „Jasně, do toho si rádi rýpnou soupeři i diváci. Já mám ale tyhle emoce mezi střídačkami rád,“ přiznal.