"Říkal jsem si, že rakovina je jen další soupeř, kterého musím porazit."
Petr Koukal
„Doufal jsem, že se mi to jen zdá. Měl jsem zrovna období, kdy mi všechno vycházelo, myslel jsem na olympiádu a cítil se skvěle. A do toho vám doktor řekne takhle šílenou zprávu,“ vzpomíná nejúspěšnější český badmintonista na den, kdy se dozvěděl, že má rakovinu.
„Myslel jsem, že je to můj konec,“ přiznává Petr Koukal ve Škole průserů, kde detailně líčí, v jakém rozpoložení ho zákeřná nemoc potkala a jak se s ní vypořádal.
Bylo mu čtyřiadvacet, před dvěma lety se poprvé podíval na Olympiádu a setkal se se sportovci, které znal jen z televize. Byl na vrcholu sil, účast na největší sportovní události planety ho nakopla natolik, že se v následujících dvou letech prokousal až do první třicítky světového žebříčku, porazil čerstvého mistra Asie a všechny své myšlenky už upínal k dalšímu představení pod pěti kruhy.
V Londýně měl zhmotnit historický úspěch českého badmintonu, ale místo toho znenadání čelil největšímu průseru v životě – na preventivní lékařské prohlídce mu doktor řekl, že má rakovinu varlat, a ještě ten den musí na operaci.
„Proč zrovna já?“ nechápal. Myslel si, že jako vrcholového sportovce se ho podobné problémy nikdy týkat nebudou, a nedokázal pochopit, proč ho jeho vlastní tělo, kterému tolik obětoval, zklamalo. „Nejtěžší na tom všem je přijmout, že je to jen vaše chyba. Jsem přesvědčen, že většina nemocí vzniká u nás, podle toho, jakou cestu si zvolíme. Jak žijeme, co děláme, co jíme a pijeme a na co myslíme,“ říká devítinásobný mistr republiky o tom, že všichni jsme strůjci svého štěstí.
Své neštěstí se proto snažil vzít sportovně. Představoval si, že rakovina je jen dalším soupeřem za sítí, kterého musí porazit, a síla pozitivního myšlení se brzy projevila. Doktoři řekli, že přežije.
Po chemoterapii, kterou Koukal přirovnává k nekonečné kocovině, prý nezvládal ani desetinu toho, co dřív a doktoři mu říkali, ať na sport zapomene. Ale to on nechtěl. Statečně bojoval a tvrdě trénoval, prošel si největší školou pokory a naslouchání vlastnímu tělu a na kurty se skutečně brzy vrátil. Za rok se stal znovu mistrem republiky a na vysněnou Olympiádu v Londýně se stejně kvalifikoval.
Své životní vítězství tehdy oslavil jako vlajkonoš české výpravy, a přestože jeho sport u nás nikoho nezajímal, jeho příběh znal každý. Dnes „díky“ němu přednáší o motivaci a učí firmy vnitřní síle. Kdo jiný, když ne ten, kdo porazil rakovinu…