„Budil jsem se hrůzou, že vedle mě vybuchne atomová bomba.“ O dětství v časech ideologie, která učila věřit a bát se. „Lampionové průvody byly krásné, dokud jsme nevěděli, proč je vlastně slavíme.“

Jaký smysl má zdobení hrobů? Proč vzpomínat, když už je stejně po všem? Je největší jistota lidského plynutí smrt? Anebo spíš život, který je teď a kterým lze ovlivnit i to, co bude dál, ať už o tom něco víme či ne, ať už věříme či ne?

Co uslyšíme, když nasloucháme? O tichu, které mluví víc než slova. O niterných zvukových obrazech. O odvaze poctivé novinařiny a mravnosti, na které to stojí. Rozhovor mezi Slovenkou, Čechem a Dánkou.  Rozhlasová dokumentaristka Brit Jensen mluví s Martinou a Janem o tom, proč pro ni zvuk znamená víc než obraz. „Zvuk dokáže zrušit vzdálenost. Najednou jste uvnitř někoho jiného,“ říká a dodává, že v době zahlcené obrazy může být právě naslouchání formou pochopení druhých. „Dokument netočím, protože vím, co chci říct. Dělám ho, protože jsem zvědavá.“ Rozhovor se významně dotýká i etiky a odvahy v novinářské profesi. Brit otevřeně mluví o práci na seriálu Matematika zločinu, který ukázal, jak snadno může nekultivované svědomí novináře ohnout realitu. „Najednou jsem poznala, jak vypadá místo, kde pravdu má ten, kdo má moc.“ Debatující trojice také přemýšlí o budoucnosti veřejnoprávního rozhlasu a schopnosti mlčet. „V době, kdy se všichni snaží být slyšet, je největší síla v tom naslouchat,“ dodává Jan.

Co spojuje queer lidi a celibátní kněze? Vymykají se normám. Jak snadno se z kritiky jinakosti stane soud a ze slova zbraň. Přitom jinakost může být spíš obohacení, ne hrozba.  Rozhovor Martiny a Jana se v tomto dílu podcastu Neverím odvíjí od výročí vraždy na Zámocké ulici v Bratislavě, kde před třemi lety mladý útočník zastřelil dva muže z nenávisti vůči LGBTQ+ lidem. Slova nejsou jen slova, mají blízko k činu. „Kdo mluví nenávistně o jiných, i když sám nestřílí, má na tom svou vinu.“ „Každý člověk je originál. Jednota není v tom, že jsme stejní, ale v tom, že se dokážeme respektovat.“ Jan přináší teologický i osobní rozměr. Jak je chápán kněz, který se svou sexualitou dělá v očích společnosti snad to úplně nejhorší, totiž nic? „Celibát není o tom, že si něco upírám. Je to jiný způsob, jak žít lásku. Ale má smysl jen tehdy, když je svobodnou volbou. Jinak se může stát příčinou zla.“ Martina kritizuje novelu slovenské ústavy, která krom jiného umožňuje rodičům odmítnout sexuální výchovu ve školách. Podle ní to víc škodí než pomáhá a zneužívá se k politickému kapitálu. Jan připomíná, že ale záleží na způsobu sexuální výchovy, že by měla být spíš výchovou ke vztahům. Oba diskutují o tom, že křesťanská víra by měla vést k přijímání, ne k odmítání. „Nevylučujme lidi jen proto, že jsou jiní. Ježíš přišel kvůli hříšníkům, ne kvůli dokonalým.“ „Pamätajme, že nikomu nesmieme ubližovať za to, kým je. Každého člověka treba najprv prijať, až potom s ním nesúhlasiť.“

„Zuby, pohroma huby,“ říkal legendární Jára Cimrman. Podcast o zubech a zubařích, ale také síle, bezzubosti, agresi a empatii v době, kdy se zakusujeme spíš do sebe než do problémů. Tento díl podcastu Neverím je zpočátku hravý a lehce absurdní. Začíná u zubů. Ale svižně se z něj stává metaforická a společenská úvaha o síle, bezzubosti, respektu a agresivitě v osobním i veřejném životě. Nakonec se dostává i k radikalizaci společnosti, volbám, politickým zubům i lidskosti například vůči Ukrajincům. Znamená bezzubost slabost? Může méně kousat znamenat víc rozumět? Martina a Jan přemýšlejí i nad biblickými významy zubů, symbolizujícími zdraví, ale i nad „skřípáním zubů“ jako metaforou zoufalství, pekla.  A nakonec k zubům opět zcela neobrazně. Anebo? V Janově vesnici odešla místní zubařka do důchodu a náhrada se našla tam, kde by ji málokdo čekal, totiž v podobě ukrajinských manželů, kteří našli nový domov právě díky otevřenosti komunity. „Ukrajinci, kterým jsme pomohli jako uprchlíkům, nám už dávno pomáhají víc, než kdy jsme my pomohli jim,“ dodává Jan.

