Před několika málo dny oslavil Karel Schwarzenberg 85. narozeniny. Jeho pestrý osud nabízí příležitost ptát se, jakou roli hrála a hraje šlechta v české společnosti. První republika se svým otevřeně demokratizačním (a otevřeně nacionalizačním) charakterem symbolicky i fakticky snažila zbavit souvislostí s mnoha aspekty rakouského prostoru. Velkým obloukem se proto vracela ke kontextu poloviny 17. století a k třicetileté válce. Dobovou mluvou řečeno, chtěla "odčinit Bílou horu". Šlechtické rody tak začaly rázem hrát úlohu cizáckého nepřítele v těle probuzeného národa. Vlastenectví se již nemělo odvíjet po linii lásky a vztahu k místu, k zemi, nýbrž k zemi a jazyku.

Poslední dvě staletí nabídla české literatuře jen málo osobností, které by v sobě nesly tolik "přepsaných osudů" jako Karel Hynek Mácha. Veřejný obraz básníka, který se narodil 16. listopadu 1810, prošel několika historickými podobami. A jen málo z nich vystihovalo jeho reálný charakter.

Rozpad habsburské monarchie dal vzniknout hned několik nástupnickým státům. Některé z nich ale jen velmi pracně hledaly smysl své existence. Na rozpad Rakousko-Uherska mají Češi tendenci hledět jen jako na moment, který jim přinesl nejen svobodu a mír, ale také vlastní stát. Zatímco dnešní Slovensko si připomíná spíše momenty spojené se vznikem jeho moderní, teprve třicet let staré státnosti, v Česku stále slavíme především 28. říjen 1918.

Nový velkofilm o husitském vojevůdci poutá pozornost. Historici jej logicky nahlížejí především ze svého, nikoli primárně uměleckého či řemeslného hlediska. Autory podcastu Přepište dějiny zajímalo, jaký obraz minulé doby vykresluje. Do kina se vypravili s medievalistou Jakubem Izdným.

Masaryk dal střílet do dělníků, Beneš nechal sestřelit Štefánika, Dubčekova nehoda byla plánovaná a auto řídil kaskadér, Havel přivedl ke krachu slovenské zbrojovky… Moderní dějiny jsou plné mýtů, které mají s historickou realitou pramálo společného. Zdá se však, že právě proto přitahují tolik lidí. Dezinformace zkrátka nejsou žádnou vymožeností moderní doby.

Veřejným prostorem se i desítky let po válce vznáší pojem kolaborant. Sáhnou po něm s chutí všichni, zleva i zprava. Protože spolehlivě funguje jako emoční nálepka, s jejíž pomocí se pak už není nutné vysilovat racionální argumentací. Jen za posledních několik měsíců ta značka ulpěla na řadě veřejných figur i figurek. Někdy na základě jejich postojů k ruské válce proti Ukrajině, jindy v souvislosti s energetikou nebo doznívajícím covidem.

Dějiny regionů se obvykle vymykají ze schémat "velké" historie. Zároveň je obecné povědomí často redukuje do několika předsudečných obrazů a hesel. Jedinečný příklad obojího nabízí Ostrava - v široce sdílených představách zafixovaná jako odvěce "rudá", hornická, případně "razovitá". Dopřejme si dnes detailnější pohled, který stereotypy rozpouští a odkrývá, jak pozoruhodnou historií kraj oplývá.

Kdo chce porozumět tomu, co se dnes děje na Ukrajině, měl by tamní dějiny nahlížet spíše kyjevskými, než kremelskými brýlemi. Je to historie spletitá, pestrá, často nejednoznačná. Ale vždy vlastní, nikoli tvořená z vůle moskevských gosudarů. I když ti se ji stále snažili ovlivňovat a často i znásilnit.

Annu Hogenovou mají média ráda. Levá, pravá, veřejnoprávní i dezinformační. A mnohá mezi tím. Její názory přitom nezřídka oscilují mezi spekulací a konspirací. Dobře je to patrné na historických paralelách, kterým skoro nikdy neodolá. Tou poslední - o normalizaci - vyvolala slušný rozruch. A opět minula terč.

Ani podcast Přepište dějiny se v posledních dnech kalendářního roku neubránil bilancování. Před svátky nabízí přehled historických knih, které jeho autoři z letošní produkce považují za nejinspirativnější. Patří k nim paměti revolucionáře z roku 1989, čtení o Slovensku, feminismu, civilizační krizi i komplikovaných osudech generálů. Na své si ale přijdou také milovníci komiksu.

Každé další výročí 17. listopadu 1989 nás vzdaluje od skutečné historické události a má přirozenou tendenci živit mýty a legendy s ní spojené. Kromě nich pak Sametovou revoluci opřádá i řada konspiračních teorií. Skutečnost je - jako obvykle - o dost méně kalendářová. Připomeňme si ji tedy.

Okupace v noci z 20. na 21. srpna 1968 většinu československé společnosti objektivně zaskočila. Mezi tradované a oblíbené mýty spojené s pražským jarem 1968 patří tvrzení, že vstup vojsk v srpnu byl v zásadě nečekaný. Problém byl však v tom, že doufání není totéž, co vědění. Hrozba intervence tu byla objektivně už od jara, československého optimistického jara… S postupujícím časem jen sílila.

"Jít se očkovat jen kvůli privilegiím, která stát nabízí, je stejně morální jako vstoupit v osmdesátých letech do KSČ," šířilo se nedávno masivně po Facebooku. Emoce byla uspokojena, rozum zůstal stát a historie dostala na frak. Martin Groman a Michal Stehlík komentují pokřivené historické paralely, které se ve veřejné debatě vynořují v souvislosti s očkováním proti covidu.

"Slované by měli držet při sobě," reagovala na nedávné vykázání ruských diplomatů z Prahy česká komunistická europoslankyně Kateřina Konečná. A nebyla sama. Hlasů, které si nad vrbětickou kauzou vzpomněly na slovanskou vzájemnost, bylo mnohem více. Není to poprvé a jistě ani naposled. Kde se tento koncept zrodil a co jej stále živí?

Prezident Miloš Zeman oznámil, že o svátku republiky dekoruje Petra Kellnera Řádem bílého lva in memoriam. Postava tragicky zesnulého nejbohatšího Čecha se mění v mýtus. Co jeho příběh odkáže příštím generacím? A jaký byl v různých historických etapách náš vztah k extrémně úspěšným lidem? Nešlo tomu odolat. Nesmírně bohatý člověk, jedinečný muž, který o život přišel při leteckém neštěstí v 56 letech. Překvapení ze smrti Petra Kellnera ještě ani neopadlo a sociální sítě už plnila srovnání zesnulého miliardáře s prvorepublikovým obuvnickým magnátem Tomášem Baťou. Při detailnějším pohledu se ale podobné paralely rozpadají stejně rychle, jako přišly na svět.