Nejkrásnější rozhovory jsou ty, při kterých zjistíme, že v hlavě toho druhého je to úplně stejně těžké, divné, strašidelné, zvrhlé a smutné jako v té naší. Že naše zkušenost není osobní prokletí. Že jsme prostě jenom… vyfasovali člověka.
Tohle je to nejvíc, co si můžeme dát v konverzaci. A přitom kolik z našich interakcí je takových? Sem tam se poštěstí, ale neumíme to zařídit pravidelně. Je to jako zabloudit v noci na dovolené v cizím městě na nádherné náměstí, ale druhý den už tam nedokázat trefit.
A tak někdy uplynou dlouhé týdny, měsíce, dokonce roky, kdy jsme s tíhou lidství sami. A uvnitř tleje až zarážející množství věcí, které jsme s nikým nesdíleli nikdy.
Pojďme to změnit. Pojďme společně otevřít skafandry a začít na sebe mávat. Pojďme konečně i ve veřejném prostoru otevřeně mluvit o tom, jaké to je být člověkem. Zkusme uprostřed internetu vytvořit odpočívadlo na dálnici bytí, kam si může kdokoli kdykoli přijít odfrknout. Že není sám, kdo v tomhle plave.
Na konci každé epizody nadhodím jednu věc, kterou obnáší lidská zkušenost. Ale o které se moc – nebo vůbec – nemluví. A zeptám se: Máš to TAKY TAK? (A jak s tím pracuješ? Jak ses s tím vyrovnal/a? Zkrátka cokoli, s čím si myslíte, že může být užitečné se na tohle téma podělit.)
Z těch nejotevřenějších hlasových zpráv v Messengeru a z nejupřímnějších komentářů na YouTubu, Facebooku a Instagramu poskládám týden na to podcast.
A jestli se jednomu člověku uleví, tak to stálo za to.
Téma na tento týden: NEMŮŽU SI VYBRAT PŘÍŠTÍ MYŠLENKU. Máš to TAKY TAK?