V rovnodennosti světlo a tma sdílejí čas rovným dílem. Inspirace? Jak žít s těmi, kteří volí jinak, věří jinak, žijí jinak? „Církev nemá být hlasem mravokárného dědka, ale nositelkou kultury dialogu.“ Nový díl podcastu Neverím hledá odpověď na otázku, co znamená rovnost a rovnoprávnost v době, kdy se společnost dělí do znepřátelených táborů. Martina a Jan mluví o polarizaci, která není sama o sobě špatná, ale stává se nebezpečnou, když přeroste v antagonismus, když se z názorových protivníků vyrábějí nepřátelé. „Strach je zlý průvodce. Buď útočíme, nebo se uzavřeme. Obojí ničí vztahy.“ Cesta ven podle nich vede přes dialog, úctu a naslouchání. A odvahu nemít vždy poslední slovo. „Není-li možné respektovat názor, je vždy možné respektovat nositele tohoto názoru jako člověka, se kterým sdílím a utvářím společný prostor a čas.“ Rozhovor se dotýká i starých filosofických pojmů – ctnost jako rovnováha mezi krajnostmi (Aristoteles), rovnodennost jako obraz harmonie světla a tmy. A nechybí ani duchovní rozměr: „Kdo je bez hříchu, ať první hodí kamenem. To není jen evangelium, to je návod, jak přežít dnešní veřejnou debatu.“

Jeho socha v centru Prahy je místem, kde se odehrávají dějiny. Jeho chorál zní, když jde do tuhého. Svatý Václav. Světec, panovník, symbol státnosti. Přitom o stát se zasloužil spíš jeho vrah. Jak vnímají Češi a Slováci své světce a panovníky? Jak docela odlišně vnímají svou státnost? Proč se Slováci chápou jako oběť uherské nadvlády, a ne jako spolutvůrci historického uherského státu? A proč se pro Čechy právě Václav stal symbolem, který přetrval celá staletí?  V dalším telefonátu mezi Bratislavou a Brnem se Martina a Jan vydávají po stopách dávného českého knížete, mezi historickou realitou a legendou. Václav, který vládl fakticky jen středním Čechám, se stal symbolem státnosti, na čemž lví podíl má jeho mučednická smrt a následná apoteóza paradoxně jeho bratrovrahem a úspěšným českým knížetem Boleslavem. Svou podstatnou roli v příběhu hraje i jejich matka Drahomíra a babička Ludmila. Tragický příběh dynastických střetů se docela záhy proměnil v národní mýtus. Svatý Václav není jen postavou středověku. Jeho chorál i Myslbekova socha na Václavském náměstí dodnes doprovázejí demonstrace a připomínají touhu po svobodě a sebevědomí. „Panovník nemá být mnich, panovník má vládnout,“ říká Jan a dodává, že i Masaryk, kritický ke katolické církvi, si svatého Václava vážil.

Evropa jako prostor plurality a individuality, oproti kolektivistické a hierarchické Číně. Je to tak prosté? Nemůže se Čína stát zrcadlem, v němž lépe pochopíme sami sebe?

Proč má Slovensko patronku s probodeným srdcem? Co znamená Maria pro ženy, pro víru i pro církev, v níž stále vládnou muži? Nevěřící Martina se ptá a kněz Jan docela překvapivě odpovídá. Rozhovor Martiny a Jana se otevírá i dalším otázkám. Má utrpení samo o sobě hodnotu, nebo jde spíš o to, jak se k němu člověk postaví, když už přijde? „Jsem trochu kritický vůči své katolické církvi, protože až příliš adorujeme utrpení. Nemyslím si, že by Ježíš utrpení vyhledával. Ale nevyhýbal se mu, když to jinak nešlo.“ „Tak proč se musím v kostelích dívat na obraz trpící Marie s umučeným synem v klíně? Sama jsem to zažila, když jsem chovala v náručí své mrtvé dítě.“ „Možná právě proto. Aby ses s ní mohla identifikovat. Rozumí ti. Utrpení je součástí života, ale není to hodnota samo o sobě. Ježíš učil, že s námi bude v radosti i bolesti. A jeho matka to chápala.“ I v této souvislosti Jan otevírá příběh Ludmily Javorové, ženy tajně vysvěcené na kněze, ženy v této roli umlčované. Bojí se církev matky? Ale bez ní by žádné křesťanství nebylo.

