Pro naše severní a zároveň jižní sousedy byl rok 1990 snad ještě důležitější než pro Čechy a Slováky. Rok zázraků, jak to pojmenoval britský novinář Timothy Garton Ash, přinesl naprosto novou realitu takzvaným západním i takzvaným východním Němcům.

V Česku se stále mluví o sudetských Němcích negativně. Důvodem jsou dvě věci: jejich údajné majetkové nároky, ale především jejich zrada Československa ve 30. letech minulého století, kdy většinově podporovali Hitlera. Ale co jejich děti? Celý život se zvláště ti, kteří v Československu po roce 1945 zůstali, vyrovnávají s fašistickou nálepkou. Takovou zkušenost má i Marianna Tomašovská, rozená Rathnerová.

V létě roku 1995 si novináři rozhodně nemohli stěžovat na okurkovou sezónu. Falešné zprávy, útěk muže obžalovaného z dvojnásobné vraždy, děsivý nález na dně Orlické přehrady, fackující se politici. Nejen o tom mohli slyšet posluchači zpravodajské rubriky Ozvěny dne v červenci, srpnu a září roku 1995. Ty nejzajímavější z nich uvádí další díl Archivu Plus, který společně uvádějí Veronika Kindlová a David Hertl, kteří k archivním nahrávkám přidávají své vzpomínky.

V létě 1946 objevil kdosi neznámý v prázdném domě ve vysídlené pohraniční vesnici Prosiměřice (Proßmeritz) dvanáctiletou dívku. Přivolal četníka (tehdy už příslušníka SNB). Dívka byla vystrašená, krčila se v rohu místnosti, neodpovídala na otázky, zdálo se, že jim nerozumí. V Čechách ji nikdo nehledal a nepostrádal, převážně němečtí obyvatelé obce byli vyhnáni. Ukázalo se, že dívka se jmenuje Růžena Kollnerová. Dnes má příjmení po svém nizozemském muži: Růžena de Weij.

Podpisem Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE) skončila 1. srpna 1975 téměř tříletá hektická diplomatická jednání. Za úspěch smlouvu považovaly oba znepřátelené bloky, i když pro hlavní hráče – USA a Sovětský svaz – měl podpis zcela odlišný význam.

Generál Procházka zemřel v 93 letech v době covidu. Býval to vysoký, štíhlý, do stáří nebývale svalnatý muž s neobyčejně znělým hlasem. Dokonce v mládí zvažoval kariéru operního pěvce. Miloval vážnou hudbu. Stal se ale vojákem, který v protikomunistickém odboji a ve vězení prokázal výjimečnou statečnost.

Dismanův rozhlasový dětský soubor vychoval obrovské množství herců a dalších osobností. Zakladatelem a prvním vedoucím souboru byl redaktor a hlavně vlídný pedagog Miloslav Disman. Ten se výuce dětí věnoval už od mládí. Velký zlom v jeho životě nastal roku 1930, kdy se přestěhoval do Prahy a začal vyučovat na Masarykově pokusné reformní škole v Nuslích. Tady založil roku 1931 dětský recitační kroužek, který v té době už jako spolupracovník Radiojournalu využíval ve vysílání.

V noci 30. září 1952 si dětská lékařka Anežka Horalová v bytě v liberecké Husově ulici č. 70 vzala život. Spolu s ní zemřela její sestra a její otec – Anežka jim zřejmě poskytla jed, tedy léky, které způsobily smrt. Pokusila se zabít také svou šestiletou dceru Ivanu. Stalo se to v době, kdy v bytě prováděla Státní bezpečnost domovní prohlídku. Anežčin manžel Andrej Horal byl krátce předtím zatčen. Lékaři zachránili pouze malou Ivanu Horalovou, která se dnes jmenuje Bočková.

Poslední srpnový den roku 1970 zahájila vysílání stanice Hvězda. Nahradila dosavadní stanici Československo a symbolicky potvrdila vítězství normalizace v Československém rozhlase. (Pořad vysíláme v repríze, premiéru jste mohli slyšet v roce 2018.)