Martina a Jan se baví o škole. Jak o té své, kde o desáté svačili na ubrouscích s vyšitými iniciálami a modrým slonem, tak o té dnešní, kde se víc než kdy dřív ukazuje, že vzdělávání není jen o učivu. „Můj první den ve škole? Bělostný kabátek a velká kapka krve na něm,“ vzpomíná Martina na zážitek starý skoro půlstoletí. Ale taky na události poměrně nedávné, ze života jejích dětí. „Po kovidu zůstaly poznamenané. Něco důležitého v jejich vývoji se zastavilo.“ Jan dodává, jak tato doba podivného bezčasí zasáhla jeho studenty. Jakoby každý semestr přicházela nová generace. A vzpomíná na svůj vlastní gymnaziální iniciační zážitek z listopadu 1989. „Škola se tehdy otřásala stejně jako celý režim.“ Jakoby v mžiku se znovu mezi lidmi objevila dávno zapomenutá slušnost. A taky porozumění mezi generacemi učitelů a studentů. „Je důležité, aby se vzájemně poslouchali. A aby když řeknou svůj názor, druhá strana ho respektovala.“ Poslechněte si nový telefonát mezi Bratislavou a Brnem, kde je toho mnohem víc. Jak na školu vzpomínají a co si o ní myslí redakční kolegové Téma.21? Jsou osobní a odhalují se více, než umožňuje jejich žurnalistická práce.

Čím je tato významná dějinná událost pro Slováky? A čím pro Čechy? O co šlo tehdy Stalinovi? A o co jde dnes Putinovi? „Nevím, co je v jeho hlavě, ale žije v strašlivé temnotě.“ Slovenské národní povstání bylo v mnoha ohledech výjimečné. Jak ve vojenské síle a rozsahu, tak v tom, že šlo o povstání v dosud nacistickém státě a ne okupovaném. Naopak výjimečné nebylo, že Stalinův Sovětský svaz se v pomoci povstalcům rozhodoval výhradně podle politického klíče. Šlo o budoucí sféry vlivu. Povstání bylo nacisty vojensky potlačeno, ale přesto mělo zásadní politický význam. Umožnilo Slovensku stát se součástí vítězné koalice a Československu poválečnou obnovu. „Porážka na bojišti neznamenala porážku v dějinách,“ shodují se v dalším ze svých telefonátů Martina a Jan a připomínají, že navzdory geopolitice narovnalo povstání Slovákům záda.

Martina a Jan o rodinných vzpomínkách na rok 1968. O víře, naději a zbraních, které je zadusily. Historie se neopakuje, ale její motivy se v nových kulisách vracejí znovu a znovu. Navzdory svému abrahámovskému věku si už Martina ani Jan na Pražské jaro a následnou invazi vojsk Varšavské smlouvy nevzpomínají. Jejich rodičům bylo tehdy kolem dvaceti. A tak vzpomínají na to, jak se o těch událostech v rodině mluvilo, nebo spíš nemluvilo a co bylo za tím mlčením. A ptají se svých blízkých, kteří ještě pamatují. A pozorují současný svět, jak se s odkazem této dějinné události zachází. Kdo a pro jaké účely je dnes schopný zaštiťovat se Janem Palachem. Závěrem trochu odlehčeně zabrousí na festival Trutnoff, který se pravidelně koná kolem výročí 21. srpna a už od konce osmdesátých let si nese jistou disidentskou atmosféru.

Dovolenkové cesty mívají podobu vonící lákavými dálkami, ale taky tu, která se utápí ve výfukových plynech dálničních kolon, nebo když zjistíte, že letadlo má závadu a dnes prostě nikam neletíte. Martina se právě vrátila od Baltu a Jan ze Sardinie a ve svém letním telefonátu se potkávají v obou těchto polohách cestování. Vzpomínají na přerušený vzlet a dlouhé hodiny na silnicích. Ale také na letmou chvíli radosti z návratu domů. Martina zůstává s rodinou ještě pár dní na rodné chalupě a Jan se chystá na hody ve své farnosti. A s drobnou nadsázkou říká, že kdyby jako farář nedorazil včas, už by se ani nemusel vracet.

Lze vůbec nalézt souvislost mezi pobaltským Pomořanskem a středomořskou Sardinii? Překvapivě ano. Nejen téma moře, ale i příběhy méně známých jazyků a pohnutá historie těchto míst. Martina a Jan v dalším z letních telefonátů, tentokrát rozkročení mezi Baltem a Středomořím, mezi Gdaňskem, u kterého je právě teď Martina a sardským L’Avru, kde je právě Jan. „Tady u Baltu je krásných dvaadvacet stupňů a pršet bude až za hodinu,“ říká Martina. Jan je vděčný - vzhledem k rozmarnosti tohoto léta - za příjemných třicet, azurové nebe, s tím, že déšť přijde až koncem září, jak je na Sardinii obvyklé. Jak si může porozumět milovnice severu a milovník jihu? Překvapivě lehce. Možná proto, že je spojuje moře se svou zdánlivě nekonečnou svobodou. Řeč plyne i kolem pohnuté historie míst, kde dovolenkují. Předválečný, válečný a poválečný Gdaňsk. Formativní éra banditismu v novověké historii starobylé Sardinie. Nefunkční státní správa, vendeta, zbojník zvaný Il Muto di Gallura, podle něhož byl natočený film, který Italové musejí sledovat s titulky, protože je celý v gallurské sardštině. Vedlejší jazyky Evropy, jako je kašubština na polském severu a několik druhů sardštin na středomořském jihu. Přesto na místech, o nichž je řeč, jde o jazyky hlavní.

Káva jako nevinné potěšení? Možná. Ale jen do chvíle, než se začnete ptát, odkud přišla, kolik vody stála a kdo za ni skutečně zaplatil. Ale i tak je vážně dobrá. Co s tím? Koťogo. Pokud vám tento pojem přijde poněkud poťouchlý, pak jste pravděpodobně Češi. Slováci takto povětšinou označují něco, co Češi znají jako moka. Tedy úpravu kávy v charakteristické italské konvičce. La macchinetta, stroječek, odtud moka. Jak ale vzniklo koťogo? Jedni tvrdí, že zvukovou podobností některých italských slov s maďarskými, která označují charakteristické bublání. Teorií je ale víc. Je to záhada. A taky skvělé téma pro letní tlachání Martiny s Janem mezi Bratislavou a Brnem. Jenže to není jen o radostech. Přemíra konzumace kávy způsobuje ekologické katastrofy kdesi v místech, kde se mnohdy ani nepije. Paradoxně se může stát, že se v evropské kavárně vášnivě diskutuje o hrozivých environmentálních dopadech působení člověka, nad šálkem kávy, který se klidně může stát jedním ze symbolů tohoto procesu. Pití kávy přemírné a umírněné. Hořkost ke kávě patří. Ale co když zůstane i po posledním doušku? Rozhovor s nadhledem i respektem naznačuje, že i tak obyčejná věc jako ranní káva může být zrcadlem světa a našeho místa v něm.

Letní potok, chalupa a hlas po drátě. Příběhy zpoza lopuchu. Husákovské léto bez moře, ale s nimi. S babičkami a dědečky a těmi dalšími, na které nelze zapomenout. Paměť proti času. Jsou rozhovory, které se stanou vzpomínkou už ve chvíli, kdy zní. Tento letní telefonát mezi Brnem a Bratislavou je právě takový. Martina a Jan si povídají o koupání v řece, o chalupách, o dědečcích a babičkách. A z jejich slov zní cosi přesažného. Totiž paměť, která nemizí. Vzpomínají na dětství pod slivkou, na zvuky házení hrášku do košíku, na babiččin oblíbený pasiáns, dědečkův smích a jeho milion kilometrů bez nehody, na husákovské léto bez moře, ale s dravým potokem a spoustou příběhů s ním spjatých. Mluví o lidech, kteří je formovali. Ať už to byli vlastní prarodiče, nebo ti další, co přišli zvenčí. Lékařka z Šariše, stařičký farář z Vysočiny. To všechno v blízkosti svátku všech babiček a dědečků, totiž svátku svatých Anny a Jáchyma, prarodičů Ježíšových. Taky k nim chodíval na prázdniny? Taky vzpomínal na jejich hlas, gesta, na to, když ho drželi za ruku? „Svatá Anna, chladna z rána,“ praví stará pranostika. No, možná se tak někdy chová počasí, ale vzpomínky Martiny a Jana spíš hřejí, i když ne tak docela beze smutku.

Co spojuje Iggyho Popa a indiánské týpí? Ani ne tak severoamerický původ, jako něco mnohem prostšího, totiž prázdniny, které si lze jen těžko představit bez letních festivalů, stejně jako táborů. Tentokrát si Martina a Jan netelefonují, ale píší pohlednice. Tedy píší zvukem. Martina z Trenčína z největšího slovenského multižánrového open-air festivalu Pohoda a Jan z Vysočiny z indiánského tábora řízlého křesťanstvím, kde vaří v kuchyni a při mši v týpí. Kuchař, kněz a šaman. Nekvašený chléb na oltář bývá čerstvý, upečený těsně před použitím na rozpáleném kameni pod širým nebem. Krom jiného dost dobře chutná.

O poutnících, turistech, tulácích, čundrácích, prorocích, výletnících, trempech, vandrácích. O mistrech turistického sportu, nebo možná raději o lehkonohých ptácích. Jak je libo. Janovi se s tímto docela letním tématem neustále pojí jméno Miloslava Nevrlého a jeho úvahy o hře na poutníka s lehkým srdcem. Martina tak trochu rehabilituje turistiku, zdá se. Hostem jejich telefonického rozmlouvání je rozhlasová moderátorka a redaktorka s doktorátem sociologie Zuzana Botiková, protentokrát právě v roli turistky. Nebo poutnice?

O Cyrilu, Metoději a Janu Husovi, významných postavách těchto dní. O svatých, s čímž se Martina stále tak trochu pere. O náhodě jako konceptu myšlenkového lenocha. Téma tohoto telefonátu mezi Bratislavou a Brnem, mezi Martinou a Janem je česko-slovenské, nebo spíš moravské, přičemž Moravou se zde nemyslí země, která se tak dodnes nazývá. Tedy ne výhradně jen ta. Jak je to s těmi našimi kořeny představovanými Cyrilem a Metodějem, dvěma dávnými Řeky, které jsme si přivlastnili? Nebo spíš možná oni sami se stali jedněmi z nás, svou volbou. Snad i jejich úspěch mezi našimi předky spočíval v tom, že nezůstali jen poučujícími cizinci ze vzdáleného kulturního centra. Jan Hus už zas tak postavou česko-slovenskou není. Ale člověkem statečným a inspirativním, stejně jako kontroverzním bezpochyby ano. Nese tedy atributy světce, i když se o něm takto zpravidla nemluví. Co znamená být světcem? Jak probíhá proces kanonizace? Jakou roli v něm hrají zázraky? A co to zázrak vlastně je?

Svléká smysl do naha, je postelí, v níž jazyk ztrácí zábrany, je neposednou milenkou, co tě občas dostane do průšvihu. Hovor o poezii s uměle inteligentním chatem může být docela zábavný, zdá se. Otvíráme letní téma. Protože kdy jindy se začíst do poezie, než právě v tomto čase pokojném, vyklidněném. Poezii dost možná hodně lidí nevyhledává i vlivem nepříliš dobrých vzpomínek ze základních škol, v nichž se často dával větší důraz na systematickou vědomost o básnících a směrech a uměleckých skupinách, místo toho, aby učitelé uváděli do jazyka poezie samotné. Přitom většinu z nás spíše než jazyk fakticky přesný fascinuje jazyk emotivní, příběhový, obrazný, který je uvěřitelný a dokáže chytnout za srdce. I v běžné komunikaci spousta lidí užívá metafor či analogií, někdy i značně peprných, aniž by to možná tušili, což už je k jazyku poezie docela blízko. Poezie tedy možná straší spíš svým názvem, žánrovou klasifikací, kterou si pamatujeme ze vzdělávacího systému. Přitom je sdělnější a překvapivě blízká i těm, kteří říkají, že poezii nerozumějí a ani nechtějí rozumět. Na co si ze školy vzpomínáte vy? Dost možná jen na úryvky slavných básní, které jste se museli do úmoru učit a recitovat, aniž byste je chápali. A v lepším případě poezii od té doby jen ignorujete. Další z telefonátů mezi Bratislavou a Brnem o poezii je, ale jistě ne o ranci faktografických údajů o básnících a básnění, protože to je Martině i Janovi z duše odporné. Společnost jim budou dělat Ivana Komanická, Laco Novomeský, Juan de la Cruz a Karel Hynek Mácha.